Obsah > Pilotované lety > STS > STS-45 At/F-11
M.označení Start Přistání Délka letu Poznámka
1992-015A 24.03.1992 02.04.1992 8d22h09m Atlas 1, 2 palety Spacelabu


Posádka STS-45
Posádka :
Bolden,Ch.F.[VE] | Duffy,B.[PL] | Sullivan[ová],K.D.[PC] | Leestma,D.C.[MS] | Foale,M.C.[MS] | Lichtenberg,B.K.[PS] | Frimout,D.D.[PS](Belgie)

[ Popis letu | Obrázky | Experimenty | STS-45 v NASA ]


Znak STS-46Popis letu : (převzato z L+K 24-25/92 se svolením Mgr. A.Vítka)

STS-45/ATLAS-1

LET K PLANETĚ ZEMI

Ing. JOSEF KRUPIČKA, CSc.
ANTONÍN VÍTEK, CSc.

Předstartovní příprava sestavy ATLAS-1 pro STS-45 na KSC (10.02.1992)Po svém předčasném návratu z letu STS-44 byl raketoplán Atlantis 8. prosince 1991 převezen z Edwards AFB (jako obvykle na hřbetě Boeingu 747-SCA) na Kennedy Space Center na Floridě. Hned následujícího dne putoval k odstrojení a poletové prohlídce do montážní haly č. 2 v budově OPF. Tady se technici zaměřili především na inerciální plošiny IMU, vzhledem k tomu, že jedna z nich během letu STS-44 selhala a způsobila zkrácení této vojenské mise o plné čtyři dny. Teď byly všechny vymontovány a nahrazeny moderním, zdokonaleným navigačním zařízením HIMES.

Začátkem ledna došlo na motory SSME. Po demontáži šly do údržby v poboční hale budovy VAB a jejich místo v družicovém stupni zaujaly 10. a 11. ledna jiné exempláře (výr. č. 2024, 2012 a 2028). To už ve VAB od začátku prosince probíhala montáž startovacích motorů SRB a také odhazovací nádrže ET.

Hlavní užitečné zatížení Atlas (Atmospheric Laboratory for Applications and Science) se kompletovalo a zkoušelo v klimatizované prostoře budovy OCB (Operations and Checkout Building). Postupné osazování dvou palet o rozměrech 3 x 4 m ze stavebnice Spacelab jednotlivými přístroji započalo ovšem už v lednu 1990, tedy více než dva roky před plánovaným letem STS45. Na přípravě experimentů se podíleli vědci z USA Francie, Belgie, Švýcarska Japonska a z organizace ESA v průběhu uplynulých deseti let.

Výsledkem společného úsilí byla komplexní laboratoř v hodnotě 52,6 mil. USD, určená pro čtyři vědní disciplíny: chemii atmosféry, fyziku plazmy, sluneční fyziku a astrofyziku.

Pro chemii atmosféry bylo k dispozici celkem 6 přístrojů: spektroskopická laboratoř ISO, připravená vědci z Marshall Space Flight Center, dokázala sledovat záření od infračervené oblasti až po její extrémní ultrafialovou složku. Při měření v tak širokém vlnovém pásmu šlo o zjišťování stopových příměsí v atmosféře zejména v souvislosti se stávajícím narušením ozónové vrstvy. Observatoř se ovšem podílela i na spektroskopickém vyhodnocení efektů vyvolaných elektronovým dělem (viz dále). Na měření stopových příměsí v ovzduší Země byl zaměřen infračervený spektrometr ATMOS, připravený v Jet Propulsion Laboratory, dále belgický infračervený spektrometr GRILLE, určený zejména ke sledování koncentrace ozónu, metanu a sloučenin dusíku ve výškách mezi 15 až 150 km.

Pro ultrafialovou oblast byl naopak vybaven přístroj ALAE, jehož úkolem bylo stanovení množství vodíku i deuteria ve vyšších vrstvách atmosféry.

Ve spolupráci USA, SRN a Švýcarska vznikl aparát MAS, pracující v oblasti mikrovln. Ten měl sloužit k měření obsahu vodních par, ozónu a oxidu chlornatého ve výši od 20 do 100 km. Vedlejším produktem těchto výzkumů bylo stanovení teplotního a tlakového profilu atmosféry.

Na závěr výčtu přístrojů ke studiu atmosféry si připomeňme, že její fyziku bezprostředně ovlivňuje Slunce. Proto se počítá s tím, že v průběhu jedenáctiletého cyklu sluneční činnosti bude laboratoř Atlas vypuštěna ještě asi devětkrát, i když jenom start raketoplánu přijde na 350-400 mil. USD.

Při využití laboratoře nepůjde ovšem jen o zemskou atmosféru. Ke studiu plazmy jsou v jejím rámci připraveny především dva přístroje: americký AEPI a japonský SEPAC. Posléze jmenovaný aparát je v podstatě urychlovačem elektronů - jakýmsi "elektronovým dělem" - který vymršťuje tyto negativně nabité částice hmoty. Pokud jejich tok směřuje pod raketoplán, tedy k Zemi, dochází v zemské atmosféře účinkem jejich záporného náboje k vytvoření umělé polární záře, jíž lze potom pomocí aparatury AEPI sledovat a vyhodnocovat. Přístroj je totiž v podstatě velice citlivou televizní kamerou, schopnou snímkovat Zemi v pásmu různých vlnových délek.

Experiment s urychlovačem elektronů ovšem počítal s vymršťováním částic také opačným směrem, do zemského magnetického pole, v němž se elektrony měly stát součástí radiačních pásů. Interakce těchto částic s magnetickým polem způsobuje jejich putování od pólu k pólu, přičemž dochází k vytváření oblastí polárních září.

Kromě vizuálního efektu přispívají putující elektrony ke zvýšení hladiny rádiového šumu. Aby bylo možno tento jev sledovat, rozdělila NASA na tisíc speciálních jednoduchých radiopřijímačů mezi vysokoškoláky na celém světě, aby v dohodnutých časových intervalech zaznamenávali rádiové efekty spojené s emisí elektronového svazku vysílaného z raketoplánu. Třetím přístrojem ke studiu plazmy bylo zařízení ENAP.

Ke sledování fyziky Slunce měl Atlantis namontovány na paletách další přístroje: francouzský SOLSPEC, který je určen v prvé řadě k měření tzv. sluneční konstanty (tj. množství zářivé energie, vysílané Sluncem) a jejího spektrálního rozložení ve viditelné a ultrafialové oblasti spektra. Americký ACER sbírá obdobná data od extrémně ultrafialové až po vzdálenou infračervenou oblast. Kromě toho poskytuje údaje o struktuře aktivních oblastí ve sluneční atmosféře, v koronálních dírách a v erupcích. K těmto dvěma zařízením patří ještě belgický přístroj SOLCON měřící opět sluneční konstantu a doplňující zejména francouzský experiment.

Start Atlantis STS-45 (24.03.1992)Jediným astrofyzikálním přístrojem v souboru Atlas je dalekohled FAUST, určený k průzkumu oblohy v oblasti krátkovlnného ultrafialového záření.

Většina údajů získaných popsaným komplexem byla předávána do řídicího střediska SMCC (Spacelab Mission Control Center) v areálu Marshall Space Flight Center v Huntsville (Alabama) prostřednictvím řídicího elektronického bloku. Jeho systémy, zabudované do válcového klimatizovaného přetlakového pouzdra s přezdívkou "iglú", byly umístěny v nákladovém prostoru mezi přístrojovými paletami a kabinou osádky.

Komplet souboru Atlas byl 25. ledna 1992 přepraven do nákladového prostoru a v něm znovu a znovu kontrolován. Mimo palety s přístroji, zato ve dvou kontejnerech GAS, zůstal experiment SSBUV, připravený v Goddard Space Flight Center. Tento ultrafialový spektrometr nebyl v kosmu žádným nováčkem. Navštívil ho už vícekrát, naposledy při letu STS-42. Slouží ke kalibraci spektrometrů situovaných na družicích NOAA-9 a 11, Nimbus 7, ERBS, UARS a Meteor 3. Ty provádějí neustálé testy obsahu ozónu v zemské atmosféře, takže přesné nastavení jejích přístrojů má značný význam.

Kontrolní SSBUV dorazil na Cape Canaveral již 3. ledna, ale do nákladového prostoru Atlantis se dostal až 28. t.m., tři dny po souboru Atlas.

Zkoušky celého vědeckého zařízení úspěšně skončily 31. ledna, takže 1. února se mohla hlavní osádka raketoplánu zúčastnit akce CEIT (CrewEquipment Interface Test), v podstatě generálky zacházení s jednotlivými aparaturami. Nákladový prostor s drahocenným obsahem byl uzavřen 9. února a pak už nic nebránilo převozu Atlantis z OPF do VAB, kde ho očekávaly motory SRB a nádrž ET, připravená k propojení s raketoplánem. K montáži došlo 13. února v hale č. 1 a po týdenním prověřování se 20. února celý komplet přesunul na rampu 39A.

V pondělí 24. února se dostavila na Cape Canaveral opět hlavní osádka. Za její účasti proběhlo v následujících dvou dnech úspěšně zkušební odpočítávání, CDDT (Count Down Demonstration Test). Po něm přípravy na let vyvrcholily. Začalo tankování hypergolických pohonných látek do nádrží motorů RCS a OMS, technici do nekonečna ověřovali funkce ventilů ve všech palivových cestách, na obytnou palubu byly složeny skafandry pro eventuální výstup do kosmu a do spojů mezi SRB, ET a raketoplánem umístili pyrotechnici výbušné nálože. Když 10. března příslušná komise odsouhlasila připravenost raketoplánu ke startu spadl celé řadě pracovníků na KSC kámen ze srdce.

Start byl stanoven na 23. března v 08.01 místního času (EST), takže kolotoč příprav pokračoval zvýšeným tempem: musely se doplnit zásoby freonu v chladicích smyčkách souboru Atlas a na letové i obytné palubě se objevily osobní potřeby astronautů včetně zásoby potravin a vody.

Vlastní odpočítávání bylo zahájeno v pravé poledne v pátek 20. března od obvyklého času T -43 hodin. Dlouho probíhalo vše hladce, avšak přibližně 6 hodin před plánovaným startem, asi 70 minut poté, co pozemní obsluha začala plnit nádrže ET kapalným vodíkem, ohlásily detektory - po kolikáté už? - v motorovém prostoru zvýšenou koncentraci plynného H2.

Čerpání pohonných látek bylo přerušeno a speciální tým se pustil do hledání závady. Velmi brzy se přišlo na to, že jde o zcela pravidelný jev: nějakou chvíli totiž trvá, nežli se teplota ve spojovací přírubě mezi ET a družicovým stupněm vyrovná a než si teflonové těsnění opět dokonale sedne. Tentokrát došlo při jeho uvolnění k překročení horní povolené hranice koncentrace plynného vodíku. Jelikož se pro ně nabízelo přirozené vysvětlení, dal Bob Sieck souhlas k obnovení příprav. Značný časový skluz si však přesto vynutil odložení startu o jeden den a astronautům nezbylo než strávit další noc na ubytovně na kosmodromu.

Sedmičlennou osádku Atlantis tvořili velitel plk. nám. pěchoty Charles F. Bolden, pilotem Atlantis byl jmenován pplk. USAF Brian Duffy, letovými specialisty pak dr. Kathryn Sullivanová (ve funkci velitele užitečného zatížení, nám. kpt. David C. Leestma a C. Michael Foale. Počet doplnili dva vědci, čili dva specialisté pro užitečné zatížení, jak se v nomenklatuře NASA nazývají. Byli to dr. Byron K. Lichtenberg a dr. Dirk Frimout, první Belgičan letící ve vesmíru.

Charlie Bolden letěl sice ve funkci velitele do kosmu poprvé, ale jinak měl za sebou již dva lety v roli pilota: STS 67-C (leden 1986) a STS-31 (duben 1990). Pilot Duffy byl - jak už se u NASA stalo vžitým pravidlem - v raketoplánu nováčkem. Kathryn Sullivanová (MS-1/PC) a David Leestma (MS-2) představovali dva ostřílené kosmické mazáky: letěli spolu v říjnu 1984 na Challengeru a v průběhu jeho tehdejší mise STS-41G oba také vystoupili do kosmického prostoru. Sullivanová si navíc vyzkoušela stav beztíže ještě při letu STS-31 (v dubnu 1990), zatímco její předchozí partner se pro změnu zúčastnil tajného vojenského letu STS-28 už v srpnu 1989.

Třetí do mariáše - letový specialista č. 3 Mike Foale - byl zcela novou tváří. Do týmu astronautů přišel v červnu 1987 a v srpnu o rok později dokončil výcvik. I když má také americké státní občanství, narodil se v Louth v Anglii, takže může být pokládán za prvního Brita, který se zúčastnil letu raketoplánu NASA.

Odhozená nádrž ET po startu Atlantis STS-45 (24.03.1992)Dr. Lichtenberg se podílel na misi STS-9 v listopadu 1983 (první let dlouhého přetlakového modulu laboratoře Spacelab SL-1). Poslední z kosmické sedmičky, Belgičan dr. Frimout, se do osádky STS-45 dostal v podstatě náhodou. Patřil totiž k záložnímu týmu, a když dr. Michael Lampton musel ze zdravotních důvodů odstoupit, usmálo se na jeho náhradníka nečekané štěstí.

Těchto šest mužů a jedna žena zahájilo tedy svůj let až na druhý pokus, zato skoro bez potíží. Pozlobila je sice ještě povětrnost která způsobila třináctiminutové zpoždění, když se meteorologům nechtěly líbit bouřkové mraky, které se hnaly ke kosmodromu, ale nakonec se Atlantis přece jenom zvedl z rampy 24. března 1992 ve 13.13.40 UT (08.13.40 EST).

Okamžitě po startu provedl raketoplán obligátní rotační manévr o 142° doprava, aby získal kurs v azimutu 39°, potřebný k dosažení dráhy se sklonem 57° k rovníku. Takové dráhy jsou charakteristické pro mise zaměřené na sledování zeměkoule, zejména pro potřeby studia životního prostředí v rámci projektu "Let k planetě Zemi". Umožňují totiž pozorování maximální části zemského povrchu.

Raketoplán Atlantis kopíroval při svém vzletu východní pobřeží USA a po osmi a půl minutách dosáhl suborbitální dráhy v bodě asi 240 nám. mil východně od Cape Henlopen (Delaware). Jeho osádka po odhození ET pozorovala, že z rozpojeného potrubí nádrže uniká ještě velké množství kapalné pohonné látky. Šlo-li o kyslík nebo o vodík, to se rozhodnout nedalo. Pozorovaný jev zřejmě souvisel s nadbytkem pohonných látek, kterých bylo načerpáno o několik tun navíc do rezervy pro případ opoždění startu. Přes tento logický předpoklad byla ihned vytvořena zvláštní komise, složená ze zástupců NASA a firmy Martin Marietta; jakožto výrobce ET, aby se tímto úkazem zabývala.

Snad k tomu přispěla i okolnost, že dosažená dráha nebyla tentokráte tak přesná jak je u raketoplánu zvykem. Piloti museli provést dvojí korekci pomocí motorů OMS, aby se Atlantis dostala na prakticky kruhovou orbitu.

Značná nepřesnost výchozí suborbitální dráhy spojená s opožděním startu způsobila, že pečlivě připravený časový plán pozorování vázaný na východy a západy Slunce za zemským horizontem, byl pojednou zcela k nepotřebě. Stálo řadu hodin intenzívní práce, než mohlo řídicí středisko v Houstonu dodat astronautům prostřednictvím faxu nové, zkorigované údaje. Přes tuto komplikaci zahájilo šest ze dvanácti vědeckých přístrojů svoji činnost již během prvého dne letu. Jako u všech misí užívajících stavebnice Spacelab, bylo i tentokrát nutno sledovat běžící pokusy nepřetržitě 24 hodiny denně. Osádka Atlantis se proto rozdělila do dvou směn. "Modrou" tvořili Bolden, Duffy, Sullivanová a Frimout, "červenou" Leestma, Foale a Lichtenberg.

Všechny systémy raketoplánu pracovaly tentokrát bez sebemenší závady. Pouze u jednoho turbočerpadla APU se projevily potíže spojené s nedostatečným ohřevem paliva. Tuto záležitost si vzalo na starost pozemní středisko, jemuž se podařilo závadu odstranit v průběhu necelých 24 hodin, což všichni zúčastnění přijali s ulehčením. V případě nezdaru hrozilo totiž nebezpečí, že hydrazin s bodem tuhnutí 1,4°C zamrzne v nádržích a že jedno z čerpadel hydrauliky bude při návratu vyřazeno z činnosti.

Povzbudivou informaci poskytla osádce Atlantis skupina pracovníků v Houstonu, která měla na starost elektrické systémy družicového stupně: po vyhodnocení odběru proudu se zjistilo, že jeho průměrná spotřeba během prvního dne činila 15 kW, zatímco letový plán předpokládal až 16,4 kW. Na nějakou předpověď do budoucna bylo ještě příliš brzy, ale astronautům přece jen svitla první jiskřička naděje na možné prodloužení letu.

V polovině druhého dne zorientovali piloti svůj kosmický koráb nákladovým prostorem přímo proti Slunci na plných 12 hodin. V takové poloze mohly přístroje umístěné na paletách kontinuálně sledovat absorbci slunečního záření při poloze Slunce v blízkosti zemského horizontu, kdy paprsky procházely zemskou atmosférou. Orientace potřebná k pozorování ovšem značně zatěžovala klimatizační systém raketoplánu, protože radiátory odvádějící nadbytečné teplo byly v dané poloze ještě zahřívány zvenčí a pracovaly tedy méně efektivně. Přesto chlazení fungovalo bezvadně a k žádným potížím nedošlo. O potíže se postarala naopak zdrojová jednotka dalekohledu FAUST; začalo v ní totiž kolísat vysoké napětí.

Při letu nad noční stranou zeměkoule se uskutečnily první pokusy s japonským elektronovým dělem SEPAC. Proud elektronů o intenzitě 1,6 A, urychlených napětím 7 kV směrem k Zemi, mohla osádka sledovat z okének raketoplánu pouhým okem. Jakmile totiž tyto elementární částice dosáhly horních vrstev atmosféry, vyvolaly v ní umělou polární záři. Přelet raketoplánu v blízkosti Antarktidy umožnil astronautům srovnání se stejným přírodním úkazem. Krása jižní polární záře okouzlila nejen nováčky Duffyho a Foaleho, ale brala dech i ostatním astronautům.

"Slyším kolem sebe samé ›och‹ a ›ach‹" komentovala situaci dr. Sullivanová. "Nedovedu si představit, jak od té podívané dokážeme zahnat do postele třebas tady Mika."

Zato velitel Bolden byl zřejmě obrněn proti dojmům a nezapomínal na práci. Čekal na něho pokus se zjišťováním ostrosti vidění ve stavu beztíže, Občas, aby odpočinul očím, sbíral vzorky vlhkosti v obytných prostorách raketoplánu.

Nákladový prostor s laboratoří ATLAS-1 na oběžné dráze (25.03.1992)Také amatérská vysílačka SAREX šla z ruky do ruky. Spojení s radioamatéry na Zemi byla celá řada - s britskými, americkými, kanadskými i indickými. Když se však Leestma pokusil o rozhovor se stanicí Mir, mohl pouze konstatovat, že na příslušné frekvenci slyší mluvit ruské kosmonauty, ale ani po čtyřnásobně opakovaném volání se od nich nedočkal potvrzení příjmu.

Lépe dopadl, ovšem na běžném kanálu určeném pro spojení, astronaut Frimout, jenž měl krátký rozhovor s belgickým princem Filipem při jeho návštěvě ve středisku SMCC v Huntsville.

Náplň mise STS-45 počítala i se snímkováním vybraných oblastí Země jak pro účely dálkového průzkumu, tak kvůli propojení hodnot koncentrace ozónu v atmosféře, naměřených přístrojem SSBUV, s přesnými zeměpisnými koordinátami.

"Je tu překrásně," rozplýval se nadšením dr. Lichtenberg při přeletu nad Spojenými státy. "Nad středozápadem je nebe jako vymetené. Všechny kamery, co tu jsou, cvakají a jedou na plné obrátky!"

Z hlediska šetření energií byl druhý den letu opět velmi nadějný: Atlantis odebíral asi o 1 kW méně nežli se počítalo, takže řídicí středisko pokládalo prodloužení doby letu za téměř jisté.

Třetí den pobytu v kosmu začal tedy v poklidu. Japonské dělo "odpálilo" do atmosféry 210 dávek elektronů, které vytvořily asi 60 umělých polárních září. Pak však došlo k poruše pojistky ve zdrojové části přístroje a kosmická artilerie se odmlčela.

Zato se podařilo - bohužel pouze dočasně - odstranit závadu na vysokonapěťovém zdroji ultrafialového dalekohledu, takže FAUST se mohl pustit do pozorování kupy galaxií v souhvězdí Panny (Virgo), která je od nás vzdálena asi 12 megaparseků tj. asi 40 mil. světelných let i dalších objektů.

"Při každém nočním přeletu během této směny zaměřujeme FAUST na nějaký zajímavý cíl," sdělil řídicímu středisku dr. Lichtenberg. "Jsme hrozně rádi, že se ten dalekohled vzpamatoval a že zase funguje."

Osádka Atlantis však nezapomněla ani na sekundární experimenty. Znovu přišla ke cti vysílačka SAREX, s jejíž pomocí si Duffy popovídal se svým synem v základní škole v Houstonu. Stejně úspěšné bylo i spojení se studenty v Barceloně. Vše vyvrcholilo, když Atlantis přelétal nad Havajskými ostrovy. Tady byla vysílačka přímo zahlcena žádostmi tamních radioamatérů o relace,

Dalším uspokojujícím faktorem se ukázala dosavadní nízká spotřeba paliva pro manévrovací motorky RCS. Prodloužení letu totiž předpokládalo další pokusy, ty zase nutnost neustálého manévrování s družicovým stupněm, takže dostatek pohonných látek byl nezanedbatelným aspektem.

Záležitost se definitivně vyjasnila čtvrtého dne ráno: úspory paliva a elektřiny vykazovaly možnost devatenácti hodin letu navíc i po odečtení železné rezervy po případ nouzového prodloužení mise o dva dny např. vlivem nepříznivých povětrnostních podmínek pro přistání. Osádka Atlantis musela tedy naškudlit už jen energii na 5 hodin aby měla v kapse celý den pobytu na dráze k dobru.

Vědecká náplň toho dne - 27. března - spočívala ve zjišťování obsahu různých složek ve vysokých vrstvách atmosféry.

Společná fotografie posádky na oběžné dráze (01.04.1992)Pracovní idyla při tom pokračovala i nadále. Žádná rozlitá voda, žádné nesplachující zařízení na WC. Astronauti se nerušeně věnovali snímkování zemského povrchu, zejména oblasti Střední Ameriky, nejen ve dne, ale i v noci.

"Kromě světélkování vysoké atmosféry se nám podařilo zachytit i několik meteorů vlétajících do atmosféry, nějaká města a také blesky, takže snímky budou prostě jedna radost," svěřoval se svým kolegům v Houstonu dr. Lichtenberg. "Jsou to opravdu kouzelné pohledy."

Dr. Sullivanová si však neodpustila povzdech nad tím, že zemská atmosféra už není tak průzračná, jako za jejích dřívějších letů.

Pro studenty středních škol v Texasu a Alabamě se stalo spojení přes SAREX příležitostí dozvědět se něco z první ruky: "Viděli jsme proudová letadla za letu, stopy kondenzačních par v oblastech hustého leteckého provozu, města na povrchu Země, kouř na místech, kde lidé vypalují lesy, aby získali novou půdu pro zemědělství. Pozorovali jsme letiště i plavidla na vodě," odpověděla dr. Sullivanová na jejich otázku, zda je z vesmíru vidět, že naše planeta je obydlená. "Je nepochybné, že tady žije celá spousta lidí, kteří dělají fůru věcí a řada z nich se markantně projevila na tváři Země."

Za těchto okolností bylo potěšením pokračovat v práci, zvláště když o dva dny později padlo rozhodnutí: V neděli 29. března kolem 15.00 UT vedení letu oficiálně přesunulo datum přistání z 1. na 2. duben 1992.

"To je obrovská novina," zvolal velitel Bolden. "Kamarádi tady nad tím poskakují vzrušením a hrozně se těší!"

Během dne vypracovalo letové středisko detailní plán pokusů a práce na přidaný den, takže osádka Atlantis měla skutečně o další zábavu postaráno.

Intenzívní vědecká činnost na palubě (pozorování souborem přístrojů Atlas a snímkování zemského povrchu, tentokrát také Střední Evropy) byla 30. března přerušena tiskovou konferencí. Astronauti se teď sami ocitli v soustředěné palbě ne sice elektronů, ale otázek novinářů shromážděných v MCC v Houstonu a v SMCC v Huntsville; lze těžko říci, jak osádka Atlantis reagovala, ale polární záře při této příležitosti rozhodně nevznikala.

Zato na palubě vznikla originální videonahrávka. Toho dne večer totiž udělovala americká akademie filmového umění a věd obligátní Oscary a kromě nich i zvláštní cenu za celoživotní dílo režiséru George Lucasovi, tvůrci známého seriálu "Hvězdné války". Ke gratulantům se připojila také osádka Atlantis, která předvedla sošku Oscara, volně plující ve stavu beztíže.

Po tomto intermezzu všichni uvítali návrat k poklidnému snímkování, které opět především sloužilo k určení přesné polohy raketoplánu pro spektrometr SSBUV. Stínem nad jinak úspěšným sedmým dnem letu byl opětovný výpadek pojistky u dalekohledu FAUST, který se tentokrát již nepodařilo opravit, takže SMCC muselo prohlásit přístroj za nepoužitelný. Pro pracovníky střediska to Znamenalo nejen citelnou ztrátu údajů (z plánovaných 34 objektů se podařilo pozorovat jen 19), ale především nutnost překopat letový plán a čas vyhrazený dalekohledu rozdělit mezi jiné pokusy. Na tomto uspořádání vydělal např. spektrometr SSBUV, který dostal příděl dalších šesti pozorování Země a dvou zaměření na Slunce.

Ovšem i s dosaženým prodloužením se doba vymezená pobytu v kosmickém prostoru chýlila ke konci. V úterý 31. března oba piloti prověřili systémy raketoplánu: hydrauliku včetně elevonů a kormidel, navigační systémy, stav displejů na palubní desce, ale především manévrovací motory OMS a RCS. V ničem neshledali závadu.

Závada se naopak přihlásila zvenčí. Z ničehož nic se přetrhlo spojení se Zemí takřka v půli slova. Porucha na jednom z retranslačních satelitů TDRS přerušila komunikační linku mezi Atlantis a Houstonem. Trvalo půl hodiny, nežli se technikům podařilo reorganizovat systém tak, aby za poškozenou spojovou družici mohla zaskočit jiná.

Část Mali v Africe na pozadí laboratoře ATLAS-1 (01.04.1992)Osádka Atlantis také dostala navíc mimořádný úkol. Na žádost ministerstva zahraničí měla pořídit videozáznam hořícího ropného vrtu v Tadžikistánu, který byl po havárii vrtného zařízení úmyslně zapálen, aby unikající ropa (70 000 barelů denně) nezamořila vodní toky v okolí. Okamžitě po natočení tohoto děsivého divadla přehráli astronauti videozáznam na Zemi, aby mohl být předán dále do Moskvy.

Po nečekaném vyrušení pokračovalo sbírání dat a další výzkumy. Ještě poslední den letu pracovala "modrá" směna se souborem Atlas a teprve, když se asi 12 hodin před přistáním naposledy odebrala na kutě, začali jejich kolegové z "červeného" týmu přístroje vypínat. Tato činnost skončila asi za tři hodiny, ale to ještě neznamenalo konec práce. Na řadu přišel úklid předmětů v obytných prostorách.

Přípravy k vlastnímu přistání byly zahájeny 2. dubna, 5 hodin před návratem na Zemi symbolickým stažením vlajky. Anténu pro spojení v pásmu Ku sklopila osádka družicového stupně do nákladového prostoru a jeho dveře se poté definitivně zavřely.

Piloti otočili raketoplán zádí přibližně proti směru letu - byl to předposlední z více než 210 manévrů - a v 10.24 UT dali souhlas palubním počítačům k zážehu motorů OMS. Rychlost letu se brzdícím manévrem snížila o 124,4 m/s, takže Atlantis začal sestupovat z oběžné dráhy.

Při předchozím manévru svírala jeho podélná osa se směrem dráhy úhel 51°; aby se delším hořením spotřebovaly nadbytečné pohonné látky a aby celková hmotnost klesla na plánovaných 92 670 kg.

V 10.51 UT vlétl raketoplán do atmosféry ve výši 120 km. Přišlo manévrování v ovzduší, bez něhož by byl družicový stupeň minul letiště o 1270 km. Zároveň se při tom studoval vliv vypouštění pohonných látek z předních motorů RCS na aerodynamiku letu. Pak konečně v 11.23.05 UT dosedl Atlantis za slabého bočního nárazového větru na dráhu 33 na Kennedy Space Center po letu, který trval 8 dní 22 hodin 09 minut a 25 sekund. O 64 sekund později se družicový stupeň zastavil po doběhu dlouhém 3355 m. Jeho osádku na letišti SLF přivítal nově jmenovaný administrátor NASA Daniel S. Goldin.

Zatímco raketoplán byl již 5 hodin po přistání odtažen do haly č. 1 v budově OPF k poletovému odstrojení a k přípravě na let STS-46, astronauti prošli lékařským vyšetřením a ve večerních hodinách odletěli do Houstonu za svými rodinami. Pro ně byl v tomto okamžiku let STS-45 už odbytou minulostí. Vědcům, kteří uvedenou misi připravili, práce teprve začínala. Téměř 900 miliard (9.1011) bitů dat odvysílaných na Zemi jim poskytne zaměstnání na dvě desetiletí.


Aktualizováno : 11.08.1997

[ Obsah | Pilotované lety | STS ]


Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.