---

Posádka :
Crippen,R.L.[VE] | McBride,J.A.[PL] | Sullivan[ová],K.D.[MS] | Ride[ová],S.K.[MS] | Scully-Power,P.D.[PS](Austrálie) | Garneau,M.[PS](Kanada) | Leestma,D.C.[PS]

---

Popis letu : (převzato z L+K 5/85 se svolením Mgr. A.Vítka)

STS-41-G

ERBS/OSTA-3

Ing. JOSEF KRUPIČKA, CSc.
ANTONÍN VÍTEK, CSc.

Pět startů amerických raketoplánů za uplynulý rok naznačuje zvýšené úsilí Spojených států o využití vesmíru k všemožným účelům, přičemž odložený let 51-C s tajným programem, zakoupený ministerstvem národní obrany, je sám o sobě dostatečně výmluvným svědectvím.

Předstartovní příprava, start i navádění na oběžnou dráhu se čím dál tím víc stávají rutinní záležitostí, probíhají stereotypně a tím ztrácejí na zajímavosti, pokud ovšem v průběhu operací nedojde k nějaké mimořádné situaci.

Problémy se nyní objevují spíše při vypouštění družic, při provádění jednotlivých experimentů, anebo tehdy, když selže některá část vybavení raketoplánu. V posledním případě jsou obtíže často zaviněny požadavkem NASA na jemné, ne-li přímo filigránské mechanismy, které by v případě robustnějšího provedení tak snadno neselhávaly.

Dokladem všeho shora řečeného může být let 41-G, který byl především zaměřen na dálkový průzkum Země. Přípravy k němu proběhly bez zvláštních příhod, a také start, 5. 10. 1984 v 07.03 místního času z obvyklé rampy 39A, proběhl hladce. Po navedení na kruhovou dráhu ve výši 350 km se sklonem k rovníku 57° přelétal raketoplán také nad územím československa a Sovětského svazu.

Osádku Challengeru tvořili: Robert L. Crippen, velitel, veterán z letů STS-1, STS-7 a 41-C, který byl v roce 1984 ve vesmíru již podruhé; pilot Jon A. McBride, úplný nováček, stejně jako letová specialistka na radar SIR-B Kathryn D. Sullivanová. Její kolegyně Sally K. Rideová, odbornice v ovládání dálkového manipulátoru, měla za sebou zkušenost z letu STS-7.

Specialisty pro užitečné zatížení byli dr. Paul D. Scully-Power, ostřílený oceánograf a dr. Marc Garneau, odborník na spojové systémy. Osádku doplňoval námořní poručík David C. Leestma.

Okamžitě po ukončení manévrů zahájil tento tým přípravy k vypuštění ERBS, první ze tří družic určených k měření tepelné rovnováhy Země. Když však středisko v Goddardu po nadzdvižení družice z nákladového prostoru manipulátorem RMS vyslalo prostřednictvím TDRS signál k otestování systémů, objevil se první problém: družice nereagovala. Důvodem byla špatná poloha antény TDRS, která po předchozích zkouškách mířila na pozemní stanici v Novém Mexiku. Po příslušné úpravě odmítla pro změnu poslušnost anténa ERBS, následkem chyby v počítačovém programu družice. Do třetice všeho zlého se Rideové, která obsluhovala RMS, nepodařilo vyklopit panely slunečních baterií na ERBS, i když z telemetrie vyplývalo, že jejich zámky jsou uvolněny.

Rideová na pokyn ze Země družici roztočila a prudce stopla, aby odstředivá síla a setrvačnost pomohla panely rozevřít. Tato operace se však nesetkala s úspěchem.

Selhání otevíracího mechanismu nejspíše způsobila deformace osy otáčení v závěsech, zaviněná třicetistupňovým rozdílem teplot, naměřeným na panelech. Po vhodném natočení družice k Slunci a rovnoměrném prohřátí se oba panely postupně rozevřely samy od sebe. Vlastní vypuštění ERBS však bylo stejně odloženo o další oběh, protože v té době nebyl dosud rozřešen problém s nasměrováním antén.

Následkem toho došlo také k odložení prvních akcí s radarem. Na projektu SIR-B, mapovacím radaru, spolupracovalo celkem 13 zemí. V různých částech světa byly rozmístěny malé přijímače, sloužící ke zjištění síly dopadajícího signálu. Skluz v experimentu však způsobil komplikace např. vědeckému pracovníkovi hluboko v bangladéšské džungli, který se marně pod korunami stromů pokoušel zachytit dosud nevysílaný signál.

Horší potíže nastaly, když se malá parabolická anténa na Challengeru začala neustále nekontrolovatelně pohybovat, takže nešlo předávat data z radaru na TDRS. Experiment SIR-B tím byl vážně ohrožen, protože zařízení potřebuje velmi kapacitní přenosovou linku s propustností 46 miliónů bitů za sekundu.

K nouzovému vyřešení závady dospěli specialisté teprve druhého dne. Nejprve museli rozebrat celou zadní skříň elektroniky na obytné palubě, aby se dostali k ovládacímu boxu dvou elektromotorků, které natáčely komunikační anténu. V okamžiku, kdy jakž takž mířila ven z nákladového prostoru, rozpojili technici příslušné konektory, takže parabola zůstala v konstantní poloze. Pokus SIR-B za těchto okolností probíhal tak, že piloti natočili celý raketoplán radarovou anténou k Zemi, specialisté nahráli data na magnetický pásek a po dalším manévru je odvysílali na TDRS. Plánovaných 50 hodin měření se ovšem smrsklo na pouhých devět. Navíc musela Rideová při prvním skládání radarové antény před manévry raketoplánu přimáčknout její kryt "kanadskou rukou", aby zaklapl.

Fotografování zemského povrchu velkoformátovou kamerou LFC na 2400 snímků 230 x 460 mm potíže nečinilo, pouze výška dráhy raketoplánu byla den po dni plánovaně snižována - nejprve na 275 km, a později až na 225 km, aby rozlišovací schopnost kamery (původně 20 m z výše 296 km) se ještě zlepšila. Také pokus s přečerpáváním hydrazinu v maketě tankovacího zařízení proběhl hladce. Zato výstup Leestmy a Sullivanové, plánovaný na pátý den, byl odsunut až ke konci letu pro případ, že by během skládání a ukládání radarové antény bylo zapotřebí ručního zásahu. Při současném zapojení hlavního i záložního motoru pro ovládání krytu probíhala kupodivu tato operace bez závad, takže kosmonauti při výstupu pouze vylepšili nastavení parabolické antény, mířící k TDRS. Jejich hlavním úkolem však bylo napojení tankovacích hadic na maketu takové družice, která původně nebyla konstruována pro příjem paliva za letu. Na závěr tříapůlhodinového pobytu v kosmickém prostoru ulétla při Leestmově nárazu na poklop průlezu krytka ventilu pro odvzdušňování přechodové komory a Leestma ji po několika kotrmelcích v nákladovém prostoru zachytil až pod anténou SIR-B.

Přistávací manévr Challengeru byl zahájen 13.10.1984 východně od australského Perthu. Motory OMS po 143 sekundách hoření zbrzdily rychlost raketoplánu o 81,5 m/s. Challenger vstoupil do atmosféry 7982 km od místa přistání a v závěru sestupu musel vykompenzovat úchylku 1140 km jižně od Kennedy Space Center. Přistál na Floridě na dráze 33 ve 12.26 místního času.

Po přistání bylo zjištěno, že od spodku trupu odpadla jedna dlaždice následkem změknutí silikonového tmelu, zaviněného nejspíše účinkem hydrofobního spreje, kterým se dlaždice před vyvezením raketoplánu na rampu postřikují. Podrobná prohlídka poškozeného místa ukázala, že bude třeba přelepit skoro 5000 dlaždic. Následkem toho se prosincový let 51-C, zakoupený ministerstvem obrany, uskutečnil namísto s Challengerem s Discovery, ovšem až ke konci ledna, podle plánu 23.1.1985.