Obsah > Pilotované lety > Skylab > Zánik Skylabu (zprávy z tisku)

Obsah:
APOLLO VE VÝPRODEJI

Pro časopis Letectví + Kosmonautika zpracoval (TS) (L+K č. 23/1976)

V době, kdy americká vláda zrušila poslední tři měsíční výpravy Apolla, bylo již pro tyto lety mnoho zařízení vyrobeno a uloženo ve skladech Úřadu pro letectví a kosmický prostor. Po odvolání výprav se stala zbytečnými a NASA se od té doby snaží o jejich jiné využití anebo aspoň uskladnění.

Zdálo by se, že nejsnadněji se nalezne řešení u nosných raket, kterých je možno použít pro mnoho různých úkolů, ale není tomu tak. Potíž spočívá v americké zásadě mít vždycky k dispozici záložní raketu pro případ závady. Dnes tato podmínka většinou nemůže být splněna.

Jeden ze zbývalých Saturnů V se podařilo uplatnit v projektu Skylab, ale další dva exempláře stále stojí ve skladech. Už lépe se podařilo využít nosičů Saturn IB. Z pěti raket tohoto typu tři vynesly výpravy na Skylab a čtvrtá odstartovala k letu Sojuz-Apollo.

Z šesti zbylých kosmických lodí Apollo byly tři použity v projektu Skylab a jedna při společném letu se sovětským Sojuzem.

V době, kdy byly odvolány poslední lety Apolla, nebyly pro ně ještě dokončeny měsíční sekce LM. Jejich objednávka byla zrušena a firma Grumman předala NASA čtyři nehotové stroje, o které se dnes zajímají jen muzea. Dnes by jejich dokončení stejně nebylo možné, protože montážní přípravky už byly zlikvidovány.

Podobný osud stihl i záložní exemplář družicové laboratoře Skylab. Po dlouhých úvahách o jeho možném vypuštění (nosná raketa je k dispozici) byl však Skylab věnován Smithsonovu muzeu ve Washingtonu. Protože vchod do muzea je příliš úzký, byla stanice rozříznuta na tři části a uvnitř opět sestavena. Do trupu byly vyříznuty dva vstupní otvory pro návštěvníky a podlaha byla zesílena.

K těmto tělesům přibyl v létě 1975 záložní exemplář spojovacího modulu DM pro společný let ASTP/EPAS, dvě záložní sondy Viking a další zařízení, jejichž cena činí stovky miliónů dolarů.

O těchto tělesech se stále mnoho diskutuje, ale k jejich využití asi nedojde. Nosné rakety by měly být schopny startu asi do roku 1983. Později by se velmi zvýšila pravděpodobnost poruchy. Jak však ukázaly potíže při startech posádek Skylabu v roce 1973, rakety stárnou pravděpodobně rychleji, než se předpokládá.

Následující seznam registruje nejdůležitější tělesa ve skladech NASA k 1. lednu 1976 (před odvezením Skylabu):

Saturn V (třístupňový) .............................. 1
Saturn V (dvoustupňový) ............................. 1
Saturn IB ........................................... 1
1. stupeň pro Saturn IB ............................. 3
Skylab .............................................. 1
Apollo - měsíční sekce LM (nehotové) - velitelská
a pomocná sekce CSM ................................. 2
spojovací modul DM .................................. 1

Kromě těchto těles se ovšem v amerických skladech a muzeích nachází také třeba zařízení, která byla jen částečně vybavena a použita k pozemním zkouškám.


SKYLAB ZANIKNE ?

Pro časopis Letectví + Kosmonautika zpracoval Antonín Vítek (AV) (L+K č. 9/1978)

Když v únoru 1974 opouštěla třetí a poslední osádka americkou družicovou stanici Skylab, zanechala ji na kruhové dráze ve výši asi 450 km. Krátce po odletu astronautů byly vypojeny všechny přístroje a Skylab byl ponechán svému osudu. Podle všech předpokladů se měla jeho dráha poznenáhlu vlivem odporu prostředí snižovat a někdy v roce 1983 mělo toto těleso zaniknout v zemské atmosféře.

Američané však předpokládali, že do té doby bude již kosmický raketoplán plně operační. V rámci poslední série zkušebních letů, nebo při některém z prvních operačních startů, mělo dojít k návštěvě Skylabu a současně měl být s ním proveden manévr - buď zvýšení dráhy, pokud by byl ještě použitelný, nebo naopak kontrolovaný zánik v atmosféře nad odlehlými končinami oceánů.

Škrt přes tento rozpočet však udělala nepředpokládaná sluneční činnost, díky které jsou vyšší vrstvy atmosféry podstatně hustší než se předpokládalo. Proto klesá Skylab podstatně rychleji. Počátkem letošního roku 1978 se pohyboval již jen ve výši 420 km a podle propočtů střediska NORAD by měl zaniknout nejdříve v létě roku 1979 a nejpozději na jaře 1980.

Protože je obava, že by při nekontrolovaném zániku mohly na Zemi dopadnout nebezpečně velké úlomky, rozhodli se Američané podniknout všechny možné kroky na zvládnutí situace. Bylo rozhodnuto posunout expedici ke Skylabu již na druhý pokusný start raketoplánu, na léto 1979. To by však v nejhorším případě nemuselo stačit. Proto byly počátkem března 1978 zahájeny pokusy s cílem Skylab oživit natolik, aby jej bylo možno stabilizovat. Tím by se měla prodloužit jeho životnost o dva až čtyři měsíce.


SKYLAB ORIENTOVÁN

Pro časopis Letectví + Kosmonautika zpracoval Antonín Vítek (L+K č. 21/1978)

Rychlý pokles dráhy nejhmotnějšího objektu obíhajícího kolem Země, americké družicové stanice Skylab, spolu s odkladem prvního startu kosmického raketoplánu nejméně o čtyři měsíce, přidal vedení americké NASA mnoho starostí. Původní plány ukončit život této osmdesáti pěti tunové stanice řízeným sestupem nad Tichým oceánem byly ohroženy.

Technici NASA v březnu 1978 úspěšně oživili telemetrický a povelový systém stanice. Ke svému velkému překvapení zjistili, že energetický systém - sluneční baterie a akumulátory - je v lepším stavu, než čekali; dokonce ani časté průlety výběžky radiačních pásů příliš fotočlánkům neublížily. Proto mohli technici NASA spolu s programátory firmy IBM, která zkonstruovala řídicí počítač Skylabu, společně přikročit k vypracování postupu, jak zorientovat stanici do polohy, v níž bude co nejméně aerodynamicky bržděna (dosud totiž Skylab létal nasměrován podélnou osou do středu Země).

Plné tři měsíce práce na tři směny to trvalo, než 5. června 1978 mohla být akce zahájena. Z pozemní stanice měl být vyslán signál, aby se zapnula topení v pouzdrech velkých setrvačníků, které kdysi Skylab stabilizovaly. Zjistilo se však, že v akumulátorech není dost elektřiny. Rychlou analýzou problému se přišlo na to, že povelový přijímač - který mimochodem od oživení v březnu 1978 neustále zlobil - vydal povel k zapojení palubního počítače, který sice běžel naprázdno, ale proud spotřebovával. Proto bylo nutno "vytápění" gyroskopů o několik hodin odložit, než se akumulátory znovu dobily.

O den později, když teplota stabilizačních gyroskopů dosáhla pracovní hodnoty, byly spuštěny elektromotory, které je roztočily do požadovaných otáček 9000/min. Kromě gyroskopického systému měl Skylab v tomto okamžiku ještě k dispozici další stabilizační systém - soustavu trysek na dusík se zásobou stlačeného plynu 83 430 N.s celkového impulsu. Od okamžiku roztočení stabilizačních gyroskopů byla stanice v tzv. inerciální poloze, to znamená, že její podélná osa mířila stále do stejného místa v kosmickém prostoru, ale její orientace vůči Zemi a Slunci se neustále měnila.

V pátek 9. 6. byl na Zemi pečlivě přezkoušený program manévrů nahrán do palubního počítače a současně byly zapojeny malé gyroskopy, indikující orientaci stanice v prostoru. Po ověření, že oba stabilizační setrvačníky stále drží plánované otáčky, byly komplikované manévry zahájeny. Nejprve plynové trysky zastavily pomalou rotaci stanice (0,25/min). Pak byly provedeny postupně tři pootočení stanice (jedno v klonění a dvě v klopení), až sluneční detektor zachytil Slunce. V tomto okamžiku byly sluneční panely nejlépe osvětleny a stanice se nacházela v tzv. inerciální poloze. Gravitační gradient, působící na stanici, ji pak automaticky stočil podélnou osou do roviny oběžné dráhy.

Technici původně předpokládali, že stanici v této orientaci ponechají asi 24 hodiny, ale došlo k závadě, která podstatně změnila jejich plány. Při souběžném provádění dvou povelů došlo k samovolnému odpojení jednoho stabilizačního gyroskopu a druhý se "popral" s tryskami plynového systému. Protože se to stalo mimo dosah spojení, důsledkem bylo vyplýtvání asi 11 000 N.s pohonného plynu.

Po zevrubné analýze, která oddálila závěrečný manévr o celý den, se podařilo závěrečný manévr provést. V okamžiku, kdy stanice procházela bodem na dráze, při kterém Slunce, Skylab a Země ležely v jedné přímce, byla stanice otočena spojovacím uzlem do směru letu a převedena do stálé orientace vůči Zemi (po každém oběhu se pootočí navíc kolem podélné osy o 3,5 °, takže sluneční panely jsou stále dostatečně ozařovány Sluncem). Po všech těchto manévrech zůstala stanici zásoba dusíku 40 170 ns; pro spojovací manévr s dálkovým manipulátorem TRS potřebují technici zachovat nejméně 20 000 N.s plynu.

Přesto počátkem června 1978 zůstávala stále otevřená otázka, kdy Skylab zanikne. NORAD, který vycházel z předpovědi sluneční činnosti vypracované hydrometeorologickou službou NOAA, dospěl k závěru, že i při reorientování Skylabu může stanice zaniknout již v polovině listopadu 1979. Naproti tomu NASA, který vychází z jiného modelu sluneční činnosti, předpokládá samovolný zánik stanice až v dubnu 1980. Obě organizace se však shodly v tom, že bez zorientování by Skylab zanikl již v únoru 1979. Proto teprve po několika týdnech sledování, kdy se ukázalo, že manévr skutečně pomohl, uvolnil Kongres dosud zablokovaných 20,5 mil. dolaru na stavbu manipulátoru TRS.

Na tomto rozhodnutí nezměnila nic ani ta skutečnost, že v důsledku zkratu došlo v polovině července 1978 k vybití akumulátorů, dočasnému výpadku obou stabilizačních gyroskopů a tím i k částečné ztrátě orientace. Po týdenní námaze techniků byl Skylab opět zorientován. Současně se rozhodli pracovníci NASA hlídat jeho systémy nepřetržitě. Do té doby totiž z úsporných důvodů bylo se Skylabem navazováno kontrolní rádiové spojení jen jednou nebo dvakrát týdně. Nicméně množící se technické závady na zařízení Skylabu vedoucí pracovníky NASA vážně znepokojují. Ředitel Johnson Space Center dr. C. Kraft sám nedoufá, že se podaří udržet zařízení stanice v chodu do konce roku 1979, kdy bude možné - doufejme - vyslat ke Skylabu raketoplán.

I kdyby se plán na dosažení Skylabu manipulátorem TRS nezdařil, jsou zkušenosti s oživováním stanice po čtyřech létech naprosté nečinnosti velice cenným přínosem pro budoucnost kosmonautiky.


ZÁNIK SKYLABU SE BLÍŽÍ

Pro časopis Letectví + Kosmonautika zpracoval Tomáš Svoboda (L+K č. 7/1979)

TRS při záchranné operaci — zatím jen v představě kreslířů firmy Martin MariettaPo optimisticky laděných zprávách o úspěšné stabilizaci družicové stanice Skylab (viz L+K 54, 1978, č. 21, s. 826 - "Skylab orientován") vydal NASA koncem loňského roku 1978 zprávu, že ruší všechna dosavadní opatření na další úpravu dráhy tohoto zatím nejtěžšího umělého kosmického projektu (hmotnost zhruba 80 tun). Znamená to nekontrolovatelný vstup stanice do atmosféry (podle posledních předpovědí to bude už během tohoto roku 1979), při němž mohou její trosky ohrozit jakékoliv místo na zemském povrchu až do vzdálenosti 50° od rovníku. (Sovětské družicově stanice jsou jak známo po splnění programu naváděny na sestupnou dráhu nad oceánem vlastním korekčním motorem.)

Důvodů k tomuto překvapivému rozhodnutí NASA je hned několik. Daly by se v zásadě rozdělit na technické a finanční. K těm prvním patří rostoucí poruchovost životně důležitých systémů na Skylabu, minimální množství pracovního plynu v nádržích systému stabilizace a orientace a pro obtíže s čerpadly hlavních motorů stále oddalovaný první start raketoplánu (o nezadržitelně klesající dráze Skylabu nemluvě). Rovněž obtíže finančního rázu nejsou zanedbatelné. Plánovači NASA spočítali, že celá operace úpravy dráhy Skylabu (vedení NASA dlouho váhalo, zda Skylab uvést na takovou dráhu, aby dopadl neškodně do oceánu, nebo zda jeho dráhu zvýšit, aby mohl být v budoucnu znovu využit) si vyžádá částku nejméně 65 miliónů dolarů. A když kongres po bouřlivém jednání uvolnil 20,5 miliónu dolarů na stavbu TRS (Teleoperator Retrieval System, tedy dálkově řízený záchranný systém), jehož mělo být k úpravám dráhy Skylabu použito, firma Martin Marietta - výrobce TRS - tuto částku překročila a požadovala další slušnou sumu na dokončení letového exempláře . . .

Akce Skylab měla být realizována zvláštní výpravou kosmického raketoplánu, který měl po přiblížení ke stanici (na vzdálenost několika set metrů) vypustit ze svého nákladového prostoru tahač TRS. Ten, řízený z paluby raketoplánu astronautem, se měl připojit ke Skylabu pomocí spojovacího mechanismu z kosmické lodě Apollo, a vlastními motory snížit rychlost neupotřebitelné stanice o 63 m.s -1, čímž by ji uvedl na sestupnou dráhu.

Na výkresu je TRS v podobě, v jaké se měl vydat ke SkylabuKonstrukce vlastního tahače TRS je modulová, základním celkem je centrální jednotka, kterou tvoří kvádr o rozměrech 2032 x 1194 x 1194 mm. V něm se nachází palubní elektronika, základní pohonný systém a k němu je připevněn spojovací mechanismus. V každém z osmi rohů základní jednotky jsou umístěny tři motorky s navzájem kolmými osami tahu. Tyto motorky (tah 22-24 N) pracují s jednosložkovou pohonnou hmotou - hydrazinem. Celá základní jednotka má hmotnost 713 kg, z čehož 88 kg připadá na pohonnou hmotu.

Základní jednotka může operovat buď sama, nebo s připojenými pomocnými pohonnými jednotkami. Jejich počet závisí na druhu plánovaného letového úkolu (je možno volit mezi variantou se dvěma či čtyřmi jednotkami). Od počátku se totiž počítalo s tím, že TRS se využije i pro jiné výpravy než jen ke Skylabu. Pro destrukci Skylabu se vzhledem k vysoké hmotnosti stanice plánovalo použít TRS s maximálním počtem - tedy čtyřmi pomocnými pohonnými jednotkami. Každá pomocná pohonná jednotka má hmotnost 872 kg, z toho 695 kg připadá na pohonnou hmotu. Jednotka se skládá z nádrže na hydrazin, láhve se stlačeným dusíkem a osmi hydrazinových motorů (tah každého obnáší 111 N). Celkový tah, využitelný při výpravě ke Skylabu, měl přesahovat 3500 N. Motory a nádrže pohonných hmot byly z úsporných důvodů použity již hotové, z projektu Viking. Doprava pohonných hmot do spalovacích komor je řešena přetlakem; tlak pracovního plynu - dusíku - působí na palivo přes pružnou membránu.

Pro zajištění spojovacího manévru byla na TRS namontována televizní kamera s transfokátorem 1:6 a dva halogenové reflektory. Obraz z televizní kamery se promítá na obrazovku před astronauta řídícího celý manévr. Hlavními zdroji energie pro celý systém jsou stříbrozinkové akumulátory o kapacitě 350 Ah a špičkovém výkonu 6 kW. Dále je na TRS k dispozici doplňkový energetický systém, sloužící v případě "přezimování" na oběžné dráze. Tento systém, skládající se ze čtyř panelů slunečních baterií o výkonu 125 W a niklkadmiových akumulátorů, udrží v činnosti základní prvky TRS po dobu 18 měsíců. Větší část výkonu provozního energetického systému se spotřebuje na provoz ohřívačů, které udržují teplotu některých citlivých součástí (především elektroniky) na přijatelné výši (termoregulační soustavu doplňuje 20 vrstev pokovené fólie, omotané kolem střední části TRS a pohonných jednotek).

TRS v konfiguraci určené pro Skylab měl mít hmotnost 4348 kg, z toho 2870 kg připadalo na pohonné hmoty, a rozměry 3,2 x 3,3 x 3,3 m. Firma Martin Marietta se zavázala dodat první letuschopný exemplář v srpnu 1979, tak aby byl připraven k použití již při prvním startu raketoplánu. Vypuštění TRS se však plánovalo až pro druhý let na začátku roku 1980. Nerealizovaná výprava na Skylab ovšem neměla být jediným použitím TRS. V nadcházejících létech jej bude využíváno pravidelně. Mezi jeho hlavní očekávané úkoly bude patřit zejména zachycování a zneškodňování vysloužilých družic. Velké služby může prokázat i při údržbě a opravách družic, které, jak se zdá, budou v osmdesátých létech běžné. K těmto účelům bude možné vybavit TRS různými přídavnými zařízeními, například hydraulickými manipulátory, směrovými anténami a podobně. Za zmínku rovněž stojí možnost využití TRS pro stabilizaci a korekce dráhy americké družicové stanice, o jejímž projektu nebylo dosud oficiálně rozhodnuto.


Musí SKYLAB shořet ?

S použitím zahraničního tisku (Zápisník Z´79)

Kosmická laboratoř SkylabKdyž člověk vyslal do vesmíru první umělá kosmická tělesa - v roce 1957 to byl sovětský Sputnik 1 a 2, o rok později Sputnik 3 a americké družice Explorer a Vanguard - soudili vědci, že ve výškách 220 až 4000 km, kde se tato tělesa pohybují, není ani stopy po zemském obalu naší zeměkoule. Další vývoj kosmonautiky však ukázal, že je tomu jinak. Na zemském povrchu se pohne molekula vzduchu sotva o milióntinu milimetru a naráží na další. Na oběžné dráze družice potřebuje molekula vzduchu i několik kilometrů, aby se setkala s ,,družkou,,,ale hustota vzduchu je tam přesto větší, než se předpokládalo. Proto i umělá kosmická tělesa obíhající naší planetu rychlostí 28 000 km/h přicházejí na nižších oběžných drahách do styku s molekulami vzduchu, jež jejich rychlost sice nepatrně, ale přesto brzdí. Je to závislé především na výšce oběžné dráhy. S klesající rychlostí snižuje umělé kosmické těleso svou výšku dráhy a stále více pociťuje vliv zemské tíže. Tak to jde až do kritické výšky 150 km, kde na kosmické těleso působí natolik hustá atmosféra, že mění postupně jeho oběžnou dráhu na strmou; těleso ztrácí energii a padá do zemské atmosféry, kde se kinetická energie mění na tepelnou. Družice shoří.

U každého kosmického tělesa probíhá tento proces jinak. Například Sputnik 1 měl životnost tři měsíce. Pátá umělá družice Země - americký Vanguard - bude mít životnost kolem 2000 roků. Čím je to zapříčiněno ? Sputnik měl takovou oběžnou dráhu, že létal nejblíž Zemi 229 km a nejvýš od Země (apogeum) 946 km. U Vanguardu 1 činily tyto hodnoty 653 a 3944 km. Po jednadvaceti letech života této družice činí nyní její perigeum 649 km a apogeum 3689 km. To názorně dokazuje, jak je životnost každého kosmického tělesa přímo závislá na výšce oběžné dráhy.

Umělých kosmických objektů bylo do roku 1979 vypuštěno přes 2400. Jestliže však vezmeme v úvahu skutečnost, že na oběžných drahách se pohybují i vyhořelé stupně nosných raket a další části "příslušenství", bylo již na oběžné dráze přes 11 200 umělých těles, z nichž asi 4700 zaniklo v zemské atmosféře, čili zhruba každý den jeden objekt. Žádný nezpůsobil hmotnou škodu ani neohrozil lidské životy. Jeden z hlavních důvodů spočívá v tom, že tři čtvrtiny zemského povrchu pokrývají moře a oceány a v nich také poslové z kosmu končí většinou svou zpáteční cestu. Některá kosmická tělesa pohybující se ve výšce kolem 36 000 km se nikdy na Zemi nevrátí.

Když Američané vypouštěli v květnu 1973 do kosmu vesmírnou laboratoř válcovitého tvaru SKYLAB (výška oběžné dráhy 435 km), počítali s tím, že její životnost bude alespoň 10 roků. Do tohoto vědeckého programu však zasáhli činitelé, s nimiž američtí vědci nepočítali: sluneční aktivita a radiační záření. Ultrafialové záření Slunce zahřívá nejvyšší vrstvy atmosféry tak silně, že se její horní hranice posunuje podle míry sluneční aktivity nahoru a pak opět klesá.

Tyto vlivy vedly k tomu, že od února 1978 začali američtí vědci počítat s předčasným návratem SKYLABU k Zemi. Předpověděli možný zánik laboratoře na období od pozdního léta 1979 do poloviny roku 1980.

Je přirozené, že vědci hledali způsob, jak tomu předejít, protože laboratoř je velmi nákladná. Teoreticky nejde o operaci příliš složitou - stačí vyvést SKYLAB na vyšší dráhu. Avšak pro tento manévr není na palubě laboratoře potřebné množství paliva. Americký kosmický program totiž nepočítal s automatickými nákladními loděmi typu Progress, jaké zkonstruovali sovětští vědci. Proč, o tom bude ještě řeč.

V září 1973, kdy byl SKYLAB převeden na automatický režim letu, změnilo pozemní řídící středisko jeho polohu tak, aby podélná osa laboratoře byla v rovině s oběžnou dráhou. Tím se na dlouhou dobu snížil vliv tření o částice vzduchu. V červnu 1978 řídící středisko tento manévr opakovalo, protože laboratoř již změnila svou polohu vůči dráze, ale bezvýsledně. "SKYLAB v kosmu vrávorá a neposlouchá," napsal jeden odborný časopis. Začalo období dlouhého a úporného "dohadování" řídícího střediska s palubními přístroji a agregáty laboratoře.

Tele-Operator, který měl být dopraven na oběžnou dráhu raketoplánem a tam pomoci Skylabu vynesení na vyšší oběžnou dráhuNASA zadal firmě Martin Marietta rychlý vývoj systému "Tele-Operator Retrieval System" v hodnotě 32 miliónů dolarů. Toto v podstatě pomocné dálkové ovládané hnací zařízení měl vynést nový raketoplán Space Shuttle do kosmu a tam s ním za pomoci rádiových povelů zvýšit rychlost laboratoře, čili vyvést ji na vyšší dráhu. V krajním případě se počítalo s tím, že tento systém by řídil sestup laboratoře do vln Pacifiku.

Podle plánů měl americký raketoplán startovat v březnu roku 1979. Avšak nedošlo k tomu. Podle vyjádření amerických představitelů se objevily nečekané potíže s jeho pohonem. Další start raketoplánu byl ohlášen na listopad 1979, ale neoficiálně se již hovoří o březnu 1980.

To je pro SKYLAB patrně již pozdě, protože někteří experti předvídají její zánik nejpozději počátkem roku 1980.

Odborníci v NASA si spočítali, že v závodě s časem nemají vyhlídky na výhru. Vývoj pomocného záchranného systému byl zastaven.

SKYLAB byla rádiovými povely natočena tak, aby její podélná osa byla napříč oběžné dráhy. Tím se lépe dobíjejí její sluneční baterie a také se zkrátí životnost. Tento manévr bude znovu opakován, až se přiblíží poslední hodina života laboratoře, neboť v této poloze je nejvíce brzděna a také nejlépe shoří.

Zánik Skylabu - kresbaOnu poslední hodinu nemůže nikdo v USA přesné určit. Zasáhnout může opět zvýšená sluneční aktivita, jež vytvoří dodatečný brzdicí efekt. První předpovědi o začátku června nevyšly. Profesor Wolfgang Priester z univerzity v Bonnu, který se po celou dobu zabývá analýzou oběžné dráhy SKYLABU, předpovídá zánik laboratoře v období od počátku června do konce července.

Místem dopadu má být prostor mezi 50. stupněm severní a 50. stupněm jižní šířky. Může to být daleko v Pacifiku, v Evropé jižně od linie Dieppe-Frankfurt-Praha-Krakov-Kyjev, v jižní části SSSR, v Čině, Austrálii či Jižní Americe, a aby výčet všech možných variant byl úplný, doplňme ještě pouště Afriky a Atlantský oceán. Každé místo dopadu je stejné pravděpodobné a stejné nepravděpodobné. Pravděpodobnost, že by SKYLAB dopadla na nějaké velkoměsto čítající statisíce a více obyvatel, je asi 1 : 2 000 000.

V každém případě je vyloučeno, že by laboratoř dlouhá 36 metrů dopadla na Zemi ve větším celku. Převážná část shoří při průchodu hustými vrstvami atmosféry. Řídící středisko se snaží, dokud to jen bude možné, laboratoř kontrolovat a bude-li to reálné, provede v poslední chvíli již zmíněný brzdicí manévr.

Přestože SKYLAB končí svou kosmickou pouť o několik let dříve, než se plánovalo, přinesla velmi cenné poznatky. Američtí vědci se nepochybně poučí z toho, jaké přednosti nabízí v podobných případech komplexně pojatý a připravený kosmický program typu SOJUZ-SALJUT-PROGRESS. Pro obě kosmické mocnosti jsou bezpochyby do budoucna cenné poznatky o vlivu sluneční aktivity na dlouhodobé kosmické lety. Předčasně ukončený program není v tomto případě prohrou, ale škálou cenných ponaučení i poznatků.


Skylab před zánikem

Dopad asi 500 úlomků vypočten na středu 11. července

PRAHA 9. července 1979 – (RP - Od našeho zpravodaje) - Podle posledních informací odborníků amerického Národního úřadu pro letectví a vesmír (NASA) poklesla americká kosmická laboratoř Skylab na 192 kilometrů od zemského povrchu. Nové datum dopadu asi 500 kusů z tohoto tělesa na zemský povrch je vypočteno na středu 16 hodin 28 minut našeho času.

Podle informace agentury Reuter očekává NASA, že na Zemi dopadne asi 18 až 22 tun úlomků. Dva kusy budou asi jednotunové, asi 12 kusů má vážit 400 až 500 kg a kolem 500 dalších úlomků bude menších, většinou velmi malých. Na Zemi dopadnou rychlostí asi 500 kilometrů v hodině.

Jak nám sdělil zástupce ředitele Astronomického ústavu ČSAV dr. Mil. Kopecký, DrSc., příslušné úřady USA požádaly prostřednictvím ministerstva zahraničních věcí ČSSR naše vědce o sledování pádu Skylabu pomocí československé sítě celooblohových komor, jež se používají pro sledování pádu bolidů. Podobná žádost byla zaslána také astronomům v dalších zemích. Naši odborníci již navázali styk se svými rakouskými a západoněmeckými kolegy, kteří používají podobnou pozorovací síť, aby bylo možno pozorování koordinovat a přesněji vypočíst místo případného dopadu některého z úlomků americké kosmické laboratoře.

Pravděpodobnost toho, že by některý člověk byl zasažen, je ovšem velice nepatrná – činí asi jedna ku 600 miliardám. Pro lepší představu: pravděpodobnost, že člověka zasáhne meteorit, je asi pětkrát větší – a přesto žádný podobný případ dosud není znám. Důvody k obavám jsou tedy zřejmě zbytečné.

Někteří optimisté mezi americkými odborníky dokonce doufají, že se jim ještě podaří ovlivnit pád Skylabu do oceánu a tak již prakticky úplně znemožnit případné zranění lidí. Přesto se již objevilo dosti nadšenců, kteří by byli ochotni hodně obětovat pro úlomek ze Skylabu. Thajské noviny Dao Siam například vypsaly odměnu sto tisíc batů (5 tisíc dolarů) a cestu do USA pro toho, kdo první najde úlomek ze Skylabu …

Americká úřední místa jsou ovšem – už z moci úřadu – poněkud opatrnější. A proto, jak uvádí agentura AP, americké ministerstvo zahraničních věcí nařídilo všem svým pracovníkům v zahraničí pohotovost, aby mohli příslušným vládám poskytovat okamžité informace o očekávaném rozpadu Skylabu. (sn)


Dopadne Skylab do Tichého oceánu?

WASHINGTON 10. července 1979 (ČTK) – Podle posledních údajů amerického Národního úřadu pro letectví a kosmonautiku (NASA) dopadne asi 500 kusů z americké kosmické laboratoře Skylab na Zemi v časovém rozmezí od středy 11. července 12.54 h do čtvrtka 12. července 00.24 h našeho času. Největší pravděpodobnost dopadu byla stanovena na středu 18.09 h. Předpokládaná dráha dopadu úlomků laboratoře, která bude asi 7000 kilometrů dlouhá a 160 kilometrů široká, povede – podle posledních propočtů – od jižní části Indického oceánu přes některé části Austrálie a Nové Guineje a skončí v Tichém oceánu jižně od Aljašky. Odborníci NASA však dodali, že nemohou zaručit, že Skylab dopadne skutečně tak, jak předpověděli.


Labutí píseň Skylabu

WASHINGTON 11. 7. 1979 (ČTK) – Americká kosmická stanice Skylab vstoupila včera v poledne do poslední fáze svého letu. Podle odborníků amerického Národního úřadu pro letectví a vesmír (NASA) existovala ještě dopoledne reálná možnost, že 500 úlomků stanice o váze do 2 tun zasáhne západní pobřeží USA a Kanady. Středisko pro řízení letu v Houstonu (stát Texas) se proto rozhodlo naposled zapálit raketové motory a prodloužit tak let Skylabu zhruba o půl hodiny, aby trosky Skylabu dopadly do oceánu.

Stanice Skylab byla po dobu své existence místem pobytu tří amerických kosmických výprav. Loď odstartovala 14. května 1973, v kosmu strávila 2249 dní, absolvovala zatím 34 981 obletů Země a urazila přibližně 1,6 miliardy kilometrů.


Skylab - Poslední zpráva

WASHINGTON 11. července 1979 (ČTK) – Podle oficiální zprávy z Washingtonu se americká kosmická laboratoř Skylab po vstupu do zemské atmosféry začala ve středu v 18.10 h našeho času rozpadat. Blíží se přitom k Atlantskému nebo Indickému oceánu, uvádělo se dále v informaci vyslané agenturou Reuter.

Radarová pozorovací stanice na ostrově Ascension v Atlantském oceánu vzápětí ohlásila, že se od Skylabu odlamují panely, které toto těleso zásobovaly energií. Z Washingtonu pak bylo oznámeno, že jde o "definitivní sestup” a že další let Skylabu již nelze z pozorovacích stanovišť přesně sledovat.

Podle zpráv došlých po uzávěrce listu, největší úlomky z rozpadlé kosmické laboratoře Skylab dopadly již do moře poblíž Austrálie. Jeden z úlomků vážil kolem 2300 kilogramů.


Hledá se Skylab

Jaké jsou příčiny neplánovaného zániku?

WASHINGTON / CANBERRA 12. července 1979 (ČTK) – Mluvčí NASA ve středu večer ve Washingtonu potvrdil, že všechny úlomky rozpadlé americké kosmické laboratoře Skylab dopadly na zemský povrch – zčásti do Indického oceánu, zčásti do téměř pustých pouštních oblastí Austrálie. Z dosavadních zpráv je již zřejmé, že přitom nikdo nebyl zraněn.

Při posledním středečním průletu Skylabu nad Kanadou a severovýchodní částí USA se řídícímu středisku podařilo naposledy poněkud usměrnit dráhu letu klesající kosmické laboratoře a zabránit jejímu pádu do hustě obydlených oblastí Severní Ameriky.

Stovky terénních vozidel a desítky letounů křižují od čtvrtečního rána široký pás západoaustralské pouště asi 900 kilometrů jihovýchodně od města Perthu a snaží se nalézt trosky americké kosmické laboratoře Skylab, která ve středu večer ukončila své šestileté působení v kosmickém prostoru.

Středem pozornosti se v Austrálii stala osada Belladonia obývaná 30 lidmi, kteří byli posledními očitými svědky zániku Skylabu, jehož do ruda rozžhavené úlomky dopadly asi 100 kilometrů severovýchodně od jejich obydlí. Z nejbližšího města Kalgoorlie a dokonce i z dalekého Perthu se ještě v noci rozjeli sběratelé a obchodníci ve snaze získat "kosmický suvenýr”. Přestože na území západní Austrálie dopadlo patrně až tisíc úlomků Skylabu, podařilo se zatím nalézt jen jediný úlomek vážící půl kilogramu.

Dramatické zážitky mají i obyvatelé západoaustralského pobřeží, kteří sledovali pád až dvoutunových částí Skylabu půlnočním nebem. Telefonní linky v australských novinách a rozhlasových a televizních stanicích jsou přetíženy telefonáty očitých svědků, kteří líčí zlaté, jasně modré a temně rudé hořící předměty řítící se nadzvukovou rychlostí s mohutným rachotem do oceánu.

Američtí odborníci mezitím podrobně zkoumají příčiny neplánovaného poklesu a zániku kosmické laboratoře. Kosmická stanice odstartovala 14. května 1973 a byla místem pobytu tří kosmických posádek, z nichž poslední opustila Skylab 8. února 1974. Laboratoř potom přešla do automatického režimu a podle amerických expertů měla obíhat kolem Země až do roku 1983 nebo 1984, kdy měla stejně jako stovky jiných umělých kosmických těles zaniknout v atmosféře. Později se však ukázalo, že vzhledem ke zvýšené sluneční činnosti a zesílení takzvaného slunečního větru se atmosféra Země zvětšila a její horní vrstvy zhoustly. Stanice se pohybovala v hustším prostředí, než se předpokládalo, a postupně se začala její dráha snižovat. Působením zemské přitažlivosti se Skylab dostal hluboko do atmosféry a zčásti shořel.

Agentura Reuter však v této souvislosti připomíná, že americký Kongres vzhledem k vysokým nákladům, které si vyžádal měsíční kosmický program Apollo, odmítl odhlasovat poskytnutí prostředků na výrobu přídavných motorů, které by byly schopny udržet stanici Skylab ve vesmíru. Celkové náklady na výrobu laboratoře Skylab dosáhly částky 2,6 miliardy dolarů.


Pátrání po zbytcích Skylabu

Nedošlo k žádným škodám

Tým expertů pátrá v Austrálii

CANBERRA / WASHINGTON 13. července 1979 (ČTK) – V jihozápadním cípu Austrálie pokračuje již druhý den rozsáhlé pátrání po úlomcích americké kosmické laboratoře Skylab, která ve středu ukončila svůj let kolem Země. Stovky lidí pročesávají rozsáhlou oblast jižně od města Perthu, kde podle amerických expertů i podle očitých svědků spadla velká část žhavých zbytků Skylabu.

Zatím největším a nejcennějším nálezem je dva metry dlouhý a metr široký ocelový válec, který patrně pochází z přechodové komory přistávací sekce kosmické stanice. Válec nalezli tři zaměstnanci poštovního úřadu ve městě Rawlinna 960 kilometrů od Perthu.

Obrázek z tisku (červenec 1979) : Snímkem se ještě vracíme k pádu Skylabu. Takto jasně zářily v noci z 11. na 12.července úlomky americké stanice nad australským městem Perth.Americký úřad pro letectví a vesmír (NASA) v noci na pátek oznámil, že vysílá do Austrálie zvláštní tým expertů, kteří prozkoumají všechny nalezené zbytky stanice Skylab a pokusí se rekonstruovat dráhu pádu kosmické laboratoře. Odborníci v USA předpokládají, že let hustými vrstvami atmosféry "přežilo” až 26 tun z téměř osmdesátitunového Skylabu. Úlomky kosmické stanice dopadly patrně do 8000 kilometrů dlouhého pásu, který začíná v Indickém oceánu a pokračuje přes australský kontinent severovýchodně až k Nové Guineji. Mluvčí NASA potvrdil, že zbytky Skylabu nezpůsobily žádná zranění ani hmotné škody.


Přepis textu: M.Filip, 28.4.2003

Aktualizováno : 11.05.2003

[ Obsah | Pilotované lety | Skylab ]

Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.