(L+K č. 23/1973)

SKYLAB 3 - VELITELEM DRUHÉ POSÁDKY

Pro časopis Letectví + Kosmonautika zpracoval Astronautický klub SPACE (L+K č. 2, 3, 4, 5/1974)

I.

Před časem jsem vám vypravoval, jak jsme spolu s Conradem a Gordonem podnikli výpravu na povrch Měsíce za Surveyorem 3.

Bylo to dobrodružství jaké by nám určitě záviděl admirál Byrd nebo třebas dr. Livingstone. Mělo však také svoji stinnou stránku: člověk neměl naději, že si je ještě někdy v životě zopakuje. Takový Hillary byl proti nám král; pokud mu nestačilo zdolání Mount Everestu, prosím. V Himálaji čeká těch osmitisícovek habaděj, a mám dojem, že většinu z nich člověk dosud ani neviděl, natož aby na ně vystoupil.

Určitě namítnete, že tohle platí o měsíční krajině nepoměrně víc, jenže nějaký rozdíl tu přece jenom je. Horolezec se rozhodně snáze dostane například do Nepálu, třebas jen jako soukromník, než Alan Bean znovu na okraj Oceánu Procellarum, i když je členem týmu astronautů NASA.

Křivka životní kariéry nás vyvolených vylétla do závratné výše, ale po velice krátké době klesla zpět do všední průměrnosti denního zaměstnání, snad o něco atraktivnějšího než jiné obory lidského dění, zato však bez jakékoliv lákavé perspektivy.

Tohle všechno mi nejasně táhlo hlavou už v době, kdy se Apollo 12 vracelo k Zemi a v duchu jsem se ptal, zda to nebyly podobné myšlenky, které přiměly řadu mých předchůdců, aby pověsili kosmonautické řemeslo na hřebíček.

Po návratu na Zemi se mi všechny úvahy vykouřily z hlavy. Přišla karanténa, během ní neustálé lékařské prohlídky, vyšetřování srdce, odebírání krve a neurologické testy.

Když nás pustili ze spáru felčaři, tak se o mne a samozřejmě i o Conrada a Gordona začali pro změnu zajímat technici všech možných oborů, kteří nás do nekonečna podrobovali křížovým výslechům o našich zkušenostech a poznatcích. O novinářích a tiskových konferencích mi raději ani nemluvte.

Chvíle, kdy jsem pomáhal při pracné dokumentaci nasbíraných měsíčních hornin, byly jedinými oázami klidu uprostřed bláznivého shonu a zájmu o naše osoby.

Přišly samozřejmě i pocty a uznání. Byl jsem povýšen na námořního kapitána, což jest hodnost na úrovni plukovníka, dostal jsem Záslužnou medaili NASA a jinou od námořnictva, několik cen - jednu dokonce za vystupování v televizi - a čestný doktorát University of Texas.

Vrcholný bod programu představovala cesta posádky Apolla 12 kolem světa. Zúčastnily se jí i naše manželky, ale když uvážíte, že jsme za 40 dní procestovali jižní Ameriku, Evropu, Afriku a jihovýchodní Asii včetně Japonska, dovedete si asi představit, v jakém fofru to bylo. Prostě Phileas Fogg hadr.

Mělo to jen tu dobrou stránku, že jsem se nakonec s chutí vrátil ke svým vodním lyžím a potápěčské masce, ke hrám s Amy a s Clayem, kteří mi kladli tisíce otázek o Měsíci, a přirozeně také ke každodennímu zaměstnání. Byly to především podpůrné akce pro další letové posádky, ověřování nových procedur navržených plánovači NASA a k tomu úloha capcoma v průběhu dalších měsíčních expedic. Ředitelé letu měli za pultem u mikrofonu rádi někoho, kdo už to prožil na vlastní kůži, a ve mně bezprostřední styk s měsíčním modulem zabořeným do tmavošedého prachu oživoval vlastní vzpomínky.

Jenže člověk je divný tvor. Čím víc jsem znovu prožíval okamžiky strávené mezi krátery, tím více mi vystupovala před oči jejich zářivá výjimečnost a proti té stála šedivá bezvýchodnost mého dnešního postavení.

Chápal jsem už, jaké pocity a myšlenky zahnaly Aldrina do náručí psychiatrů v soukromém sanatoriu. Já jsem tak daleko nedošel, ale myslím, že nás všechny včetně sovětských kosmonautů, kteří jsme jako první lidé byli zbaveni pout zemské gravitace, poznamenala tato skutečnost na celý život.

Na mě se však znovu usmálo štěstí. Dva roky po přistání Apolla 12 - přesně 19. ledna 1972 - jsem byl jmenován velitelem druhé posádky programu Skylab.

Upřímně řečeno, dalo se to čekat. Veteráni jako Armstrong, Lovell nebo Shepard už dali kosmonautice vale, trojice připravené na poslední měsíční výpravy nepadaly v úvahu a se Staffordem, naším velitelem, se už předem počítalo pro společný sovětsko americký projekt ASTP.

Deke tedy neměl mnoho na vybranou, ale to mi nedokázalo pokazit radost.

Připadal jsem si jako námořník, který už dlouho přešlapoval na pevnině a teď má znovu možnost vyrazit na moře.

Nebude to plavba nad měsíčními oceány, ale jen družicová laboratoř kroužící při březích Země. Nevadí, rozhodující je: znovu vyrazím do vesmíru.

Není snad třeba zdůrazňovat, že to nebylo hned druhý den a také ne jen tak zadarmo. Mezi námi a vytouženým okamžikem startu leželo 2150 hodin naplánovaných na trénink naší budoucí činnosti. Nedalo se počítat, že týdně zvládneme víc jak 40 hodin školení, takže uvedená kvóta představovala pracovní naplň tak asi na rok. Přesný výpočet nemá smysl, protože jsme to nakonec díky potížím na Skylabu natáhli na poctivých 70 týdnů nácviku.

Řekl jsem "my" - tím mám na mysli druhou posádku kosmické družicové stanice. Owen Kay Garriott, doktor filosofie, s honosným titulem pilot-vědec, měl mít na starosti ATM, lékařské experimenty a zajišťování operací prováděných vně lodi. Pilot Jack Lousma dostal do opatrování klimatizační zařízení a jiné systémy Skylabu a navíc EREP - zařízení na snímkování Země.

Já jakožto velitel jsem zodpovídal za veškeré manévry s Apollem od startu až po plácnutí do moře a měl jsem být také hlavním aktérem při kosmických vycházkách.

Podle tohoto zařazení také probíhal náš výcvik, i když rámcově jsme byli nakonec schopni převzít ovládání kteréhokoliv zařízení, ovšem jen v jeho nejkritičtějších a nejdůležitějších úkonech.

Pro začátek jsme se také všichni tři zúčastnili přednášek, nejprve o vybavení Apolla (95 hodin), pak o zařízení Skylabu (112 hodin), o sluneční fyzice a řadě věcí jiných.

U Apolla nastaly od mých dob některé změny. Například každý kvadrant motorku RCS mohl čerpat nejen z vlastní nádrže paliva a okysličovadla, ale ještě z dalších dvou, společných pro všechny dohromady. Naproti tomu motor SPS zase o dvě nádrže přišel.

Proti výkladům o Skylabu se nedalo nic namítat, ale poslouchat řeči o skvrnách a protuberancích mne dopalovalo. Na ty a mnoho jiných slunečních projevů jsme přece s sebou vezli Owena jakožto prvotřídního odborníka.

Naštěstí všechno má svůj konec a konec mělo i těch 450 hodin všech možných výkladů.

Jednu dobrou stránku můj pobyt "ve škole" však přece jenom měl: kdykoliv Amy nechtěla ráno vstávat, odbyla Sue - tedy manželka - její kňourání poukazem na můj zářný příklad. Dařilo se jí to ještě v době, kdy už jsem já s Garriottem a Lousmou dávno přihlížel ve výrobních závodech montážím jednotlivých sekcí a systému družicové laboratoře.

Tohle seznámení s materiálem nám později nahoře ve vesmíru několikrát posloužilo při opravách závad. Předpokládané operace se nacvičovaly už na Zemi, ve vodním tanku v Huntsville, kde člověk nadnášený vodou pracoval za podmínek blízkých beztížnému stavu.

Původně plánovaných 50 hodin věnovaných nácviku pohybu ve Skylabu a procedurám na jeho povrchu se značně protáhlo právě díky původně nečekaným operacím, jakou bylo například napínaní nového protislunečního krytu.

Nebyli jsme ovšem v Huntsville v jednom tahu; střídali jsme pobyt pod vodou s nácvikem v simulátorech. Vedle běžného ovládání Apolla a Skylabu, které si samo o sobě vyžádalo stovky hodin, museli jsme věnovat pozornost i méně příjemným situacím. Činnost při havárii nosné rakety zabrala 95 hodin ve speciálním simulátoru a celkem 12 hodin jsme se učili hasit požár v prostorách Skylabu. Brr.

Hlavní část našeho výcviku skončila někdy začátkem dubna 1973. Byl nejvyšší čas si trochu vydechnout, věnovat se sám sobě a nejvýš si sem tam pro změnu něco zopakovat.

Hodně poznatků vyplynulo z výpovědí první posádky, když několik dní po návratu nás seznámila se svými zkušenostmi.

Její připomínky k činnosti v kosmickém prostoru bylo třeba ověřit a tak byl vodní tank znovu v permanenci, dvakrát za sebou na plné tři dny.

Nakonec nás čekala ještě jedna trpká pilulka: preventivní karanténa, o které se mezi astronauty tvrdilo, že je nejlepším prostředkem k tomu, aby člověk onemocněl. Vtip, přirozeně. Někdy jsem však před spaním uvažoval o tom, zda tři poslední týdny čekání nejsou dobrou zatěžkávací zkouškou pro ty, kteří zakrátko měli být spolu uvězněni na dvojnásobnou dobu v mnohem stísněnějších podmínkách.

Poslední den pobytu v Houstonu - 25. 7. - jsme ještě jednou prodrbali letové operace od T - 30 minut až do předpokládaného spojení se Skylabem v T + 9 hodin.

Den nato nás služební letoun dopravil na Cape Canaveral.

Tam zatím probíhal Countdown neobyčejně hladce až na několik drobností: dva špatně proletované senzory ve vodíkovém tanku; opožděná funkce pyrotechniky rozpojující konektory mezi CM a SM při návratu (mohla by způsobit zkrat v kabelech přetínaných ještě pod proudem); do třetice podcházel záložní pneumatický systém ovládající manévrovací motorky.

V noci před startem došlo k unikání kyslíku na nádrži prvního stupně rakety, což se čtyřem technikům podařilo zvládnout v jedné z plánovaných hodinových přestávek v odpočítávání.

Ráno konečně došla řada přímo na nás.

Saturn IB nepůsobil zvlášť majestátním dojmem. Ve srovnání s ,,pětkou" mi připadal mrňavý a konstrukce umožňující spojení s věží tento dojem ještě podtrhovala.

Zato ve vlastní kabině Apolla nebylo k hnutí. Zpod sedadel vyčnívalo řádně přikurtované zdokonalené "paraple". Další místo zabírala bedna se šesti gyroskopy stabilizačního systému, které měly nahradit své zestárlé předchůdce. Kde ještě zbývalo kousek prostoru, tam byly nacpány krabice s potravinami, fotomateriálem, magnetofonovými páskami a léky. Počítalo se ještě s blokem nukleární emulse a s materiálem pro přípravu monokrystalů v beztížném stavu, ale to už si bezpečnostní technici postavili hlavu a dokazovali, že v případě havárie při startu a přistávání oddělené kabiny na souši musí být pod křesly dostatečný prostor, aby amortizátory v závěsech sedadel mohly utlumit nezbytný náraz.

Nás tři - posádku nacpaného Apolla - spíše zajímala otázka, jak se té poloviční raketě podaří dostat s tímhle zatížením na oběžnou dráhu. Prosím, docela vážně: do limitu nosnosti - 6120 kg počítáno na velitelskou sekci - chybělo totiž jen 40 kilogramů.

Podle hlášení ze střediska řídícího start však dosud probíhalo všechno jako na drátkách a nebyl tedy důvod k obavám.

Přesto jsem sebou škubl, když se ve sluchátkách interkomu ozvalo podezřelé rytmické chrčení, které se pravidelně opakovalo. Pohlédl jsem na hodiny před sebou. Do startu chybělo tři čtvrtě hodiny. Otevřel jsem ústa, abych hlásil závadu, když tu můj zrak padl na Lousmu napůl schovaného za Garriottem. Měl hlavu stočenou, pokud mu to křeslo a skafandr dovolovaly a spokojeně si pochrupával.

V T -30 minut, právě když jsme revidovali jednotlivé systémy, zakolísalo napětí v bateriích nosné rakety, ale vzápětí se zase samo upravilo. Při kontrole se však ukázalo, že záložní systém navigačních gyroskopů je rozjustován. Trvalo dvacet minut, než jsme ho ve spolupráci se střediskem přiměli k rozumu, ale v T -10 minut bylo už zase všechno tak, jak má být.

Start sám se opozdil o dvě desetiny sekundy. Když raketa zakolísala, vzpomněl jsem si bezděčně na starou partu z Apolla 12, zvlášť na Gordona, který toho nechal a nikdy už do vesmíru nepoletí. Zato my jsme byli za deset minut na oběžné dráze kolem Země, dokonce o čtyři desetiny sekundy dřív, než žádal letový plán.

To vše, co jsem až dosud vypravoval, představovalo ovšem jenom úvod ke skutečnému dobrodružství, v jehož nejbližším dějství jsem měl hrát prim v roli pilota kosmické lodi stíhající Skylab. Vzhledem k zemi byla družicová stanice někde nad námi a ve směru letu zase před námi. K tomu, abychom ji nalezli a spojili se s ní, bylo třeba provést řadu manévrů.

Šest minut po navedení na dráhu jsme se oddělili od vyhořelého stupně nosné rakety. Za chvíli plul už hezky daleko za námi a se svými rozevřenými panely SLA připomínal rozkvetlou květinu. Na motor nebylo sice vidět, ale vzadu za ním se táhly jiskřící obláčky, jak vypouštěl poslední zbytky nespotřebovaného paliva.

Při pohledu na něj a bílomodrozelenou Zemi pod námi přešly člověka všechny pochybnosti o smyslu kosmonautického řemesla.

Prověrka systému proběhla coby dup a po ní už bylo možno sundat přilby a rukavice, takže nováčkové Garriott a Lousma se mohli pokochat pohledem na Zemi bez překážek. Já jsem zatím lovil příručku procedur pro setkaní se Skylabem.

Podle ní nás teď čekala rekalibrace navigačního systému. Využili jsme k tomu přeletu nad noční polokoulí Země, kdy tma umožňovala zaměření hvězd sextantem.

Jakmile byla tato choulostivá piplačka za námi, povolil jsem - podle plánu - odložit skafandry a udělat si pohodlí.

První fázovací manévr byl na řadě poblíž druhého apogea a jeden a půl oběhu potom došlo i na druhý. Motorky RCS spokojeně odfrkávaly a řídicí středisko v Houstonu nešetřilo chválou. Po dvou dodatečných korekcích dráhy bude možno zahájit konečné stíhání Skylabu, jen co nastane příslušná chvíle.

Tu však Lousma, který seděl u pravého okénka, vykřikl překvapením:

"Propánajána! Kolem nás poletují sněhové vločky! Jako bychom jeli v auťáku za pořádné vánice!"

V tu ránu jsem byl doma: někde něco utíká. Otázka však zněla co a proč. Bylo to na pravém boku, kde jsou výfuky vodíku z palivových článků. Tudy by mohla unikat voda a Lousma se sněhovými vločkami by na to kápl. Jenže palivové články jsme před chvílí profukovali vodíkem a nic se nedělo.

Dále jsou tam motorky RCS a také otvory nad výparníky, které při startu ochlazují elektroniku. Ale výparníky už by měly být dávno mimo provoz. Uniká-li chladící voda z nějaké trhliny, máme se na co těšit, až dorazíme ke Skylabu. Zasviní nám tam okolí široko daleko a my nepostačíme čistit čočky kamer a dalekohledů.

Taky by mohlo jít, nedej bůh, o některou z nádrží pro motor SPS. Zatraceně.

Zatímco mi tohle letělo hlavou mnohem rychleji, než jste to přečetli, podával už jsem zprávu do Houstonu a všichni společně - řídicí středisko i my - jsme začali hledat.

Našla to Země, díky telemetrii. Tlak v okysličovadlovém tanku pro manévrovací motorky kvadrantu B byl o poznání nižší, než v druhých nádržích. To indikovalo netěsnost systému a unikající kysličník dusičitý vytvářel na pravé straně sněhovou metelici.

Na pokyn z Houstonu jsem uzavřel hlavní ventily paliva a okysličovadla v kvadrantu B: sníh rázem přestal padat. To bychom teda měli. Porušenou čtveřici motorku jsme prozatím mohli pustit z hlavy, na manévrování nám bohatě stačily dva ze tří zbývajících systémů.

Země se však s tímto východiskem nemohla spokojit. Bližší průzkum ukázal, že nedoléhá těsnění v okysličovadlovém ventilku motorku B-3, které se asi poškodilo při nepravidelném spalování, zaviněném nesprávným poměrem směsi monomethylhydrazinu a kysličníku dusičitého.

Nás z toho zjištění hlava bolet nemusela, tím spíše, že nejbližší manévry - NSR a TPI - to jest stíhání Skylabu, se prováděly motorem SPS.

Družicovou stanici - totiž její poziční světla - jsme zahlédli krátce po skončení manévru NSR. Trvalo však ještě skoro tři hodiny než jsme se přiblížili do její bezprostřední blízkosti.

Sluncem osvětlený Skylab vypadal s roztaženými panely baterií na ATM jako letící větrný mlýn. Dosáhli jsme svého nebeského obydlí. Bravurně jsem manévroval s pákami. Apollo zakroužilo kolem družicové laboratoře tak blízko, že splasklý nouzový kryt proti Slunci sebou plácal jako plachta ve větru.

"Vypadá úplně jako opuštěný dům." konstatoval Lousma, který mohl ze svého místa pohodlně nahlédnout do jednoho z okének.

Spolu s Garriottem pořídili řadu fotografii a navrch i krátký televizní přenos pro pozemní stanice.

Tři hodiny po spojení, které proběhlo normálně, jsme se protáhli jeden po druhém průlezem MDA do družicové stanice.

Uvnitř panovalo nažloutlé přítmí nouzového osvětlení. Nebylo tu ani tak horko, jak jsme čekali. Proto jsme se se souhlasem střediska spokojeně nakvartýrovali a hned první noc strávili ve spacích pytlích ve Skylabu, každý ve své ložnici.

Hned druhý den ráno - měl bych spíše říci brzy po probuzení - se ukázalo, že to nebyl nejšťastnější nápad.

Už dříve jsme všichni tři pociťovali potíže způsobené podrážděním vestibulárního systému beztížným stavem. Pohyb ve větším prostoru Skylabu bez předchozí aklimatizace nám v tomto směru neprospěl.

Člověk ztrácel rovnováhu, žaludek měl jako na vodě a na jídlo ani pomyšlení. Nejhůře byl postižen Lousma, který přes den několikrát zvracel. Ploužili jsme se jako mátohy a zabydlování v družicové laboratoři se proti plánu začalo protahovat.

Bylo třeba přemístit spoustu věcí přes dva nepříjemné průlezy do MDA a v AM, rozbalit je a uložit do skříněk na přidělená místa.

Po dvou dnech práce - pochopitelně s přestávkami - jsme se konečně zbavili nejhoršího nepořádku, ale otupělost způsobená indispozicí nás dosud držela ve spárech a my toužili jen po spánku a klidu. Ale ani ten nám však nebyl dopřán.

Nevím, jak dlouho jsem vězel ve spacím pytli, když mě probudil Lousma se sluchátky na uších, jak na něj zrovna připadla spojovací služba se Zemí.

"Poslouchej," šťouchl do mne, "někde něco syčí!"

Nežli jsem stačil odpovědět, ozval se ve sluchátkách hlas spojaře z Houstonu:

,,Divíš se tomu? Tlak atmosféry ve vašich komnatách poklesl víc, než se nám líbí, a tak jsme bez vašeho vědomí povzbudili činnost klimatizačního zařízení. Ale když už jste vzhůru, mrkněte se, kde vám co utíká, pánové!"

Spánek i potíže byly rázem zapomenuty a celá posádka Skylabu se dychtivě vydala na lov.

Spojení kosmické lodi se Skylabem bylo v pořádku. Další dva možné zdroje netěsnosti, totiž záložní vchod a přechodovou komoru pro výstup na povrch stanice jsme rovněž brzy mohli vyloučit. Také kontejner v OWS, kudy předchozí trojice instalovala protisluneční kryt, nás "zklamal".

Teď už zbývala jediná možnost. Prolezli jsme zpět do obytné části a zamířili rovnou až k jímce na odpadky. Její odvzdušňovací ventil byl otevřen a vzduch fičel přechodovou komůrkou do jímky a jejími odvětrávacími otvory do okolního vakua.

Potichu jsem zaklel. Stokrát za den bylo dnes tohle zařízení v provozu, když jsme se zbavovali vyprázdněných obalů, aby nám nepoletovaly v prostoru a nepletly se pod nohama. Není divu, že páka v tom shonu zůstala nakonec ve špatné poloze.

Vztekle jsem opomenutí napravil a beze slova zalezl zpět do spacího pytle.

Po tomto nočním vyrušení se naše zdravotní situace kupodivu zlepšila; pustili jsme se do opravy klimatizačního zařízení, na kterém zlobilo přepínání patron s molekulárním sítem na jímání vody a kysličníku uhličitého, ovšem na vycházku na povrch Skylabu, plánovanou původně na třetí den letu, nebylo dosud ani pomyšlení.

Garriott zuřil, protože v kazetách ATM už došly zásoby filmu a on jen bezmocně přihlížel, jak na Slunci probíhá "mimořádně krásná" protuberance. Inu odborník.

Problémy s beztížným stavem měly ostatně i obě jeho rybičky, které ve svém polyténovém akváriu pluly neustále našikmo s hlavou dolů a zřejmě trpěly pocitem, že jsou vynášeny ke hladině.

Teprve 1. 8. - pátého dne letu - jsme se cítili dokonale v pořádku, právě včas, abychom byli schopni čelit dalším nesnázím.

Druhého srpna ráno v 6.37 letního východoamerického času zjistilo řídicí středisko v Houstonu další závadu na manévrovacích motorcích na pomocné sekci Apolla. Kysličník dusičitý unikal tentokrát pro změnu z kvadrantu D po levé straně. Pěkné nadělení. Ještě že z toho nebyla chumelenice jako poprvé a také telemetrie potvrdila, že ztráta je proti prvému případu jen asi čtvrtinová.

I tak před námi vystupovaly nepěkné perspektivy.

Tak především: Závada vězela někde v potrubí mezi hlavními a ovládacími ventily a uvolněný kysličník dusičitý se hromadil v prostorách pomocné sekce. To by konečně mnoho neznamenalo, ale náhodný únik paliva do stejného prostoru mohl vyvolat explozivní reakci mezi monomethylhydrazinem a okysličovadlem - a jaká pak by byla proti nám legendární "Třináctka"?

Uvažujme však dál: Až dosud se žádné Apollo s podobnými potížemi nesetkalo a teď najednou se stejná závada objevila dvakrát za sebou v rozmezí necelých pěti dnů.

Nedalo se vyloučit, že okysličovadlo obsahuje tentokrát nějakou nečistotu, jejímž vlivem se kysličník dusičitý mění na kyselinu dusičnou. V takovém případě se dalo očekávat postupné porušení dalších motorků RCS a tím i ztráta manévrovacích možností Apolla při návratu.

Riskovat, že by dva systémy raketových motorků se šesti tryskami na vlastní kabině, sloužící k jejímu natáčení při sestupu do atmosféry, utáhly celou kosmickou loď včetně pomocné sekce, bylo víc než na pováženou.

Do třetice šlo o problém ryze procedurální: Letová pravidla nekompromisně předpisovala posádce Skylabu co nejrychlejší návrat v případě, že dva ze čtyř kvadrantů motorků RCS se octnou mimo provoz.

To bylo ze všeho nejhorší, protože stačilo jediné slovo ředitele letu k tomu, abychom pakovali fidlátka a s bžundou se vrátili domů.

Naše naděje však spočívala v tom, že při vší smůle byly poškozeny čtveřice, ležící přesně proti sobě. To ulehčovalo manévrování se zbylými dvěma systémy. Konec konců, na původně postiženém kvadrantu nefungoval vlastně jen jeden jediný motor B-3.

Celková bilance tedy mluvila ve prospěch pokračování v letu, přesto však bych nikomu nepřál, aby vězel v naší kůži v těch kritických chvílích, kdy jsme konferovali s Houstonem na neveřejném kanálu. Stačí, když vám prozradím, že lodi účelového seskupení 130. tichomořské flotily, kotvící v Pearl Harboru, byly už uvedeny do pohotovosti . . .

Naštěstí analýza kysličníku dusičitého dopadla příznivě. Ani mne nenapadlo, že si chemici při tankování odebrali vzorky předem pro všechny případy. Také typ druhé závady podporoval domněnku, že mezi oběma haváriemi není příčinná souvislost.

Simulované procedury s jediným kvadrantem RCS prokázaly přijatelnou možnost manévrování, i když by tu zůstaly nějaké translační momenty navíc.

To stačilo, aby ředitel projektu William Schneider povolil už 3. srpna pokračování letu v původně plánovaném rozsahu 59 dnů.

Současně se však šalamounsky pojistil rozkazem k urychlení příprav další rakety Saturn IB, která už byla ve VABu sestavena a měla jít na rampu okolo 20. srpna. Teď se na ní začalo kutat na tři směny, termín prací se zkrátil o týden a počátkem září mohla být připravena ke startu.

Ne ovšem s původně plánovanou posádkou pro třetí misi ve Skylabu, ale jen se dvěma muži, kteří by zachytili loď na bočním vstupu družicové laboratoře a umožnili nám třem trosečníkům návrat na Zemi.

V kabině Apollo by nás v takovém případě letělo pět, přičemž nadbytečná dvě křesla by byla situována pod původní tři sedadla, přímo na podlaze CM, na místě transportních beden. Na obrázku kabina v tom případě trochu připomínala námořnickou kóji a trochu uložení sardinek v obvyklé krabičce.

Potřebná úprava se dala zvládnout za 8 hodin a proto po několika dnech bez dalších potíží u nás nahoře ředitel letu montáž přídavných křesel odvolal a rozhodl, že nakvap připravená sestava se odzkouší v normálním režimu. Také datum startu záchranné výpravy odložil prozatím na 17. září.

Jak víte, nakonec nebyla vůbec zapotřebí. Po návratu na Zemi jsem se však často setkal s názorem, že to šťastně dopadlo nejenom pro nás, ale také pro poslední vesmírnou expedici. Z psychologického hlediska na tom jistě bylo zrnko pravdy, ale po organizační stránce by nešel mimořádný let na úkor dalšího výzkumu vesmíru.

Třetí výpravu Skylabu bylo možno uskutečnit i tehdy, kdyby pro ní připravované Apollo – CSM -118 - padlo vplen záchranné výpravě.

Třetí posádka by prostě odletěla v lodi CSM-119, rezervované pro případnou záchranu této poslední trojice astronautů a pro eventuální osudný úkol, kdyby byl znovu zapotřebí, by NASA zabavila kosmickou loď CSM - 111, která se právě předělává u Rockwellů pro společný sovětsko-americký let.

Je velmi nepravděpodobné, že by všechny uvedené nepříznivé okolnosti vstoupily v platnost, ale ani v tom případě by projekt ASTP nebyl ošizen.

K jeho účelům by posloužila jedna ze dvou posledních kosmických lodí CSM-115 a CSM-115A, které by ovšem vyžadovaly větší a déle trvající úpravy.

Druhou mimořádnou událostí nebyl tedy narušen náš další pobyt v družicové laboratoři. Cítili jsme se ve Skylabu jako ryba ve vodě, což neopomenul Garriott, coby MUDr. honoris causa, ohlásit řídicímu středisku už 3. srpna. S ohledem na jeho vrtohlavé svěřence v akváriu to bylo prohlášení trochu problematické.

Nicméně jsme o den později zahájili experimenty a zuřivě doháněli zpoždění zaviněné kinetosou. Práce bylo tolik, že jsme zanedbávali jídlo a k večeři se usadili až o několik hodin později, než předpisoval plán.

5. srpna prokázal Lousma svoji schopnost zvládnout EREP, ale jeho ramenaté řeči jsem zarazil rozkazem k přípravě na první EVA.

Jelikož vycházky do kosmického prostoru měly být celkem tři, bylo rozhodnuto hned na začátku, že se o ně spravedlivě rozdělíme, to jest, že pokaždé bude pauzírovat někdo jiný.

Pro nejbližší vycházku, zpožděnou za plánem o 6 dní, připadla tato nevděčná úloha na mne. Když se konečně Garriott v pondělí 6. srpna vysoukal na povrch družicové laboratoře, seděl jsem už připraven u ovládacích systémů v AM, abych kontroloval dodávku kyslíku a míru chlazení skafandrů svých kamarádů venku v prostoru.

Měli se tam zdržet tři a půl až čtyři hodiny a jejich hlavním úkolem bylo napnout nový slunečník nad osvětlenou stranou OWS".

Po nedávných událostech platil ovšem první Garriottův zájem spíše motorkům RCS na pomocné sekci. Bohužel zvenčí se na nich na tu dálku nedalo nic poznat.

Kryt sám sestával z fólie 6,8 x 7,5 metru, uchycené na nosné konstrukci trojúhelníkového tvaru. Na budoucí základně úzkého rovnoramenného trojúhelníku čekala fólie navinutá jako roleta, zatímco Garriott spolu s Lousmou sestavoval ramena, nejprve jedno a pak i druhé, každé z 11 jednotlivých trubek.

Dík neobyčejné pečlivosti obou pracovníků se tato montáž protáhla na čtyři hodiny. Její postup ovšem zdržovaly přestávky vynucené tmou, když družicová laboratoř letěla ve stínu Země.

Konečně byl rozvinutý kryt definitivně uchycen na boku Skylabu na nosné konstrukci ATM a Lousma s nástroji se stáhl k otvoru výstupní komory. To byl signál pro mne, abych se přestěhoval k řídicímu pultu ATM a podle pokynů otevíral dvířka přístrojů.

Na pořadu EVA byla totiž ještě kontrola dalekohledů, spojená s doplněním čerstvého fotografického materiálu.

Lousma odložil už nepotřebné nástroje, uvolnil připravené kazety s filmy a podal je Garriottovi.

S volnýma rukama vyšplhal na konstrukci a za Garriottovy asistence vyměňoval kazetu po kazetě. Připadalo mi, že mu to trvá nekonečně dlouho a musel jsem zatínat zuby, abych ho nepobízel ke spěchu. Konečně hlásil do telefonu, že končí a slézá. Garriott se ozval už od přechodové komory. Bylo na něm. aby první vstoupil dovnitř. Když se konečně oba objevili uvnitř Skylabu, podíval jsem se na hodinky. První EVA trvala plných 6 a půl hodiny.

Nezdálo se však, že by je právě prodělaný kosmický maratón nějak příliš zmohl. Zvláště Garriott si mnul ruce nad naládovaným ATM a vypadal jako kočka, která právě vylízala misku smetany.

Důvod ke spokojenosti jsme však měli i my ostatní. Zdálo se, že se Skylab konečně umoudřil a přestal dělat potíže, a že tedy bude možno přikročit k systematické práci.

Trochu nás ještě znepokojovalo unikání chladicí kapaliny z primárního okruhu. Přes veškerou snahu se Lousmovi nepodařilo objevit netěsnost na přístupných místech potrubí uvnitř Skylabu a také zvenčí při vycházce nezpozoroval nikde podezřelé "sněžení".

Z telemetrických dat ostatně vyplývalo, že tato závada existovala hned od začátku letu Skylabu a přitom Coolanolu 15 zbývalo stále ještě dost. Při nejhorším jsme měli pod palcem druhý - záložní - systém chlazení, tak jaképak starosti.

Jinak šlo v prvním týdnu po Lousmově a Garriottově výletu všechno jako na drátkách a práce se rozeběhla na plné obrátky. Zpoždění zaviněné indispozicí bylo brzy dohnáno, naopak v poměrně krátké době jsme začali překračovat plán stanovených úkolů. Mnohaměsíční výcvik na Zemi, umocněný navíc praxí zde nahoře, přinášel nyní své ovoce. Vymizelo zbytečné dohadování před každou operací, jednotlivé úkony nám přešly do krve a doba vyměřená plánem se ukázala najednou zbytečně dlouhá.

Pro drobnou domácí údržbu jsme se naučili využívat volných chvil, kdy družicová laboratoř letěla ve stínu Země a kdy ani program EREP ani pozorování Slunce nepřicházelo v úvahu. Následkem tohoto uspořádání pracovní kapacita neustále stoupala, takže se brzy před námi vynořila nová potíž: co počít s volným časem. Tento nečekaný problém bylo možno vyřešit jen jedním způsobem a to tak, že letové středisko naloží na naše bedra další úkoly.

Během nejbližší plánovací porady jsem vyložil spojaři v Houstonu jak se věci mají a nakonec dodal:

"Tak jen do toho, mládenci. Nešetřte nás! Až začneme remcat, že je těch problémů na tři lidi trochu moc, tak kapánek zabrzdíte a bude to akorát to, co teď potřebujeme."

Sám jsem si připadal po tomhle státnickém projevu jako moudrý velitel, který zabránil demoralizaci manšaftu, zaviněné dlouhou chvílí, ale letoví plánovači na Zemi ze mne měli malou radost.

Lékařské pokusy vyžadovaly přesnou časovou návaznost, s EREPem se v té době zrovna nedalo počítat, protože oblasti zájmu nebyly nejlépe osvětleny a s pokusy uvnitř Skylabu, včetně těch študáckých, jsme už stejně byli daleko před plánem.

Nakonec plánovačům nezbylo nic jiného, než upnout pozornost posádky Skylabu na práci s ATM, která se dala libovolně prodlužovat. Fotografovali jsme tedy sluneční činnost jako diví, což se později právě mně poněkud nevyplatilo.

Teprve v posledních čtrnácti dnech letu si Lousma pohrál s nově vymyšlenými nenáročnými experimenty, ve kterých pak pokračovala i třetí posádka.

Šlo o sledování difúze v kapalinách, kterou nejprve vyzkoušel ve sklence čiré vody, převrstvené čajovým roztokem.

Daleko zajímavější bylo postupné roztávání ledového rampouchu, který ve stavu beztíže vytvořil nakonec dokonalou kouli.

Do jiné vodní koule jsme injekční jehlou zaváděli vzduch a pozorovali, jak se drobné bublinky nejprve rozptylují rovnoměrně po celém objemu. Člověk by byl čekal, že větší množství vzduchu kouli roztrhne na menši kuličky, ale chyba lávky. Po určité době prostě nadbytečný vzduch z koule všemi směry unikal stejně rychle, jak jsme ho dovnitř vtlačovali pístem stříkačky.

To už jsem však ve svém vypravování poněkud předběhl. Myslím, že je nejvýš na čase, abych vám vylíčil, jak vlastně vypadal náš pracovní den a čím vším jsme se ve Skylabu během svého dvouměsíčního pobytu v kosmu pravidelně zaměstnávali.

Snad by bylo vhodné předem připomenout, že výrazů jako "den" a někde dříve "ráno" jsem použil pro snazší porozumění a plynulost mého vyprávění.

V "Nebeské laboratoři" představoval den dobu od probuzení do spánku a ta ovšem nebyla stále provázena denním světlem.

Skylab jak známo obletí Zemi jednou za 93 minuty, přičemž jeho dráha vedla asi ze dvou třetin nad osvětlenou polokoulí. Slunce tedy pro nás vycházelo přibližně patnáctkrát za den, ovšem pozorovat ho - a to ještě prostřednictvím televize - bylo možné jedině od panelu ATM. I tak představovalo jen zářící kotouč na černé obloze.

Velké okno v obývacím pokoji bylo natočeno směrem k Zemi, takže nám umožňovalo sledovat barvitou krásu světadílů, fantastické tvary mraků i proměnlivou tvář zemských oceánů.

Z výše více jak 400 kilometrů jsme mohli vidět neuvěřitelné podrobnosti, ať už to byl kouř stoupající z komínů lodí anebo světla v ulicích měst v místech, kde zrovna panovala noc.

S tímto střídáním světla a tmy měl však Skylab jen málo společného. Pokud jsme bděli, nahradily nám den zářivky rozsvícené ve všech prostorách, zatímco naši noc rušilo jen mdlé světlo bezpečnostního osvětlení.

Určitá souvislost s koloběhem dne na Zemi tu ovšem byla. Řídicí středisko nás probouzelo pravidelně v 6 hodin ráno houstonského letního času, zhruba v době, kdy k obrazovkám monitorů na pultech nastupovala dopolední směna. Naše první dvě a půl hodiny patřily "činnosti po probuzení".

Nejdříve jsme upravili intenzitu spojení se Zemí, které bylo na noc ztlumeno a potom jsme se každodenně postupně vystřídali při drobných úkolech, jak je zrovna bylo třeba provést, a jak na koho připadla služba. K rannímu zaměstnání patřila také návštěva na toaletě a v umývárně. Jakmile člověk získal potřebný cvik, nebyly pro nás nezbytné lidské potřeby tak palčivým problémem, jak by si snad někdo představoval. Nedostatek gravitace nahrazovalo výkonné odsávací zařízení, s jehož pomocí se bez obtíží daly nakonec omýt ruce v jemné mlze, aniž vodní kapky létaly po celém Skylabu.

Jakmile jsme se tedy opláchli a dali do pořádku, zkontroloval jsem úkoly pro nastávající den a provedl zhodnocení zdravotního stavu posádky pro pozemní lékařský kolektiv. Většinou postačilo krátké prohlášení a zvážení na vibrační váze, ale občas Garriott zaúřadoval s injekční stříkačkou pro odběr krve, nebo studoval na někom z nás bazální metabolismus. A to na lačno, prosím!

Kvůli lékařským experimentům došlo tedy někdy na snídani až tři hodiny po probuzení, když už jsme všichni tři šilhali hlady. Prázdný žaludek dovedl sem tam způsobit i nepříjemné podráždění, které rychle zmizelo, jakmile jsme se vystřídali u jídelního stolku. Každý z nás měl k dispozici svoji vlastní ohřívací plotýnku i sedátko, a pod ním nezbytné záchytky pro dolní končetiny.

Snad vás udiví, že jsme nestolovali pravidelně společně v družné pohodě, ale na malém prostoru stolku čekalo člověka v beztížném stavu dost problémů s vlastními rendlíky a skleničkami. Dávat pozor ještě třebas na kamarádův kečup bylo opravdu nad naše síly.

Po snídani následoval jakýsi "úklid domácnosti", což byla spíše dvacetiminutová prověrka a údržba základních provozních systémů ve Skylabu, jako je tlak atmosféry, teplota a napětí v bateriích.

Pokaždé někdo z nás vyzkoušel funkci hlavního poplachového zařízení a jiný člen posádky zase prohlédl klimatizaci.

Zpravidla jednou za dva dny jsem prolezl do Apolla a okoukl indikátory jeho systémů. Občas také došlo na inventuru v ledničkách, abychom věděli, kolik nám toho zbývá k jídlu a na jaké dobroty se můžeme těšit.

Musím přiznat, že jsme byli věčně hladová posádka, která se nechtěla vrátit na Zemi jako vyzáblé kostry.

Úbytek astronautů na váze během letu byl známou skutečností, takže lékaři neměli proti našemu bohatému stravování námitky, i když jsme se živili už částečně ze zásob určených pro následující expedici.

Když ranní úklid skončil, mohla se posádka Skylabu konečně věnovat vlastní práci. Na někoho z nás však čekal ještě půlhodinový posilovací tělocvik a po něm mnohem příjemnější omytí těla. Na bicyklu jsme se museli vystřídat všichni, i když to znamenalo vytržení z pokusů. Všichni jsme se také shodovali v názoru, že do oběda se vlastně nic kloudného neudělá.

Na polední jídlo byla vyhrazena asi hodina, ale velice brzy jsme nabyli takové kuchařské zručnosti, že jsme se zpravidla už za třicet minut mohli vrátit ke svým přístrojům, abychom si vynahradili roztrhané dopoledne.

Soustavná odpolední práce, asi čtyři a půl hodiny, byla přerušena jen opětovným cvičením a osobní hygienou.

Poslední fáze našeho denního zaměstnání byla v pět hodin odpoledne zahájena večeří, po které následovala konference se střediskem a příprava letového plánu na příští den, přerušovaná ovšem přestávkami v době, kdy byl Skylab z doslechu sledovacích stanic.

Bylo-li přerušeno spojení na delší dobu, vracel se Garriott ke svému zamilovanému pozorování Slunce a zkusil utrhnout ještě nějaký ten obrázek navíc.

Stejně za chvíli musel přepojit ATM na ovládání ze Země, aby jeho kolegové nepřišli o nějakou tu protuberanci v době, kdy on sám bude spokojeně chrnět ve spacím pytli.

Lousma a já jsme mezitím vyměnili roli papíru v dálnopisu, zlikvidovali odpadky a uklidili zapomenuté předměty.

Závěrečnou denní činností byla úprava spojení s řídicím střediskem. Ten z nás, kdo měl právě službu, zhasil potom světla a ve Skylabu zavládla ničím nerušená osmihodinová noc.

Tak tedy vypadal náš dobrodružný život v družicové laboratoři. Jeho výjimečnost byla odměnou za dlouhé roky čekání i za vyčerpávající měsíce neustále stejného výcviku.

Jenomže . . . My jsme sem nepřišli za dobrodružstvím, ale za poznáním. Poznatky, které se daly získat a materiály, které přivezeme zpátky na Zemi představovaly jedinou splátku všem těm, kteří pracovali na projektech kosmických výprav bez naděje na to, že někdy opustí půdu rodné planety.

Méně vzletně řečeno, dělali jsme pokusy až se z nás kouřilo a někdy byl ATM v permanenci až 9,5 hodiny denně. I tak nás však Země někdy dokázala předběhnout.

Myslím, že to bylo 21. srpna, když astronomická observatoř na Kanárských ostrovech upozornila Vědecké středisko pro přechodné jevy při Smithsonianském institutu na nezvyklou sluneční aktivitu. Z Cambridge v Massachusetts letělo varování do Houstonu a spojařův příkaz zastihl u panelu ATM právě mne. Na pomocné obrazovce H? dalekohledu jsem měl Slunce před sebou jako na dlani. Viděl jsem, jak se za jeho odvrácenou stranou, nepatrně severně od rovníku, vynořila velká zářící bublina, která postupně dosáhla velikosti tří čtvrtin slunečního kotouče.

Měl jsem nervy napnuté k prasknutí, protože v koronografu S052 pro bílé světlo už zase zbývalo poměrně málo filmu a bylo životně důležité pořídit záběry právě v nejdůležitějších fázích erupce.

Odborníci na Zemi neskrblili uznáním a ve mně zůstal pocit, že člověk nemusí být zrovna Garriottem, aby si porozuměl se sluníčkem.

Owen mi zase nezůstal nic dlužen, když začaly zkoušky AMU. AMU, plným názvem Astronaut Maneuvering Unit, byl model dopravního prostředku pro jednotlivce, který jednou astronautům umožní pohyb v blízkosti kosmické lodě, popřípadě přesun prostorem z jednoho plavidla do druhého.

Měli jsme na palubě takovou malou stavebnici, ze které se daly postavit hned tři modely: Jeden komplikovanější, který se věšel za popruhy na záda, se čtrnácti plynovými tryskami, se třemi stabilizačními gyroskopy a s automatikou, po které byl také pojmenován - ASMU, čili Automatically Stabilized Maneuvering Unit. Ovládání bylo na dvou výklopných ramenech na úrovni boků, což dalo celému monstru vzhled opravňující přezdívku "létající křeslo". Nejjednodušší model se jmenoval HHMU, čili Hand Held Maneuvering Unit, měl jen tři trysky, dvě pro pohyb kupředu a jednu pro zpátečku a dost se podobal legendární Whiteově "kosmické koloběžce". Třetímu jsme přezdívali "splašená barová stolička". Byla to malá plošinka, na které jste stáli a ovládali trysky pohybem nohou. FCMU — Foot Controlled Maneuvering Unit - byl však dost špatně ovladatelný přístroj, kterému nedávám mnoho šancí do budoucnosti.

Všechny tři aparáty poháněl stlačený dusík z výměnné kulové nádrže.

Lousma a já jsme AMU zkoušeli prozatím jen ve vnitřní prostoře Skylabu a pomalý let rychlostí asi půl metru za sekundu od stěny ke stěně nebo naopak vzhůru ke kopuli a zase dolů nám působil klukovské potěšení.

Garriott nás jen závistivě sledoval, protože s ním se při pokusu M509 nepočítalo a také nebyl na něj vůbec natrénován. Projevil však kázeň hodnou astronauta a snažil se během čtyř naplánovaných zkoušek sdílet všeobecné nadšení pro věc. Když jsme však vytáhli AMU už pošesté, neodolal a se svolením řídicího střediska se upnul do popruhů.

A teď se ukázala překvapivá věc. Naše krátká instruktáž stačila k tomu, aby ovládl hned napoprvé kosmické vznášedlo naprosto suverénně.

Když se o jeho úspěchu dozvěděl vedoucí pokusu MS09 mjr. Whitatt, okamžité navrhl, aby AMU bylo napříště pokládáno za běžný záchranný systém kosmických lodí, podobně jako jsou padáky nebo plovací vesty neodmyslitelnou součástí inventáře letadel a námořních plavidel.

Ke snímkování Země speciálními kamerami jsme se dostali tuším až někdy začátkem září, ale ani zde jsme nezůstali pozadu, protože 20. 9. měl EREP na kontě o 3000 snímků navíc proti plánu.

Fotografie pořízené ručně Nikonem na kinofilm a Hasselbladem na velký formát se v té době už vůbec nedaly spočítat. Brali jsme vše, co stálo vůbec za zmáčknutí spouště: mraky, cyklony, následky zemětřesení v Mexiku, vulkanickou činnost na Galapágách i nově zrozenou podmořskou sopku u ostrova Niišimo v Boninském souostroví.

Kdoví na co všechno bychom byli vyplýtvali fotografický materiál, kdyby si družicová laboratoř znovu nevyžádala naši pozornost.

V poslední třetině srpna začala nestabilita indikačních gyroskopů prudce stoupat. Od samého počátku Skylabu u nich zlobila klimatizace a dlouhodobý provoz za podstatně vyšší teploty se nutně projevil. Bylo už nejvýš na čase, abychom uvedli do provozu novou sadu, kterou jsme přivezli s sebou ze Země.

K tomu bylo třeba protáhnout kabel průvlakem ve stěně Skylabu a přímo venku na povrchu provést propojení pomocí konektoru. Původní stabilizační systém byl totiž namontován na konstrukci ATM, zatímco bednu s novými gyroskopy jsme umístili v MDA.

Přepojení podle výcviku na Zemi mělo trvat celkem dvacet minut, během nichž hrozilo nebezpečí, že Skylab zbavený stability bude působit těžkosti.

Za těchto okolností jsem se vzdal nároků na druhou kosmickou vycházku a přenechal vystoupení na povrch znovu Lousmovi a Garriottovi.

Sám jsem se uklidil až do kabiny Apolla a čekal s rukama na pákách motorků RCS pro případ, že by družicová laboratoř chtěla provést nějaký bláznivý kousek.

Byla to zbytečná starost. Po odpojení starých gyroskopů se sice Skylab pootočil asi o 6°, což byly jen dvě třetiny předpokládané hodnoty, ale jinak zachovával svoji polohu.

Zásluhu na tom měla bezesporu i Lousmova pohotovost. Jackovi se podařilo zapojit konektor za 9 minut, to jest za méně než polovinu plánované doby. Do třetice všeho dobrého fungovaly nové stabilizační gyroskopy daleko lépe než jejich předchůdcové na ATM od samého začátku letu družicové laboratoře.

Garriott samozřejmě podle plánu zásobil ATM dalším materiálem, takže spokojenost panovala na všech stranách a nemohl ji pokazit ani přechodný pokles výkonu u čtyř baterií, který se ostatně sám od sebe nějak upravil.

Druhá EVA připadla právě na 28. den našeho pobytu v kosmickém prostoru. Podle předchozí dohody na Zemi mělo po této době o dalším prodloužení letu rozhodnout dobrozdání lékařů na základě lékařskobiologických testů i našich subjektivních pocitů.

Byli jsme tedy v kosmu nadále jaksi pod podmínkou dobrého zdraví, ale nikdo z nás nepochyboval, že se to podaří dotáhnout na stanovených 59 dní letu.

První prodloužení do 31. 8. jsme měli už zaručeno a hleděli jsme z něho vytěžit co nejvíce. O tom jsem vám ostatně už vypravoval. Garriott střežil Slunce jako pohádkový drak princeznu a neustále hudroval na ubývající materiál ve filmových kazetách ATM a na nezbytnost šetření.

Při sledování Země nám zase začala dělat potíže anténa mikrovlnného mapovacího radiolokátoru, která se odmítala natáčet v potřebném rozsahu. Doufal jsem, že ji přivedeme k rozumu při poslední kosmické vycházce, ale sklaplo nám.

Situace se zkomplikovala tím, že z netěsného potrubí primárního chladicího systému postupem doby unikla veškerá cirkulující kapalina, takže jsme jej nakonec museli uzavřít.

Pro Skylab sám to mnoho neznamenalo, protože chlazení elektroniky převzal rezervní okruh. Přepojením byla však ohrožena EVA - 3, protože záložního systému nebylo možno použít ke chlazení vody ve skafandrech.

Garriott a já jsme tedy před sebou měli vyhlídku, že se podusíme ve vlastní šťávě. Jediná naděje spočívala v tom, že proudící kyslík dokáže s sebou odvádět dostatečné množství tepla vyrobeného naším tělem a izolovaného jak skafandrem, tak okolním vzduchoprázdnem.

Nakonec to všechno dopadlo jakž takž. Vydrželi jsme venku dvě a tři čtvrti hodiny, jenom bylo třeba rozvážně střídat chvíle pracovního úsilí s chvílemi odpočinku, pokud se člověk nechtěl začít vypařovat do vakua.

Ovšem všechno zlé je pro něco dobré. Rozhled s povrchu Skylabu byl neporovnatelně lepší než pouhý pohled oknem a ve chvílích nuceného odpočinku mohl člověk nerušeně vychutnávat vesmír.

Fantastický byl západ Slunce, který hrál všemi barvami, od jasně bílé, přes narůžovělý odstín až k oranžové hnědi, jež rychle přecházela v modř a v čerň, kterou propalovaly bílé jiskry hvězd.

Ve tmě nad jižním pólem světélkovala polární záře jako řada záclon pod nazelenalým obloukem, přerušeným řadou bílých pásů.

Stáli jsme s Owenem vedle sebe, přidržujíce se konstrukce ATM a zapomínajíce na všechno kolem sebe i na účel naší vycházky na povrch laboratoře.

Teprve východ Slunce nás vrátil do skutečnosti. Nenapravitelný Garriott šel obsloužit ATM, ale napravit hlavu zaseknuté anténě jsme se ani moc nepokoušeli. Jako už dříve byla hlavní překážkou nemožnost zachytit se na povrchu Skylabu v její blízkosti tak, abychom při uvolňování mohli použít síly.

Z celé poslední kosmické vycházky byla nejlepší koupel po návratu, ovšem jen do té doby, než jsem si při omývání houbou uvědomil, že za pouhé tři dny budeme zpátky na Zemi, na palubě letadlové lodi.

S tím se nedalo nic dělat. Naše žádost o desetidenní prodloužení pobytu byla zamítnuta s poukazem, že se nám už jistě stýská po domácí stravě. Museli jsme sníst co jsme si nadrobili s tím Garriottovým žertem. To bylo tak:

V úterý 11. září, krátce po jednom z obvyklých rozhovorů, se v řídicím středisku nečekaně ozval reproduktor:

"Halo, Houstone, zde Skylab. Slyšíte mne tam dole?"

Ticho. Houston neodpovídal. Spojař Robert Crippen asi lapal po dechu, protože na frekvenci Skylabu mluvil melodický ženský hlas:

"Halo, Houstone, slyšíte přece Skylab?!"

Na druhou výzvu Crippen zareagoval:

"Ach ... Skylab ... Ovšem, slyším vás - ale nemohu poznat hlas. Koho to vlastně mám na lince?"

Magnetofon napojený na fónické spojení mu ochotně odpovídal hlasem Garriottovy ženy:

"To jsi ty tam dole, Bobe? Tady Helena na Skylabu."

Ve sluchátkách jsme zaslechli, jak spojař po tomto sdělení polkl, ale "Helena" neúprosně pokračovala:

"Mládenci už neměli hezky dlouho domácí kuchyň. Tak jsem si řekla, že jim něco dovezu. Přepínám, příjem."

"Sakra," vydechl Crippen. "Kdo mne to tahá za nohu? Heleno, jsi to opravdu ty?"

Garriott odhadl svého kolegu opravdu velice dobře, takže předem připravená Helenina replika, zachycená na pásek při nedělním soukromém rozhovoru, dokonale seděla:

"No ovšem," řekl Helenin hlas. "Kdo jiný. Člověče, ten výlet stál za to. Pohled odtud na Zemi je fantastický. Teď se právě dívám na lesní požár v Kalifornii... A východ Slunce, to byla jedna báseň, prostě -"

Hlas se zrychlil a zúzkostlivěl. Garriott vždycky tvrdil, že jeho žena je dokonalá herečka.

" - Bobe, už musím končit. Kluci sem plavou k velitelské sekci a já měla přísně nakázáno, že s vámi nesmím mluvit. Tak nashle, Bobe!"

Garriott zavřel magnetofon, přerušil spojení a celá posádka Skylabu vypukla v hurónský řev. Měli jsme věru proč. Pracovníci, kteří byli právě ve středisku mi později přísahali, že Crippen během Helenina projevu nejprve zbledl, pak zrudl a nakonec zfialověl a lapal po dechu, jako ryba na suchu. Zkrátka byl úplně groggy a jen uboze zasípal do mikrofonu:

"Skylab . . . zde Houston . . . vypněte prosím . . . TACS . . . Desaturace gyroskopů neprobíhala dnes úplně O. K."

Načež vstal zlomeně z křesla a nechal se vystřídat. Jak to vypadalo skutečně, nevím, ale fakt je, že žert Garriottovic rodiny byl neklamným příznakem konce našeho pobytu ve Skylabu.

Hned po návratu z poslední vycházky to začalo doopravdy: úklid, výměna spotřebního materiálu a hlavně příprava na cestu dolů.

Okolnost, že dva z kvadrantů motorků RCS byly vyřazeny z provozu, nás donutila z gruntu změnit pořádek stanovený pro návrat na Zemi.

Jakýkoliv manévr Apolla jen zvyšoval možnost, že odejde ještě další čtveřice trysek. I když se předpokládalo, že ty už poškozené by v případě nouze bylo možno krátkodobě použít, nikdo nehodlal zbytečně pokoušet osud.

Z původního programu byl tedy vypuštěn nejen inspekční oblet Skylabu a separační manévr, to jest motorický úhyb do bezpečné vzdálenosti, ale i přechod Apolla na nižší dráhu. Ze všeho zůstal jen vlastní sestup k Zemi, bez něhož jsme se přirozeně nemohli obejít.

Taková revoluční změna v procedurách si vyžádala spotřebu patnácti metrů papíru na dálnopisu, který tak prodělal zatěžkávací zkoušku po generální opravě. Měli jsme ho totiž před nějakou dobou rozebraný, do posledního šroubku.

Teď vychrlil roli bez sebemenších závad a na nás zbylo, abychom ji co nejpodrobněji prostudovali a ovšem několikrát nasimulovali předepsané úkony v kabině Apolla, aby nakonec všechno dopadlo hned napoprvé naprosto bezvadně.

Tak jsme v těch posledních chvílích pobytu nahoře střídali simulace s ukládáním Skylabu k zimnímu spánku. Přitom došlo i na pavouka Arabellu, kterou jsme hodlali vzít s sebou zpět na Zemi. Byla to odměna za mimořádné výkony v pletení sítí bez ohledu na beztížný stav. Také nás dojalo, jak se Arabella ochotně přizpůsobila naší kuchyni, vařenému masu z přídělů. Její družka Anita byla vybíravější, požírala jen mouchy a když jsme jí ve Skylabu nemohli žádnou předhodit, pošla ze vzdoru hlady už 16. září.

Také Garriottovy dvě rybky a malý potěr narozený z jiker ve Skylabu měl ujít plánované zkáze. Bohužel, nepodařilo se to. Rybky zabilo přetížení při návratu a miss Judita Milesová, která přebírala Arabellu uzavřenou ve zkumavce jako suvenýr na vlastní navržený pokus, shledala s lítostí, že něžně zachází už jen s mumifikovanou mrtvolou.

Vedle úklidu, simulací a nebeské fauny nám navíc přibyla ještě starost s oblékáním.

Původně plánované procedury předpokládaly pro posádku Apolla kompletní skafandry s přílbou a rukavicemi, které po separačním manévru měly být nahrazeny anti-g obleky.

Vzhledem ke zkrácení doby samostatného letu transportní lodi došlo i v tomto směru ke změnám.

Při loučení se Skylabem jsme odložili pracovní kombinézy s patřičným vkusem pro efekt a oblékli se do skafandru. Nyní následoval přestup do Apolla: Lousma, Garriott a nakonec já, tři králové opouštějící své království. Za námi zapadl poklop oddělující kabinu od MDA. Až dosud bylo vše podle původního plánu.

Jakmile se však po vypuštění vzduchu z tunelu prokázala hermetičnost uzávěru, převlékli jsme se rovnou do obleků pro sestup.

Zbývalo už jen prověřit systémy v Apollu a potom se dopravní kosmická loď oddělila od korábu, který byl 59 dnů naším obydlím.

Oddělení bylo provedeno jen pomocí pružinového mechanismu ve spojovacím zařízení, takže jsme získali rychlost asi 10 cm/s.

Díky pomalému vzdalovaní na noční straně nad Indickým oceánem bylo možno ještě dlouho pozoroval Skylab, který ve tmě svými červenými, zelenými, žlutými a bílými pozičními světly připomínal rozsvícený stromeček. Mohli jsme se této předčasné vánoční poezii věnovat zcela nerušeně, protože Apollo vzdor polovičnímu počtu ovladacích trysek letělo zcela hladce.

Napadlo mě přitom, že to konečně není nic překvapujícího. Vždyť dřívější kosmické lodě směřující k Měsíci také při dlouhých pasážích v modu PTC používaly pro úsporu paliva pouze dvě čtveřice motorků RCS.

Na posledním oběhu při letu přes Tichý oceán se nám ještě naskytla podívaná na hurikán Irah, který uprostřed jevil zřetelnou vypouklinu, připomínající horu.

Pohled z výše na bouřící zkázu stál za to, horší už byla okolnost, že zhoršující se povětrnostní podmínky donutily řídicí středisko uvažovat o přeložení místa našeho přistání.

Nakonec k tomu nedošlo, protože Apollo mělo skončit svou pouť 1000 námořních mil od středu hurikánu, ale přes tuto vzdálenost nás nečekalo nic příjemného: nárazový vítr 20 uzlů zvedal vlny do výše 6 až 8 stop. Pěkné vyhlídky!

Zatím jsme se raději pokochali posledním západem Slunce v kosmu, ale těsně před jeho východem, někde nad Malajskem, nás 12 sekund hoření motoru SPS přivedlo blíže ke konečnému cíli.

Kontakt s Guamem byl navázán krátce před vstupem do atmosféry a pokyny ze střediska i naše odpovědi se bleskem střídaly. V těchto okamžicích všechno záleželo jen na mně. Oddělili jsme se od pomocné sekce a sledovali jak se otáčí a vzdaluje od nás.

Pomocí motorků na vlastní kabině jsem kabinu natočil štítem dopředu a vyslechl spokojený hlas spojaře, libujícího si nad naší sestupovou dráhou.

Přišlo přetížení, ztráta spojení a ohnivý chvost kolem kabiny. Fyzický kontakt se Zemí se dostavil rychle a nemilosrdně v podobě narůstajících gé, ale spojení s lidmi se podařilo navázat dost pozdě, až ve výši 10 000 stop, kdy už kabina visela na vytažených hlavních padácích.

"Sedáte si jeden a půl míle od středu dopadové oblasti." volal spojař "A New Orleans je od vás asi šest mil."

Náraz na vodu přišel o šest sekund dřív než jsem čekal. Apollo dostalo pořádnou facku a také jsme se hned překlopili. Dole, na Zemi, nemohl člověk o své poloze pochybovat. Nafoukl jsem balóny na špici kysličníkem uhličitým, zkontrolovali jsme stav kabiny a postupně si změřili krevní tlak.

Doktoři někde daleko za obzorem kývali nad ohlášenými hodnotami spokojeně hlavami a nebylo tedy nutno nás nahonem vytahovat do klece a do helikoptéry.

Počkali jsme si až na jeřáb vrtulníkové letadlové lodi, který nás i s kabinou vyzvedl z vody na letovou palubu. Za necelou hodinu po dopadu jsme mohli uvolnit průlez, dvířka se rozevřela a dovnitř vnikl slaný mořský vzduch. Lichoběžníkovým otvorem bylo vidět bleděmodré pozemské nebe s načechranými obláčky.

Lousma se chopil veřejí a vykročil. Za ním Garriott a já jako velitel poslední. Po pár krocích se nám všem podlamovala kolena, já sám jsem šel drobnými krůčky a nepříjemně jsem při každém vnímal sílu zemské přitažlivosti.

Usadili nás do sedadel na vozítku a dopravili výtahem do lodní nemocnice.

Tam už čekal dr. Royce Hawkins. ale jeho zásahu nebylo zapotřebí. Vcelku jsme na tom byli lépe, než první posádka, ovšem s výjimkou Conrada, který je starý nezmar.

Teď nás čekají podrobné prohlídky, konzultace a tiskovky. Až tohle budu mít za sebou, tak to neznamená konec, ale spíše začátek: cestu do Sovětského svazu a přípravu na společný sovětsko-americký let.

Jenom jsem zvědav, co řekne Skylabu třetí posádka.