---

Posádka :
Shriver,L.J.[VE] | Allen,A.M.[PL] | Hoffman,J.A.[PC] | Ivins[ová],M.S.[MS] | Chang-Diaz,F.R.[MS] | Nicollier,C.[MS](Švýcarsko) | Malerba,F.[PC](Itálie)

---

Popis letu : (převzato z L+K 7/93 se svolením Mgr. A.Vítka)

STS-46 / TSS-1

S DRUŽICÍ NA LANĚ

Ing. JOSEF KRUPIČKA, CSc.
ANTONÍN VÍTEK, CSc.

Čtenář, který trpělivě sleduje historii amerických kosmických letů, si už jistě povšiml, že je to v jádře stále stejné. Příprava raketoplánu na start, nějaké potíže s netěsností či s vadným přístrojem, problémy s počasím a konečně start, za nějž by se nemusel stydět ani prorok Eliáš, i když v bibli nestojí nic o manévrech na oběžné dráze. Na té to teprve začne být zajímavé a někdy dokonce dramatické. Na pár dní. Ke konci zase všechno sklouzne do stereotypu příprav k ukončení letu, přijde sestup atmosférou, přistání v Kalifornii či na Floridě a v zápětí nato příprava k následujícímu letu.

Raketoplán Atlantis je typickým příkladem právě řečeného. Sotvaže se vrátil z expedice STS-45, putoval 3. dubna 1992 do haly č. 1 v budově OPF, aby tu strávil celkem 63 dní přípravami na misi STS-46. Nejprve přišly na řadu hlavní motory SSME, které byly po demontáži předány k pravidelné poletové údržbě a jejichž místa zaujaly exempláře s výrobními čísly 2024, 2012 a 2028. Současně s tím byl z nákladového prostoru uvolněn Atlas-1. Vrátil se sem dálkový manipulátor RMS, který předchozí expedice k ničemu nepotřebovala. Svoje místo tam také znovu zaujala velkoformátová širokoúhlá kamera IMAX. Pak už jen zbývalo důkladně vysmýčit celý trup, uzavřít jeho dveře a počátkem června 1992 mohl družicový stupeň putovat o několik stovek metrů dále do VAB.

V této budově byly už mezitím připraveny startovací motory SRB a odhazovací nádrž ET na kapalný kyslík a vodík, takže hned následujícího dne mohlo dojít k propojení obou celků. Po nezbytných prověrkách spojení došlo 11. června k přepravě celého kompletu na rampu 39B.

Simulované odpočítávání za účasti hlavní osádky proběhlo hladce ve dnech 15. a 16. června. O šest dní později (22. 6.) byly do nádrží motorů OMS a RCS natankovány hypergolické pohonné látky: oxid dusičitý a asymetrický dimetylhydrazin. Po této operaci nastalo přerušení příprav na několik dnů, protože veškerá pozornost na KSC se soustředila na start Columbie (25. června 1992).

To se ovšem netýkalo užitečného zatížení pro Atlantis. V prvé řadě šlo o italskou "vlečenou" družici TSS-1 (Tethered Satellite System), která dorazila na Floridu již v listopadu 1990. V budově OCB (Operations & Checkout Building) zahálela téměř do konce roku 1991. Teprve když v průběhu toho roku došlo navijákové zařízení s lanem (americké výroby) a bylo namontováno na paletu, došlo konečně v prosinci 1991 k propojení vlečného zařízení s družicí. Během února až dubna 1992 proběhly funkční testy celého systému, přičemž někteří odborníci poukazovali na to, že mechanické namáhání způsobené kmitáním lana může být podstatně vyšší, nežli se čekalo. Jejich námitky vedly výrobce navijákového systému firmu Martin Marietta k zesílení nosníků s vodicími kladkami přinýtováním dodatečné výztuže. Tato přílišná opatrnost se později vymstila, a jak uvidíme, stala se i hlavní příčinou neúspěchu pokusů s vlečenou družicí.

Další pochybnosti vzbudil v odbornících vodivý nátěr povrchu družice, jenž měl TSS-1 vůči okolní plazmě "uzemnit" a zajistit tak uzavření proudového okruhu mezi raketoplánem a družicí. Znalci pochybovali o dostatečné vodivosti stávajícího nátěru, zvláště v podmínkách kosmického vakua. Družice byla proto na poslední chvíli opatřena novým nátěrem. Pak už následovalo jen zakrytí mechanismů navijáku pokovenou polyesterovou fólii, která sloužila jako tepelná ochrana, a závěrečné práce před vlastním uložením do nákladového prostoru.

Pokus s TSS-1, která byla první speciální vlečenou družicí v historii kosmonautiky vůbec, sledoval v prvé řadě praktické ověření teoretických předpokladů mechanického chování těles spojených dlouhým lanem s izolovaným vodivým jádrem.

I když tyto otázky byly rozpracovávány již od druhé poloviny šedesátých let, nedošlo - až na několik nepříliš zdařilých pokusů v rámci programu Gemini - nikdy k jejich praktickému ověření.

Samo chování 20 km dlouhého lana představovalo velkou neznámou. Podaří se ho udržet dost napnuté a přitom nepřivést družici do nekontrolovatelného kmitání? Nebo bude celý systém nestabilní natolik, že družice ohrozí raketoplán srážkou? Bez ohledu na nejmodernější pilotážní počítačové vybavení Atlantis musela jeho osádka stále počítat s možností přeseknutí lana a s následným spěšným únikem z blízkosti družice.

Vedle mechanického aspektu si nezbytné ověření vyžadovala i elektrodynamická stránka pokusu. Předpokládalo se, že se na dvacetikilometrovém laně při průletu zemskou magnetosférou naindukuje napětí 5 kV*.

Další část nákladu - experimentální zařízení EOIM/TEMP - dorazila na KSC v prosinci 1991 a byla v OCB instalována na příhradovou konstrukci. Přípravy tohoto zařízení skončily v dubnu 1992.

Poslední větší díl užitečného zařízení tvořila evropská autonomní družice Eureca. Ta už od listopadu 1991 procházela přípravami v komerčně provozované montážní hale pro užitečná zatížení. Hala sama leží mimo areál KSC. V květnu 1992 byla družice přesunuta do budovy VPF (Vertical Processing Facility). Zde došlo k prověrkám jejích funkcí po napojení na simulované systémy raketoplánu. Druhého července technici uložili Eurecu do transportního obalu a o čtyři dny později už očekávala spolu s ostatním užitečným zatížením věci příští v klimatizované prostoře obslužné věže RSS (Rotating Service Structure) na rampě 39B.

Dne 8. července byla tato otočná věž přistavena k raketoplánu a obě družice i experiment EOIM/TEMP se postupně octly na svých místech v nákladovém prostoru. Na řadu přišly komplexní prověrky: Eureca jimi proplula ve dnech 9.-10., TSS-1 11. a EOIM/TEMP 13. července. Jediným objeveným nedostatkem byl vadný modul v elektronice přístroje EOIM/TEMP, který technici promptně vyměnili za jiný.

Za těchto okolností stanovila příslušná komise start raketoplánu na 31. července 1992. Hladký průběh dosavadních příprav připouštěl i dřívější termín, avšak nabitý startovní plán floridského kosmodromu urychlení prostě nedovolil. Přednost při vypouštění měl zejména nosič Delta 2 s družicí Geotail, jehož startovní okno bylo značně časově omezeno.

S raketoplánem Atlantis naopak časové problémy nebyly. Pokud se vyskytly drobné obtíže, např. nutnost výměny jednoho displeje na palubní desce nebo náhrada termostatu v turbočerpadle hydrauliky APU, bylo je možno odstranit v poklidu bez postranních pohledů na hodinky.

Ostré odpočítávání začalo 8. července 1992 v 16.00 místního času EDT (20.00 UT) od časového mezníku T -43 h. Technici především uklidili montážní přípravky a ochranné krytky z nákladového prostoru. Přitom se zjistilo, že šest zámků v jeho dveřích má uvolněné západky, které bylo nutno opravit. K uzavření nákladového prostoru proto došlo se značným zpožděním až v ranních hodinách následujícího dne, v době, kdy mezi 08.00 a 12.00 EDT probíhalo plánované přerušení countdownu.

Odpoledne začalo čerpání zásob vodíku a kyslíku pro palivové články do nádrží v trupu raketoplánu. Veškerá činnost ustala až ve 22.00 EDT za stavu T -19 h, kdy harmonogram přikazoval další čtyřhodinovou přestávku v odpočítávání. Potom se přípravy začaly zrychlovat. V noci technici odstranili z motorků RCS krytky, které dosud zabraňovaly náhodnému vniknutí cizích těles do jejich trysek, byly ověřeny telekomunikační systémy, jedna z pracovních čet profoukla palivové potrubí a také byl proveden závěrečný úklid obytných prostor i letové paluby.

Poslední delší plánované přerušení průběhu odpočítávání začalo 30. července v 08.00 EDT za stavu T -11 h a trvalo 11 hodin a 36 minut. Ještě před tím, nežli se v 19.36 EDT (23.36 UT) hodiny znovu rozeběhly, byla od raketoplánu odstavena obslužná věž (RSS) do parkovací polohy.

S pokračujícím odpočítáváním uvedli technici v činnost palivové články a potom přípravy už spěly k vyvrcholení. V T -6 h (31. července v 01.36 EDT tj. v 05.36 UT), okamžitě po dalším, ted' již jen hodinovém přerušení countdownu, byla konečně naplněna nádrž ET. Operace proběhla bez potíží a skončila ještě dříve, nežli se v T -3 h znovu plánovaně zastavily stopky ukrajující čas zbývající do startu. Následující dvouhodinové pauzy využil pracovní tým ke kontrole množství námrazy, která se běžně vytváří po naplnění ET kryogenními látkami.

V té době se již v budově OCB chystala k odjezdu na místo startu budoucí osádka Atlantis. Jejím velitelem byl ostřílený harcovník Loren J. Shriver, jemuž v roli pilota sekundoval Andrew M. Allen. Velitelem užitečného zatížení se stal Jeffrey A. Hoffman; tomu podléhali další letoví specialisté Marsha S. Ivinsová, Franklin R. Chang-Diaz, dále Claude Nicollier, astronaut ESA švýcarského původu dlouhodobě převelený k NASA a konečně specialista pro užitečné zatížení Ital Franco Malerba. Celá tato sedmičlenná skupina zaujala svá místa na letové a obytné palubě raketoplánu kolem T -1 h.

Poslední dvě normálně plánovaná desetiminutová přerušení v T -20 min a v T -9 min tentokráte posledními nebyla. Allen totiž nestihl včas připravit všechna tři hydraulická turbočerpadla APU ke spuštění. Proto nezbylo, než přípravy v T -5 min na jednu minutu nečekaně přerušit. O nic však nešlo, protože startovní okno bylo beztak mimořádně dlouhé, od 09.56 do 15.12 EDT (13.56 až 19.12 UT). V praxi se však z něho dalo použít jen asi 90 minut protože pravidla NASA omezují dobu vyčkávání pilotů v leže na zádech v kabině před startem přibližně na dvě a půl hodiny.

Osádka Atlantis se k této kritické hranici ani nepřiblížila. Počasí startu přálo, takže raketoplán se zvedl 30. července 1992 z rampy 39B krátce po otevření okna ve 13.56.48 UT a zamířil nad Atlantik. K odhození startovacích motorů došlo v T +124 s, zatímco hlavní motory SSME hnaly družicový stupeň dále do výše po celých 8 minut a 29 sekund. Pak na povel palubních počítačů zhasly a o 6 sekund později byla odhozena také vyprázdněná nádrž ET.

Atlantis letěl po suborbitální dráze až do apogea. Tady, v T + 41 min 24 s, přešel manévrem motorů OMS na prakticky kruhovou dráhu ve výši 422-433 km, se sklonem 28,47° k rovníku a s dobou oběhu 92,93 min. Mimořádná výše dráhy byla zvolena vzhledem k plánovanému vypuštění družice Eureca. Nejprve ovšem musela proběhnout kontrola raketoplánu samotného a jeho příprava k mnohadennímu pobytu v kosmu. Po souhlasu houstonského střediska otevřena osádka Atlantis dveře nákladového prostoru (asi půldruhé hodiny po startu z Floridy) a o hodinu později byla vyklopena parabolická anténa, která po zaměření na družice systému TDRSS zajišťovala v pásmu Ku (12 GHz) trvalé spojení s MCC.

Ted' se osádka raketoplánu rozdělila na dvě obvyklé směny. "Modrou" vytvořili Allen, Nicollier a Malerba, "červenou Hoffman, Ivinsová a Chang-Diaz. Shriver, velitel kosmické lodi, jel podle vlastního samostatného rozvrhu. Přibližně tři hodiny po startu se "modrý" tým odebral na kutě a "červený" se pustil do práce. Na obytné palubě bylo třeba aktivovat experiment s kultivací buněk; ten pak už běžel po celou dobu letu automaticky. Více práce si vyžádaly pokusy v nákladovém prostoru. Předběžně byl zapojen do elektrické sítě EOIM, i když vlastní měření s ním mělo započít až později. Pak teprve pracovníci prohlédli italskou družici i její naviják a aktivovali také filmovou kameru IMAX, která měla veškeré dění v nákladovém prostoru dokumentovat. Aktivována a odzkoušena byla i "kanadská ruka", s níž se počítalo druhého dne letu při vypouštění družice Eureca na samostatnou dráhu.

Asi 11 hodin po startu si oba týmy vyměnily role. Nicollier si mnul ruce v očekávání práce s manipulátorem a s družicí, ale nespokojené řídicí středisko ESOC v německém Darmstadtu mu udělalo čáru přes rozpočet. Středisko totiž zjistilo, že telemetrie z autonomních systémů Eurecy přichází přerušovaně, takže žádalo o čtyřiadvacetihodinový odklad jejího vypuštění, aby byl čas analyzovat celou situaci ve spolupráci s Houstonem. Nejprve se totiž zdálo, že data mizí někde na komplikované cestě od družice přes telekomunikační systém raketoplánu, TDRSS, americké pozemní stanice a komerční družicovou síť. Když se však podařilo navázat přímé spojení z Eurecy přes pozemní stanici na kosmodromu v Kourou ve Francouzské Guayaně, odhalili odborníci chybu přímo v družici samotné. Závadu se naštěstí podařilo odstranit přeprogramováním palubního počítače Eurecy.

Nicollierova chvíle přišla tedy v ranních hodinách 2. srpna. Opravená. čtyřapůltunová družice byla vyzdvižena nad nákladový prostor a poté v 07.07 UT ve výši 426 km nad Tichým oceánem severozápadně od Nového Zélandu uvolněna ze sevření RMS. Piloti odmanévrovali raketoplán do bezpečné vzdálenosti kolem 300 m, odkud ji neustále sledovali, zatímco probíhaly poslední prověrky jejích systémů. Ty dopadly dobře, takže bylo možno v 17.30 UT zažehnout hydrazinové motory Eurecy, které ji měly během 24 minut navést přes přechodovou dráhu na dráhu operační ve výši 507 km. Plánovaný manévr byl však přerušen přibližně po 6 minutách, poté, co ve středisku ESOC zjistili chybnou orientaci družice. Astronauti, kteří pozorovali Eurecu vlastníma očima, sice nemohli údajnou odchylku potvrdit, ale přesto odborníci na Zemi hodlali nejprve situaci podrobně vyhodnotit a pak teprve pokračovat v dalším manévrování. To se však již osádky Atlantis netýkalo**.

Odklad vypuštění Eurecy, která má být ostatně letos na jaře zachycena raketoplánem Endeavour a dopravena v rámci mise STS-57 zpět na Zemi, důkladně naboural harmonogram práce s upoutanou družicí, ačkoliv právě ona byla hlavním bodem programu. "Červený" tým se sice třetího dne letu pustil do aktivace jednotlivých experimentů na této družici, ale TSS-1 sama stále ještě spočívala v nákladovém prostoru, ačkoliv zejména italský astronaut Malerba se jí věnoval až se z něho kouřilo.

Prověrky dvou elektronových děl na družici vyvolaly úplný ohňostroj.

"To je neuvěřitelné," podivoval se Chang-Diaz. "Ty blesky dokáží osvětlit téměř celý nákladový prostor pokaždé, když odpálíme elektronové dělo."

Dne 3. srpna kolem 11.00 UT snížili piloti perigeum dráhy raketoplánu na 300 km a o tři čtvrti hodiny později tuto dráhu cirkularizovali (296-302 km). Přitom během dne samozřejmě pokračovala práce na přípravách k vypuštění TSS-1. Klidného průběhu pracovního programu použil Malerba k tomu, aby pogratuloval svému synkovi k pátým narozeninám. Připravil si na to malou pyramidu z bílého kartonu, na jejíž bocích bylo blahopřání ve čtyřech jazycích a před objektivem malé přenosné televizní kamery ji pustil z rukou.

"Ted' ti předvedu malé kouzlo, Michele," řekl. "Na vlastní oči uvidíš, v jak neobvyklém prostředí tady létáme. Ted' nás Země nepřitahuje. Podívej se, Michele!"

Při jeho slovech se vznášela malá skládačka volně v prostoru kabiny a pomalu se převracela.

"Ze je to lepší než Disneyland, vid'?" řekl Malerba, za usměvavého přikyvování celé osádky Atlantis.

Jakmile však epizoda s pyramidou skončila, vkradla se do kabiny opět tvrdá realita.

Krátce před 16.00 UT čtvrtého dne letu přistoupila konečně osádka raketoplánu k vypuštění vlečené družice. Především bylo třeba vysunout čtyřdílnou příhradovou konstrukci s kónickým lůžkem pro družici asi na 14 stop (4,2 m), totiž dostatečně vysoko nad okraj nákladového prostoru. Pak mělo následovat odpojení dvou pupečních kabelů, které doposud propojovaly systémy TSS-1 s palubní sítí raketoplánu. Na povel vyslaný přibližně v 17.45 UT jeden z konektorů povolil okamžitě, ale druhý nezareagoval. Ani devět dalších opakovaných impulsů k uvolnění vyslaných osádkou Atlantis nebylo nic platných. Teprve na jedenáctý pokus, když piloti současně s povelem k uvolnění zapojili na okamžik jednu z trysek RCS, pomohl otřes raketoplánu k odpojení zafixovaného přípoje. Bylo sice vyhráno, ale pokus se rázem dostal do tříhodinového skluzu.

Proto se středisko MCC rozhodlo, že vzhledem ke ztrátě času nebude rozvinuto celých 20 km lana, ale přibližně asi jeho polovina. To ještě nikdo netušil, že i té poloviny nemělo být ani zdaleka dosaženo.

Ve 21.19 UT v době, kdy se raketoplán nacházel nad Tichým oceánem západně od Chile, byla družice TSS-1 mechanicky uvolněna ze svého lůžka a naviják začal pomalu popouštět první centimetry dvacetikilometrového lana.

Operace tedy začala, ale již po prvním decimetru bylo zřejmé, že něco není v pořádku.

"Kýve se ze strany na stranu," zvolal Hoffman, sledující družici od zadní palubní desky.

Řídicí středisko okamžitě vydalo příkaz ke stažení TSS-1 zpět. Po chvíli napětí a po několika nezdařených pokusech byla družice znovu zajištěna zámky v lůžku. Tento první nezdar zavinilo selhání pomocného motoru, který měl zabezpečovat stálé napětí lanka (o průměru pouhých 2,5 mm) mezi bubnem a vodícími kladkami na vrcholu. příhradové konstrukce. Když byla závada na elektromotoru odstraněna, pokusili se astronauti krátce po 23.00 UT o vypuštění TSS-1 podruhé.

"Houstone, hlásil velitel užitečného zatížení Hoffman, "registrujeme její pohyb. Vzdaluje se, ale jinak je zcela stabilní!"

"Výborně," ozval se z Houstonu spojař Jeff Wisoff. "Sledujeme to na obrazovce."

Opravdu. Družice o hmotnosti půl tuny (přesně 517 kg) a ceně 379 miliónů USD se pomalu začínala vzdalovat od Atlantis. Prvotní impuls postačil k tomu, aby se TSS-1 odpoutala od lůžka a pak již vstoupila do hry nebeská mechanika. Rozdílnost oběžných dob obou těles stačila vytvořit dostatečnou sílu k napínání lana, čemuž mohly v případě potřeby vypomoci i plynové trysky na stlačený dusík na družici TSS-1.

Rozvíjení probíhalo zpočátku rychlostí asi 9 mm za sekundu, tedy prakticky skoro neznatelně. Později bylo vypouštění zrychleno až na 0,1 m/s. První dojmy z něho vzbuzovaly naději. Družice směřovala od Země, vzhůru nad raketoplán, jakoby do černých hlubin vesmíru. Bohužel, ne dlouho.

Když měřidlo odvinutého lanka ukazovalo asi 600 stop (180 m) pomocný motor se znovu zasekl a TSS-1 na opačném konci se rozkývala. Shriver okamžitě zareagoval a manévroval s raketoplánem tak, aby se lanko ustálilo.

"Družici máme od kontrolou, oznamoval Hoffman. "V blízkosti raketoplánu žádné smyčky na tažném lanku nepozorujeme!"

Přesto dalo MCC příkaz ke stažení TSS-1 zpět o přibližně 30 stop (9 m), protože se zdálo, že se na bubnu mohla vytvořit smyčka, kterou bylo třeba uvolnit. Tato operace se podařila, takže vypouštění mohlo pokračovat. Jakmile se však družice vzdálila na 843 stop (257 m), došlo k dalšímu zádrhelu.

V té době (kolem 02.00 UT 5. srpna) byla už "červená" směna vzhůru plných dvacet hodin, takže řídicí středisko ji teď nekompromisně hnalo na kutě.

"Spát, spát," přikázal spojař zklamané osádce Atlantis. "My tady dole na Zemi stejně musíme dát hlavy dohromady a poradit se, jak z té šlamastyky ven. Až se vychrníte, zakousneme se do toho problému nanovo!"

Skutečně. Posílena sedmi hodinami odpočinku pustila se "červená" směna 5. srpna kolem 12.00 UT opět do práce. Především bylo třeba navinout necelých 30 m lanka zpět na buben. Pak se Hoffman pokusil o vypouštění větší rychlostí než předchozího dne. Ani tento způsob však nebyl nic platný. Motor určený k napínání lana selhal už v samém začátku pokusu, když odpor při navíjení přesáhl 60 N. Spojka elektromotoru nesepnula a lano se okamžitě začalo zamotávat. Celou operaci bylo nutno přerušit a protože se Atlantis právě přiblížila k terminátoru, rozhodl Shriver počkat na východ Slunce.

"Denní" světlo však tentokrát nepomohlo. Naviják zůstával bezmocně zaseknutý a s lankem se nedalo pohnout ani dopředu ani dozadu.

Za této situace začalo řídicí středisko uvažovat o výstupu Hoffmana a Chang-Diaze do nákladového prostoru, aby se nějak pokusili zablokovaný mechanismus uvolnit. Ted' už vůbec nešlo o to vypustit TSS-1 na kilometry daleko, ale dostat drahocenný satelit nepoškozený zpět do jeho lůžka. Na havarijní řešení situace, totiž na přeseknutí lanka a odhození družice bylo ještě času dost a dost.

Vyvolení astronauti se kolem 13.40 UT začali připravovat na výstup, dýchali z masek čistý kyslík a v obytných prostorách raketoplánu byl snížen tlak vzduchu na 72 kPa. Všechny tyto přípravy však nakonec naštěstí vyšly naprázdno. Zaseknuté lanko se totiž podařilo uvolnit tím způsobem, že příhradová konstrukce byla nejprve zcela zasunuta zpět do nákladového prostoru a pak - se zabrzděnými vodicími kladkami - z něho opět vysunuta. To pomohlo. Krátce před 22.00 UT mohl hlavní motor bubnu začít namotávat lanko zpět, takže TSS-1 se pozvolna vracela k raketoplánu. "Hádám," ujišťoval se u pozemního střediska v Houstonu Hofmann, "že sledujete, jak se nám to podařilo!"

Přibližně o hodinu později ležela na svém místě, zajištěna a kolem půlnoci i s příhradovou konstrukcí uschována v nákladovém prostoru. Pokus s vlečením družice skončil sice úplným fiaskem, ale drahocenná družice byla zachráněna.

"Výborně, hoši," zajásal spojař Jeff Wisoff v Houstonu a pod dojmem čerstvého úspěchu amerických basketbalistů na olympiádě dodal:

"Tým snů na vás nemá. Trefili jste perfektně koš!"

Ironií je, že nezdar celého experimentu v podstatě způsobilo jeho dodatečné vylepšení, totiž výztuž přinýtovaná na poslední chvíli jako pojistka proti možnému přetížení konstrukce. Právě o tyto naslepo přidané nýty zadrhával mechanismus, zabezpečující rovnoměrné namotávání lana na buben, takže se tu vytvářely smyčky a rozvinování neprobíhalo rovnoměrně. Po přistání raketoplánu na Zemi nalezli technici na pomocných kladkách hluboké kruhové rýhy způsobené právě třením hlavy jednoho nýtu při otáčení napínacího systému.

Svět se ovšem pro tento neúspěch nezbořil. Třeba se to podaří při opakování experimentu v roce 1995 či 1996.

Sedmý den letu - 6. srpna - proběhl ve znamení dalších experimentů. Zařízením EOIM/TEMP byl studován vliv atomárního kyslíku na různé materiály. Došlo na chování zahřátých kovů v kosmickém prostoru, což byl autonomní experiment CONCAP II v kanystru GAS, piloti snížili dráhu družicového stupně na 228-236 km, aby pokus EOIM pracoval v prostředí s vyšší koncentrací atomárního kyslíku, a v rámci příprav na přistání prověřovali jako vždy jeho technické systémy.

Evropští astronauti Nicollier a Malerba měli možnost poskytnout informace novinářům ze Starého kontinentu na tiskové konferenci a Nicollier si navíc pohovořil i s generálním ředitelem ESA Jean-Maria Lutonem a švýcarským viceprezidentem Adolphem Oggi.

V den přistání - 7. srpna 1992 - byla už celá osádka bez rozdílu směn zapřažena do nezbytných příprav. Stejně jako start, i sestup proběhl jako na drátkách, byť kvůli nejistému počasí o jeden oběh později. Ve 13.11.50 UT dosedl Atlantis na dráhu 33 letiště SLF na KSC na Floridě. Zastavil se po doběhu 3312 m o 90 s později po letu, který trval 7 dní 23 h 16 min 10 s. "Vítejte na Floridě a gratulujeme," pozdravil osádku spojař James Halsell z MCC. "Lorene, chceme tobě i tvoji osádce pouze říci - dobrá práce!"

"Je to prima, být zase zpátky," odpověděl Shriver. "To si piš, že to byla makačka."

O několik hodin později se již raketoplán Atlantis opět nacházel v budově OPF, připraven k odstrojení. Po něm však tentokrát putoval až do Kalifornie k firmě Rockwell, aby tam prošel těmi plánovanými úpravami, které už prodělaly ostatní družicové stupně. Návíc má být modifikován tak, aby mohl být v budoucnosti vybaven univerzálním stykovacím zařízením, umožňujícím jeho připojení k ruské stanici Mir.

Osádka Atlantis se po obvyklé lékařské prohlídce.vrátila do Houstonu 8. srpna.

*Podrobnosti viz L+K 68,1992, č. 20, s.1261-1264.

**Nakonec byla Eureca navedena na výslednou dráhu s parametry 502-507 km, 28,46°, 94,52 min dne 7. srpna.