---

Posádka :
Gregory,F.D.[VE] | Blaha,J.E.[PL] | Carter,M.L.[MS] | Musgrave,F.S.[MS] | Thornton[ová],K.R.[MS]

---

Popis letu : (převzato z L+K 14/90 se svolením Mgr. A.Vítka)

STS-33 / DISCOVERY

V barvách USAF

Ing. JOSEF KRUPIČKA, CSc.
ANTONÍN VÍTEK, CSc.

Pro svůj ryze vojenský charakter byl tento let přísně utajován. Raketoplán Discovery převezli na rampu 39B už v době, kdy Atlantis ještě létala v kosmickém prostoru, 27. října 1989. Na rampě technici uložili do nákladového prostoru tajnou vojenskou družici spolu s urychlovací raketou IUS. Zřejmě to byla družice typu Magnum pro elektronický průzkum, tedy odposlech vojenských a diplomatických komunikací potenciálního protivníka. Hmotnost celého užitečného zatížení, včetně vypouštěcího zařízení ASE, činila 20746 kg.

Odpočítávání supertajného letu začalo 19. listopadu v T-43 hodin, což je nyní standardní délka předletových příprav pro všechny lety raketoplánů. Na počátku závěrečné fáze odpočítávání hrozila možnost odkladu startu vzhledem k příliš silnému bočnímu větru na záložních letištích ve Španělsku a Maroku. Kvůli tomu, že start byl plánován na večer místního času na Cape Canaveral, byla již v Evropě a v Africe v té době noc. A pro nouzové přistání v nočních hodinách platí obzvlášť přísné meteorologické limity. Naštěstí se na letišti Ben Guérrir v Maroku se západem slunce vítr utišil a tak ani nebylo nutno odpočítávání kvůli počasí přerušovat.

Přesto však došlo v T-5 min k neplánovanému přerušení, byť jen na pouhých 90 sekund. Bylo třeba upravit tlak v systému profukování zadní části trupu raketoplánu, kde by se jinak mohl nahromadit vzhledem ke vždy existujícím menším či větším netěsnostem v palivovém. systému unikající vodík a způsobit explozi při zážehu motorů. Osádku Discovery, kterou tvořili velitel plk. Frederick D. Gregory, pilot plk. John E. Blaha a tři letoví specialisté, nám. kpt. Manley L. Carter, dr. Franklin S. Musgrave - dva lékaři - a konečně i Kathryn C. Thorntonová, nukleární fyzička, toto drobné zdržení nikterak nerozházelo.

Noční start se uskutečnil 23. listopadu 1989 v 00.23 UT (na Cape Canaveral bylo ještě 22. listopadu, 19.23 východoamerického času), za jasného, tmavého nebe a příjemného počasí. V 00.32 UT byl raketoplán naveden na suborbitální dráhu a krátce po jedné hodině s půlnoci se ocitl na výchozí dráze. Ta byla dalšími dvěma manévry (poslední na 4. oběhu) upravena na výrazně eliptickou, nezvyklou dráhu ve výši 204-519 km, s dobou oběhu 91,77 min a sklonem obvyklých 28,5° k rovníku. Výška apogea představuje dosavadní rekord v programu letů kosmických raketoplánů.

O tři oběhy později vypustila osádka Discovery svůj supertajný náklad. Při osmém oběhu, v okamžiku přeletu rovníku, byl povelem palubního počítače rakety IUS zapálen její první stupeň, který družici převedl na eliptickou přechodovou dráhu. O stacionární orbit se postaral přibližně o 12 hodin později druhý stupeň. Řízení letu vojenské družice hned po jejím vypuštění z nákladového prostoru převzalo pozemní řídicí středisko USAF na základně Onizuka AFB v Kalifornii. Tato letecká základna byla nedávno přejmenována na paměť jednoho z kosmonautů, kteří zahynuli při havárii Challengeru.

Z kosmického komanda na palubě Discovery se teď mohli stát vesmírní výzkumníci. Na pořad přišly lékařské experimenty letových specialistů, prověřování palubních systémů raketoplánu, snímkování a pozorování Země a pokračování v pokusech AMOS z předchozích letů.

Vědecký program zpestřila otázka, kdy a jak se Discovery a její osádka vrátí na Zemi. Přistání, plánované na 16. listopad, bylo odloženo o den pro silný vítr nad Edwards AFB. Totéž se opakovalo o den později, tentokráte jen o pouhý jeden oběh. Brzdicí manévr byl zahájen ve 23.10 UT nad Indickým oceánem. Dvě minuty hořeni motorů OMS přivedlo Discovery na návratovou dráhu. Sestup tentokráte trval vzhledem k vyšší dráze zřetelně déle.

Otazníky nad přistáním však dosud nepominuly. Na poslední chvíli, 35 minut po brzdícím manévru, došlo k rozhodnutí, že přistání se uskuteční na betonové dráze 04 základny Edwards. Původně plánovaná písečná dráha 17 se vzhledem k povětrnostním podmínkám jevila jako příliš riskantní.

Discovery tedy dosedla na beton 28. listopadu 1989 v 00.31 UT. Nejvíce si nejspíš oddechl velitel raketoplánu, který během letu trpěl ekzémem na nohou.