---

Posádka :
Richards,R.N.[VE] | Bowersox,K.D.[PL] | Dunbar[ová],B.J.[PC] | Baker[ová],E.S.[MS] | Meade,C.J.[MS] | DeLucas,L.J.[PS] | Trinh,E.H.[PS]

---

Popis letu : (převzato z L+K 4/93 se svolením Mgr. A.Vítka)

STS-50 / USML-1

ZŮSTAŇ TU JEŠTĚ O CHVÍLI DÉLE !

Ing. JOSEF KRUPIČKA, CSc.
ANTONÍN VÍTEK, CSc.

V červnu 1991, těsně po ukončení mise STS-40, se raketoplán Columbia přestěhoval do závodů firmy Rockwell International v Palmdale v Kalifornii. Zde prošel rozsáhlými úpravami a modifikacemi. Především šlo o instalaci modulu EDO (Extended Duration Orbiter). Tento odnímatelný modul umožňuje prodloužení letu raketoplánu asi o 60 %, tj. z původních deseti na maximální dobu l6 dnů pobytu v kosmu. Obsahuje 4 přídavné vodíkové a 4 kyslíkové nádrže se zásobami kryogenních látek pro palivové články. V případě potřeby se instaluje do zadní části nákladového prostoru před přepážku, oddělující tento prostor od motorů SSME. V nádržích EDO může být uskladněno celkem až 167 kg H₂ a 1417 kg O₂, což spolu s integrálními nádržemi v trupu raketoplánu zajistí po uvedených 16 dní dodávku 19 kW elektrické energie s rezervou odběru 12 kW po další dva dny, tedy celkem 7872 kWh. Pro srovnání: čtyřčlenná rodina jednoho z autorů tohoto článku spotřebovala za celý rok 1991 jen 5567 kWh elektrické energie ve čtyřpokojovém bytě s elektrickým sporákem a bojlerem na teplou vodu.

Další úpravou nezbytnou k prodloužení doby letu bylo zvětšení kapacity systémů pro sběr odpadní vody a pro odstraňování oxidu uhličitého z obytných prostor raketoplánu. K doplňování atmosféry budou sloužit další dodatečné nádrže se stlačeným dusíkem a na obytné palubě došlo ke zvětšení úložných prostor.

Ostatní změny, jimiž Columbia u Rockwellů prošla, už s prodloužením letu přímo nesouvisely. V kořeni kýlové plochy byl instalován brzdicí padákový systém pro zkrácení dráhy doběhu po přistání a podvozek raketoplánu technici vybavili dokonalejším řízením, vylepšenými pneumatikami a účinějšími brzdami. Také turbočerpadla APU byla nahrazena výkonnějšími. Pokrok na poli výpočetní techniky se projevil výměnou všech pěti palubních počítačů za modernější, rychlejší typy s nižší spotřebou proudu. To vše trvalo až do začátku roku 1992.

Dne 9. února se Columbia na hřbetě Boeingu 747-SCA vrátila zpět na kosmodrom KSC, aby zde byla předána k předstartovním přípravám v hale č. 3 v OPF, především k montáži motorů SSME (v. č. 2019, 2031 a 2011 ). Dne 13. dubna bylo do nákladového prostoru uloženo hlavní užitečné zatížení, totiž dlouhý přetlakový modul ze stavebnice Spacelab. Tentokrát nesl název United States Microgravity Laboratory 1 (USML-1 ), tedy Laboratoř Spojených států pro mikrogravitaci. Jak napovídá název, šlo o velký soubor přístrojů a zařízení pro 31 materiálových a lékařsko-biologických experimentů ve stavu beztíže.

Dvacátého devátého května dopravili technici družicový stupeň do VAB, kde ho další skupina pracovníků připojila k již připraveným startovním motorům SRB a k nádrži ET. Po příslušném otestování odjel pásový transportér s celou sestavou 3. června na rampu 39A. Zde po propojení mobilního vypouštěcího zařízení na pozemní systémy následovalo 8. a 9. června obvyklé simulované odpočítávání za účasti hlavní osádky Columbie.

Jejím velitelem byl nám. kpt. Richard D. Richards, starý mazák, který absolvoval již dva kosmické lety (STS-28 a STS-41 ). Doplňoval ho pilot - nováček - freg. kpt. Kenneth D. Bowersox. Velitelka užitečného zatížení a zároveň letová specialistka č.1 naproti tomu žádným zelenáčem nebyla. Bonnie J. Dunbarová se zúčastnila mise STS-61 A a STS-32. Také další dva letoví specialisté - Ellen Bakerová a pplk. USAF Carl J. Meade - už věděli zač je toho loket: Ellen byla účastníkem letu STS-34 a její kolega se podílel na misi STS-38. Zato poslední dva členové osádky Columbie byli kosmickými greenhorny jak zákon káže. Oba vědci, či správněji specialisté pro užitečné zatížení Lawrence J. DeLucas, biochemik z University of Alabama v Birminghamu a Eugene H. Trinh, fyzik vietnamského původu, pracující v Jet Propulsion Laboratory v Pasadeně, měli svůj křest ohněm teprve podstoupit.

Zkušební countdown proběhl bez problémů, takže přípravy na třináctidenní let pokračovaly nerušeně dále. V pondělí 15. června vyvolalo obavy z možného odkladu startu podezření na netěsnost v přírubě vysokotlakého stupně turbočerpadla kapalného kyslíku. Tyto obavy se naštěstí ukázaly liché.

Prověrky modulu EDO a nových adsorbérů CO₂ byly dokončeny 18. června. Na palubu Columbie postupně putovaly nouzové skafandry, zásoby jídla a pitné vody. Dne 22. června 1992 v 08.00 místního letního času EDT (12.00 UT) bylo od T -43 h zahájeno ostré odpočítávání. Pozemní služba doplnila zásoby kyslíku a vodíku v nádržích pro palivové články, doplněny byly i pohonné látky pro manévrovací trysky motorů RSC a OMS. Dne 23. června nalezli technici závadu na čidle teploty kapalného kyslíku v motoru SSME č. 2031. Čidlo bylo promptně vyměněno. Výměnu si vynutily i obě radionavigační jednotky TACAN, sloužící k navádění na letiště v závěrečné fázi letu. Ani jedna z nich při předepsaných testech neobstála. Co čert nechtěl - hlavu si postavila i další, nově namontovaná jednotka, takže technikům nezbylo nežli výměnu opakovat.

Přes tyto problémy se prozatím dařilo časový harmonogram plnit. Odpoledne 24, června mohla být obslužná věž RSS (Rotating Service Structure) odsunuta od Columbie do parkovací polohy. V noci nato zahájili technici čerpání kyslíku a vodíku do nádrže ET. Přípravy vrcholily.

Osádka raketoplánu byla probuzena v půl sedmé ráno místního času. Po krátké lékařské prohlídce a po snídani se všichni oblékli do slušivých oranžových skafandrů a krátce po osmé hodině je autobus odvezl z dočasného bydliště v OCB na rampu 39A.

Tam právě probíhaly poslední přípravy. Závěrečné přerušení countdownu v T -9 min se sice z desíti protáhlo na patnáct minut, ale jen proto, aby meteorologové mohli důkladně zhodnotit počasí na místech plánovaných pro nouzové přistání. Po příslušném dobrozdání se Columbia odlepila od rampy ve 12.12.00 EDT, tedy 16.12.00 UT, s pětiminutovým zpožděním a o 40 sekund později zmizela z dohledu v šestisetmetrové vrstvě altokumulů, jejichž základna ležela ve výšce 3400 m, což nepředstavovalo pro raketoplán žádné nebezpečí. Columbia po osmiapůlminutovém letu dosáhla suborbitální dráhy a v jejím apogeu, v T +36 min po 145 s hoření motorů OMS také dráhy operační ve výši 296-302 km a se sklonem 28,45°.

Piloti začali připravovat družicový stupeň na pobyt ve vesmíru. V T +75 min byl se souhlasem řídicího střediska MCC v Houstonu otevřen nákladový prostor. Na letové specialisty a vědecké pracovníky čekal úkol oživit ve spolupráci se střediskem SOCC (Spacelab Operations Control Center) v Huntsville v Alabamě laboratoř USML-1 v útrobách Spacelabu. Jeho velitelka Dunbarová, doprovázená Bowersoxem, DeLucasem a Trinhem, vstoupila do nitra laboratoře v 19.45 UT a zahájila první ze šestnácti kroků potřebných k celkovému oživení. O hodinu později, přesně ve 20.48 UT, už mohla ohlásit splnění úkolu.

Podle vžitého zvyku se teď osádka Columbie rozdělila na dvě dvanáctihodinové směny. "Červený" - "denní" tým utvořili Richards, Bowersox, DeLucas a sama Dunbarová. "Modrou" ("noční") směnu vyfasovali Meade, Trinh a Bakerová. Ti se teď několik hodin po startu mohli uložit k prvnímu spánku v kosmu.

Richards jakožto velitel raketoplánu převedl družicový stupeň do autostabilní orientace v gravitačním gradientu, tj. s podélnou osou trupu ve směru k Zemi a s křídlem kolmo na rovinu oběžné dráhy. Tato poloha vyžaduje jen minimum zážehů stabilizačních motorků a působí tedy co nejméně rušivých vlivů, o úspoře pohonných hmot ani nemluvě. Richards rovněž uvedl systém dodávky proudu do konfigurace "B", což znamenalo, že v chodu byla ponechána pouze jediná inerciální plošina, ztlumeno osvětlení na letové palubě a vypojena většina pilotních displejů. Celé opatření směřovalo k co největší úspoře elektrické energie, které bylo zapotřebí především pro vědecké experimenty, jak ve Spacelabu, tak na obytné palubě.

Prvním oživeným experimentem se stal SAMS, velmi citlivý systém akcelerometrů, který po celou dobu letu sledoval úroveň mikrogravitace. Naměřené hodnoty sloužily ke zjištění vlivu drobných rušivých zrychlení na průběh ostatních pokusů. Úroveň nežádoucích zrychlení se u raketoplánu obvykle pohybuje mezi 0,0005g až 0,00005g.

Osádka Columbie pak aktivovala krystalizátor CGF a manipulační box. Řídicí středisko v Houstonu mezitím zjistilo nepatrný únik kyslíku z jedné z nádrží v EDO. I když množství unikajícího 02 činilo jen 200 g za hodinu z nádrže, která obsahovala celkem 354 kg kyslíku, což nemohlo ovlivnit dobu letu, rozhodl jeho ředitel, že přednostně se bude odebírat plyn právě z této netěsné nádrže. Rekonfigurace odběru z celého systému byla dokončena na 34. oběhu Columbie kolem Země.

Podstatnější závada se objevila v průběhu druhého dne letu. Byl to problém s řídicí jednotkou č. 2 nového systému RCRS (Regenerative Carbon Dioxide Removal System). Toto zařízení má v budoucnu nahradit patrony s hydroxidem lithným dosud užívané k odstranění oxidu uhličitého z ovzduší chemickou reakcí. Zařízení RCRS pracuje na principu fyzikální adsorpce CO₂ na povrchu speciálního materiálu. Po jeho nasycení se automaticky zapojí další patrona, zatímco ta první se vystaví působení kosmického vakua, které odstraní zachycený plyn, takže zregenerovaný adsorbér lze znovu použít.

Závada, ke které došlo, spočívala ve špatné signalizaci nastavení ventilů RCRS. Osádka Columbie proto musela až do konce letu zasahovat do adsorpčního systému ručně. Protože však byl raketoplán dosud vybaven i starými lithiovými absorbéry, neznamenal by ani úplný výpadek funkce RCRS důvod ke zkrácení mise STS-50.

Astronauti se proto bez obav mohli věnovat naplánovanému výzkumu. Zatímco Trinh se zabýval akustickým zařízením pro práci s kapkami vody, spustili jeho kolegové na obytné palubě pokus IPMP, sloužící k vytváření tenkých polymerních membrán ve stavu beztíže.

Jakmile se vyřešily problémy se systémem RCRS, ujal se Richards amatérské vysílačky Sarex a dosáhl s ní řady spojení s amatéry na území USA a Kanady.

Chvíli oddechu při práci přineslo celé osádce Columbie pozorování ruské stanice Mir, která minula družicový stupeň o 90 km výše a 130 km stranou.

Třetí den letu se porouchal palubní fax TAGS (Text and Graphic System), u něhož se zablokoval posun papíru tak důkladně, že ani celodenní šťourání v přístroji nevedlo k nápravě. Další informace musely putovat na palubu raketoplánu bud' dálnopisem, nebo prostřednictvím osobního přenosného počítače, určeného pro řízení experimentů na obytné palubě.

Po tomto nepříjemném extempore se Richards vrátil k Sarexu, zatímco vědecká část osazenstva zahájila pokus s LBNP, což jest americká obdoba ruského Čibisu. Zařízení vyvolává podtlak na dolní části těla a simuluje tím způsobem hydrostatický tlak, jímž je zatíženo srdce a cévní systém člověka na Zemi.

Piloti Columbie si přišli na své čtvrtého dne letu v době, kdy krystalizátor CGF byl mimo provoz. Přestávky v práci tohoto zařízení, jež je mimořádně citlivé na rušivá zrychlení, využili Richards a Bowersox k dočasné změně orientace s cílem prohřát slunečním záření tu část družicového stupně, která byla při letu v autostabilním režimu dlouhodobě zastíněna.

Oba piloti také zážehem korekčních motorků (39 s) změnili dosavadní dráhu na 295-296 km, aby zajistili optimální načasování průletů nad USA pro případ nouzového přistání.

Pátého dne letu - 29. června - opět začalo zlobit zařízení RCRS. Kanystry s hydroxidem lithným sice dosud pracovaly bezchybně, ale vedení letu mělo eminentní zájem na tom, aby v průběhu mise STS-50 získalo s prototypem RCRS co nejvíce zkušeností. Nový systém totiž znamená značnou úsporu na váze užitečného zatížení. Proto středisko v Houstonu nařídilo dvojici pilotů, aby stávkujícímu zařízení stůj co stůj napravila hlavu. Bowersox a Richards museli nejprve odmontovat několik skřínek v obytném prostoru raketoplánu, aby se dostali k panelu, za nímž bylo RCRS umístěno. Tříhodinová práce, při níž oba montéři zkratovali vadné detektory polohy ventilů přinesla nakonec kýžené ovoce: RCRS se opět ujal své funkce. Pro budoucnost bude ovšem zapotřebí ověřit tento adsorpční systém přinejmenším ještě během jednoho dalšího letu.

Po ukončení oprav vystoupila osádka Columbie v televizním přenosu ale pak se již vše vrátilo do starých kolejí, Meade a Trinh se zabývali kapalinami. Zajímali se o vliv teplotního gradientu na povrchové napětí a na indukované proudění a vyzkoušeli také znovu akustický levitační systém, který udržuje kapky kapalin v předepsaném prostoru uvnitř přístroje. Při těchto a také při dalších vědeckých experimentech využívali astronauti televizní techniky. Ne snad pro zvědavce z řad laické veřejnosti, ale pro vědce na Zemi, kteří takto mohli na vlastní oči sledovat průběh jimi navržených pokusů a případně je v nějakém směru ovlivňovat.

Např. Meade jim v televizi předvedl chování plamene svíčky v prostředí beztíže od okamžiku zážehu až po jeho uhasnutí v uzavřeném prostoru manipulačního boxu.

Šestého dne letu, když se mise STS-50 blížila k polovičce, provedla osádka Columbie ve spolupráci se Zemí inventuru zásob kyslíku a vodíku. Výsledek byl velmi uspokojivý, tím spíše, že také zbývající množství vzduchu, vody, potravin i pohonných látek bylo více než postačující.

Ve středu 1. července 1992 podrobili piloti všechny záložní systémy družicového stupně komplexní prověrce. Přitom nevynechali ani zdvojené prvky klimatizačního systému, tedy větráky a čerpadla ve freonových smyčkách. S výsledky všech testů byli oba dva velice spokojeni. Při kontrole také vypustili přes výparník do vesmíru část vody, kterou do té doby vyrobily palivové články.

Zbývající členové osádky pozorovali oblak barya, vypuštěného ze sondážní rakety, která téhož dne kolem 09.00 UT odstartovala z ostrova Portoriko. Oblak se vytvořil ve výši 250 km v době, kdy raketoplán letící o 46 km výše překročil rovník a směřoval k ostrovu. Jinak však převládala na palubě Columbie intenzívní vědecká činnost. Trinh se opět věnoval povrchovému napětí kapalin, jehož projevy sledoval mikroskopem díky jemně rozptýleným částečkám oxidu hlinitého, osvětleným laserovým paprskem. Meade měl na programu technické experimenty, mezi jiným i sledování hoření polyuretanové izolace přetížených elektrických kabelů. Ellen Bakerová na obytné palubě aktivovala zařízení APND (Astroculture Plant Nutrient Device). V podstatě šlo o prototyp zařízení, které obstarávalo automatickou zálivku v palubních sklenících.

Sedmého dne letu se uskutečnila krátká tisková konference, které se však zúčastnil pouze velitel Columbie Richards a velitelka Spacelabu Dunbarová. Novináři se zajímali zejména o to, kolik prostoru má v raketoplánu tak početná osádka a jaký význam má krystalizace bílkovin ve stavu beztíže. Na první otázku Richards prohlásil, že při organizaci dvou směn se do Columbie vejde sedm lidí zcela bez problémů. U druhé poukázala Dunbarová na význam perfektních krystalů bílkovin pro lékařství a biologii.

Pokusy pokračovaly i devátého dne letu. Času nebylo nazbyt i když spotřeba elektrické energie vykazovala proti původním předpokladům úsporu přibližně 1 kW a nebezpečí zkrácení letu tedy nehrozilo.

Dunbarová sledovala kapičky silikonového oleje. Meade rozptýlil v uzavřené schránce křemenné částice, aby mohl sledoval mechanismus jejich opětovného shlukování do větších agregátů. V krystalizátoru pomalu vychládal dosud největší krystal galiumarsenidu (GaAs) připravený ve stavu beztíže. Tento polovodičový obr měřil na délku přes 160 mm.

Americký národní svátek - 4. července - si osádka Columbie připomněla hned po ránu. Odeslala na Zemi televizní záběr, ve kterém astronauti pózovali před rozvinutou vlajkou pruhů a hvězd.

"Víme," prohlásil za všechny Richards, "že dneska máte tam dole mimořádný den. U nás nahoře je taky mimořádný!"

Slavnostní nálada byla však později poněkud pokažena. Během práce na zařízení LBNP totiž Dunbarová zaregistrovala zápach pálící se izolace. Jeho zdroj po horečném hledání nakonec astronauti vystopovali v echokardiografu AERIS, který kontroloval srdeční činnost při vystavování spodní části těla podtlaku. Přestože ani stabilní ani přenosné detektory žádný kouř nezaregistrovaly, byl Aeris pro všechny případy vypojen, i když podtlakové zařízení sloužilo dále.

Jako náplast na tuto bolest se Richardsovi pomocí Sarexu podařilo spojení s polynézskou kanoí Hokulea, plavící se z Honolulu na Cookovy ostrovy*.

Ráno jedenáctého dne letu probudilo řídicí středisko "červený" tým šlágrem ze šedesátých let "Zůstaň tu ještě o chvíli déle". Píseň byla vybrána proto, že toho dne - 5. července ve 13.14 UT - překonala osádka Columbie rekord v délce letu raketoplánu. Ten dosud držela mise STS-32 z ledna 1990 (10 dní 21 h 01 min).

Dopoledne se pak uskutečnila velká tisková konference "červené" směny, v jejímž závěru provedla Dunbarová diváky svým královstvím ve Spacelabu. Den ovšem pokračoval dále a jak jinak, nežli pokusy. Meade se pro změnu zabýval krystalizací bílkovin na zařízení PCG. Při tomto, již po čtrnácté opakovaném experimentu šlo o to, získat co nejdokonalejší krystaly, vhodné pro rentgenografickou analýzu jejich prostorové struktury. Její zjištění má zásadní význam pro studium takových onemocnění, jakými jsou cukrovka, rakovina nebo AIDS.

Piloti zase zápasili s různými problémy způsobenými nesprávným nastavením autopilota.

V závěru dne představila pozemšťanům výsledky své práce také "modrá" směna, jejíž tiskovka proběhla těsně před uložením k spánku.

"Po nějaké době," řekla při té příležitosti Ellen Bakerová, "asi po sedmi až osmi dnech letu se začnete cítit ve stavu beztíže tak příjemně a tak neuvěřitelně přirozeně, že téměř zapomenete na normální podmínky na povrchu planety."

Richards si zase pochvaloval nové kóje na spaní se zasouvacími dvířky.

"Nikdy za svých předchozích letů do vesmíru," tvrdil s přesvědčením, "jsem neměl tolik soukromí jako teď."

O den později se však už osádka Columbie připravovala na přistání. Začala u sebe. Bylo třeba zvýšit dávky fyzického cvičení, aby organismus, navyklý na stav beztíže, byl připraven na přetížení během sestupu atmosférou. Richards a Bowersox pilně týrali svoje těla na veloergometru, zbytek osádky se pro změnu podrobil mučení na LBNP. Všichni společně pak pili osolenou vodu, aby nahradili úbytek tělních kapalin způsobený nepřítomností gravitace.

Pomalu se začínaly objevovat i reminiscence.

"Návrat je nejhorší," svěřoval se nováček Bowersox. "Bylo tady spoustu zábavy. Východy i západy Slunce jsou přímo kouzelné a mezitím pluje pod vámi nádherná modrá Země. Prostě jsme si to s kamarády užili. Sice se už těším na setkání s rodinou, ale přece jen mě mrzí opustit vesmír."

"Co kdybyste mě vystřelili z raketoplánu v nějakém pouzdře a vrátili se pro mne až za další týden?" přizvukoval mu DeLucas.

Nejen pro osádku, ale i pro přístroje v raketoplánu nastával konec letu. Po posledních pokusech s chováním kapalin byl deaktivován DPM, po poslední várce krystalů proteinů skončilo činnost i zařízení PCG.

Konečně přišel na řadu i raketoplán. Bowersox spustil jedno ze tří čerpadel APU a Richards pak prověřil hydraulické ovládání elevonu a kormidel. Při kontrole stabilizačních motorků RCS byla sice zjištěna závada v jednom ze 14 z nich v předním modulu, ale to nemohlo průběh přistání ohrozit.

Nejenom na Columbii ale také na Zemi bylo živo. Houstonský speciální tým pro přistávací manévr jednak hodnotil prognózy počasí na Edwards AFB, určené pro návrat, jednak analyzoval telemetrická data z Columbie. Přitom byl zjištěn nepatrný únik tlakového dusíku z jednoho ze tří čerpadel APU. MCC se rozhodlo raději toto čerpadlo během sestupu nepoužít. Zato nad zablokovaným odpadním potrubím, které se ucpalo ledem, mávlo středisko rukou. V nádržích pro odpadní vodu zbývalo ještě dostatek místa, aby si MCC toto gesto mohlo dovolit.

V úterý 7. července, poté co astronauti zakonzervovali Spacelab a uzavřeli jeho průlez, měla již celá osádka volno. Pozorovala a fotografovala Zemi a pokoušela se o poslední spojení pomocí amatérské vysí-, lačky Sarex.

Na Zemi to tak idylicky nevypadalo. Situaci zkomplikovalo jako vždy počasí. Přestože ráno v Mojavské poušti vyhlíželo docela nadějně, během dne se tady postupně zatáhlo a začalo pršet, takže raketoplán nemohl využít ani jedné ze dvou příležitostí k přistání (ve 13.08 a ve 14.45 UT). Proto MCC rozhodlo prodloužit let o jeden den. Na palubě družicového stupně zbývalo ještě dost a dost zásob všeho druhu, takže - jak prohlásil Jeff Bantle, jeden z ředitelů letu - tam astronauti mohli vydržet až do čtvrtka 9. července, nebo dokonce, v případě nepředvídaných okolností až do soboty 11. července.

"Zdá se, že jste od matky Přírody dostali šanci na upevnění rekordu v délce letu ", vzkázal osádce spojař Ken Reightler. "Tak toho tedy využijte, uvelebte se a sledujte, jak pod vámi ubíhá Země. Za tu předchozí tvrdou rachotu si to opravdu zasloužíte."

"Však jsem utahaný, jako ještě nikdy v životě," přisvědčil mu doktor DeLucas. "Ale zato šťastný jak blecha v psím kožiše, že nám to všechno tak vyšlo. Některé krystaly bílkovin jsou obrovské, ba přímo monstra!" Z čehož je patrno, že tento astronaut prostě v sobě nezapřel zažraného experta na krystalografii. Zbylí členové osádky Columbie na sebe mrk.li a sborem zapěli refrén již zmíněné písně: "Ó, nemůžeš tu zů-ů-ů-ů-stat trochu déle..."

"To teda ne," chechtal se spojař Reightler. "Tímhle falešným kňouráním jste si možnost dalšího prodloužení letu definitivně zabili!"

Velitel Richards to tedy zkusil z jiného konce.

"Hej, Kene, co kdybychom přešli rovnou na další tiskovou konferenci?" ptal se jakoby nic.

Místo ní byl však spolu s Bowersoxem nekompromisně zahnán na letovou palubu, aby provedl drobnou korekci dráhy, směřující k přistání příštího dne a to jak v Kalifornii, tak na Floridě.

Během noci na 8. července hodnotili letoví ředitelé předpověď počasí na Edwards AFB a došli k názoru, že moc velká naděje na zlepšení není. Ráno tam ještě pršelo a "rosničkáři" pro oblast letiště předpovídali na středu zataženo s přeháňkami. Přesto byly na tento den stanoveny dva termíny k přistání: Buď v 11.45 UT na Kennedy Space Center, nebo ve 13.09 UT v Kalifornii.

"Doufám, že tentokrát budete mít víc štěstí," přála osádce raketoplánu spojařka Rhea Seddonová.

"Díky, Rheo," potvrdil příjem Meade. "Přistaneme prostě tam, kde to půjde!"

Počasí v Kalifornii, ovlivňované tropickou bouří nad Pacifikem, se však nehodlalo zlepšit. Proto se místem přistání mělo stát KSC, kde byla možnost deště jen třicetiprocentní.

"Takže se zdá," komentoval velitel raketoplánu tuhle zprávu, "jako byste Edwards definitivně vzdali."

Na vysvětlenou je nutno dodat, že při letech s desetitunovým Spacelabem v nákladovém prostoru se obvykle preferuje právě zmíněná Edwards AFB; má totiž delší VPD, což dovoluje větší přistávací rychlost, nezbytnou při větším nákladu. Rozhodujícím faktorem je ovšem podmínka, že v okruhu 30 mil (55 km) kolem letiště nesmí pršet.

"Je to tak," potvrdil Richardsovy dohady spojař z Houstonu. "Budeme si muset hrát na jiném písečku, protože stávající předpověd' počasí vypadá na "nejde to"! Máte tedy souhlas s přistáním na Floridě. Takže zlomte vaz!"

Poté spojař Reightler předal štafetu speciálnímu týmu pro přistání. V 10.41 UT byly na 3 minuty a 24 sekund zažehnuty oba manévrovací motory OMS, takže rychlost raketoplánu se snížila o 155 m/s. Po sestupu atmosférou a přeletu přes jižní část území Spojených států vykroužila Columbia vedená Richardsem pravotočivou zatáčku na Atlantikem a s vycházejícím Sluncem v zádech nasadila na přistání. Dne 8. července 1992 v 11.42 UT se její hlavní podvozek dotkl dráhy 33 na letišti SLF (Shuttle Landing Facility) po letu trvajícím 13 dní 19 h 30 min 04 s.

"Gratulujeme vám k uskutečnění rekordního letu raketoplánu," přivítal astronauty na Zemi Ken Reightler. "Díky za pomoc při prorážení cesty ke kosmické stanici!"

Po tomto formálním uzávěru mise odletěla 9. července sedmičlenná osádka po lékařském vyšetření zpět do Houstonu. A Columbia? Ta byla odtažena do haly č.1 v OPF k odstrojení a k přípravě na let STS-52.