Obsah > Pilotované lety > STS > STS-117 > STS-117 v L+K 8-9/2007

STS-117 / ISS-13A

S překážkami, ale úspěšně

Mgr. ANTONÍN VÍTEK, CSc.

L+K 8-9/2007

Znak STS-117Jedenadvacátá mise raketoplánů k Mezinárodní vesmírné stanici nesla technické označení ISS-13A. Pověrčivé lidi mohla ta třináctka vést k názoru, že bude nešťastná. První let roku 2007 byl skutečně provázen nejrůznějšími nehodami a nepříjemnostmi, ale přes všechna protivenství osudu se nakonec zdařil a skončil naprostým úspěchem. Díky této komplikované expedici se stanice ISS rozrostla o další významný patnáctitunový díl.

Po úspěšném návratu z mise STS-115, kterou byla po nucené přestávce opět obnovena výstavba Mezinárodni vesmírné stanice ISS, ještě téhož dne - ve čtvrtek 21. září 2006 - začali technici v hale OPF-1 s poletovou inspekcí a odstrojením družicového stupně, jehož další start byl v té době naplánován na konec února 2007. Zatímco termografický průzkum krytu přídě raketoplánu a náběžné hrany křidla s panely RCC z uhlík-uhlíkového laminátu neodhalil žádné poškození, po otevření dveří nákladového prostoru čekalo pozemní personál šokující zjištění: na povrchu hliníkového panelu radiátoru termoregulačního systému na pravoboku Atlantis, který je během letu namířen do volného kosmického prostoru, nalezli otvor o průměru přibližně 2,7 mm, způsobený zřejmě nárazem mikrometeoroidu nebo spíše kusu kosmického smetí1. Projektil prorazil nejen svrchní hliníkový plech, ale i 12 mm silnou výplň z hliníkové voštiny, a vyletěl zadní stěnou panelu, kde vytvořil téměř 10mm otvor. Naštěstí minul všechny trubky, kterými proudí chladící freon, takže posádka ani průběh letu STS 115 nebyly ohroženy. Poškozený panel technici vymontovali a 20. října začali s jeho opravou.

Již předtím, v neděli 1. října, zahájili technici obvyklou demontáž hlavních motoru SSME, na jejichž místo později přišly jednotky výr. č. 2059, 2052 a 2057. Paralelně s tím probíhaly prověrky modulů manévrovacích motorů OMS a RCS. Vyměněna byla také palivová baterie2 č. 1. Vše klapalo hladce až na to, že se opožďovala dodávka odhazovací nádrže ET-124, která procházela závěrečnými úpravami3 a prověrkami ve výrobním závodu Michoud v Louisianě poblíže New Orleansu. To ohrožovalo jak časový harmonogram příprav letu STS-117, tak případné záchranné mise4 STS-317 pro let Discovery STS-116. Proto počátkem listopadu loňského roku manažeři přesunuli plánované datum startu Atlantisu na 16. března 2007, aby technici u výrobce měli dostatek času i na uskutečnění úprav izolace svorek IFR, poutajících tlakovací potrubí, táhnoucí se po povrchu ET.

Odhazovací nádrž nakonec dorazila do kotviště na dohled od montážní budovy VAB na Kennedy Space Center s týdenním zpožděním proti původnímu harmonogramu až 28. prosince 2006. Následujícího dne byla umístěna do zkušební haly, kde technici hned po svátcích začali s její přípravou k připojení k pomocným vzletovým motorům RSRM-96 z kompletu BI-129, sestavovaným na mobilním vypouštěcím zařízení MLP-2 nacházejícím se v hale č. 1 budovy VAB.

Plánovaná konfigurace ISS po letu STS-117 (a popis hlavních úkolů letu)Týden od Vánoc do Nového roku znamenal dovolenou nejen pro většinu zaměstnanců kosmodromu5, ale také přerušení intenzivního výcviku letové posádky raketoplánu Atlantis. Jeho velitelem byl plk. námořní pěchoty Frederick W Sturckow (nar. 1961, STS-88 v prosinci 1998 a STS 105 v srpnu 2001), pilotem Atlantisu pak plk. USAF Lee J. Archambault (nar 1960, nováček). Sestavu doplňovali letoví specialisté, a to plk. (v. v.) pozemní armády Patrick G. Forrester (nar. 1957, STS-105 v srpnu 2001), Steven R. Swanson (nar 1960, nováček). John D. Olivas (nar. 1966. nováček) a James F. Reilly, II. (nar. 1954, STS-89 v lednu 1998 a STS-104 v červenci 2001). Sestava této posádky doznala v průběhu času jednu změnu6, ale jak se ukázalo, ani ta nebyla konečná.

V prvním lednovém týdnu přijeli všichni její členové na kosmodrom, aby se tam v rámci nácviku CEIT podrobně seznámili se svým strojem a zejména s jeho jednotlivými specifickými úpravami pro nastávající misi. Jejím hlavním úkolem měla být doprava dalšího velkého dílu příčného příhradového nosníku, tvořeného dvěma částmi - ITS-S3 a ITS-S4 - spojenými otočným systémem SARJ. Součástí posledně jmenovaného dílu byly i dva panely fotovoltaických baterií. Celá konstrukce o hmotnosti 16 183 kg při své délce 13,655 metru zabírala většinu nákladového prostoru; pouze jeho první sekci okupoval jako vždy stykovací modul, určený ke spojení raketoplánu se stanicí. Užitečný náklad zatím procházel posledními prověrkami v montážní hale SSPF.

Každé ze dvou křídel panelů fotovoltaických baterii, označovaných SAW-1A a SAW-3A, se skládá ze dvou pruhů harmonikovitě složených pásů. Mezi pásy je skládací čtyřboká nosná příhradová konstrukce, která se šroubováním vysouvá z válcového pouzdra. Pouzdro přímo navazuje na otočný závěs BGA, který společně s otočným spojem SARJ umožňuje optimální natáčení panelů za Sluncem. Celková hmotnost jednoho křidla obnáší přibližně 1100 kg, a to má po plném rozvinuti délku 35 metrů a šířku 11,6 metru. Na jeho povrchu je 32 800 slunečních článků o rozměru 80 x 80 mm, z nichž každý obsahuje 4100 polovodičových diod, přeměňujících sluneční světlo na elektrický proud. Podle intenzity záření může jedno křídlo dodávat až 32,8 kW elektrické energie, přičemž napětí na výstupu kolísá v rozmezí od 113 do 135V, Toto neregulované napětí je ve zdrojové jednotce upravováno na 123 ± 2 V, používané v americkém segmentu stanice. Součástí zdrojově jednotky jsou i výměnné bloky niklvodíkových akumulátorových baterii s životnosti 6,5 roku. Protože elektronika zdrojové jednotky a akumulátory produkuji teplo, je konstrukce ITS-S4 vybavena termoregulačním systémem, jehož součástí je i radiátor PVR, který po rozložení svých sedmi panelů má rozměr 13.4 x 3,7 metru a je schopen v maximu vyzářit do kosmického prostoru až 14 kW odpadni tepelné energie.

V prostorách budovy VAB v té době končilo sestavování pomocných vzletových stupňů SRB (výr. č. BI-92) a technici se připravovali k připojeni odhazovací nádrže ET. To proběhlo hladce podle plánu 19. ledna 2001. Také přípravy družicového stupně běžely jako na drátkách, jediným zbývajícím úkolem byla kontrola ucpávek mezi dlaždicemi tepelné ochrany. Také přišití jednoho vyměněného „polštáře“ obšívky levého modulu motoru OMS pozemní obsluha měla za sebou. Bylo tedy zřejmé, že březnový termín startu je reálný. Na základě rozboru dráhy stanice a jejího vývoje v budoucnosti skupina letové dynamiky oznámila, že startovní okno se otevírá již 15. března.

Převoz raketoplánu Atlantis STS-117 z budovy VAB na rampu LC-39A (15.02.2007)Převoz družicového stupně haly OPF-1 do budovy VAB se udál v noci z 6. února 2007 a hned následující den navečer byl Atlantis připojen k nádrži ET a motorům SRB. Následovala obvyklá důkladná prověrka celé sestavy. Při rozboru záznamu průběhu startu letu Discovery STS-116 v prosinci 2006 technici zjistili, že z jednoho motoru SRB se při zážehu oddělovacích motorů uvolnil kousek izolace, který zasáhl spodek družicového stupně. I když způsobil jen kosmetické poškození, technici na poslední chvíli v budově VAB provedli drobné úpravy na těchto motorech.

Horší situace nastala, když při prověrkách motorů SRB odborníci zjistili, že některé telemetrické údaje předávané z motorů RSRM jsou nesprávné. I když výměnu porouchaných tlakových čidel ve spalovací komoře pravobočního motoru SRB se rozhodli technici řešit až na rampě, odstraňování ostatních závad - vystopovaných ke špatně utaženým konektorům - způsobilo, že se převoz na rampu LC-39A uskutečnil s jednodenním odkladem až 19. února. Tam již čekal od 9. února v „bílém pokoji“ obslužné věže RSS na příjezd raketoplánu užitečný náklad, který byl bez dlouhých odkladů přesunut do nákladového prostoru Atlantisu. Dosavadní závady však byly jen drobnosti, které se vyskytují během příprav raketoplánů ke vzletu zcela pravidelně. Zásadní problém však měl teprve přijít.

V pondělí 26. února 2001 se nečekaně kolem páté hodiny odpolední místního času přihnala nad floridský kosmodrom bouřka, doprovázená krupobitím. Zatímco vlastní družicový stupeň Atlantis byl dostatečně chráněn konstrukcí obslužné věže, to neplatilo pro odhazovací nádrž ET, která byla vystavena intenzivnímu bombardováni kroupami o průměru až 60 mm. První odhady hovořily o nejméně jednom tisíci šrámů, a to zejména na špici nádrže, tedy v místech, na kterých by bylo odlupováni izolace během vzletu pro družicový stupeň nejnebezpečnější. Případ poškození ET krupobitím nebyl první7, ale bylo hned zřejmé, že nikdy nemělo tak velký rozsah. Na zasedání manažerů letů raketoplánů k hodnocení připravenosti Atlantisu k letu (FRR), které začalo podle plánu hned v úterý, byli jeho účastníci optimističtí a hovořili o možnosti posunu termínu startu na 22. Dubna. Každopádně bylo však rozhodnuto převézt raketoplán zpět do montážní budovy VAB ke zjištění skutečného rozsahu škod. Teprve potom bylo možno uvažovat o způsobu jejich odstranění. To znamenalo nejprve 1. března odčerpat z nádrží motorů OMS a RCS všechny jedovaté pohonné látky8 a následující den vyložit užitečné zatížení zpět do prostor obslužné věže. Přesun se uskutečnil v neděli 4. března.

V hale č. 1 budovy VAB byly k sestavě STS přistaveny běžné pracovní plošiny, ale na nich bylo nutno smontovat provizorní lešení, aby se obsluha mohla dostat ke všem místům povrchu ET. Již první zevrubná prohlídka ukázala, že pětitýdenní skluz startu byl jen zbožným přáním. Bylo jasné, že dříve než kolem 11. května Atlantis neodstartuje, a to v případě, že nadrž ET-124 bude opravitelná na kosmodromu. Další exemplář odhazovací nádrže ET-117, který by přicházel jako náhradní v úvahu, mohl výrobní závod odeslat na Cape Canaveral nejdříve počátkem dubna. To by samozřejmě vedlo k ještě většímu odkladu, nejméně na 17. června. I tak však bylo zřejmé, že následky bouřky budou mít dominový efekt na plán startů nejméně rok dopředu.

Z továrny Michoud byly spěšné letecky zaslány plechovky s červenou penetrační barvou, která měla pomoci odhalit praskliny a prohlubně v pěnové izolaci. Když však technici plechovky otevřeli, zjistili, že jde o výrobky staré přes deset let, a proto nebylo divu, že barva byla vyschlá, a tedy k nepotřebě. Naštěstí náhradní balení byla brzy k dispozici, a tak za pomoci lakýrnických potřeb, brusného papíru a vysavačů na odsáváni vznikajícího prachu se mohlo v druhém březnovém týdnu započít s inventurou poškození ET.

Ani družicový stupeň neunikl poškození, naštěstí jen zanedbatelnému. Větru, doprovázejícímu krupobití, se podařilo zahnat škvírami mezi plechy tvořícími vnější stěny obslužné věže pár krup, které na 32 dlaždicích levé poloviny křídla zanechaly stopy. Všechny šrámy se naštěstí daly snadno opravit. Na panelech RCC nebyly na první pohled vidět žádné známky poškození, přesto se technici pustili do termografické kontroly náběžné hrany, aby vyloučili případné škody na vnitřní struktuře panelů RCC, které by se mohly projevit až během letu. Naštěstí bylo vše v pořádku.

Ani na zasedání manažerů 21. března nepadlo definitivní rozhodnutí o tom, která nádrž ET bude nakonec použita při letu STS-117. Zejména bezpečnostní technici stále váhali dát souhlas s použitím „zalátané“ nádrže ET-124 a vyžadovali další zkoušky modelové opravené izolace. Prostě nad všemi se stále vznášel přízrak nešťastně Columbie. Nakonec padlo šalamounské rozhodnutí: pokračovat v opravách poškozené nádrže a co nejrychleji dokončit další nádrž, aby byla v případě potřeby po ruce. Kromě toho administrátor NASA Griffin a jeho náměstek pro pilotované lety Gerstenmaier prosadili, aby konečné rozhodnutí padlo na nejvyšší úrovni vedení NASA.

Mezitím byla dokončena inventura rozsahu poškození ET-124, která zjistila, že bude zapotřebí opravit přibližně 1600 míst na jejím povrchu. I když bylo nasazeno maximum pracovníků, začalo být zřejmé, že ani termín 11. května nebude možno stihnout a to přesto, že řada předstartovních příprav probíhajících na rampě už byla vykonána při prvním pobytu Atlantisu na LC-39A. Jako reálné se sice jevilo datum 23. května, jenže to nepřicházelo v úvahu z jiného důvodu: v období od 20. května do 7. června byla oběžná dráha stanice ISS orientována nevýhodně vůči Slunci9.

Koncem března dokončili v závodě Michoud nejen zkoušky oprav pěnové izolace na neletové maketě nádrže ET, ale také předávací zkoušky nové nádrže ET-117, kterou odeslali v pondělí 2. dubna lodí přes Mexický záliv na Floridu. Ta do kotviště na kosmodromu sice dorazila již 6. dubna, ale byla ponechána na transportní lodi, neboť se čekalo na závěrečné rozhodnuti manažerů, která nádrž se při letu STS-117 použije.

Dlouho očekávané rozhodnuti přece jen použit opravovanou nádrž ET-124 padlo v pondělí 10. dubna. I když se práce na opravě mírně zpožďovaly, stále bylo i časové výhodnější použít ji a také výsledky zkoušek opravené pěnové izolace u výrobce byly povzbudivé.

Odklad letu STS-117 způsobil i posuny dalších letů k ISS, kde již téměř půl roku pracovala Sunita Williamsová. Její nástupce, Clayton C. Anderson (nar. 1959, novaček), měl původně letět na stanici až raketoplánem Endeavour během mise STS-118. Její začátek se však posunul z terminu 28. června 2007 až na 8. srpna, tedy o šest týdnů. Vedeni NASA proto začalo uvažovat o přesunu výměny na misi STS-117. Na závadu však bylo to, že hmotnost hlavního nákladu byla značně velká, a proto se muselo počítat téměř s každým kilogramem. Nicméně i tento problém se nakonec podařilo vyřešit a NASA 26. dubna přidaní Andersona jako sedmého člena do osádky STS-117 definitivně schválil.

Koncem dubna technici ve VAB znovu vymontovali z družicového stupně všechny tři motory SSME. Při inspekci motorů demontovaných z raketoplánu Discovery byly totiž v potrubích přivádějících k nim kapalný vodík nalezeny zbytky plastické hmoty RepliSet10. Ta se používá k pořízení otisků stěn potrubí, aby se odhalily případné vlasové trhliny či jiná poškozeni jejich výstelky, která trubky chrání před korozivním působením paliva.

Vzhledem ke stále probíhajícím opravám ET a odsunuti plánovaného startu na 8. června 2007 bylo času dost. Opatrnost se ukázala být na místě: u motoru v pozici č. 2 byl pozůstatek RepliSetu o rozměru přibližně 3 x 1 mm nalezen a u dalšího SSME (pozice 1) našli technici stopy pěnové izolace. V obou případech by mohlo dojit za chodu motoru k blokování některého z otvorů ve vstřikovací hlavě a tedy k určitým nerovnoměrnostem v hoření pohonných látek ve spalovací komoře motoru, pravděpodobně však zanedbatelným. Koncem prvního květnového týdne byly již všechny tři dokonale vyčištěné motory zpátky na svých místech.

V té době také pomalu končily opravy poškozené pěnové izolace na odhazovací nádrži ET-124. Technici zabrušovali povrch nádrže, aby žádný výplňový materiál neporušoval její aerodynamický tvar. V pátek 11. května se sešli technici s manažery, aby zhodnotili stav ET11. I když se vyskytly určité obavy o přiměřené sile izolace na některých opravovaných místech, opakovaná měřeni je vyloučila, a tak se kompletní sestava Atlantis mohla vydat 15. května znovu na rampu LC-39A. Hned následujícího dne byla opět do nákladového prostoru družicového stupně přesunuta příhradová konstrukce ITS-S3/54, která po celou dobu opravu trpělivě čekala v „bílém pokoji“ obslužné věže na návrat raketoplánu.

Opět se také opakovalo plnění nádrží manévrovacích motorů OMS a RCS hypergolickými pohonnými látkami12, do stykovacího modulu ODS putovaly dva skafandry EMU společně se záchrannými manévrovacími jednotkami SAFER, technici dokončili prověrky kamer určených ke sledování chováni izolace nádrže ET během letu a v neposlední řadě, obří nádrže na kapalný kyslík a vodík na perimetru rampy byly naplněny po okraj těmito kryogenními pohonnými látkami. O drobné vzrušení se postaral pilot malého sportovního letadla Aeronca Champion, který navigačním omylem pronikl do vzdušného prostoru nad kosmodromem. Letoun byl zachycen strážním vrtulníkem a později eskortován policejní helikoptérou na letiště u městečka Ormond Beach asi 80 km severněji, kde byl jeho pilot předán FBI.

Ve dnech 30. až 31. května zasedali na KSC manažeři. Na konferenci FRR padl souhlas s uskutečněním mise STS-117 a vzlet byl stanoven na 8. červen 2007. V pondělí 4. června přiletěla z Houstonu na Cape Canaveral kompletní letová osádka a téhož dne večer, ve 21:00 místního letního času (EDT), začalo ostré odpočítávání jako obvykle od stavu T -43 hodin. Countdown probíhal vcelku bez problémů. Jediným vybočením z normálu byly krátkodobé výpadky dálkoměrného kanálu při automatickém testu u jednoho ze tří kompletů palubního mikrovlnného naváděcího přistávacího systému MSBLS. Při opakovaných zkouškách ale pracoval správně a kromě toho byly v pořádku nezávislé radiolokační výškoměry.

Ve čtvrtek dokončila pozemní obsluha plnění nádrží PRSD se zásobami kyslíku a vodíku pro palivové baterie, nacházející se v nákladovém prostoru Atlantis. Celkem bylo na palubu načerpáno 1 790,8 kg O2 a 214,29 kg H2. Večer byla od raketoplánů odtažena i obslužná věž RSS a vše bylo připraveno k plnění nádrží v ET pohonnými látkami pro hlavni motory SSME. Předpověď počasí pro floridský kosmodrom byla velmi příznivá, meteorologové počítali pouze s 20procentní možností povětrnostních podmínek bránících podvečernímu startu.

Z rampy odešli všichni pracovníci a kolem 10:00 EDT v den startu začaly proudit do odhazovací nádrže kryogenní pohonné látky. Přečerpání 541 tisíc litrů kapalného kyslíku a 1457 tisk litrů kapalného vodíku trvalo přibližně tři hodiny. Pak na rampu LC39A vyrazil „ledovací tým“, který nahlásil řediteli startu Mike Leinbachovi, že množství námrazy, která se vytvořila na stěnách ET, nepřekračuje povolený limit. To už v budově O&CB osádka Atlantis snídala a připravovala se k obléknutí lehkých oranžových skafandrů. Meteorologové poskytli veliteli a druhému pilotovi poslední brífing. Situace nad Kennedy Space Center, kam by se vraceli v případě přerušeni letu ve třetí až čtvrté minutě letu, byla výborná, ale na záložních letištích TAL v Evropě se měnila každým okamžikem, problematická byla nízká oblačnost. Protože se na vojenské základné u města Moron ve Španělsku opravovala vzletová a přistávací dráha, raketoplánu zbývaly pouze dvě alternativy: Zaragoza ve Španělsku a lstrés na středomořském pobřeží Francie.

Ze svého dočasného bydliště vyrazili astronauti speciálním mikrobusem AstroVan v 15:48 EDT (19:48 UTC) na čtvrthodinovou cestu na rampu. Shromáždili se v přípravně pevné obslužné věže FSS a postupně začali zaujímat svá místa v raketoplánu. Jako první nastoupil Sturckow, který obsadil místo velitele letu vlevo na letově palubě. Pak následoval Reilly, jemuž patřilo křeslo uprostřed na obytné palubě, potom pilot Archambault, který usedl po pravici velitele, Olivas zaujal místo hned vedle vstupního průlezu na obytné palubě. Forrester ve funkci palubního inženýra se posadil do křesla za pilotem a Anderson se protáhl na sedadlo vpravo na obytné palubě. Na posledního člena osádky Swansona, zbývalo místo na letové palubě vedle Forrestera. Když byli všichni upoutáni ve svých křeslech, členové pozemního tymu opustili raketoplán a v 17:40 EDT začali hermeticky uzavírat vstupní průlez.

V odpočítávání zbývaly již jen poslední dvě plánované pauzy, v T -20 min a T -9 min. Pět minut před vypršením posledního šestačtyřlcetiminutového přerušení countdownu vedoucí startovních příprav Steve Payne ohlásil, že všechny přípravy byly úspěšné ukončeny. Ředitel startu Mike Leinbach nechal hlasovat vedoucí jednotlivých technických týmů a po jejich souhlasu vydal povolení ke vzletu. Hodiny, odtikávající poslední minuty a sekundy ke startu, se opět rozběhly. Vládu převzal od lidí počítač GLS v středisku řízení startu. V T -31 sekund předal žezlo pětici palubních počítačů GPC, které dovedly Atlantis ke kýžené nule. Necelých sedm sekund po zážehu prvního ze tří hlavních motorů SSME elektrický impuls zažehl rozběhové slože motorů vzletových stupňů SRB a jejich narůstající tah odpoutal sestavu raketoplánu od rampy. Rozpojení posledních kontaktů s mobilním vypouštěcím zařízením 8. června 2007 v 23.38.03,976 UTC signalizovalo začátek další mise amerických kosmických raketoplánů.

Start raketoplánu Atlantis STS-117 (08.06.2007)Kolos o vzletové hmotnosti 2052719 kg na chvilku zmizel v dýmu a vodní páře, aby se za okamžik vynořil nad obslužnou věží, rotačním manévrem nabral správný azimut a pomalu nabíraje rychlost zamířil na severovýchod. Hmotnost družicového stupně v tomto okamžiku činila 122 683 kg. Motory SRB dohořely podle plánu v T +125 sekund a byly odhozeny, aby na padácích přistály na hladině Atlantského oceánu. Družicový stupeň pokračoval v letu hnán motory SSME, jimž v T +135 s přispěchaly na pomoc na dobu 97 sekund oba motory OMS. Suborbitální dráhy raketoplán dosáhl v T +513 s, kdy počítače vydaly povel k vypojení hlavních motorů při inerciální rychlosti13 7870 m/s.

Raketoplán se v tomto okamžiku nacházel ve výši 105 km nad zemským povrchem na elipse s perigeem 57 km, apogeem 230 km a se sklonem 51,63° k rovníku. O deset sekund později byla odhozena nádrž ET, piloti motorky RCS vzdálili družicový stupeň do bezpečné vzdálenosti, otočili jej a zahájili snímkování nádrže. Během vizuální a fotografické inspekce zjistili pouze jedno poškozeni, a to na částí trupu ET, spojující kyslíkovou a vodíkovou nádrž. Tam odpadl kus pěny o rozměrech přibližně 150x75 mm.

Průběh vzletu byl velice hladký. Radiolokátory sice odhalily celkem šest případů oddělených drobných objektů v době mezi T +115 a T +138s, které se však nepodařilo přiřadit žádnému úlomku zjištěnému kamerami, ani nárazům částic, registrovaných akcelerometry WLEIDS uvnitř náběžné hrany. lmpaktů, které vyvolaly zrychlení nad 1g, bylo zaznamenáno pouze šest, což je srovnatelné s počtem pozorovaným u všech letů po havárii Columbie. Jeden z nich byl zaregistrován v oblasti panelu RCC č. 5 náběžné hrany levé poloviny křídla, zbývající byly na pravoboku u panelu č. 3. 5. 6. 8 a 10. Žádný z nárazů nepřevýšil hodnotu 2g a podle testů uskutečněných na zemi tedy nemohl nebezpečně poškodit celistvost na běžné hrany. První analýza videozáznamů z televizních kamer na povrchu raketoplánu odhalila pět objektů, z nichž však žádný zřejmě vůbec nezasáhl povrch raketoplánu. Raketoplán stoupal vzhůru a jeho sedmičlenná osádka se začala chystat na první manévry k dosažení stanice.

Dvacet šest minut po vzletu se na spodku trupu raketoplánu zaklopila dlaždicemi pokrytá dvířka uzavírající otvory, kterými během motorické části letu procházela potrubí, dodávající motorům SSME pohonné látky. Tím byl družicový stupeň uveden do konfigurace umožňující okamžité přistání v případě, kdyby se jeho posádce nezdařil první motorický manévr OMS-2, zajišťující přechod ze suborbitální na stabilní výchozí dráhu. Tento manévr se však hladce zdařil. Počítače v 00:16:34 UTC zažehly oba motory OMS na dobu 67 s, čímž se zvýšila rychlost raketoplánu o 29,9 m/s. Zatímco výška apogea nové dráhy se prakticky nezměnila, perigeum vzrostlo na 155 km. V okamžiku startu byla ISS hodně vpředu před Atlantisem, a proto byla dráha stále záměrné nízká. To umožňovalo družicovému stupni rychleji stanici dohánět.

Po nezbytných prověrkách systémů a otevřeni dveří nákladového prostoru, aby mohly fungovat radiátory na jejich vnitřní straně, dalo řídicí středisko MCC v Houstonu souhlas s pokračováním letu. Posádka vyklopila malou parabolickou anténu, která slouží ke spojení v pásmu Ku přes družice systému TDRSS a v průběhu přibližováni ke stanici jako součást přibližovacího radiolokátoru, a poté oživila a vyzkoušela dálkový manipulátor SRMS. Jeho kameru využila ke zběžnému průzkumu nákladového prostoru a v něm umístěného nákladu. V závěru práce s manipulátorem zaregistrovala posádka první vážnější problém: Na kapkovitém krytu levého motoru OMS, který je chráněn před žárem okolního prostředí během sestupu atmosférou z větší části textilní obšívkou, zjistili astronauti poškození. Roh tvaru pravoúhlého trojúhelníku s odvěsnami přibližně 100x150 mm dílce V070-30376-241 pružné textilní obšívky14 FRSI z nomexové plsti se odpáral od sousedního a zřejmě působením aerodynamických sil se vyhnul ven. Bezprostředně sousední dílec V070-30376-051 se sice odlepil od navazující dlaždice tepelné ochrany, ale zůstal na svém místě. Tým manažerů pověřil skupinu aerodynamiků, aby se začala problémem zabývat. Ta později doporučila pokusit se o opravu. I když tato část trupu není příliš tepelně namáhána15, při úplném odtržení polštáře o tloušťce přibližně 50 mm by mohla být částečně poškozena laminátová konstrukce vlastního trupu. Posádka raketoplánu zatím připravila první korekční manévr NC-1 a pak pro úsporu elektrické energie vypojila část řídicích počítačů. Teprve potom se v 05:38 UTC všichni uložili k prvnímu spánku ve vesmíru.

Druhý den letu (9. června 2007) začal po osrniapůlhodinovém odpočinku. Piloti znovu adjustovali inerciální plošiny a v 16:40:52 UTC uskutečnili korekci dráhy NC-2 zapojením obou velkých manévrovacích motorů OMS na 29,5 s. Jejich kolegové Olivas, Reilly a Anderson mezitím vybalili skafandry EMU, zkontrolovali je a připravili k přesunu na palubu stanice. Zbytek posádky znovu oživil dálkový manipulátor, připojil k němu prodlužovací kus OBSS a přístroji na jeho konci podrobně prozkoumal stav náběžné hrany křídla a tepelného krytu přídě. Data z průzkumu odeslaná do Houstonu byla důkladně prověřena, ale žádné poškozeni izolace odborníci na Zemi nenašli. Po ukončení průzkumu, který zabral většinu pracovního dne, astronauti ještě smontovali na obytné palubě veloergometr, aby na něm mohli pravidelné cvičit. Zbývalo jen instalovat televizní kameru do průzoru v stykovacím modulu ODS, připravit a prověřit vybaveni pro setkávací manévr se stanicí a provést v 01:10:37 UTC korekci dráhy NC-3 zapojením motorů OMS na 95,7 s, než se v 05:08 UTC všichni uložili k odpočinku.

Třetí den letu (10. června) začal ve 13:08 UTC. Sturckow a Archambault znovu zapojili řídicí počítače skupiny B a zahájili přípravy na setkání a spojeni se stanici. Na žádost manažerů zahájil Olivas neplánované snímání poškozeného místa obšívky levého modulu motoru OMS kamerou na konci dálkového manipulátoru, aby se upřesnil rozsah poškození. Piloti zatím měli plné ruce práce: korekční manévry NC 4 a NH šly rychle za sebou. V 17:00:37 UTC pak přišel závěrečný přibližovací setkávací manévr TI jedním motorem OMS zapojeným na 16,2 sekundy, kterým Atlantis přešel na půlelipsu, končící přibližně 180 metrů pod stanicí. Tam v 18:17:38 UTC ručně řízeným brzdicím manévrem MC-4 piloti vyrovnali rychlost družicového stupně s komplexem ISS. V době orbitálního poledne v 18:38 UTC zahájili manévr RPM. Během rotace raketoplánu o 360° posádka stanice snímkovala tepelnou ochranu raketoplánu. Kromě několika drobných šrámů na dlaždicích a dvou částečně vysunutých ucpávek mezi deskami podrobná analýza žádné závažně poškození trupu nenalezla.

Atlantis STS-117 krátce před připojením k ISS (10.06.2007)Potom piloti přeletěli s Atlantisem před stanici. Po opatrném přibližování rychlostí asi 30 mm/s se kolem 19:36 UTC dotkly příruby stykovacího uzlu modulu ODM a tunelu PMA-2. Během necelých deseti minut, když se ustálily kmity spojených objektů, konečně zaklaply zámky a na oběžné dráze letělo těleso o celkové hmotnosti 330 647 kg. Následovala obvyklá kontrola hermetičnosti vestibulu mezi komplexem a raketoplánem. Nucené přestávky využili - samozřejmě podle plánu - Archambault a Forrester k vypojení části počítačů a k oživení dálkového manipulátoru SRMS, kterým uchopili příhradovou konstrukci ITS-S3/S4, zatím stále bezpečně ukotvenou v nákladovém prostoru raketoplánu. Ostatní připravovali stykovací modul k přestupu na palubu stanice.

Po otevření průlezů nejprve instalovali do tunelu větrací potrubí a pak propluli do prostor laboratorního modulu Destiny. Po krátké uvítací ceremonii a poněkud delším bezpečnostním školení se posádka Atlantisu vrátila zpět. Swanson, Olivas a Reilly museli rychle přestěhovat do modulu Quest dva skafandry EMU, nářadí, přípravky a montážní díly, potřebné k plánovaným výstupům do volného prostoru. Archambault a Forrester se vrátili zpět k zadní palubní desce na letové palubě, aby vyzvedli z nákladového prostoru příhradovou konstrukci. Williamsová v prostorách modulu Unity ovládala staniční dálkový manipulátor SSRMS, aby v pravý okamžik uchopila ITS-S3/S4 za druhou kotvičku a převzala celý nový patnáctitunový díl stanice od manipulátoru raketoplánu. Příhradový nosník pak zaparkovala v blízkosti ITS-S1, aby se teploty obou části mohly vyrovnat, než je bude možno spolu pevné spojit. Oba velitelé - Sturckov a Jurčichin - mezitím instalovali kyslíkové potrubí mezi raketoplánem a stanici, aby astronauti určení k výstupům nemuseli k dýcháni kysliku16 používat jeho drahocenných zásob na ISS.

Kotov a Anderson demontovali z návratového modulu transportní lodi individuální výplň křesla, určenou pro Williamsovou. Potom přenesli podobné lože pro Andersona a po jeho umístěni do Sojuzu TMA-10 se tento Američan stal oficiálně členem patnácté dlouhodobé expedice a Williamsová naopak členem posádky raketoplánu. Pak ještě všech deset astronautů rychle prošlo plán práce při chystaném prvním výstupu do volného prostoru. Olivas a Reilly se na noc hermeticky uzavřeli v prostorách modulu Quest, v němž snížili tlak atmosféry na 703 hPa a začali dýchat z masek kyslík. Během odpočinku posádky detektory zaznamenaly v prostoru mezi panely RCC č. 7 a 8 levé poloviny křídla parazitní zrychleni o velikosti přibližně 0,5g. Zda šlo o impakt mikrometeoroidu nebo kousku kosmického smetí nebo jen o vyrovnávání tepelného pnutí v konstrukci křídla, nebylo možno hned rozhodnout. Malá naměřená hodnota zrychlení sice nesvědčila o možnosti závažného poškozeni uhlík-uhlíkových panelů RCC, přesto však manažeři rozhodli, že toto místo později podrobí důkladné prověrce17.

Čtvrtý den expedice STS-117 (11. června) začal ve 13:08 UTC. Po běžné ranní hygieně a kontrolách palubních systémů Atlantisu i ISS se všichni vrhli do práce. Zatímco Olivas a ReilIy za asistente Swansona a Williamsové si oblékali v modulu Quest skafandry a připravovali se k výstupu, Sturckow dokončoval prověrky systému Atlantisu. Potom připravoval videosystém k záznamu chystané vycházky. Archambault za asistence Forrestera a Kotova staničním manipulátorem přisunul nový kus příhradové konstrukce k dílu ITS-S1. Dálkovým povelem z řídicího střediska se uzamkly pomocné zámky, které zajistily dočasné připojení ITS-S3/S4. Potom mohli astronauti odpojit manipulátor, aby mohl být využit jako vysokozdvižná plošina v průběhu výstupu.

Mezitím Swanson a Williamsová opustili přípravnu modulu Quest. Olivas a Reilly se uzavřeli ve vlastní přechodové komoře modulu Quest a po posledních prověrkách skafandru zahájili odčerpávání vzduchu. Ve 20:01 UTC otevřeli výstupní průlez a o minutu později přepojením skafandrů na vlastní zdroje energie zahájili oficiálně výstup EVA STS-117/1. O deset minut později již byli Olivas a Reilly ve volném kosmickém prostoru a směřovali k nově instalovanému dílu.

Reilly a Olivas při EVA-1 (11.06.2007)Prvním úkolem Reillyho bylo propojení kabelu mezi ITS-S1 a ITS-S3. Olivas odstraňoval aretační pojistky18 na složených panelech křidel fotovoltaických baterií SAW 3A a 1A. Pak následovala demontáž tepelných krytů z elektroniky, přetočeni kýlového trnu19, odstranění pojistek otočných servosystémů BGA natáčení panelu fotovoltaických baterií i ze složeného radiátoru PVR-S4 pro chlazení bloku niklvodíkových akumulátorů a řídicí elektroniky systému dodávky elektřiny. Když byly toto úvodní práce ukončeny, vyklopili montéři schránky s panely do provozní polohy a vše bylo připraveno k rozvinuti křidel fotovoltaických baterií. To mělo na starosti pozemní středisko v Houstonu. Bylo však nutno vyčkat, až se systém jejich vysouvání dostatečně prohřeje. Proto se oba astronauti přesunuli k otočnému spoji SARJ mezi segmenty ITS-S3 a S4, aby také tam odstranili aretační pojistky a instalovali dodatečné výztužné vzpěry. Pak ještě asistovali při rozkládání radiátoru PVR-S4.

Tím byly plánovaně úkoly prvního výstupu splněny. Olivas a Reilly se vrátili do přechodové komory, uzavřeli výstupní průlez a v 02.17 UTC zahájením napouštění vzduchu oficiálně ukončili první výstup v celkovém trvání 6 hodin a 15 minut20. Po údržbě skafandrů se obě posádky uložily k odpočinku.

Stejně jako minulou noc, i tentokrát zaregistrovaly detektory v náběžné hraně, avšak mezi panely 11 a 12, pravé poloviny křidla krátkodobý otřes, který vyvolal parazitní zrychlení přibližně 1,0g. Ještě v době odpočinku zahájilo středisko v Houstonu dálkovým povelem vysouvání obou nových panelů fotovoltaických baterií, které trvalo přes devět hodin, ale proběhlo podle plánu a bez problémů.

Pro obě posádky měl být pátý den letu (12. června) vice méně odpočinkový. V plánu bylo dokončení údržby skafandrů a přenášení části nakladu z raketoplánu na stanici. Nečekanou komplikaci však vyvolal výpadek všech tří dvojic německých řídicích počítačů CVM a TVM v modulu Zvezda, které v podstatě ovládají veškeré základní systémy ruského segmentu, zejména systém řízení orientace stanice v prostoru a korekcí dráhy. Krátkodobě stabilizaci a orientaci stanice mohly zajišťovat silové setrvačníky CMG amerického segmentu, ale ty čas od času potřebuji asistenci raketových motorů. Prozatím sice mohly za stabilizační motory modulu Zvezda zaskočit trysky RCS raketoplánu, ale zásoby jejich pohonných látek byly značně omezené a bylo je nutno šetřit na zpáteční let.

Brzy se zjistilo, že bezprostřední příčinou výpadku počítačů byla jejich přepěťová ochrana. Po jejím nahození však během několika málo minut pojistky opět vypadly. To vedlo k úvaze, že prvotní příčinou by mohlo být připojení nových slunečních baterií. Několikahodinové měřeni stability napětí v rozvodné síti však nic podezřelého neodhalilo. V řídicím středisku CUP v Koroljovu začali technici na Zemi za spolupráce odborníků v Houstonu i u výrobce počítačů v Brémách hledat způsob, jak z prekérní situace vybruslit.

Forrester při EVA-2 (13.06.2007)Přesto musel program letu STS-118 běžet dal. Večer se do přechodové komory modulu Quest přestěhovali Forrester a Swanson, aby tam přes noc dýchali kyslík. Středisko v Houstonu ještě během odpočinku posádek vyslalo povel k zatahování zbývajícího panelu SAW 2B fotovoltaických baterií na segmentu příhradové konstrukce ITS-P6. Asistence při této operaci byla také prvním z úkolu druhého výstupu do volného prostoru, který zahájili Forrester a Swanson šestý den letu (13. června) v 18:28 UTC. Poté, co se panel začal bortit, bylo další zatahování přerušeno a astronauti pokračovali v oživování otočného spoje SARJ. Přitom se zjistilo, že povely vysílané na převodovky servosystému natáčení SARJ jsou směrovány chybně. Proto byl otočný spoj znovu zablokován, aby nedošlo k jeho náhodnému poškození. Výstup astronauti zakončili v 01:44 UTC po 7 hodinách a 15 minutách21.

Ani šestý, ani sedmý den letu (14. června) se technikům na Zemi nepodařilo najít způsob, jak oživit řídicí počítače v ruském segmentu. Proto bylo rozhodnuto pozdržet odlet raketoplánu od stanice. To však vyžadovalo drasticky omezit spotřebu energie na Atlantisu, a tak byla vypojena ještě další elektronika22. Aby se šetřily zásoby pohonných látek pro motory RCS, dostala posádka raketoplánu příkaz nevypouštět až do odletu žádnou odpadní vodu23. Manažeři také rozhodli, že se astronauti pokusí opravit i porušenou obšívku levobočního modulu OMS.

V průběhu dne se středisko v Houstonu pokusilo pokračovat v zatahování panelu SAW-2B, ale jen s částečným úspěchem: stále ještě z pouzdra čouhalo 16 dílců panelu, což sice již umožňovalo natáčet nově instalovaná křidla slunečních baterií na konstrukci ITS-S4, ale budoucí přemístěni dílu ITS-P6 bylo prozatím nemyslitelné24. Večer se začali v prostorách modulu Quest chystat k výstupu astronauti Reilly a Olivas. Připravovali nářadí a z masek dýchali čistý kyslík.

V polovině noci na osmý den letu (15. června) středisko CUP-M v Koroljovu probudilo Jurčichina a Kotova, aby asistovali při dalším kole pokusů o oživení řídicích počítačů. Rozvodná sít ruského segmentu stanice byla úplně odpojena od amerického, ale ani to nepomohlo. Podařilo se sice dva počítače krátkodobě oživit25, ale pak opět jeden z nich vypadl. Kosmonauti je na žádost střediska opět odpojili a po dvou hodinách šli znova spát.

Po budíčku ve 12:38 UTC pokračovali Reilly a Olivas za asistence Swansona a Andersona v přípravách na výstup do volného prostoru, který zahájili v 17:24 UTC. Nejprve opravili rozpáraný šev mezi polštáři obšívky. K jeho sešiti použili chirurgickou sešívačku, určenou jinak k sponkování řezných ran v kůži. Aby se oba uvolněné polštáře neodchlipovaly od sousedních keramických dlaždic, připevnili je k nim dlouhými špendlíky. Ty však místo hlaviček měly na tupém konci kroužky, do nichž se dal vsunout prst, oblečený v rukavici skafandrů. Poté instalovali na povrchu modulu Destiny vypouštěcí ventil vodíku pro systém OGS na výrobu kyslíku26 a pak opět asistovali při dalších pokusech o zatažení panelu fotovoltaických baterií SAW-2B. Tentokrát se již panel podařilo úplně zatáhnout a uzamknout v transportním pouzdře. Výstup EVA-STS-117/3 Reilly a Olivas ukončili v 01:25 UTC po 7 hodinách a 58 minutách27.

Společná fotografie posádek na ISS (18.06.2007)Mezitím technici na Zemi navrhli přemostit přepěťovou ochranu počítačů, a tak ji zcela vyřadit28. Jurčichin a Kotov podle návodu umístili u čtyř počítačů ve dvou řetězcích CVM/TVM zkratovací kabely a pak počítače oživili. Oprava se zdařila29, počítače fungovaly a bezprostřední nebezpečí ztráty možnosti řízení orientace ISS již nehrozilo. Přesto se vedení řídicího střediska CUP v Koroljovu rozhodlo poslat nejbližší nákladní lodí Progress M-61 na stanici náhradní počítače a její start urychlit přibližné o týden30.

Devátý den letu (16. června), jehož převážnou část zabralo přenášení nakladu mezi raketoplánem a stanicí, začal ve 12:08 UTC. V druhé polovině pracovní směny všichni prostudovali plán poslední chystané vycházky a po společném fotografování a tiskové konferenci Forrester a Swanson začali v prostorách modulu Quest opět dýchat čistý kyslík.

Desátý den letu (17. června) Forrester a Swanson v 16:25 UTC přepojením skafandrů na vnitřní zdroje oficiálně zahájili výstup EVA-STS-117/4 do volného prostoru z modulu Quest. Nejprve instalovali na konstrukci ITS-S3 nosník pro externí televizní kameru a pak se pustili do dokončování zprovoznění otočného spoje SARJ mezi segmenty S3 a S4 a jeho testování31. V závěru výstupu instalovali ještě anténu bezdrátového měřicího systému EWIS a dokončili pokládáni kabelu modernizované lokální počítačové sítě LAN mezi moduly Zarja a Unity32. Výstup ukončili ve 22:54 UTC po 6 hodinách a 29 minutách33.

Poslední společný den letu (18. června) začal již v 11.38 UTC. Ruští kosmonauti ještě provedli v součinnosti se střediskem v Koroljovu poslední důkladné kontroly počítačů CVM a TVM, aby je po odletu raketoplánu nezradily. Pak následovalo přenesení posledních vaků s pitnou vodou z palivových článků raketoplánu. Opačným směrem putovaly skafandry použité při výstupech do volného prostoru. Teď nezbývalo než slavnostní rozloučení, přestup sedmičlenné posádky na palubu raketoplánu, uzavřeni průlezů a kontrola hermetičnosti vestibulu mezi komplexem a Atlantisem.

Při odletu raketoplánu vypadala ISS trochu jako TIE fighter ze Star Wars (19.06.2007)Raketoplán nastoupil zpáteční cestu až po osmihodinovém odpočinku posádky34 dvanáctého dne letu (19. června) odpojením od komplexu v 14:42 UTC inspekčním obletem stanice a dvěma separačními manévry v 16:01 a 16.25 UTC. Krátce poté pilot Archambault oživil manipulátor SRMS a v druhé polovině dne za asistence Forrestera a Swansona uskutečnil přístroji OBSS průzkum stavu tepelné ochrany náběžné hrany a přídě, zda nedošlo k jejich poškození nárazy kosmického smetí či mikrometeoroidů. Vše však bylo v pořádku. Pak se uskutečnila drobná korekce dráhy NC-5, než se v 02:08 UTC všichni astronauti uložili ke spánku.

Další den letu (20. června) jako obvykle piloti věnovali nácviku přistávacího manévru a kontrole řídicího systému raketoplánu včetně zkušebního zážehu motorů RCS a spuštění jednoho čerpadla hydrauliky. Zbytek posádky uklízel prostory raketoplánu, aby během sestupu atmosférou v jeho prostorách nic nepoletovalo. Dne 21. června existovaly sice dvě možnosti návratu na floridský kosmodrom a dvě na základnu Edwards v Kalifornii, ale ani jedna z alternativ nebyla pro špatné počasí využita.

V pátek 22. června se počasí na Cape Canaveralu nezlepšilo, a proto ředitel letu využil hned první možnosti poslat Atlantis do Kalifornie. Oba motory OMS byly zažehnuty v 18:43:47 UTC, pracovaly 155 sekund a snížily rychlost družicového stupně o 87,3 m/s. Atlantis vstoupil do atmosféry nad jižním Pacifikem ve výši 121 km v 19:18 UTC a po standardním průletu atmosférou dosedl hlavním podvozkem 22. června 2007 v 19:49:38 UTC na dráhu 22 základny Edwards AFB. O 11 sekund později se dotklo země kolo příďového podvozku a v 19:50:42 UTC se raketoplán zastavil.

Odlet na Floridu se zdržel pro špatně počasí nad severoamerickým kontinentem. Teprve v neděli 1. července 2007 vzlétlo letadlo Boeing 747-100-SCA s raketoplánem na hřbetě ze základny Edwards. Trasa tentokrát vedla severněji než normálně, protože nad jižním Texasem a Louisianou bylo stále špatné počasí. Raketoplán tak dorazil na Kennedy Space Center po mezipřistáních v severním Texasu, Nebrasce a Kentucky35 až 3. července dopoledne. Následujícího dne byl Atlantis přemístěn do montážní budovy OPF-1 k odstrojení a přípravě na misi STS-122. Podle posledních dlouhodobých plánů by tento let, plánovaný na prosinec 2007, měl být jeho předposlední expedicí36 do vesmíru, raketoplán pak již bude sloužit jen jako zdroj náhradních dílů.


Poznámky:

1 Pozdější analýza stop cizích látek potvrdila, že šlo o kousek úlomku desky tištěného spoje, tedy evidentně o kosmické smetí.

2 Již před startem STS-115 elektromotor jednoho z čerpadel chlazení této baterie běžel pouze na dvě fáze.

3 Šlo především o odstranění pěnové izolace z aerodynamických ramp PAL, odkud při letu STS-121 kus pěny opět odpadl, a výměnu detektorů hladiny vodíku FCO, hlídajících spotřebu paliva.

4 V případě potřeby měla začít nejpozději 9. února 2007.

5 Probíhala pouze impregnace dlaždic tepelné ochrany proti dešti. Všechny systémy Atlantisu byly vypojeny.

6 Do původní osádky jmenované 9. února 2005 patřil Mastracchio, který přešel 17. května 2006 do posádky STS-118 a na jeho místo nastoupil Olivas.

7 Udál se již při přípravách letu STS-38 a STS-95.

8 Monometylhydrazin a oxid dusičitý.

9 Tzv. úhel β, tj. úhel mezi rovinou dráhy ISS a směrem ke Slunci, musí být během pobytu raketoplánu u stanice menší než 60°.

10 Na bázi silikonové gumy.

11 Předložená dokumentace o opravách měla přibližně 12 tisíc stran.

12 Ke zdrženi o den došlo v důsledku hledání netěsnosti v přečerpávacím potrubí oxidu dusičitého na rampě.

13 Relativní rychlost vůči zemskému povrchu činila 7580 m/s.

14 Zajímavě je, že právě tento dílec byl v lednu 2007 vyměněn za nový.

15 Maximální teplota tam nepřesahuje 650 °C

16 Před oblečením skafandrů dýchají astronauti z masek čistý kyslík, aby se z jejich krevního oběhu vyplavil rozpuštěný dusík, který by mohl způsobit kesonovou nemoc.

17 Cílený průzkum uskutečněný po odletu raketoplánu od stanice skutečně žádné poškozeni neobjevil.

18 Zabraňovaly náhodnému uvolnění panelu při vibracích během vzletu raketoplánu.

19 Ten sloužil k ukotvení konstrukce v kýlovém nosníku v nákladovém prostoru a teď by bránil v pojezdu mobilní základny MBS po kolejnicích na příhradovém nosníku.

20 Plánované trváni 6 h 30 min.

21 Plán 6 h 30 min.

22 Odběr elektřiny klesl o 650 W.

23 Vypouštění vody působí jako raketový pohon a vyvolává změny orientace celého komplexu.

24 Tato operace se má uskutečnit v průběhu letu STS-120, plánovaného na konec října 2007.

25 Počítače CVM-1 a TVM-2.

26 Obdoba ruského systému Elektron.

27 Plán 6 h 30 min.

28 Šlo o jisticí obvody mimo počítače, ve vnitřních zdrojových jednotkách počítačů byla ještě další ochrana, takže jim nehrozilo případné poškození při kolísání napětí v rozvodné síti komplexu.

29 Zbývající dva počítače takto zprovoznili následujícího dne.

30 Progress M-61 odstartoval 2. srpna 2007.

31 Problémy se špatným směrováním řídicích signálů k jeho převodovkám byly vyřešeny již dříve úpravou software.

32 První část kabelů položili Kotov a Jurčichin během výstupu VKD 19 dne 6. června 2007.

33 Plán 6 h 30 min.

34 Během společného letu dodržovala posádka ISS včetně Williamsové a Andersona standardní osmiapůlhodinový odpočinek.

35 Rick Husband Amarillo International Airport, TX, Offutt AFB, NE a Campbell AAF, KY.

36 Úplně poslední expedici raketoplánu Atlantis by měl být let STS-125/HST-SM4 k Hubbleovu vesmírnému dalekohledu v srpnu 2008.

Vyšlo v L+K 8-9/2007


Aktualizováno : 01.08.2011

[ Obsah | Pilotované lety | STS | STS-117 ]

Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.