---

Posádka :
Creighton,J.O.[VE] | Casper,J.H.[PL] | Hilmers,D.C.[MS] | Mullane,R.M.[MS] | Thuot,P.J.[MS]

---

Popis letu : (převzato z L+K 19/90 se svolením Mgr. A.Vítka)

STS-36 / ATLANTIS

Na šestý pokus

Ing. JOSEF KRUPIČKA, CSc.
ANTONÍN VÍTEK, CSc.

Přípravy Atlantidy k jejímu šestému letu probíhaly na Kennedy Space Center bez větších problémů a bez zájmu veřejnosti. Lhostejnost publika zavinila okolnost, že šlo o ryze vojenský let, a proto i předstartovní přípravy podléhaly obvyklému utajení. V podstatě se jednalo o pátou expedici v programu raketoplánů, která byla plně v režii ministerstva obrany.

Zatímco přípravy ke startu, stanovenému na 22. února 1990, proběhly hladce, nedalo se totéž říci o závěrečném odpočítávání. Osádka, kterou tvořili velitel John O. Creighton, pilot John H. Casper a tři letoví specialisté David C. Hilmers, Richard M. Mullane a Pierre J. Thuot, prožívala předstartovní horečku po čertech dlouho.

První odklad o 24 hodin způsobili lékaři. Při předletové prohlídce zjistili, že velitel Creighton má rýmu, čili v odborné řeči lapiduchů nejen vojenských "zánět horních cest dýchacích". Vedení předstartovních příprav s jejich doporučením k odkladu chtíc nechtíc souhlasilo, tím spíše, že ani počasí na Cape Canaveral nebylo startu nakloněno.

Dne 23. února se historie opakovala. Creighton stále ještě nebyl zcela fit a povětrnostní podmínky se také nelepšily. Následující den se již velitel raketoplánu cítil dobře a také lékaři dali letu zelenou. Přesto se nestartovalo. Počasí bylo tak mizerné, že ředitel předstartovních příprav dokonce ani nedal pokyn k zahájení tankování nádrže ET kapalným kyslíkem a vodíkem.

Naproti tomu 25. února vypadala situace podstatně nadějněji. Plnění nádrží proběhlo bez problémů, osádka zaujala místa v pilotní kabině i v obytném prostoru Atlantidy a účastnila se posledních prověrek před startem. Po obvyklém přerušení odpočítávání v T -9 min se zdálo, že Atlantis má vyhráno. V T -31 s se však hodiny, odpočítávající čas, znovu zastavily, tentokrát neplánovaně. Bezpečnostní důstojník střelnice totiž ohlásil programovou závadu na počítači, který vyhodnocuje dráhu letu, aby v případě nebezpečí bylo možno dát povel k destrukci raketoplánu. V době, kdy programátoři odstraňovali softwarovou chybu však došlo k podchlazení palivových rozvodů hlavních motorů SSME pod povolený limit (-178 °C), takže řediteli předstartovních příprav Sieckovi nezbylo, než start znovu odvolat a odložit ho o dalších 24 hodin.

Na 26. února tipovali meteorologové šanci pro start jen čtyřicetiprocentní a vyšlo jim to. Start bylo nutno znovu odvolat když krátce před začátkem startovního okna se obloha úplně zatáhla mraky s dolní základnou ve výši 1500 m a horní v 7500 m. Taková situace by prakticky znemožnila případný nouzový návrat s přistáním na dráze SLF na Kennedy Space Center.

Podle předpisů bylo nyní nutno odložit start nejméně o 48 hodin, jednak proto, aby si členové letové osádky i pozemního personálu po takovém kolotoči odpočinuli, jednak proto, že technici museli vypustit pohonné látky z ET a po vysušení nádrží ji znovu natankovat. Nový termín startu byl tedy stanoven až na 28. února.

I tohoto dne málem povětrnostní podmínky přerušily už šestý pokus o start. Osádka čekala téměř dvě hodiny na zlepšení počasí při T -9 min a do uzavření startovního okna zbývaly skutečně již jen sekundy, když ředitel B. Sieck usoudil, že počasí se natolik zlepšilo, aby mohl s dobrým svědomím start povolit. Raketoplán Atlantis se zvedl z rampy 39A v 06.50.22 UT (02.50.22 místního času) a zamířil na severovýchod.

Jeho trajektorie byla tentokrát zcela unikátní. Poprvé totiž šlo o navádění na dráhu se sklonem 62°. Pravidla platná do té doby povolovala pro starty z KSC maximální sklon roviny oběhu k rovníku 57° a to z obavy, že při případné havárii by mohly trosky raketoplánu dopadnout do hustě obydlených oblastí na atlantském pobřeží USA. O nic lépe by neskončily ani trosky nádrže ET - zřítily by se na obydlené evropské území. Tentokráte si však Američané uvedené riziko přece jenom dovolili, protože v sázce byla optimální dráha výzvědné družice typu AFP-731 (Air Force Program 731), která se původně měla dostat na polární dráhu v nákladovém prostoru některého raketoplánu startujícího z Vandenberg AFB v Kalifornii. Po havárii Challengeru bylo však rozhodnuto, že rampa SLC-6 na západním pobřeží USA dobudována nebude a všechny plánované starty STS na polární dráhy byly proto zrušeny.

Let Atlantis sám o sobě probíhal normálně. V T+2 min 08 s byly odhozeny vzletové motory SRB, motory SSME dohořely v T+8 min 30 s a o 20 sekund později došlo i na odhození nádrže ET. Raketoplán pokračoval po suborbitální dráze až do apogea, kde přibližně v T+40 min byl manévrem motory OMS naveden na základní dráhu 243-254 km, s dobou oběhu 89,47 min a již zmíněným sklonem 62,00° k rovníku. Tímto okamžikem skončil NASA s oficiálním komentováním letu.

Další část letu zůstala přísně utajena. Je známo jen tolik, že na 18. oběhu kolem Země, 1. března, byla z nákladového prostoru vypuštěna vojenská družice, která dostala krycí označení "USA-53". Podle neoficiálních informací jde o výzvědnou družici typu AFP-731 o hmotnosti kolem 17 tun, která kromě zařízení pro snímkování povrchu Země je vybavena i přístroji pro elektronický průzkum, tedy pro odposlech především vojenských a diplomatických komunikací. K vybaveni družice patří i manévrovací modul s motorem, který jí měl zabezpečovat potřebné korekce dráhy. K vyložení USA-53 z nákladového prostoru bylo údajně použito zařízení SPDS (Stabilized Payload Deployment System), vyvinutého firmou Rockwell International a poprvé použitého za letu STS-28. Toto zařízení, sestávající ze dvou otočných, elektromotory poháněných závěsů, umístěných u horní hrany nákladového prostoru, v blízkosti úchytů jeho dveří, umožňuje vytočit uložený náklad mimo trup raketoplánu a teprve tam jej stabilizovat. V případě, že dojde ke zjištění nějakých závad, není nic lehčího, než družici sklopit zpět do nákladového prostoru a případně se s ní vrátit zpět na Zemi. Zařízeni SPDS si dokáže poradit i s družicemi o hmotnosti kolem 25 tun.

Družice USA-53 byla tedy vytočena mimo nákladový prostor. Když celý systém přestal kmitat a když došlo k jeho stabilizaci, oddělila se družice pyrotechnicky od zařízení SPDS a po odstrčení silnými pružinami nastoupila vlastní cestu.

Creighton opatrně odmanévroval raketoplán do bezpečné vzdálenosti. Atlantis pak motorickým manévrem přešla na konečnou dráhu ve výši 238-242 km, s dobou oběhu 82,29 min a se sklonem 61,99°. O dalších experimentech její osádky není nic známo.

Přistání bylo jako obvykle zahájeno brzdícím manévrem nad Indickým oceánem. Krátce poté přístroje zaregistrovaly náhlý úbytek hydraulické kapaliny v zásobníku systému APU-1. Protože k zajištění všech potřebných funkcí během sestupu do atmosféry i vlastního přistání stačí jeden ze tří systémů, bylo čerpadlo APU-1 přepnuto do nízkotlakého režimu. V závěru letu, když se raketoplán pohyboval rychlostí M = 2,5 již nad americkou pevninou, pilot John Casper opět APU-1 uvedl do plného provozu. Teprve po přistání se ukázalo, že v přírubě pumpy byla téměř třícentimetrová vlasová trhlina, kterou hydraulická kapalina unikala.

Raketoplán Atlantis dosedl na dráhu 23 základny Edwards v Mojavské poušti 4. března 1990 v 18.08.44 UT a zastavil se po dalších 49 sekundách. Oficiální trvání letu bylo 4 dny 10 h 19 min 43 s. Zpět na Kennedy Space Center byla Atlantis převezena ve dnech 10. až 13. března.

Mezitím družice USA-53 pokračovala v samostatném letu. Podle oznámení sovětských sledovacích stanic se však 7. března rozpadla na čtyři kusy. Zda k tomu došlo záměrnou explozí nebo závadou - například na pohonném systému - americké ministerstvo obrany nezveřejnilo. Oficiální prohlášení až nápadně připomíná sovětské zprávy o dřívějších haváriích ve vesmíru: "STS-36 splnil úkoly vyplývající z tajného programu ministerstva obrany. Předpokládá se, že konstrukční prvky související s tímto programem zaniknou v zemské atmosféře." Později systém americké protiletadlové obrany NORAD oznámil, že se sleduje celkem 6 fragmentů.

První z nich vstoupil do atmosféry 19. března, 1500 km severně od ostrova Midway v bodě o souřadnicích 37,6° s. š.,154,5° z. d. Poslední měly zaniknout v polovině května tohoto roku.

Takže riziko, spojené s vypuštěním raketoplánu na dráhu se sklonem 62°, bylo vlastně zbytečné ...