Obsah > Pilotované lety > STS > STS-72 En/F-10
M.označení Start Přistání Délka letu Poznámka
1996-001A 11.01.1996 20.01.1996 8d22h01m SFU, OAST


Posádka STS-72
Posádka :
Duffy,B.[VE] | Jett,B.W[PL] | Chiao,L.[MS] | Barry,D.T.[MS] | Scott,W.E.[MS] | Wakata,K.[MS](Japonsko)

[ Popis letu | Obrázky | Experimenty | STS-72 v NASA ]


Znak STS-72Popis letu : (převzato z L+K 2/97 se svolením Mgr. A.Vítka)

STS-72/SFU/OAST-Flyer

DVĚ DRUŽICE A DVA VÝSTUPY

Ing. JOSEF KRUPIČKA, CSc., Dr. ANTONÍN VÍTEK CSc.

Desátý, jubilejní let raketoplánu Endeavour patří mezi méně zajímavé, prakticky rutinní lety, i když jeho náplní bylo zachycení dvou družic a navíc i dva výstupy do kosmického prostoru.

Jednu družici - OAST-Flyer - měli na dvoudenní samostatný let vypustit astronauti z nákladového prostoru Endeavour, druhou - čtyřtunovou SFU (Space Flyer Unit), s materiálovými a biologickými vzorky - dopravili do kosmu Japonci vlastní nosnou raketou H-2 z kosmodromu Tanegašima už dříve, 18. března 1995.

Svoji předchozí misi, STS-69, ukončil raketoplán Endeavour dne 18. září 1995. K jeho odstrojení a k přípravám na další let došlo v hale č. 3 v OPF. Jako obvykle to byla výměna hlavních motorů (ty nové měly čísla 2028, 2039 a 2036) a ovšem také vyložení a opětovné zaplnění nákladového prostoru.Vprvé řadě sem technici 3.11.1995 usadili družici OAST-Flyer. I tato družice měla sloužit technologickým experimentům, připraveným v Oddělení letecké a kosmické techniky (OAST) při ústředí NASA.

S přepravou družicového stupně do VAB se počítalo 29.11., ale problémy se zatažením podvozku a uložením kolosu na transportér způsobily zdržení v pracovním programu, takže se celá akce posunula o jeden den. Prvního prosince však bylo možno zahájit montáž nádrže ET (výr. č. 75) i motorů SRB (B1-077). K převozu na rampu 39B došlo po nezbytných prověrkách 6.12.

Posádka STS-72 při TCDT (11.12.1995)Ve dnech 11.-12.12. zde proběhlo zkušební odpočítávání (TCDT) za účasti letové osádky. V té tentokráte převládali nováčci. Veterány byli pouze velitel letu plk. USAF Brian Duffy (STS-45 v březnu 1992 a STS-57 v červnu 1993) a letový specialista dr. Leroy Chiao (STS-65 v červenci 1994). Ostatní, pilot korv. kpt. USA Brent W. Jett Jr. a letoví specialisté Daniel T. Barry, nám. kpt. USN Winston E. Scott i japonský astronaut Koiči Wakata, si měli své kosmické ostruhy teprve vysloužit.

Vlastní přípravy na 74. let raketoplánu začaly ráno 8. ledna 1996 v 07.30 místního času (EST), od obvyklých T -43 h. Technici v sále č. 1 střediska řízení startu (je umístěno v přístavku montážní budovy VAB) oživili svoje pulty a pracovníci na rampě začali s posledními úpravami nákladového prostoru. Odpočítávání běželo hladce, jen s běžnými drobnými problémy, jaké se vynoří téměř při každém countdownu. Teprve těsně před startem, v době plánovaného přerušení v T -20 min, došlo ke kuriózní závadě na spojení mezi sledovacími systémy na kosmodromu a řídicím střediskem v Houstonu. Nový komunikační počítač v Texasu odmítal přebírat data z Floridy, takže ho muselo zaskočit původní zařízení, které už bylo určeno k odpisu. Také na kosmodromu přišel ke slovu záložní komunikační systém a nežli se vše vyřešilo, nabralo odpočítávání třiadvacetiminutový skluz.

Vzhledem k tomu, že japonská družice SFU obíhala Zemi se sklonem 28,50 k rovníku, trvalo startovní okno pro Endeavour jiných 49 minut a třicet sekund, takže jeho čas přes nečekané zdržení dosud nevypršel.

Start Endeavour STS-72 (11.01.1996)Noční start raketoplánu se tedy uskutečnil 11. ledna 1996 v 04.41.00 EST (09.41.00 UT). V tom okamžiku letěla SFU nad Austrálií, 14 743 km před svým budoucím pronásledovatelem. Výchozí dráha, které Endeavour bez problémů dosáhl, byla značně excentrická, 176 - 456 km, s velmi nízkým perigeem. Následkem toho doháněl družicový stupeň japonskou družici alespoň zpočátku velice rychle.

Osádka raketoplánu otevřela dveře do nákladového prostoru v T +90 min. Jako první byla vyzkoušena kanadská ruka RMS, pak došlo na spuštění experimentů Shuttle Laser Altimeter a CPCG. Proběhly také první setkávací manévry, při nichž bylo zvýšeno perigeum, čímž ovšem rychlost přibližování klesla pod 1400 km za oběh. SFU se v té době pohybovala ve výši 476 km a ve 23.00 UT byl raketoplán od ní vzdálen stále ještě kolem 15 000 km. Na SFU nefungovaly dvě stabilizační trysky, ale to nikdo nepokládal za problém, který by stál za řeč.

Experimenty na palubě Endeavour běžely automaticky, takže celá osádka raketoplánu se mohla uložit k osmihodinovému spánku již před polednem houstonského času, tj. 11.11 CST, neboli v 17.11 UT. STS-72 prostě nebyl ryze vědecký let.

Zato Japonci nezaháleli; přes noc podle plánu vypojili dálkovým povelem ze svého řídicího střediska Sahamihara jižně od Tokia povelem silnější manévrovací trysky na SFU.

Ráno při regulérním budíčku 12.ledna v 19.11 CST (00.11 UT) byl už raketoplán vzdálen za stíhanou družicí jen 12 200 km a přibližoval se k ní o 1410 km za oběh.

V průběhu dne museli jeho piloti Duffy a Jett uskutečnit neplánovanou korekci dráhy, aby se vyhnuli vojenské technologické družici MSTI (čti misty), vypuštěné v květnu 1994 raketou Scout ze základny Vandenberg v Kalifornii. Tato družice je již mimo provoz a bez úhybného manévru by ji astronauti minuli jen o 1,5 km, což je méně, než povolují pravidla. Po korekci, uskutečněné v 01.38 CST (07.38 UT), si osádka zajistila, že se Endeavour nepřiblíží k družici blíže než na 9 km. Také stíhání SFU nebylo touto nečekanou epizodou narušeno.

Jett s Wakatou v té době prohlédli pomocí televizní kamery, umístěné na manipulátoru RMS celý nákladový prostor, zda se v něm něco během startu neuvolnilo a zda je lůžko přichystané pro SFU v dokonalém pořádku. Výška dráhy družicového stupně teď činila cca 460 km.

V druhé polovině pracovního dne ještě Chiao, Barry a Scott prověřili skafandry, ale pak se již všichni uložili k odpočinku od 10.41 CST (16.41 UT) do 18.41 CST (00.41 UT 13.ledna).

Konečné přibližování bylo zahájeno pouhou hodinu po budíčku manévrem TI v 00.44 CST (06.44 UT) ze vzdálenosti pouhých 15 km od stíhané družice. Závěrečnou část přibližování pilotoval velitel Duffy od zadní palubní desky, aby měl na družici SFU nerušený výhled stropními okénky.

Její zachycení provedl japonský astronaut Wakata 13.ledna v 04.57 CST (10.57 UT, plán 09.26 UT) nad Mexickým zálivem. Do lůžka v nákladovém prostoru byla SFU uložena 05.39 CDT. Hladce a jednoduše to ovšem neproběhlo. Mikrospínače totiž nepotvrdily dokonalé složení ani uzamčení panelů slunečních baterií na bocích družice. Astronauti tedy musili panely odhodit - což se stalo v 03.35 a 03.47 CST (09.35 a 09.47 UT) během letu ve formaci nad Afrikou. SFU nyní čerpala energii z akumulátorových baterií, které měly kapacitu 4 hodiny. Pak již byla družice připojena na rozvodnou síť raketoplánu.

Po ukončení operace snížili piloti dráhu raketoplánu na 309 km, takže Endeavour se vzdaloval od odhozených panelů rychlostí 1500 km za oběh.

OAST-Flyer na RMS, SFU na lůžku v nákladovém prostoru (14.01.1996)0 den později, 14. ledna v 05.32 CDT (10.32 UT), vypustil Wakata za východním pobřežím Jižní Ameriky nad Atlantikem družici OAST-Flyer (hmotnost 1170 kg) a piloti pomocí motorků RCS odmanévrovali Endeavour do bezpečné vzdálenosti.

OAST-Flyer, která se měla od raketoplánu vzdálit maximálně na 83 km, nesla experimenty určené k prověření možnosti jejich autonomního ovládání pomocí systému navigačních satelitů GPS; šlo o pokusy sloužící ke studiu kontaminace družic, vlastností pyrotechnických zařízení v kosmickém prostředí a také o amatérskou vysílačku. Po úspěšném vypuštění družice k samostatnému letu nezavládl však na palubě raketoplánu očekávaný klid. Technikům na Zemi dělala starost poněkud nižší teplota v palivovém systému družice SFU, než se předpokládalo. Kdyby zamrzlo potrubí, obsahující jedovatý a agresivní hydrazin, mohlo by dojít k popraskání trubek a k následnému zamoření nákladového prostoru, do něhož se chystali vyrazit v příštím pracovním dni astronauti Chiao a Barry.

Jejich výstup započal 14.ledna v souladu s letovým plánem ve 23.35 CST (05.35 UT 15.ledna). Šlo již o 31. výstup z raketoplánu. Jeho hlavním úkolem bylo testování nářadí a pracovních postupů pro stavbu stálé kosmické stanice ISSA. Po krátké aklimatizaci v nákladovém prostoru umístili Chiao a Barry na konec kanadské ruky RMS pracovní plošinu. Při tom byli podporováni z kabiny Endeavour Wakatou a Jettem v úloze jeřábníků.

Chiao při EVA-1 (15.01.1996)Oba pracovníci ve skafandrech dále umístili napříč přední části nákladového prostoru simulovaný kabelový a hydraulický rozvod, na němž nacvičovali propojování elektrických konektorů. Podobně ověřovali i propojování rychlospojek potrubí. Potvrdili, že i v neohrabaných rukavicích lze dobře manipulovat s relativně drobnými šroubovými spoji. Jejich EVA trvala 06 h 09 min a skončila v 05.44 CST (11.44 UT).

Během vycházky technici na Zemi bedlivě sledovali kolísající teplotu v palivovém systému SFU, způsobenou chybnou funkcí termostatů, a několikrát si vyžádali přetočení raketoplánu tak, aby Slunce mohlo ozařovat vnitřek nákladového prostoru a tak přispět k zahřátí prochladlé japonské družice.

Jak kontrola teploty SFU, tak přihřívání slunečními paprsky pokračovalo i nadále, tím spíše, že zamrzl i výparník klimatizačního systému v raketoplánu. Tato dosti běžná závada nepředstavovala kritický problém, protože primární chlazení pomocí radiátorů ve dveřích nákladového prostoru postačovalo. Technici se proto rozhodli odložit řešení tohoto problému až po ukončení dalšího výstupu do kosmického prostoru, až bude opět možno zvýšit atmosférický tlak v obytných prostorách Endeavour.

Koncem pracovního dne zahájili piloti přibližování k družici OAST-Flyer, a její stíhání pokračovalo i po osmihodinovém odpočinku. K halali došlo 16.1. v 03.47 CST (09.47 UT), kdy Wakata zachytil OAST a během několika minut ji uložil do lůžka v nákladovém prostoru.

Po dalším spánku v nadoblačných výšinách se přichystala k výstupu do nákladového prostoru dvojice Chiao - Scott.

Pohled do nákladového prostoru v průběhu EVA-2 (17.01.1996)Oba muži zahájili EVA 16. ledna ve 23.54 CST (05.54 UT 17. ledna) s přibližně hodinovým zpožděním, které způsobily problémy při oblékání skafandrů.

Během výstupu, jehož hlavní náplní byl pokračující nácvik montážních prací, se opět ukázala nutnost přihřát SFU otočením raketoplánu ke Slunci. To ovšem způsobilo zdržení testu chladnutí rukou ve stínu, které měl sledovat Scott. Při otočení do stínu na plošině RMS, vysunuté co nejdále od raketoplánu, aby se pokud možno snížil vliv zahřívání z nitra nákladového prostoru, naměřil Scott na povrchu svých rukavic teplotu -75 °C. Druhý výstup skončil v 06.34 CST (12.34 UT) a trval 6 h 53 min 41 s.

Ještě v době, kdy se dvojice astronautů nacházela mimo loď, byl v obytných prostorách zvýšen tlak, aby to napomohlo vyfouknutí ledu z výparníku, což se také kolem 07.30 CST s úspěchem podařilo.

Po vší té namáhavé práci si osádka Endeavour zasloužila trochu osobního volna. Došlo na ně 17.1. na čtyři krátké hodiny, ale pak se astronauti opět začali starat o druhotné experimenty a také o úklid nářadí, použitého během výstupů do kosmického prostoru. Vzhledem k tomu, že se počítalo s nočním přistáním na Floridě, byla večerka 18. ledna posunuta již na 09.11 CST (15.11 UT).

Po osmihodinovém odpočinku nastalo testování systémů družicového stupně, obvyklá procedura před chystaným návratem na Zemi. Úspěšně byly ověřeny hydraulické systémy, navigační prostředky i systémy trysek OMS a RCS. Piloti zjistili, že dvě ze 44 trysek RCS sice nepracují, ale to návrat lodi nemohlo ohrozit. Ostatní členové osádky zatím uklízeli do kontejnerů vše, co by při sestupu mohlo volně poletovat v obytných prostorách.

Předposlední den letu se uskutečnila také nezbytná tisková konference.

Po posledním spánku ve vesmíru se celá osádka Endeavour chystala na návrat.

Na 20. ledna připadaly pro přistání na Floridě dvě možnosti: první předpokládala zážeh OMS v roli brzdicích motorů v 00.41 CST (06.41 UT) nad Indickým oceánem s přistáním v 02.42 EST, ke druhé by došlo o 90 minut později. Počasí výjimečně spolupracovalo, takže raketoplán mohl využít hned první termín.

Dvacátého ledna 1996 v 07.41.41 UT dosedl Endeavour hlavním podvozkem na dráhu 15 SLF. Přední podvozkové kolo se dotklo betonu o 13 s později a stotunový kolos se zastavil v 07.42.47 UT.

Let do prvního dotyku se zemí tedy trval 8 dní 22 h 00 min 41 s.

Asi hodinu po přistání osádka opustila svůj stroj, který pak putoval zapřažen za tahačem do haly č. 3 budovy OPE, aby se zde začal připravovat na let STS-77.


Aktualizováno : 26.09.1997

[ Obsah | Pilotované lety | STS ]

Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.