Obsah > Pilotované lety > STS > STS-115 > STS-115 v L+K

STS-115/ISS-12A

ZNOVU STAVÍME ISS!

Mgr. Antonín VÍTEK, CSc.

Umístění ITS-P3/P4 v rámci ISS (v popředí obrázku)Poprvé od konce roku 2002 se opět rozjela výstavba Mezinárodní vesmírné stanice ISS, přerušené nešťastným závěrem letu nejstaršího raketoplánu americké kosmické flotily. Další z nich, Atlantis, a jeho šestičlenná posádka dopravila v září 2006 na dráhu ve výši 350 km téměř šestnáctitunový zdvojený nosník ITS P3/P4 s dvojící křídel fotovoltaických baterií a v průběhu tří výstupů do vesmírného prostoru jej instalovala. Otevřela se tak naděje, že do roku 2010, kdy mají raketoplány jít definitivně do výslužby, bude tento zatím největší mezinárodní kosmonautický projekt úspěšně dokončen.

Raketoplán Atlantis se ze své poslední předchozí mise STS-112 vrátil 18. října 2002 ještě před havárií Columbie. Tehdy se počítalo, že mu bude přidělena mise STS-114 (ISS-ULF-1), určená k dopravě nákladu na stanici a současně k výměně její šesté dlouhodobé posádky za další. Vzlet byl tehdy plánován na 1. března 2003, ale jak víme, vše bylo jinak.

Naproti tomu vzhledem ke komplikovanosti jejich úkolů byla posádka pro montážní let ISS-12A jmenována již 26. února 2002. Tvořili ji velitel letu fregatní kapitán U. S. Navy Brent W. Jett Jr. (* 1958, STS-72 v lednu 1996, STS-81 v lednu 1997 a STS-97 v prosinci 2000), pilot fregatní kapitán U. S. Navy Christopher J. Ferguson (* 1961, nováček) a letoví specialisté Joseph R. Tanner (* 1950, STS-66 v listopadu 1994, STS-82 v únoru 1997 a STS-97 v prosinci 2000), fregatní kapitán U. S. Coast Guard Daniel C. Burbank (* 1961, STS-106 v září 2000), fregatní kapitán U. S. Navy Heidemarie M. Stefanyshyn-Piperová (* 1963, nováček) a kanadský astronaut dr. Steven G. MacLean (* 1954, STS-52 v říjnu 1992). Ti všichni se pustili do intenzivního nácviku.

Ještě před definitivním ukončením vyšetřování příčin havárie prošly u všech raketoplánů pečlivými prověrkami jednotlivé díly tepelných ochran náběžné hrany křídla a přídě a na družicový stupně OV-104 je technici namontovali zpět v březnu roku 2004. Tehdy ještě nebylo zcela jasné, kdy budou lety raketoplánů obnoveny, ani jaké bude pořadí jejich nástupu do služby. Raketoplán Discovery, který byl v průběhu roku 2003 ve střední opravě, byl pozvolna oživován a naopak Endeavour byl koncem roku 2003 předán k podobné modernizaci při dlouhodobé odstávce, která skončí až letos.

V dubnu 2004 bylo rozhodnuto, že první let po havárii Columbie, tedy STS-114, uskuteční Discovery. Protože po něm měl následovat let STS-121, logicky to vedlo k závěru, že by jej měl dostat za úkol Atlantis. To však komplikovalo další plánování, neboť novější Atlantis, podobně jako Endeavour, má lehčí drak a tedy i vyšší nosnost na oběžnou dráhu, která byla nezbytná pro dopravu mimořádně hmotného kusu příhradové konstrukce při následujícím letu STS-116. Endeavour však nemohl být včas k dispozici a proto se manažeři provozu raketoplánů museli smířit s tím, že mezi lety STS-121 a STS-115 bude nutná značná časová prodleva. Ale opět bylo vše jinak.

Protože při letu STS-114 opět bylo pozorováno odpadávání pěnové tepelné izolace odhazovací nádrže ET (viz L+K 11 a 12/2005), byla expedice STS-121 odložena na neurčito. Nakonec si řešení nezbytných úprav ET- zejména odstranění pěnové izolace u potrubí a kabeláže táhnoucí se po povrchu nádrže - vyžádalo téměř jedenáct měsíců a proto byl dostatek času k tomuto druhému zkušebnímu letu připravit opět Discovery (viz L+K 10 a 11/2006). Pak Atlantis, který pro let STS-121 byl v záloze pro případný záchranný let STS-301, mohl vzlétnout brzy po té. Jediné omezení, které ještě zbývalo, bylo rozhodnutí manažerů vzlet raketoplánu uskutečnit opět za denního světla, přestože původně měla tato podmínka platit pouze pro první dvě expedice po havárii Columbie. Protože však došlo k dalším úpravám izolace nádrží ET, chtěli technici i tentokrát mít videodata o chování pěny během navádění na suborbitální dráhu. Startovní okno mělo proto začínat 28. srpna 2006, kdy start vycházel na podvečer místního času na Floridě. Protože každý další den okamžik startu vycházel přibližně o 24 minut dříve, toto okno končilo 13. září. Další pak bylo až koncem měsíce října, ale mělo délku pouhých dvou dní (26. a 27. 10.) a pak do konce roku ještě jeden jediný den před Vánoci a to 23. prosince 2006. Bylo tedy velice žádoucí období na přelomu srpna a září využít.

Jenže tady se objevil problém: v první polovině září měla končit svoji směnu na stanici třináctá dlouhodobá posádka, kterou tvořili velitel ISS Jeffrey N. Williams a palubní inženýr Pavel Vladimirovič Vinogradov a odletět v lodi Sojuz TMA-8 na Zemi. Její následovníci - Michail Vladislavovič Tjurin a Michael E. Lopez-Alegria - měli odstartovat na Sojuzu TMA-9 ve čtvrtek 14. září a o dva dny později se připojit ke stanici. Odlet Sojuzu TMA-8 pak vycházel na večerní hodiny 24. září.

Řeknete si: proč Rusové nemohli odložit výměnu posádek stanice na pozdější termín? Stejně jako v případě startu i doba přistání na určeném místě - tedy ve stepích v Kazachstánu v okolí města Arkalyku - se posunuje o necelou půlhodinu každý den. Přistání 25. září vycházelo na brzké ráno místního času a o čtyři dny později už to bylo před rozbřeskem ještě v noci: Každý další den se odsouvalo hlouběji do ní. Přitom tentokrát měla vyhledávací a vyzvedávací akci uskutečnit poprvé místo ruských vojenských oddílů civilní organizace a vedení ruské kosmické agentury FKA nechtělo, aby nezkušené a neprověřené týmy musely operovat v noci. Proto dlouhý odklad nepřicházel v úvahu. Prodloužit pobyt 13. základní posádky ISS o měsíc, kdy by opět mohla přistát v Kazachstánu ve dne, nebylo myslitelné, protože také končila garanční doba pro pobyt Sojuzu TMA-8 v kosmickém prostoru a riskovat možné problémy s pohonným systémem kosmické lodě s lidmi na palubě prostě nešlo.

Společný pobyt dvou Sojuzů a raketoplánu u stanice nepřicházel v úvahu. Lodě by si samozřejmě nepřekážely, ale kolidovala by činnost tří posádek. Předávku systémů stanice mezi 13. a 14. posádkou a montážní práce během výstupů do volného prostoru nebylo možno provádět souběžně. Z toho vyplývalo, že využitelné startovní okno trvalo od 28. srpna do 7. září 2006.

Sestavování pomocných vzletových motorů1 SRB výr. č. BI-127/RSRM-94 na mobilní vypouštěcí plošině MLP-2 pro expedici STS-115 začalo v hale č. 3 budovy VAB 1. června 2006, zatímco v budově OPF-1 technici montovali kyslíkovodíkové motory SSME výr. č. 2044, 2048 a 2047 do zádi družicového stupně. V pátek 9. června večer dorazila do kotviště na Merritt Island nákladní loď, která sem dopravila z továrny Michoud v Louisianě odhazovací nádrž výr. č. ET-118. Ještě téhož dne byl sedmačtyřicetimetrový kolos z lodi vyložen a převezen do haly č. 2 ve VAB, kde technici zahájili jeho přípravu ke spojení s motory SRB, které proběhlo v polovině července.

Příprava ITS-P3/P4 pro umístění do nákladového prostoru raketoplánu Atlantis STS-115 (srpen 2006)Hlavní užitečné zatížení letu STS-115, kombinovaná příhradová konstrukce ITS P3/P4 o celkové délce 13,8 m, šířce 4,9 m, výšce 4,75 m a hmotnosti 15 822 kg, mezitím procházela přípravami v montážní budově SSPF. Tento zatím největší a nejtěžší díl stanice tvoří ve skutečnosti dva segmenty (P3 a P4) příčného hlavního nosníku stanice, spojené otočným spojem SARJ, které navazují na segment P12. Oba dva díly navrhla a postavila firma Boeing. Díl P3 byl dodán na Cape Canaveral již v listopadu 1999 a díl P4 v červenci 2000. Součástí ITS-P4 jsou dva vysouvací panely fotovoltaických baterií SAW-2A a SAW-4A, vyrobené firmou Lockheed Martin. Během dopravy na oběžnou dráhu jsou křídla o rozměru 33,0×11,4 m, ukrytá v pouzdrech SABB hranolovitého tvaru 0,50×0,45×4,57 m, z nichž je pak postupně servomotory vysouvají. Každé z křídel je rozděleno do dvou samostatných pásů členěných do 84 panelů harmonikovitě složených v SABB. Na každém pásu je 16 400 fotovoltaických článků, dohromady na obou křídlech tedy přes 66 tisíc, které dodávají maximálně 64 kW elektrické energie při kolmém ozáření Sluncem. Aby jejich osvětlení bylo optimální, jsou panely připevněny k příhradové konstrukci otočným závěsem BGA, který umožňuje natáčení kolem jejich podélné osy. Otočný spoj SARJ mezi segmenty P3 a P4 dovoluje otáčení o 360° kolem osy celého nosníku o úhel3 označovaný symbolem "alfa". V kombinaci s natočením servomotory BGA podle úhlu "beta" tak mohou být panely amerického segmentu po dobudování stanice vždy nastaveny kolmo proti Slunci.

Před havárií Columbie se počítalo s mnohem dřívějším uskutečněním montážní mise ISS-12A. Výrobce slunečních panelů dával garanci vysouvacího mechanismu 45 měsíců a tato doba se chýlila ke konci. Proto bylo jedno pouzdro s panely z P4 demontováno a odesláno do Kalifornie ke zkouškám vysunování a na jeho místo přišlo pouzdro, původně vyrobené pro segment S4. Protože vysunovací testy dopadly nad očekávání dobře, druhý panel nebyl vyměněn a garanční doba SWA/SABB byla prodloužena na 82 měsíců4.

Přípravy ITS-P3/P4 skončily 21. července 2006, kdy celý kolos byl opatrně naložen do přepravního kontejneru a v noci z 25. na 26. červenec putoval z budovy SSPF na rampu 39B, aby zde vyčkal příjezdu kompletního raketoplánu. Technici mezitím dokončili i přípravy družicového stupně, naložili jej na sedmdesátišestikolový podvozek a 24. července v ranních hodinách jej převezli do budovy VAB, kde byl ještě téhož dne večer připojen k odhazovací nádrži ET a motorům SRB. Po nezbytných prověrkách putovalo mobilní vypouštěcí zařízení MPL-2 i s raketoplánem Atlantis na rampu. Původně se počítalo s přesunem již v pondělí 31. července, ale špatné počasí s přeháňkami a bouřkami si vynutilo dvoudenní odklad a tak MLP-2 i s drahocenným nákladem byl na betonových základech rampy ukotven až v 08.54 místního letního času EDT 2. srpna.

Mezitím 27. července proběhlo v Johnson Space Center v Houstonu zasedání komise PRCB. Na základě podrobného rozboru osvětlení při startu předneseného skupinou letové dynamiky byl začátek startovního okna posunut na 27. srpen. Manažer letů raketoplánů Wayne Hale požádal o analýzu, zda by nebylo možno přidat i 26. srpen, ale to se ukázalo být nemožné. Naproti tomu Rusové souhlasili s možností odkladu startu Sojuzu TMA-9 v případě nutnosti až na 18. září, takže NASA měla teď k dispozici celkem 12 možných pokusů v období od 27. srpna do 7. září včetně.

Na rampě 39B byla k sestavě přisunuta obslužná věž a 3. srpna byla zkušebně spuštěna všechna tři turbočerpadla APU hydrauliky. V sobotu 5.srpna putovala příhradová konstrukce ITS-P3/P4 z transportního kontejneru do nákladového prostoru raketoplánu, kde byla pevně ukotvena. Do nákladového prostoru byl také instalován dálkový manipulátor SRMS a o týden později i prodlužovací tyč OBSS se senzory pro průzkum tepelné ochrany družicového stupně.

Ve dnech 9.-10. srpna proběhlo na kosmodromu zkušební odpočítávání TCDT, v závěru za účasti letové posádky. V sobotu 12. srpna pak začalo plnění nádrží manévrovacích motorů OMS a motorků RCS hypergolickými pohonnými látkami, stejně jako zásob paliva pro čerpadla hydrauliky pro vychylování trysek motorů SRB. Manipulace s těmito jedovatými látkami skončila 18. srpna.

První vážnější zádrhel zjistili technici v polovině měsíce. Na přední stěně nákladového prostoru oddělující jej od kabiny posádky je čtyřmi šrouby připevněna schránka se servomotory natáčejícími malou parabolickou anténu pro pásmo Ku, která slouží jak pro spojení s řídicím střediskem přes družice TDRS, tak během setkání se stanici jako anténa radiolokátoru. Zjistili, že stejné šrouby v jiných případech byly příliš krátké a nesplňovaly podmínky bezpečného upevnění spojovaných částí. Na to se před tím nikdy nepřišlo a ačkoliv Atlantis vykonala s takto připevněnou anténou 26 úspěšných letů, nikdo si nechtěl vzít na svědomí možné katastrofální následky, kdyby se při vzletu schránka utrhla a při pádu nákladovým prostorem zdemolovala kde co.

Studium dokumentace odhalilo, že dva ze čtyř šroubů jsou zašroubovány jen na 2,4 otočky, zatímco specifikace požaduje nejméně 8,4 závitu. Problém byl v tom, že přepážka mezi nákladovým prostorem a kabinou posádky tvořila na rampě strop, pod nímž bylo velice málo místa. Nakonec se podařilo vymyslet nouzové lešení, na němž technik leže na zádech dva nešťastné šrouby vyměnil za delší.

Ve dnech 15.-16. srpna proběhla oponentura FRR a všichni přítomní tentokráte prohlásili jednomyslně raketoplán za letuschopný. Přestože odhazovací nádrž ET-118 byla prakticky identická s exemplářem použitým při předchozím letu STS-121, tentokrát neměl nikdo proti jejímu použití žádné námitky5.

Po vyřešení problému se šrouby u antény se zdálo, že Atlantis odstartuje již v neděli 27. srpna. Ale nad tím se začala doslova a do písmene stahovat mračna.

Meteorologové z 45. meteorologické perutě na Cape Canaveral Air Station dávali na nedělní podvečer 70 % šance na příznivé počasí, ale na páteční a sobotní odpoledne hlásili bouřky a přeháňky. Proto se ředitel startu rozhodl zahájil ostré odpočítávání o 6 hodin dříve než obvykle, aby se vyhnul nutnosti plnění nádrží kyslíku a vodíku pro palivové baterie raketoplánu za bouřky. Teprve při přerušení v T -19 hodin měl být countdown synchronizován s obvyklým časovým schématem.

Odpočítávání proto začalo v pravé poledne místního času ve čtvrtek 24. srpna, kdy na kosmodrom také přiletěli v cvičných T-38 z Houstonu všichni členové posádky Atlantis. Předpověď počasí se však postupně zhoršovala, v pátek už rosničkáři snížili odhad dobrého počasí na neděli jen na 60 %. Předpověď na pondělí a úterý vypadala nadějněji. Jiná hrozba se však začala vynořovat v Karibiku: jižně od Portorika se vytvářela hluboká tlaková níže č. 5, hrozící se změnit v tropickou bouři nebo dokonce na hurikán. Podle prognóz však měla zamířit nad Mexický záliv a zasáhnout Louisianu, ale Floridě se měla vyhnout. Kromě toho její další postup nebyl tak rychlý a dalo se jí uletět.

Rána přišla v pátek 25. srpna odpoledne. Během přechodu silné bouřky přes Cape Canaveral udeřil mimořádně silný blesk6 do bleskosvodu na obslužné věží, dosud kryjící Atlantis na rampě. I když raketoplán samotný nebyl zasažen, technici se pustili do prověrky jeho systémů, neboť v záznamech zaregistrovali slabý indukovaný proud v rozvodné síti družicového stupně. Nejvíce podezřelý byl na pozemním zařízení obvod pyrotechniky odpojování odvětrávacího potrubí plynného vodíku z odhazovací nádrže. V sobotu již bylo jasné, že se testy do neděle nestihnou. Proto ředitel startovních zkoušek Jeff Spaulding odložil start nejméně na pondělí. Ale ani to nebylo definitivní.

Mezitím technici rozšířili pátrání po možných závadách způsobených bleskem nejen na další pozemní zařízení, ale také na elektronické systémy motorů SRB. V noci ze soboty na neděli už bylo jasné, že ani pondělní termín se nestihne. Navíc, co čert nechtěl, níže v Karibiku se skutečně změnila na tropickou bouři, která dostala jméno Ernesto, a změnila svůj směr, takže mířila severněji, na Floridu. Hrozilo proto, že bude nutno odvézt raketoplán do relativního bezpečí budovy VAB. Celou neděli manažeři všech úrovní horečně diskutovali, co dělat: odstartovat v úterý bez ohledu na možné závady způsobené bleskem, vrátit Atlantis do montážní budovy, nechat jej na rampě?

Zatímco budova VAB je konstruována tak, že vydrží vítr o rychlosti více než 180 km/h, obslužná věž na rampě ochrání raketoplán pouze do 130 km/h. Během převozu není raketoplán prakticky vůbec chráněn a proto se smí převážet při rychlostech větru pod 74 km/h. Přitom nesmí být žádná bouřka v okruhu 20 námořních mil (37 km).

Pokud by byl raketoplán převezen zpět do VAB, nedal by se za žádných okolností stihnout start raketoplánu do 7. září. Proto manažeři žhavili linku do Moskvy, aby přesvědčili Rusy o možnosti dalšího posunu startu Sojuzu TMA-8. Ti nakonec přistoupili na prodloužení okna do 8. září včetně; ale s bezpodmínečným odletem Atlantis od ISS 17. září. Ale i tato nabídka byla lepší, než odklad startu Atlantis na říjen, který by měl dominový efekt na všechny další plány výstavby stanice. Přesto manažeři odložili rozhodnutí o převozu raketoplánu do VAB až na pondělí a stále počítali s možností startu v úterý 29. srpna.

V pondělí 28. srpna ráno začaly přípravy na převoz raketoplánu zpět do VAB naostro, protože Ernesto se stočil ještě více na východ a hrozil přímo kosmodromu.

Převoz raketoplánu Atlantis STS-115 na rampu 39B (02.08.2006)V úterý 29. srpna krátce před tři čtvrti na deset ráno ředitel startu Mike Leinbach rozhodl definitivně odvézt raketoplán do VAB. Meteorologové předpovídali na středu na Cape Canaveral větry o rychlosti 95 km/h s nárazy až 120 km/h, což by teoreticky mohl raketoplán přečkat na rampě, ale nejistota předpovědi byla natolik velká, že riskovat stroj v hodnotě nejméně dvou miliard dolarů prostě nešlo. V 10.04 EDT se proto Atlantis začal plížit do bezpečí, od kterého jej dělila desetihodinová pouť.

Kolem půl třetí odpoledne však přišla z Národního střediska pro hurikány nová předpověď. Maximální předpovídaná rychlost větru se nyní odhadovala na pouhých 83 km/h a proto Lainbach dal převoz zastavit. Ve 14.45 EDT dal tahač zpátečku a Atlantis se začal vracet na rampu, kam dorazil ve večerních hodinách. Okamžitě k němu byla přisunuta obslužná věž, která mu poskytla ochranu před očekávaným vichrem. Technici na rampě v rychlosti dokončili připojování raketoplánu na pozemní systémy, pak byl kosmodrom uzavřen a všichni jeho zaměstnanci s výjimkou ostrahy a záchranářů byli posláni domů.

Protože k opětovným přípravám ke startu bylo potřeba osm dní, prvním možným datem startu bylo teď 6. září. Naštěstí hurikán Ernesto zeslábl nad pevninou na pouhou tropickou bouři a nezpůsobil na kosmodromu žádné velké škody7. Ve čtvrtek 31. srpna opět všichni zaměstnanci nastoupili do práce a přípravy ke startu mohly pokračovat plným tempem.

V sobotu 2. září se z Houstonu na Cape Canaveral vrátila letová posádka. Následujícího dne v 08.00 EDT znovu začalo odpočítávání od T -43 hodin, opět ze stejných důvodů o šest hodin dříve, než obvykle. Meteorologové dávali osmdesátiprocentní šanci na příznivé počasí ve středu 6. září, na další dva dny o něco horší. Contdown probíhal bez zvláštních problémů až do doby přerušení za stavu T -6 hodin, kdy se pozemní obsluha chystala k plnění nádrží v ET kapalným kyslíkem a vodíkem.

V noci z 5. na 6. září technici spouštěli všechny tři palivové baterie v nákladovém prostoru Atlantic. Při náběhu baterie č. 1 zaregistrovali proudový náraz v jedné ze tří fází střídavého proudu v rozvodu A a krátce nato zjistili, že elektromotor čerpadla, prohánějícího chladicí freon tepelným výměníkem odvádějícím teplo z této baterie, běží jen na dvě fáze. Dalo se usoudit, že někde ve vedení došlo ke zkratu. Elektromotor sice může na pouhé dvě fáze běže s dostatečným výkonem, ale pokud by vypadla i další fáze, mohlo by v době několika hodin dojít k úplnému výpadku chlazení a baterii by musela posádka co nejdříve vypojit. Letová pravidla v takovém případě jsou nekompromisní: ukončit let raketoplánu při nejbližší možné příležitosti. Protože situace nebyla vyřešena včas před začátkem plnění ET, ředitel startovních příprav vzlet Atlantis 6. září odvolal.

Technici pokračovali v analýze závady. Pokud by bylo nutné ji odstranit, nezbývalo by nic jiného, než vyložit náklad, vrátit Atlantis do VAB, demontovat ji od ET, převézt do budovy OPF a zde vyměnit palivovou baterii za jiný exemplář a po nezbytných testech začít s přípravami znova. Znamenalo by to asi několikaměsíční držení. Pokud by se jednalo pouze o výměnu čerpadla chlazení, to by se dalo stihnout za 11 dní přímo na rampě. Nakonec však technici došli k názoru, že pravděpodobnost výpadku další fáze je tak nepatrná, že lze raketoplán vyslat do vesmíru bez většího rizika a tým manažerů toto doporučení akceptoval. Start byl nyní stanoven na 8. září. Nicméně Rusové za současné situace připouštěli, že by raketoplán mohl v případě nezbytnosti zůstat u ISS ještě o den déle.

Ve čtvrtek v 18.45 místního času se odpočítávání znovu rozběhlo od T -11 hodin. Tentokrát proběhlo celé plnění nádrží ET kryogenními pohonnými látkami, ale objevil se jiný problém: kolem třetí hodiny v pátek ráno, jako již v minulosti8, jeden senzor vyčerpání vodíku ECO (č. 3) v nádrži ET selhal při zkouškách a hlásil, že je pod hladinou, i když byl ve skutečnosti nad ní. Čtyři takové senzory ECO hlídají, aby motory SSME při předčasném vyčerpání vodíku v nádrži neběžely nasucho; v takovém případě by se totiž zadřela palivová čerpadla s katastrofálními následky. Zaseknutí jednoho ECO v poloze "mokro" by samo o sobě nebylo kritické9, ale nakonec během posledního plánovaného přerušení odpočítávání v T -9 minut manažeři z MMT rozhodli start odvolat.

Tým ruských manažerů GOGU v řídicím středisku CUP pod tlakem událostí souhlasil, aby se NASA pokusila o start ještě jednou následující den. V minulosti se totiž po vypuštění kapalného vodíku z ET a po novém naplnění nádrže senzory ECO vzpamatovaly a pracovaly pak spolehlivě. To naštěstí zafungovalo také tentokrát.

V sobotu 9. září v 01.45 EDT začalo znovu plnění ET kapalným kyslíkem a vodíkem a bez jakýchkoli zádrhelů skončilo o tři hodiny později. Také počasí tentokrát spolupracovalo. V té době již letová posádka posnídala, velitel Jett, pilot Ferguson a palubní inženýr Burbank dostali poslední informace o počasí nad Cape Canaveral i na záložních letištích v Istres (Francie) a v Moronu (Španělsko), připravených pro případ nouzového přistání. Pak se všichni oblékli do lehkých oranžových skafandrů. Na rampě 39B mezitím "ledový tým" provedl inspekci povrchu raketoplánu, zda se někde nenahromadilo přílišné množství námrazy a bezdotekovým bolometrem proměřil teploty povrchu Atlantis. Vše bylo v pořádku, na přídi raketoplánu sice chyběla krytka z tyveku10 jedné z trysek RCS (F3L), kterou odfoukl Ernesto, ale to nikdo nebral vážně.

V 07.41 EDT dorazil minibus AstroVan s astronauty a doprovodem na rampu a krátce poté, co šestice vyjela výtahem v obslužné věži do výše 59 metrů, začali členové posádky zaujímat svá místa: Jet a Ferguson na letové palubě u přední palubní desky, za nimi v druhé řadě MacLean a Burbank. Zbytek posádky - Stefanyshyn-Piperová a Tanner - zaujal místa na obytné palubě. Vstupní otvor se za posádkou uzavřel v 09.07 EDT.

Závěr odpočítávání proběhl v poklidu. I náhradní generátor pro navigační světla na dráze letiště SLF se podařilo včas spravit a tak se raketoplán Atlantis o vzletové hmotnosti 2 052 872 kg odlepil 9. září 2006 v 15.14.55,066 světového času (UTC) od rampy 39B na Kennedy Space Center.

Start raketoplánu Atlantis STS-115 z LC-39B na KSC (09.09.2006)Průběh vzletu byl opět pečlivě střežen jak kinoteodolity ze země, tak z letadel i televizními kamerami rozmístěnými na samotném raketoplánu. V T +125 sekund byly v pořádku odhozeny motory SRB a v T +504 sekund byly vypojeny i hlavní kyslíkovodíkové motory SSME a několik sekund nato byla odhozena již nepotřebná nádrž ET. V průběhu vzletu nebylo pozorováno významné odpadávání pěnové izolace z externí nádrže a to přesto, že při navádění na suborbitální dráhu byl Atlantis vystaven mnohem většímu aerodynamickému namáhání11 než Discovery při letu STS-121. Dodatečné zevrubné zkoumání pořízených záznamů odhalilo odpadnutí dvou drobných kusů pěny v T +244 s a dalšího v T +328 s. V obou případech k tomu došlo ve značné výšce, kde je atmosféra již velmi řídká a ke kolizi s povrchem raketoplánu nedošlo. Naproti tomu kus ledu, který se oddělil od již odhozené ET, zřejmě narazil do dlaždic poblíže přední podvozkové šachty, ale vzájemná rychlost byla naprosto zanedbatelné, takže žádnou škodu nezpůsobil. Radiolokátory odhalily ještě jeden neidentifikovaný objekt, který se od raketoplánu oddělil kolem T +340 s. V T +16 s se zpožděním odpadla tyveková krytka motoru RCS F3R, která se podle plánu měla oddělit již v okamžiku startu.

Jediným drobným problémem zjištěným během vzletu bylo zjištění, že teplota na výstupu z primárního chladicího výparníku FES byla nižší než měla být - pravděpodobně v důsledku nahromaděné dešťové vody. Posádka krátkodobým zapojením dodatečného topení problém hladce vyřešila.

Po dosažení prvního apogea přešel Atlantis zážehem obou motorů OMS na dobu 147 sekund na výchozí dráhu ve výši 229 - 285 km, se sklonem 51,63° k rovníku a začal stíhat stanici ISS. Po nezbytných prověrkách všech systémů dalo řídicí středisko MCC v Houstonu souhlas s pokračováním letu, astronauti otevřeli dveře nákladového prostoru, vyklopili parabolickou anténu a vypojili čtyři z pěti palubních počítačů, aby se šetřilo elektrickou energií. Než se uložili k zaslouženému odpočinku uskutečnili první korekci oběžné dráhy NC-1.

Druhý den letu (10. září) byl věnován především průzkumu tepelné ochrany družicového stupně, především náběžné hrany křídla a přídě stroje, které jsou kryty panely z uhlík-uhlíkového laminátu RCC. Dálkový manipulátor SRMS uchopil prodlužovací tyč OBSS se senzory na konci a řízen počítačem za dohledu letových specialistů neúnavně ze vzdálenosti necelých 50 mm "hobloval" panely RCC, ale žádné zřejmé poškození nenalezl. Zaznamenaná data byla posléze odeslána do Houstonu k analýze týmem techniků, ale ani ti nenalezli žádná poškození.

Kromě této činnosti letoví specialisté oživili systémy stykovacího modulu ODS uloženého v přední části nákladového prostoru a vysunuli přírubu stykovacího uzlu do pohotovostní polohy. Do průzoru v poklopu ODS instalovali televizní kameru CBCS, sloužící k vizuálnímu sledování posledních metrů přibližování raketoplánu ke stanici. Jett a Ferguson uskutečnili dvě korekce dráhy (NC-2 a NC-3), aby udrželi kurs letu k ISS.

Vyvrcholením třetího dne letu (11. září) bylo samozřejmě setkání a spojení Atlantis se stanicí. Po budíčku v 04.15 UTC piloti oživili všechny palubní počítače GPC a pak manévry NC-4 a NH přivedl raketoplán do bodu, nacházejícího se 14,3 km za stanicí. Tady v 08.08 UTC zapojili na dobu 14 sekund levý motor OMS a družicový stupeň manévrem Ti přešel na přechodovou elipsu, končící v bodě ležícím 180 metrů přímo pod stanicí.

Po vyrovnání rychlostí zahájili Jett a Ferguson s Atlantis v 09.38 UTC pomalý kotoul RPM, během něhož dva členové posádky stanice - Williams a Vinogradov - fotografovali kamerami s 800mm a 400mm objektivy povrch družicového stupně12. Pořízené snímky byly později odeslány k analýze na Zemi, zda tepelná ochrana TPS povrchu družicového stupně nebyla poškozena. Na snímcích byl zjištěn zpočátku neidentifikovaný kus materiálu, vyčnívající 43 mm vysoko z mezery mezi dvěma dlaždicemi poblíž dvířek, kryjících nyní přípoje vedoucí z ET, velmi tmavý, takže nemohlo jít o keramickou ucpávku, podobnou těm dvěma, které museli astronauti odstraňovat během letu STS-115. Dodatečnou analýzou se zjistilo, že se jedná o zapomenutý plastikový plátek, sloužící při lepení dlaždic, aby se dosáhlo správné distanční mezery mezi nimi. Prostě něco podobného jako sirky, používané při obkládání stěn v koupelně. Protože tento plastikový proužek nemohl přežít ani pár minut po vstupu do atmosféry, byl ponechán na místě. Kromě toho bylo identifikováno 17 poškozených dlaždic a dvě nepatrně vyčnívající keramické ucpávky mezi dlaždicemi. Jak se později ukázalo, žádné z těchto poškození nebylo závažné.

Po ukončení snímkování přeletěl raketoplán před stanici. Ta se pohybovala po dráze v orientaci LVLH XVV, tedy svojí podélnou osou ve směru vektoru rychlosti, přičemž laboratorní modul Destiny s přechodovým modulem PMA-2 byl vepředu. Právě k stykovacímu uzlu PMA-2 se raketoplán v 10.48 UTC připojil. Celý komplex, jehož hmotnost v tomto okamžiku činila 307 930 kg, letěl 350 km vysoko nad Pacifikem západně od Chile. Po úspěšně završené kontrole hermetičnosti vestibulu mezi stanicí a Atlantis posádky otevřely v 11.55 UTC poklopy průlezů. Po krátkém přivítání a bezpečnostním školení, se Burbank a Ferguson vrátili zpět do Atlantis, protože bylo zapotřebí nejprve vyzvednout z nákladového prostoru manipulátorem raketoplánu příhradovou konstrukci ITS-P3/P4 a předat ji v prostoru staničnímu manipulátoru SSRMS, který ovládal z nitra modulu Destiny kanadský astronaut MacLean. Patnáctitunový kus byl ponechán na konci kanadské ruky v prostoru, aby se jeho teplota přizpůsobila konstrukci stanice, než bude pevně přišroubován k segmentu P1.

Tanner a Stafanyshyn-Piperová přenesli svoje skafandry EMU z raketoplánu do přechodové komory modulu Quest, kde je začali připravovat na nadcházející práci ve volném prostoru. Po uzavření průlezu se v tomto modulu utábořili na noc a začali z masek dýchat čistý kyslík, aby z krve vyplavili co nejvíce dusíku13.

Ráno čtvrtého dne letu (12. září) přisunul Steve MacLean konstrukci ITS-P3/P4 staničním manipulátorem ke konci ITS-P1 a opatrně oba kusy k sobě přitiskl. V 07.27 UTC začaly postupně servomotory otáčet čtyřmi šrouby, které oba díly během necelých dvou hodin pevně spojily.

Stefanyshyn-Piper[ová] při výstupu EVA-1 na ITS-P4 (12.09.2006)Mezitím si Joe Tanner a Heidemarie Stefanyshyn-Piperová oblékli skafandry, naposledy je přezkoušeli a zahájili dekompresi přechodové komor modulu Quest. V 09.15 UTC otevřeli její výstupní průlez a o dvě minuty později přepojením systémů svých skafandrů na vnitřní akumulátorové baterie oficiálně zahájili svůj první montážní výstup, označovaný zkratkou EVA-1. Zatímco Tanner se pustil do propojování silových i datových kabelů mezi konstrukcemi P1 a P3, Piperová odstranila aretační pojistky blokující během vzletu raketoplánu schránky se složenými křídly slunečních baterií. Poté se přesunula k rotačnímu spoji SARJ mezi P3 a P4, instalovala zde čtyři výztužná táhla a nakonec smontovala obě převodovky otočného mechanismu. Tanner mezitím propojil na horní kabelové lávce kabely pro přenos videosignálu z televizních kamer, určených ke sledování vysouvání slunečních panelů.

Pak oba montéři spojili své síly. Tanner společně s kolegyní systém servomotorů a převodovek zakryl tepelnou clonou, zabraňující jejich přehřívání při ozáření Sluncem. Následovala demontáž jisticích šroubů, zabraňujících otočení spoje SARJ během startu raketoplánu. Přitom se Tannerovi podařilo jeden ze šroubů včetně pružiny a podložky ztratit.

"To je neštěstí," hořekoval Tanner, "podložka je fuč, uplavala naštěstí dobrým směrem, dopředu. Šroub s pružinou zůstaly spolu, ale zahledl jsem je jen se zalesknout, jak mířily k zenitu a hádám, že na nic při tom nenarazily."

"Otázkou je," zeptala se spojařka Pam Melroyová z Houstonu, "zda se nedostaly dovnitř konstrukce?"

"Jo, mířily si to podél povrchu konstrukce," mínil Tanner. "Proletěly přímo nad Heidinou hlavou, ale ta neměla zdání, že by se měla mrknout nahoru. Stejně tam byla tma."

"Nevidím žádnou možnost, jak by se mohly dostat dovnitř," dodal po chvíli zkoumání. "Nikde je nevidím."

V závěru výstupu Tanner instaloval další výztuže nesoucí otočný systém SARJ a propojil zbývající kabely, takže veškeré systémy nového dílu stanice mohly být oživeny. To bylo důležité, protože již nehrozilo nadměrné prochladnutí elektroniky P3/P4, které by ji mohlo poškodit. Piperová odstranila kryty na několika místech konstrukce, kde měly pokračovat další montážní práce. Po úklidu pracoviště se vrátili do přechodové komory, uzavřeli v 15.37 UTC hermeticky výstupní průlez a zahájením napouštění vzduchu v 15.43 UTC oficiálně ukončili EVA-1 v celkovém trvání 6 hodin a 26 minut. O tom, že se více než čtyři roky trvající výcvik vyplatil, svědčí nejen splnění všech úkolů, ale i to, že se to podařilo v čase o čtyři minuty kratším, než počítal časový harmonogram. To, že Tanner měl velké zkušenosti z práce ve volném kosmu14, se také počítalo.

"Joe a Heide, udělali jste fenomenální kus práce a nastavili jste laťku pro další stavbu stanice hodně vysoko," pochválila je Pam Melroyová.

"No, udělali jsme jen to, co nám řekli," stavěl se skromně Tanner. "Udělali jsme to nejlepší co jsme mohli, a to bylo to, co jsme chtěli, že, Heide?"

"Já to taky chtěla," přidala se Piperová.

Jakmile byla přechodová komora vyklizena, okupovala ji druhá dvojice montérů, Dan Burbank a Steve MacLean, aby zde přes noc dýchala kyslík.

Ze Země přišla povzbudivá zpráva: žádné ze zpozorovaných poškození tepelné ochrany není závažné a nevyžádá si ani dodatečný průzkum přístroji OBSS.

Burbank při výstupu EVA-2 (13.09.2006)Pátého dne letu (13. září) zahájili Burbank a MacLean oficiálně v 09.05 UTC výstup EVA-2. Pokračovali v odstraňování krytů a aretačních zarážek otočného spoje SARJ. Přitom MacLeanovi ztratil další šroub a při zápolení s jednou zatvrzelou maticí zlomit nástrčkový klíč na jejich uvolňování. Naštěstí náhradní nástroj byl po ruce a tak přes tyto potíže se podařilo SARJ připravit ke zkouškám otáčení.

Pak montéři museli demontovat kýlový trn, který během startu kotvil příhradovou konstrukci v nákladovém prostoru raketoplánu. Čněl totiž mezi kolejnicemi pro pojíždění mobilní základny MBS pro staniční manipulátor a ta by nemohla dojet až na samý konce konstrukce ITS-P3. To by v budoucnosti bránilo při další stavbě stanice.

V 15.53 UTC se oba vrátili do modulu Quest a v 16.16 UTC zahájením napouštění vzduchu do přechodové komory výstup EVA-2 oficiálně ukončili. Trval 7 h 11 min, o plných 41 minut déle, než předpokládal plán, ale všechny úkoly byly splněny.

V 17.47 UTC středisko MCC se poprvé pokusilo uvést otočný systém SARJ do chodu, ale objevily se problémy s jeho ovládáním. Proto bylo odloženo do jejich vyřešení plánované vysouvání panelů fotovoltaických baterií. Technici ve středisku naštěstí zjistili, že příčina problémů s otočným mechanismem spočívá v softwarovém ovladači a tak stačilo opravit program a nahrát jej znova do palubního počítače na stanici. Pak již testy SARJ pokračovaly bez problémů.

Hlavním bodem programu šestého dne letu (14. září) bylo plné vysunutí obou křídel fotovoltaických baterií na konstrukci ITS-P4. Středisko MCC v Houstonu vyslalo první povel v 09.00 UTC. Po rozložení 49 % bylo další vysouvání pozastaveno, aby Slunce dostatečně prohřálo zbytek složeného panelu. Po půl hodině pokračovalo vysouvání až do úplného rozložení. Podobně hladce se operace zdařila i s druhým panelem.

Spojené posádky stanice a raketoplánu mezitím pokračovaly jako v předchozích dnech v překládání dopravených zásob. Významnou položkou byla i voda z palivových baterií Atlantis, přenášená v plastikových pětadvacetilitrových vacích CWC.

Odpoledne se Tanner a Stefanyshyn-Piperová pustili do přípravy na třetí výstup do volného prostoru, který oficiálně začal sedmého dne letu (15. září) v 10.00 UTC.

Stefanyshyn-Piper[ová] při výstupu EVA-3 (15.09.2006)Tanner se nejprve neúspěšně pokusil o opravu jednoho z osmi upevňovacích zámků servosystému BGA natáčení slunečních panelů na příhradové konstrukci ITS-P615. Potom sejmul schránku se vzorky materiálů vystavených dlouhodobě vlivům kosmického prostředí v rámci experimentu MISSE-5 a odnesl ji do přechodové komory. Piperová mezitím odstranila transportní aretační zámky na radiátoru PVR-4 na příhradové konstrukci ITS-P4. Jeho úkolem je odvádět až 14 kW odpadního tepla z nově instalované elektroniky a akumulátorových baterií.

Pak se oba přesunuli na opačnou stranu hlavního nosníku stanice, na jeho segment ITS-S1. Zde vyměnili poškozený nosník SASA antény pro pásmo S a znovu anténu připojili. Pak na ní Piperová opravila ještě anténní procesor a Tanner instaloval tepelný kryt antény pro pásmo Ku.

Středisko MCC plánovaně využilo toho, že jsou v bezpečí dostatečně daleko, a dálkovým povelem zahájilo rozkládání radiátoru PVR-4 o hmotnosti 725 kg na plnou délku 13,4 m.

Tanner mezitím vyzkoušel novou infračervenou kameru, určenou pro odhalování poškození panelů RCC. Pak zbýval jen úklid nářadí a návrat do modulu Quest. Zahájením napouštění vzduchu do přechodové komory v 16.42 UTC Tanner a Piperová oficiálně ukončili výstup EVA-3 v trvání 6 h 42 min (plán 6 h 30 min).

Další den (16. září) byl pro astronauty částečně odpočinkový. Na pořadu dne byla jen tisková konference a přenesení posledních položek nákladu určených k dopravě na Zemi ze stanice na palubu Atlantis.

Devátý den letu (17. září) se posádky rozloučily. Podle tradice amerického námořnictva palubní inženýr ISS Jeff Williams zazvonil na lodní zvon:

"STS-115, posádka Atlantis odchází," vyvolával.

Šest astronautů naposledy proplulo tunelem PMA-2 do nitra družicového stupně. V 10.27 UTC se za nimi uzavřely průlezy. Po nezbytné kontrole jejich hermetičnosti se ve 12.50 UTC odemkly zámky poutající Atlantis k ISS a silné pružiny odstrčily více než stotunový kolos rychlostí asi 10 milimetrů za sekundu od stanice, plující nad Pacifikem jihovýchodně od Austrálie. Do startu Sojuzu TMA-9 chybělo jen něco málo přes 15 hodin.

Stanice ISS při odletu raketoplánu Atlantis STS-115 (17.09.2006)Po dosažení vzájemného odstupu 120 metrů zahájil ve 13.13 UTC pilot Ferguson oblet stanice o 360°. Na Zemi mohli jak pracovníci NASA, tak díky přímému televiznímu přenosu všichni zájemci o kosmonautiku pozorovat, jak se stanice rozrostla.

Desátý den letu (18. září) se posádka Atlantis věnovala opakovanému průzkumu panelů RCC aby zjistila, zda v průběhu letu je nepoškodily nárazy mikrometeoroidů nebo kosmického smetí. Pokud by byla závažná poškození zpozorována a vyžadovala opravu, mohl se raketoplán stále vrátit zpět ke stanici i když k ní mířila ruská transportní loď se tříčlennou posádkou, kterou tvořili Michail Vladislavovič Tjurin a Michael E. Lopez-Alegria, doprovázení kosmickou turistkou Anousheh Ansariovou. V kosmickém prostoru se tak najednou nacházelo 12 pozemšťanů16.

I když předpověď počasí na středu 20. září nevypadala nejlépe, začaly jedenáctý den letu (19. září) přípravy raketoplánu na přistání. Letoví specialisté balili a ukládali náklad, zatímco piloti prověřovali systém družicového stupně a nacvičovali přistávací manévr. Zpestření dne představovala telekonference mezi Atlantis a ISS, letícími nad Austrálií, a Sojuzem, pohybujícím se nad pozemními stanicemi na území Ruska.

"Rád slyším tvůj hlas, Míšo," navázal spojení palubní inženýr stanice Williams, "a dobré ráno Miku a Anousheh! Máme dnes narváno ve vesmíru, nejen Atlantis a vy všichni a my, ale také Progress."

Narážel přitom na skutečnost, že se ráno odpojila nákladní loď Progress M-56 od komplexu ISS17.

"Tak by mne zajímalo," ozval se Lopez-Alegria, "zda by nestálo za to najmout další lidi na řízení letového provozu v kosmu?"

"Myslím, že stačí mít pořádně otevřené oči," odpověděl Williams. "Jak váš let probíhá, Mike?"

"Vsjo normalno," použil ruského termínu Lopez-Alegria, a to přesto, že on i Ansariová trpěli kinetózou.

"Ahoj, Mišo, Mike a Anousheh," pozdravil je také třetí člen posádky stanice, německý astronaut Reiter. "Rád vás slyším!"

"Ahoj všichni," ozvala se Ansariová, "těším se na setkání s vámi na stanici."

"Za pár hodin už budete tady," potvrdil Reiter.

"Atlantis, chcete se připojit do hovoru, " zeptal se Williams, "a říct ahoj?"

"Jo, čtrnáctko18," navázal spojení Jett, "jak slyšíte Atlantis?"

"Brente, slyšíme vás hlasitě a jasně a jak vy nás?"

"Také tak, LA," odpověděl Jett, "Joe právě napovídá, že jsme teď ve vesmíru tři prasátka a myslí, že máš taktickou výhodu jako stihač."

Prasátkem měl Joe Tanner na mysli maskota jejich ročníku ve výcviku astronautů a pak skutečnost, že se Sojuz blížil po nižší a tím i rychlejší dráze ke stanici i k raketoplánu zezadu ze vzdálenosti nějakých 12 tisíc kilometrů.

"Je vám asi líto, že se už vracíte domů," pokračoval Lopez-Alegria, kterému přezdívají LA, "ale můžete se těšit na studené pivo a teplou sprchu!"

"Připadalo nám to moc krátké, to víš," souhlasil Jett. "Je to legrační - vy právě začínáte sakra dlouhou cestu vesmírem a naše zatraceně krátká se chýlí ke konci, dřív, než je nám to milé."

Po krátkém přerušení spojení se Lopez-Alegria zajímal o přípravy k přistání.

"Počasí pro první příležitost k přistání na KSC nevypadá moc nadějně, ale počítá se s tím, že další dny bude skutečně pěkně. Tak bychom mohli mít den navíc, což by nebylo vůbec špatné."

"Jen se jestli jste si schovali nějaké chutné jídlo, " žertoval Lopez-Alegria.

"Ve skutečnosti tady všechno jídlo nechali pro vás," vstoupil do hovoru Williams.

"Vyluxovali nás totálně," potvrdil Jett, "aby toho zbylo víc pro vás."

"Myslím, že se nemusíte obávat, zásob je tu dost," pokračoval vážně Williams. "hodně toho dovezly dva raketoplány a Progressy.

"Než se rozloučíme, Mikeu," řekl Jett, "Jeff a Pavel a Thomas se pečlivě starali o stanici, je v perfektním stavu. Udělalo to na nás obrovský dojem. Naše mise by bez nich nemohla být tak úspěšná. Byli její nedílnou součástí. Vy budete také ohromeni tím, co uvidíte na stanici. Vím, že si to tam užijete."

"To my víme a taky se rádi od nich necháme poučit. Těšíme na společný pobyt na stanici, hlavně tady s Anousheh," řekl na závěr Lopez-Alegria. "Škoda jen, že posádka Atlantis se s ní nesetká, možná někdy v budoucnosti na Zemi. Myslím, že si svůj krátký pobyt na stanici dobře užije."

"My už tady chystáme parádní uvítání," uzavřel telekonferenci Williams. "Tak nashledanou zítra ráno a nezapomeňte vyhodit odrazník19!"

Nakonec však to nebylo jen počasí, které zmařilo přistání ve středu 20. září. Jeden z pracovníků řídicího střediska MCC si všiml na televizním záběru Země neznámého předmětu, letícího pod raketoplánem. Protože se pohyboval stejným směrem a stejnou rychlostí jako Atlantis, bylo zřejmé, že se jedná o objekt, který pocházel z ní.

Posádka raketoplánu byla proto požádána, aby zatím nezaklápěla parabolickou anténu, která umožňovala přenos televizního signálu do střediska. Technici na Zemi a spolu s nimi i tým manažerů, začali diskutovat o nastalé situaci. V nejhorším případě se mohlo jednat o kusy tepelné izolace raketoplánu. Napětí se zvýšilo, když krátce po obědě posádka raketoplánu zpozorovala a vyfotografovala další kus plující nedaleko raketoplánu, doprovázený rojem drobnějšího smetí.

Protože zásoby raketoplánu bohatě stačily až do soboty 23. září, rozhodli manažeři odložit přistání o další den a uskutečnit komplexní prohlídku nejen náběžné hrany, ale také celého spodku raketoplánu, než bude rozhodnuto co a jak dále.

Čtyřapůlhodinová prohlídka dopoledne dvanáctého dne letu (20. září) televizní kamerou na konci manipulátoru SRMS nic sice neodhalila, navíc druhý den letu objevená vyčnívající plastiková distanční vložka zmizela, stejně jako jedna vyčnívající keramická ucpávka. Přesto řídicí středisko nařídilo posádce Atlantis odpoledne použít k průzkumu i přístroje na prodlužovací tyči OBSS. Ani ty žádné zřejmé poškození ochrany TPS nezjistily. Posádka zpozorovala toho dne další tři předměty, dva kroužky a jeden větší objekt vyhlížející jako kus utržené folie. Přesto bylo definitivně rozhodnuto přistát ve čtvrtek 21. září 2006.

Noční přistání raketoplánu Atlantis STS-115 na RW33 na KSC (21.09.2006)Toho dne probíhalo vše jak na drátkách. Piloti otočili raketoplán zádí proti směru letu a v 09.14.28 UTC palubní počítače zažehly na dobu 280 sekund oba motory OMS. Jejich tah snížil rychlost družicového stupně o 92,7 m/s a ten začal sestupovat k atmosféře, jejíž pomyslnou horní hranicí ve výši 121 km proletěl v 09.50 UTC. Raketoplán dosedl hlavním podvozkem na dráhu 33 letiště SLF na KSC na Floridě v 10.21.30 UTC. O šest sekund později dosedlo i příďové kolo a v 10.22.16 UTC se raketoplán definitivně zastavil.

Raketoplán Atlantis byl odtažen do haly OPF-1, kde po odstrojení začaly jeho přípravy na let STS-117. Během nich technici zjistili, že v radiátoru na vnitřní straně pravobočních dveří nákladového prostoru je proražen otvor o průměru 2 až 3 mm, způsobený zřejmě nárazem mikrometeoroidu, nebo kusu kosmického smetí. Naštěstí neprorazil žádnou z trubek, kterými proudí chladicí freon, odvádějící z nitra raketoplánu přebyteční teplo.


Poznámky:

1 Původní vzletové motory, sestavené dříve a určené pro případný záchranný let STS-300, musely být rozebrány a odeslány zpět výrobci, protože SRB nelze v sestaveném stavu ponechat neomezenou dobu; lhůta jejich použitelnosti končila 31. 12. 2005.

2 Skutečně mezi nimi chybí segment P2, který byl při změně projektu stanice vypuštěn; aby se nemusela předělávat dokumentace, byla číselná označení vnějších segmentů ponechána. Písmeno P značí "port", tedy levobok. Segmenty na opačně straně nosníku jsou značeny S, tedy "starboard", pravobok.

3 V současné době natáčení podle úhlu "alfa" v plném rozsahu není možné, protože tomu brání panely fotovoltaických baterií na segmentu ITS-P6, který bude v příštím roce přemístěn na definitivní místo.

4 V době instalace na stanici měly za sebou SABB 67 resp. 73 měsíců skladování.

5 Při FRR před letem STS-121 hlavní bezpečnostní technik NASA Bryan O'Connor a hlavní inženýr NASA Chris Scolese hlasovali proti startu, protože nebyl vyřešen problém s tepelnou izolací tzv. námrazových ramp na ET, což nebylo vyřešeno ani u ET-118.

6 Meteorologové odhadovali, že bleskosvodem protekl proud o intenzitě nejméně 100 kA; běžné blesky mají jen 5 až 20 kA.

7 Na rampě 39B dosáhl vítr 30. 8. kolem 16.45 EDT maximální rychlosti jen 70 km/h.

8 Při přípravách letu STS-114.

9 Tři zbývající pracovaly spolehlivě a mohly "hlasovat"; k bezpečnému vypojení motorů SSME stačí hlášení dvou ECO, že je "sucho".

10 Tyvek je porézní polopropustný plastový materiál, propouštějící vodní páru ale nikoli kapalnou vodu a vlastnostmi jinak připomínající papírový karton.

11 Důvodem byla větší vzletová hmotnost, která nedovolovala šetrnější přechod ze subsonické na supersonický režim letu.

12 Celkem bylo pořízeno 168 snímků 800mm objektivem s rozlišením asi 25 mm a 140 snímků 400mm objektivem s rozlišením asi třikrát horším.

13 Protože ve skafandrech je při pobytu mimo stanici tlak přibližně 300 hPa, mohlo by dojít v krvi k vyloučení bublinek dusíku, které jsou příčinou životu nebezpečné tzv. kesonové nemoci.

14 Pět předchozích výstupů, mj. při opravách Hubbleova vesmírného dalekohledu.

15 Tento zámek se nepodařilo již několikrát před tím plně uzamknout.

16 Nebyl to rekordní počet; v roce 1995 a 1997 létalo ve vesmíru dokonce 13 osob najednou.

17 Ve skutečnosti nákladní loď řízeně zanikla přibližně o tři hodiny dříve nad jižním Pacifikem.

18 ISS-14S je označení mise Sojuzu TMA-9 používané v NASA.

19 Námořníci tak nazývají gumový balón, tlumící náraz lodi na jinou loď nebo přístavní molo.


Použité zkratky:

BGA - Beta Gimbal Assembly
CBCS - Centerline Berthing Camera System
CUP - Centr upravlenija poljotom
CWC - Collapsible Water Container
EDT - Eastern Daylight-saving Time
EMU - Extravehicular Mobility Unit
ET - External Tank
EVA - Extravehicular Activity
FES - Flash Evaporator System
FKA - Federalnoje kosmičeskoje agentstvo
GOGU - Glavnaja operativnaja gruppa upravlenija
GPC - General Purpose Computer
ITS - Integrated Truss Structure
LVLH XVV - Local Vertical/Local Horizontal, X-axis in Velocity Vector
MBS - Mobile Base System
MCC - Mission Control Center
MISSE - Materials on ISS Experiment
MMT- Mission Management Team
NC - Nominal Corrective Maneuver
NH - Nominal Height Correction Maneuver
OBSS - Orbiter Boom Sensor System
ODS - Orbiter Docking System
OPF - Orbiter Processing Facility
PMA - Pressurized Mating Adapter
PRCB -Program Requirements Change Board
PVR - Photovoltaic Radiator
RPM - Rotational Pitch Maneuver
SABB - Solar Array Blanket Box
SARJ - Solar Alpha Rotary Joint
SASA - S-band Antenna Support Assembly
SAW - Solar Array Wing
SRB - Solid Rocket Booster
SRM - Solid Rocket Motor
SRMS - Shuttle Remote Manipulator System
SSME - Space Shuttle Main Engine
SSPF - Space Station Processing Facility
SSRMS - Space Station Manipulator System
TCDT - Terminal Countdown Demonstration Test
Ti - Terminal Initiate Maneuver
TPS - Thermal Protection System
ULF - Utility and Logistic Flight
UTC - Universal Time Coordinated
VAB - Vehicle Assembly Building

Vyšlo v L+K 12/2006 - 1/2007


Aktualizováno : 02.02.2008

[ Obsah | Pilotované lety | STS | STS-115 ]

Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.