Obsah > Pilotované lety > STS > STS-51G > STS-51-G ve 100+1 ZZ

STS-51-G Di/F-5 / TÝDEN V RAKETOPLÁNU

Patrick Baudry, PARIS MATCH Paříž
(100+1 ZZ 1986, Věda a technika)

Pro děti se P.Baudry nechal vyfotografoval s comics o fiktivním příběhu Tintina na MěsíciPatrick Baudry byl francouzským členem posádky amerického raketoplánu Discovery při jeho letu kolem Země ve dnech 17. až 24. června 1985. Je to už druhý Francouz, který unikl zemské přitažlivosti: první byl Jean-Loup Chrétien, který cestoval roku 1982 v sovětské vesmírné lodi. V úryvku z knihy Dnes vychází slunce šestnáctkrát, která koncem roku 1985 vyšla v Paříži, líčí Patrick Baudry, jenž byl ostatně společně s Chrétienem ve výcviku se sovětskými kosmonauty, podivuhodný průběh vesmírného letu. Zážitky jsou to lidské, ohromivé - nelze však pominout fakt, že americké raketoplány sledují při svých letech do vesmíru především cíle vojenské, agresivní, lidstvu bohužel pro přítomnost i budoucnost málo prospěšné ...

.... Máme za sebou poslední kontrolu. Dave Walker nás upoutal do křesel a právě před okamžikem opustil Discovery. Teď jsme sami. Je nás sedm: dvaačtyřicetiletý velitel Daniel Brandenstein, dvaačtyřicetiletý pilot John Creighton, jediná žena mezi námi, dvaačtyřicetiletá Shannon Lucidová, která má s palubními inženýry, šestačtyřicetiletým Johnem Fabianem a osmatřicetiletým Stevenem Nagelem na starosti uvedení družic na oběžnou dráhu, a dva cizinci, emír Sultan, as-Saúd, devětadvacetiletý výzkumný pracovník, synovec saudského krále Fahda, a já, francouzský letec Patrick Baudry. Za několik minut bude už náš raketoplán zcela nezávislý, odříznutý od zbytku světa. K dobrému i ke zlému. Hlavou se mihne smutná vzpomínka na požár rakety na kosmodromu ze dne 27. ledna 1967, při němž zahynuli tři američtí kosmonauti . . .

Daniel Brandenstein, zvaný Dan, začíná na horní palubě zkoušet rádio a ověřuje spojení: funguje to. John Creighton vedle něj se chopil tlustého seznamu a začíná odříkávat litanie letových parametrů, které musí jeden po druhém důkladně přezkoušet. Má na to dvě hodiny. Jsme už připoutáni do křesel. Nafukuji teď svůj back-bag, polštářek, na kterém při tomto čekání spočinou mé ledviny.

Sultan se už také uvelebil. Jako já má přenosný magnetofon a jako já nahrává své komentáře k přípravám startu.

Mám na rukou dvoje hodinky. První mi ukazují v digitálních znacích francouzský čas a analogicky i čas houstonský, zatímco hodinky na pravé ruce ukazují hodinu MET (Mission Elapse Time), oficiální čas letu, který začne od okamžiku, kdy mineme startovní věž. Právě podle této „hodiny" se řídí všechny naše kontrolní záznamy.

Pod nohama máme obrovské nádrže. Stále ještě se doplňují kapalným kyslíkem a vodíkem, které budou spotřebovány během několika minut, aby vyvinuly tlak, který nás vymrští nad atmosféru.

Poslední kontroly stavu nádrží se odbývají 22 minut před startem a po kabině ještě poletují žerty. Nebe, postříbřené sluncem, které vychází nad mořem, dává našim tvářím, sledovaným skrze průzory, podivné barvy. Hledím své přílby na mě mrká Sultan.

Baudry krátce po návratu na ZemJe mu devětadvacet a se svou knížecí suitou už procestoval všechny kontinenty. Ale dnes soustřeďuje všechny své myšlenky jen k podstatě přítomné chvíle - ke vzletu. Oba máme teď sklopená hledí a navlékáme si rukavice. Sultan vytahuje korán a čte si z jedné z jeho súr.

V kabině zavládlo ticho, přerušované jen chvílemi otázkami kontrolorů z Kennedyho mysu. Tep mi stoupl ze 48 dnes časně ráno už na 60.

06.10 hod. Raketoplán se mírně chvěje.

06.15 hod. Sultan dokončil četbu koránu a děláme si teď legraci z našeho pilota „Jo" Creightona, který se chystá ke svatbě. Snažíme se z něj vytáhnout, jaké věno dostane Terry Stanfordová, studentka medicíny, se kterou vyrazí na zaslouženou svatební cestu hned po našem návratu na Zemi.

Raketoplán stále oddychuje. Můj tep stoupá na 64. Vychutnávám každou sekundu, která mě přibližuje ke startu. Sedm minut před vzletem se odklání poslední rameno věže a jsme sami, docela sami, chvějící se na vrcholku toho skvostného ptáka z kovu.

Pět minut. Zapojujeme přístroje, které nám poskytnou potřebný hydraulický tlak, abychom mohli řídit vesmírnou loď při vzestupu.

Čtyři minuty. Poslední prověrka našich přileb a hledí. Při vzletu nastane tak strašlivý rámus, že musíme být moc dobře izolováni, aby nám nepraskly bubínky. Ventilátory pracují na plné obrátky, aby v kabině udržely snesitelnou teplotu. Průzorem teď velmi dobře vidíme pustinu Kennedyho mysu a v dálce spíš tuším než vidím tisíce lidských mravenců, kteří nemají oči pro nic než pro nás. Vím, že jsou mezi nimi i moji rodiče, které čeká nová křížová cesta úzkosti a obdivu. S nimi je tam i moje devítiletá dcerka Melodie, která jistě hrozně nerada vstávala tak časně. Tenhle rok jsem ji ani moc neviděl a najednou mám dojem, že vyrostla beze mne . . .

Odpočítávání znovu začalo. Klape to! Kontrolní středisko nám právě potvrdilo rozkaz ke vzletu. Všechno funguje, i meteorologická předpověď je výborná.

Dvě minuty - jedna minuta. Tentokrát to odstartuje! Ověřuje se, zda jsou všichni na svých místech!

Pětatřicet sekund. Automat se odpojil, vesmírná loď si teď už všechny operace obstarává sama.

Deset sekund . . . Už to bude!

Šest sekund. Nejchoulostivější okamžik. Hlavní motory Discovery byly zapáleny.

Dvě sekundy. Dosahují maxima. Celý stroj se silně chvěje.

Start raketoplánuNula. Boční motory se zažehly tupou explozí a okamžitě vyrvou náš stroj z odpalovací rampy. Teď se chvěje tak, že člověk se neodvažuje si to neuvědomit. Je to šílené, je to horší než nějaká lokomotiva. Roll-program: raketoplán se napůl pootočí a „položí se na záda"; letíme hlavou dolů, drceni tlakem do křesel. Člověk má opravdu dojem, že sedí na nárazníku před lokomotivou a proti němu že se žene jiný vlak pekelnou rychlostí. Chvěje se stále víc a s velkou frekvencí. Je to fantastická jízda. Oknem teď už není vidět nic a tlačí to silně. Při překračování nadzvukové rychlosti jsou vibrace a hluk něco jako křečový záchvat: Mach 1.

Právě jsme překročili Mach 1,4. Vibrace jsou mimořádně silné a tlačí to pořád více. Překračujeme Mach 2,8 a teď se to trochu uklidňuje. Přetížení je tak silné, že sotva dokážu zdvihnout ruku s magnetofonem k hledí, abych mohl pokračovat v diktování. Během 120 sekund jsme dosáhli výšky 36 kilometrů. Prásk! Dvě exploze oddělily bílé boostery (boční motory), které dopadnou do moře asi 500 kilometrů od floridského pobřeží.

Všechno se utišuje. Je to fantastické! Po divoké jízdě na boosterech máte dojem, že jste v cadillaku nebo v rolls-roysu!

Opouštíme atmosféru Země. Ve srovnání s tím, co už jsme prožili, je chvění velmi jemné.

Všechno jaksi změklo. Zrychlení však znovu stoupá, protože velmi rychle spotřebováváme palivo z hlavní nádrže, která je stále lehčí.

Červená kontrolka se rozsvěcuje, aby nám ukázala, že v případě poruchy jednoho z motorů máme dost síly, abychom přistáli v Dakaru na druhé straně Atlantiku - po pouhých 17 minutách letu.

Člověka jako by to zdvihalo z křesla: je to způsobeno směrem tlaku ve vztahu k těžišti. Překračujeme teď Mach 9 (10800 km/h) a dosahujeme výšky 100 kilometrů.

Právě nám oznámili „negativní návrat" - to znamená, že už se nemůžeme vrátit na Kennedyho mys. Mach 10. Zrychlení je stále silnější. Teď překračujeme 2 g: vážím skoro 140 kilo! Půjde to tak až do zhasnutí hlavních motorů. Zrychlení je stále větší a je moc těžké zdvihnout hlavu, drcenou tlakem. Opustili jsme atmosféru a překračujeme Mach 15.

Znovu zrychlení a znovu vibrace. Musíme vynakládat trochu námahy, abychom mohli dýchat. Jsme úplně drceni na křesla a blížíme se k Mach 20. Zrychlujeme. Mach 25. Mach 26. Zemi máme pod hlavami, protože jsme vzhůru nohama. Nebe je černá tuš.

Tlak je nyní takový, že můžeme dospět na oběžnou dráhu, která nám umožní nejméně obletět Zemi, i kdyby nám jeden motor vypověděl. Tlačí to víc a víc. Křeslo se mi zarývá do boků a do zad. Teď už je to přes 3 g: vážím 210 kilo. Blížíme se k MECO (Main Engine Cut Off), tedy k okamžiku, kdy se motory zastaví, kdy dospějeme na oběžnou dráhu a kdy přitažlivost bude nulová.

Vibrace jsou konstantní. Amplituda slabá. Cut-off. A je to! Motory se zastavily a hlavní nádrž se právě oddělila od raketoplánu a shoří v atmosféře někde nad Indickým oceánem. A je to! A budeme se moci dát hned do práce! Mach 26. Na oběžné dráze. Přitažlivost nula. Uf! Odepínám si bezpečnostní pásy, sundávám přílbu a začínám plout, létat: je ze mě pták! Dosáhl jsem toho! Fan-tas-tic--ké! Konečně absolutní volnost! . . .

Na stav beztíže si Patrick Baudry zvykal už při výcvikuTeď když létáme, musíme dávat pozor na každý pohyb, aby se nám neudělalo špatně, kdybychom „plavali" příliš rychle. Musíme se naučit potřebné pohyby a zkoordinovat je, volit ty nejvhodnější, nic násilného, nic prudkého.

John Fabian už letí podruhé a stává se naším vesmírným plavčím-mistrem. Má zřejmě obrovský požitek z toho, jak pluje prostorem z jednoho konce kabiny na druhý jen pomocí drobných pohybů rukou a nohou. Každý trochu upravuje své křeslo - a je to dost obtížné. Na zemi váží 30 kilo, tady však je to peříčko ve vzduchu, ale peříčko, se kterým je dost starostí, protože jím musíme manévrovat obratně, abychom ty druhé neomráčili.

Když je mid-deck (prostřední paluba) uspořádána tak, abychom tam mohli žít v sedmi lidech po osm dní, zalétnu si až na flight-deck, kapitánský můstek, abych se podíval na naši starou dobrou matičku Zemi. Doslova bije do očí a bere mi dech. Pohled je to absolutně fan-tas-tic-ký! Je to ještě mnohem krásnější, než co si člověk dokázal představit, všechno, co mu kdy vyprávěli. Je to úžasné, a ta nádhera vyvolává skoro až úzkost.

Nejohromivější však je rychlost, jakou se raketoplán pohybuje: 28 tisíc kilometrů za hodinu, téměř osm kilometrů za sekundu!

Pod sebou už vidíme tisíce ohňů v africkém buši. Je právě období, kdy se vypalují pole po sklizni. Ani ne půl hodiny poté, co jsme opustili Ameriku, přelétáme Čadské jezero, pak ostrov Réunion. Musíme se vyvarovat prudkých pohybů hlavou, protože to vyvolává bolest. Zatím musím přiznat, že nejsem schopen dělat nic jiného, než pozorovat Zemi z naší pohyblivé observatoře 200 kilometrů nad ní. Všichni čekáme, až začnou pracovat motory, které nás umístí na naši nominální oběžnou dráhu ve výšce asi 400 kilometrů.

Jsem natažen na stropě a vyhlížím horním oknem, ale můj pozemský stereotyp pozorování mi v duchu obnovuje normální pojmy „nahoře" a „dole".

Pod námi se na horizontě ostře rýsuje atmosféra - přechází od zářivé běli až k něžné modři a náhle končí v nejčistší a velmi intenzívní černi. Těm, kdo o tom dosud pochybovali, potvrzuje Dan, že Země je opravdu kulatá; Galileo může být hrdý! . . .

Náš „obývací pokoj", který je též naší pracovnou, kuchyní a ložnicí, je už skoro uklizen a začínáme s lékařskými pokusy. Vědci už netrpělivě čekají, protože chtějí vědět, jaké budou naše první reakce na beztížný stav.

Když zavřeme oči, ztrácejí někteří z nás rovnováhu a veškeré vědomí vztahu k vesmíru, který nás obklopuje. Já osobně nemám žádnou negativní reakci. Pro první sérii medicínských testů si natahuji tlustou masku, ve které se posunují různé signály - jako na televizní obrazovce. Abych se stabilizoval, obouvám si zvláštní obuv a potřebuji skoro hodinu, abych se „připevnil" k podlaze. Elektrody, které mám na obličeji, na hrudníku a na nohou, přímo zaznamenávají všechny mé svalové stahy.

Zatím ostatní posádka připravuje vyslání a umístění první družice, kterou s sebou vezeme, Morellos, kterou uvedeme na stacionární dráhu nad Mexikem, kde bude pomáhat k lepšímu spojení mezi osamělými vesnicemi a hlavním městem. Poprvé se otevře naše podpalubní skladiště jako bílý zámotek. Jeho drahocenný náklad je rozložen ve čtyřech obrovských bednách, které se budou postupně rozevírat jako květy - podle příkazů odborníků Steve Nagela, Johna Fabiana a Shannon Lucidové. Z horní paluby před velitelským pultem a za průzory, které se otevírají dozadu, Shannon a Steve jemně manipulují dálkovým ovládačem, aby si ověřili, že všechny pojistky jsou nedotčeny a že nic nebude bránit startu družice.

Na zvoleném místě a ve zvolenou chvíli se těžký válec z modré a zlaté oceli začne otáčet kolem vlastní osy, a pak se konečně majestátně odsune do náležité vzdálenosti od Discovery.

Shannon vyrazí radostný výkřik a Steve vykouzlí na tváři bledý úsměv. Bylo zapotřebí dlouhých hodin nervového napětí, přesnosti a chladnokrevnosti, aby se přístroj nezřítil do bezedna a tím navždy nepozbyl schopnosti splnit své poslání spojky mezi lidmi . . .

Zítra přijde na řadu Arabsat, spojnice mezi zeměmi Maghribu a nejvzdálenějšími končinami Arábie. Tato družice, sestrojená francouzskou společností Aérospatiale, druhá své generace, byla nyní poprvé naloděna na raketoplán. První byla úspěšně vynesena na oběžnou dráhu západoevropskou raketou Ariane. Creighton se Sultanem jsou zatím dole - vaří snídani. Střídavě, jako na ponorce, od kapitána po specialisty, dává každý své kuchařské umění do služeb celku. Na počest družice Morellos, která se už brzy zavěsí do výšky 36 tisíc kilometrů nad svou zemí, jsou na jídelním lístku míchaná vejce po mexicku, cosi jako lečo, ale ne moc pepřené, dušené hovězí a mandlové koláče. Na nápojovém lístku je hlavně chlazený čaj, aspoň pro mě. Moji přátelé dali přednost jiným nápojům, víceméně sladkým, jak to vyhovuje americkému patru . . .

Francouzské konzervy, které jsem dodal, budou chutnat všem bez výjimky. Ale zatímco někteří z nás ztratili chuť, já jsem ocenil zejména zaječí ragú po alsasku a pepřenou paštiku. Krabí krém snáší velmi dobře výšku a stejně tak i čokoládový krém.

Pokud jde o ovocné želé, je velice zábavné vyhazovat je do vzduchu, a pak se je pokoušet „zobat" v letu.

Víno, které jsem přinesl na palubu, je jen symbolické. Deset malých zapečetěných plechovek, každá s jedním deci vynikajícího bordó - Chateau Lynch-Bages, se zase vrátí na Zemi a půjdou k rozboru. Je to jako ve 14. století, kdy s sebou lodě braly vína na všechna moře světa: týdenní cesta na vzdálenost šest miliónů kilometrů prověří, zda ve složení nápoje došlo k nějakým podstatným změnám.

Naše dny se tak budou odvíjet v rytmu letu nad pěti světadíly. Člověk se musí dostat tak vysoko, aby pochopil, jak jsme malí, křehcí na té naší Zemi tváří v tvář nesmírnému prostoru.

Náš čas je dopodrobna uspořádán a každý okamžik už je předem naplánován. A plán se musí dodržovat. Po dvanácti hodinách lékařských pokusů s echografem, po jídle, po pozorování Země a po chvilce hudby musíme pomýšlet na spánek.

Spát ve stavu beztíže je skoro únavné, protože vlastně neměníte polohu; i když ležíte, nadále se vznášíte a svaly se neuvolní. Podle jedné stěny umístil John tři lehátka - zasunujeme se do nich ze strany. Já se stočím do klubíčka, opřen o dveře na horní palubu. Budu spát špatně - nejen proto, že je to nepohodlné, ale hlavně proto, že musím pořád myslet na to, že marním čas se zavřenýma očima, zatímco se mi pod nohama odehrává skvostné divadlo. Každé dvě hodiny vstávám a sunu se na místo pilota. Teď se kochám západem zlatě žlutého a pak karmínově rudého slunce nad Himálajem za doprovodu Vivaldiho Čtyř ročních dob ze sluchátek; pak zase přelet Pacifiku a nad Havají, jejíž bělostné korálové ostrovy ostře vynikají ze zelených vln jako spousta drahokamů. Sahám po kameře, abych zachytil tu nádhernou krajinu, jenže mezitím už jsme v blízkosti Galapág, a pak nad Jižní Amerikou. Pádí, pádí ten náš raketoplán!

Všechno dokonale funguje. Družice už byly umístěny na své oběžné dráhy v optimálních podmínkách a ovzduší na palubě je velmi uvolněné. Těžko jsem si dovedl představit život sedmi lidí ve čtyřiceti krychlových metrech, ale nakonec to není žádný problém, každý je k těm ostatním velmi pozorný a respektuje základní pravidla společného života.

A už je tu ráno čtvrtého dne. Za patnáct minut se Slunce objeví přesně na východní straně Číny, jižně od Japonska, na úrovni Okinavy. Svítání se blíží pomalu. Ta svatozář, která obklopuje Zemi hlubokou modří směrem od vesmíru, je podivuhodná. Rozlišuji nejméně devět odstínů modré, pak okrové, oranžové a skoro červené barvy s nepatrným přísvitem zelené přímo na povrchu Země. Slunce se nezpozdí, začínám už rozeznávat obrysy našeho raketoplánu ...

První načervenalý odstín v díře oblaků: a najednou běl! Běl bělejší než sníh, zářivější než všechno, co jen si můžeme představit. Objevuje se Slunce, ale modř se ještě nerozplývá; běl je stále bělejší, je to něco docela mimořádného!

Boky zeměkoule oranžovějí, pak lehce červenají a nakonec jsou krvavě rudé na špicích zemského srpku. Zavalí mě vlna naprostého vytržení. Je to vůbec možné, že by bylo něco tak krásného? Najednou Slunce během dvou sekund vzplane a zaplaví všechno oslepujícím světlem, hledět na ně už není možné.

Nikdo kolem nepromluví ani slovo, všichni jsme uneseni dojmem z tohoto velkolepého panoramatu, jímž se můžeme kochat jen my. Celá Země vypadá teď zaplavená Sluncem. Hudba dokonale harmonizuje s tím, co vidím. Těmito několika okamžiky jsem byl bohatě odměněn za všechny ty hodiny práce, kterou jsem vykonával v kabině po celý den.

Jedním ze zadních průzorů na záď raketoplánu vidím, že naše dráha vede právě jeho směrem, že tedy letíme zádí dopředu - a mám dojem, že se mi Země rozprostřela pod nohama. Obzor je tam dole v dálce, celý zaoblený. Končíme přelet Tichého oceánu . . . Když dosahujeme pobřeží Jižní Ameriky, vjíždíme do noci. Už ji nezřetelně vidíme, jak začíná. Obzor nemá už ten odstín a je korunován velmi temně fialovou hnědí. Hranice mezi modří atmosféry a vesmírem je méně zřetelná než před okamžikem; brzy se ponoříme do noci. Země pode mnou docela zčernala, ale raketoplán přede mnou je stále ještě ozářen sluncem, které však zmizí během několika sekund. Čerň vesmíru má hloubku absolutní a nekonečnou; čerň Země je odstíněnější. Bože můj, jak je to možné, že máme tak krásnou planetu?

Dáváme se do filozofování o Einsteinově teorii relativity. John říká, že „ten starouš Albert" šlápl pořádně vedle, když tvrdil, že čím se letí rychleji, tím se čas odvíjí pomaleji. Opravdu, jak tak kroužíme kolem Země rychlostí 28 tisíc kilometrů za hodinu, zjišťujeme, že čas ubíhá příliš rychle.

Navečeřeli jsme se a já jsem vyslal do Houstonu své každodenní hlášení. Shannon teď roztáčí Steva jako káču. Steve má oči zavřené a točí se kolem své osy. Pak jí musí říci, o kolik stupňů si myslí, že se pootočil. Já mezitím zůstávám stát s nohama na stropě a je mi tak blaze, že mě najednou napadne, že jsem asi v některém ze svých předcházejících životů byl netopýrem . . .

Spal jsem dobře a zdálo se mi, že jezdím po lodi na motocyklu! . .. Sny ve stavu beztíže jsou bizarní. . .

Dnes ráno máme se Sultanem za úkol absolvovat co nejvíce lékařských testů. Vytahuji masku a vyměňuji baterii počítače, abych připravil pokusy. Mezitím Shannon uklidila kabinu, která připomíná spíš stan v kempu než vesmírnou loď . . .

Snídaně mi byla servírována na způsob „identifikovatelného Ufa" - John mi ji „odpálil" z mezipalubí. Talíř ke mně dospěje vzhůru nohama . . . jenže kde je tady „dolů nohama"? . . . Zachytím jej v letu. Na jídelním lístku je salámová paštika, míchaná vejce po mexicku, káva, šťáva z pomerančů a grepů a tavený francouzský sýr.

To odpoledne jsem měl štěstí: mých šest druhů bylo na horní palubě a já jsem měl na čtvrthodinu celý prostor mezipalubí jen pro sebe. Mohl jsem tedy mluvit do svého magnetofonu s poznámkami v ruce, poletuje při tom po sebemenším pohybu a odrážeje se od stěny ke stěně, velmi, velmi pomalu. Od jedné stěny ke druhé mi to trvalo čtyři minuty a ztratil jsem veškerý pojem prostoru a orientace. Byl jsem volný, nehybný, šťastný, cítil jsem se strašně dobře. Po dni namáhavé práce to byla skvělá odměna.

Znovu ležím na stropě s nosem přilepeným k průzoru. John letí už podruhé, ale pořád je uchvácen stejně jako já.

Manipuluje teď teleskopickým ramenem, aby dopravil kameru do blízkosti pravého boku raketoplánu: bude sledovat vyprazdňování vody. Použitá voda je uskladněna v hermetickém kontejneru, pak se zahřívá na 250° a vystřikuje pod silným tlakem do vesmírného prázdna. Vypadá to, jako by se myriády hvězd vzdalovaly jako sněhová metelice do vesmíru.

Prožívám nejúchvatnější hodiny svého života. Zažil jsem už skvostné chvíle, například když jsem poprvé skákal padákem, to jsem byl úplně svobodný a naprosto šťastný. Ale tohle je ještě velkolepější, to trvá stále. Mohu volně létat, přemísťovat se být, a přitom mít dojem, že nejsem. Opravdu to je skoro nadpřirozené. Vynálezce rakety byl génius! Kéž bychom mohli plout v tomto oceánu štěstí a klidu trochu déle!

Posádka letu Discovery strávila společně 169 hodin a 40 minutDnes večer máme tiskovou konferenci s novináři na Zemi.

Jeden se mě ptá, chtěl-li bych poslat nějaký vzkaz dětem celého světa, dětem, které sledují naši odyseu v rozhlasu a v televizi. Jsou to děti z nejrůznějších koutů světa, děti všech ras; napsaly nám tisíce dopisů, poslaly nám stovky kreseb, jednu krásnější než druhou; dalo mi pěknou práci, než jsem vybral několik, které jsem si vzal s sebou. Mám jednu z larochellské mateřské školy: je na ní modré nebe plné ptáků, kteří se vůbec neděsí našeho raketoplánu, a na každém z nich je napsáno jméno jednoho dítěte.

Houston se už stará o náš návrat. Na Edwardově základně uprostřed obrovského kalifornského solného jezera je už pro náš přílet všechno připraveno.

My také už musíme připravovat všechny věci i výstroj a prověřit tlak pomocného kyslíku.

Po 112 obletech Země opouštíme oběžnou dráhu i náš status ptáků, abychom se mohli vrátit do Kalifornie. Sestup probíhá podle plánu, je dlouhý a tichý až k dvojímu „třesku", kterým se vracíme do subsonické rychlosti.

Vstupujeme do atmosféry a mě uchvacuje oranžové plazma, které obklopuje Discovery, ponořený do intenzivního tepla. Narudlé slunce, které stoupá na východě, nám udává hodinu. Za pár minut už z nás budou zase lidé, podléhající zemské přitažlivosti, sestupující kymácivými kroky z raketoplánu.

Otevírám oči a průzorem vidím lancesterské pahorky, ozářené prudkým ranním sluncem.

Je 16.13 hod. Discovery vyrývá dlouhou brázdu do sypké půdy přistávací dráhy 21. Sen končí po 169 hodinách a 40 minutách letu, příliš rychle, příliš rychle! Od zítřka dám život za docela obyčejnou sekundu dalšího vesmírného letu ...


Fotografie k článku "Týden ve vesmíru":

1) Na stav beztíže si Patrick Baudry zvykal už při výcviku

2) Posádka letu Discovery strávila společně 169 hodin a 40 minut

3) Baudry krátce po návratu na Zem

4) A pro děti se nechal vyfotografoval s comics o fiktivním příběhu Tintina na Měsíci

5) Start raketoplánu

Přepis textu: M.Filip, 13.10.2002


Aktualizováno : 19.10.2002

[ Obsah | Pilotované lety | STS | STS-51-G ]

Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.