Obsah > Pilotované lety > Skylab > Co je to orbitální stanice ?

CO JE TO ORBITÁLNÍ STANICE ?

Pro časopis Letectví + kosmonautika zpracoval Pavel Toufar (L+K č. 1/1973)

Snímky: Archív

MDA, přechodový adaptér Skylabu - jehož vnitřek vidíte na snímku - umožní současné parkování dvou kosmických lodí ApolloDne 19. dubna 1971 ve 3.40 SEČ byla na oběžnou dráhu kolem Země dopravena z kosmodromu Bajkonur sovětská kosmická orbitální stanice Saljut. O necelý týden později se s touto stanicí spojil Sojuz 10 s kosmonauty Šatalovem, Jelisejevem a Rukavišnikovem. Po jejich návratu zpět na Zemi pokračoval Saljut v letu a začátkem června dostal další návštěvu, kosmonauty Dobrovolského, Volkova a Pacajeva ze Sojuzu 11, kteří vstoupili do obytných prostor Saljutu a zabydleli se v nich.

Kosmické orbitální stanice - budoucí ostrovy života, kroužící po oběžných drahách kolem Země, se tedy stávají skutečností. Současně s tímto konstatováním je nutné si uvědomit naléhavou potřebu úpravy mnoha právních otázek, vyslovených v souvislosti se zřizováním orbitálních stanic na dráze kolem Země a s jejich následující činností, uvědomit si potřebu vzniku konkrétních právních norem, které by výslovně upravovaly postavení těchto nových kosmických objektů.

Jeden z návrhů budoucích orbitálních stanicZákladním dokumentem, z něhož je třeba při hledání definice orbitální stanice vycházet, je Smlouva o zásadách činnosti států při výzkumu a využívání kosmického prostoru včetně Měsíce a jiných nebeských těles z 27. ledna 1967, kterou najdeme pod číslem 40/1968 ve Sbírce zákonů a nařízení. Najdeme však v textu této smlouvy specifické normy, které by upravovaly právní základ pro zřizování a činnost kosmických orbitálních stanic v prostoru kolem Země, anebo kolem Měsíce a jiných nebeských těles?

Jednoznačná odpověď je negativní. Při podrobném studiu textu smlouvy totiž neobjevíme žádné jiné vymezení než obecné druhové označení, zahrnující všechny kosmické objekty vypouštěné do prostoru.

Tento závěr vyplývá z článku VII Kosmické smlouvy, jenž obsahuje princip mezinárodní odpovědnosti každého smluvního státu, "který vypouští nebo obstarává vypouštění objektů do kosmického prostoru včetně Měsíce a jiných nebeských těles", a stejně tak každého smluvního státu "z jehož území nebo zařízení se objekt vypouští", za škody "způsobené těmito objekty". Podobně také článek IV, obsahující opatření demilitarizačního charakteru, ať již úplné nebo dílčí, v němž "smluvní státy se zavazují neumísťovat na oběžnou dráhu kolem Země žádné jiné objekty nesoucí jaderné zbraně ...". Velmi jasné je znění článku VIII Kosmické smlouvy, v němž se hovoří o právním postavení umělých kosmických objektů vypouštěných do kosmického prostoru: "Smluvní stát, v jehož rejstříku je objekt vypuštěný do kosmického prostoru zapsán, si zachovává jurisdikci a kontrolu nad tímto objektem a nad celou jeho posádkou po dobu, kdy se nachází v kosmickém prostoru nebo na nebeském tělese." Dále článek stanoví, že pobytem v kosmickém prostoru nebo na nebeském tělese, či návratem na Zemi nemá být dotčeno "vlastnictví objektů a jejich součástí vypuštěných do kosmického prostoru, včetně objektů, které přistály nebo byly zkonstruovány na nebeském tělese."

Objektem právní úpravy zřizování a činnosti orbitálních kosmických stanic jsou kosmické orbitální stanice. Kosmická smlouva z 27. ledna 1967 však pro tyto kosmické objekty (jak vyplývá z uvedených příkladů) nenašla specifickou úpravu a zahrnuje je pod obecné označení "kosmický objekt" ("objekt").

Co všechno můžeme pokládat za kosmický objekt? Především to jsou kosmické lodi, umělé družice, nepilotované průzkumné sondy, rakety a jejich součásti, pokud se oddělí. Například článek XII Kosmické smlouvy uvádí "stanice, zařízení, výstroj a kosmická plavidla na Měsíci a jiných nebeských tělesech ...". Kosmickým objektem bude v tomto případě stanice a kosmické plavidlo, rozhodně ne výstroj (např. skafandr) a patrně ani zařízení, které bývá součástí kosmických objektů.

Užší označení kosmického objektu najdeme v článku V Kosmické smlouvy. V souvislosti s pilotovanými kosmickými lety hovoří text článku o objektu, kterého užívají kosmonauti ke svému letu, jako o "kosmickém plavidle".

Toto nepříliš zřetelné rozdělení na obecně pojaté objekty (kosmické objekty) a pilotované objekty, nebo objekty nesoucí lidskou posádku (kosmická plavidla), doplňuje další rozdělení podle způsobu uplatnění demilitarizačních zásad. Článek IV rozděluje kosmické objekty na objekty vypuštěné do kosmického prostoru, objekty jejichž úkolem je obíhat kolem Země a objekty na Měsíci a jiných nebeských tělesech.

Kosmická smlouva zavádí pro Měsíc a jiná nebeská tělesa mírový režim s výslovným zákazem budování vojenských základen, zařízení a opevnění, zkoušek jakýchkoli zbraní a provádění vojenských manévrů (čl. IV.) Podobně také platí odlišná zásada od ostatních kosmických objektů pro objekty, které přistály na Měsíci nebo jiných nebeských tělesech, zakládající volný přístup představitelů ostatních smluvních stran na základě vzájemnosti a při dodržení blíže určených podmínek (čl. XII). Pokud jde o objekty, které mají obíhat kolem Země, zmiňuje se o nich Kosmická smlouva odlišněji v článku IV, a stanoví pro ně dílčí opatření demilitarizačního charakteru, zatímco objektům, které přistály na Měsíci nebo jiných nebeských tělesech, přisuzuje opatření úplné (stoprocentní) demilitarizace: "Měsíc a jiná nebeská tělesa se využívají všemi smluvními státy výhradně pro mírové účely".

V souvislosti s dílčím opatřením demilitarizačního charakteru, týkajícím se objektů umísťovaných na oběžnou dráhu kolem Země, hovoří Kosmická smlouva nepřímo také o objektech, pohybujících se v kosmickém prostoru: "Smluvní státy se zavazují neumisťovat na oběžnou dráhu kolem Země žádné objekty nesoucí jaderné zbraně nebo jakékoli jiné druhy zbraní hromadného ničení, nezavádět tyto zbraně na nebeská tělesa a nerozmisťovat tyto zbraně jakýmkoli jiným způsobem v kosmickém prostoru" (čl. IV).

Z uvedeného rozboru zásad a ustanovení Kosmické smlouvy vyplývá, že text smlouvy určitým způsobem hovoří odlišně o objektech, pokud se pohybují v kosmickém prostoru (ať již na oběžné dráze kolem Země, kolem Měsíce či kolem jiných nebeských těles, nebo ať směřují ke stanovenému cíli volným kosmickým prostorem), a objektech, které přistály na Měsíci nebo na některém jiném nebeském tělese, popřípadě o zařízeních nebo stanicích tam vybudovaných. Jediný případ zúžení obecného pojmu kosmického objektu (objektu) najdeme pouze v souvislosti s pilotovanými kosmickými lety nebo lety s lidskou posádkou, kde se o kosmických objektech hovoří úžeji jako o "kosmických plavidlech".

První orbitální stanicí se stal Saljut 1, vypuštěný v dubnu 1970. Na kresbě je zachycen s transportní lodí SojuzDosavadní právní úprava Kosmické smlouvy z 27. ledna 1967 tedy poskytuje možnost zahrnovat kosmické orbitální stanice pod obecné označení "kosmický objekt" ("objekt"), či pod označení "kosmické plavidlo", jestliže předpokládáme (jak vyplývá z výkladu dále), že možnost přítomnosti člověka na palubě je jedním z definičních znaků kosmické orbitální stanice.

Mnoho diskusí nad otázkou postavení kosmických orbitálních stanic však dokazuje, že další vývoj právní úpravy povede k vypracování dokumentu, týkajícího se výlučně kosmických orbitálních stanic, jejich postavení a činností. Prvním krokem při řešení takového problému bude určení předmětu právní úpravy, tedy vymezení pojmu kosmické orbitální stanice. Takové konkrétní vymezení bude kosmické orbitální stanice oddělovat od jiných kosmických objektů (kosmických plavidel), a od ostatního zařízení či výstroje na Měsíci, nebeských tělesech a v kosmickém prostoru. Náš zájem poutá především problematika kosmických orbitálních stanic na oběžné dráze kolem Země vzhledem k aktuálnosti problému. Okrajově se zmíním jen o základních otázkách postavení a činnosti kosmických orbitálních stanic na dráze kolem Měsíce a jiných nebeských těles.

Z dosud známých projektů Saljut a Skylab, případně z dalších projektů i jednotlivých obecných úvah o významu kosmických orbitálních stanic, můžeme určit základní charakteristické znaky těchto objektů:

1. Mnohoúčelovost a jednota činnosti, kterou těmto objektům určuje letový program;

2. Přítomnost anebo možnost přítomnosti posádky na palubě kosmické orbitální stanice;

3. Relativně trvalé umístění v určitém výškovém úseku souhrnu oběžných drah kolem Země;

4. Mnohonásobně větší složitost těchto objektů před obyčejnými kosmickými objekty.

Uvedené charakteristické znaky kosmické orbitální stanice nelze při zkoumání toho kterého kosmického objektu uvažovat samostatně, protože při samostatném uplatnění mohou často vést k odlišnému posuzování. Tak například přítomnost posádky je typická pro kosmické lodi, tedy podle pojmového vymezení Kosmické smlouvy pro kosmická plavidla. Relativně trvalé umístění objektu v určitém výškovém souhrnu oběžných drah kolem Země může být charakteristické například pro určení telekomunikační umělé družice. Mnohoúčelovost a zároveň jednota činnosti je charakteristická i pro některé složité umělé družice Země, plnící komplexní program vědeckého výzkumu. Sama o sobě rozhodně mnohoúčelovost nestačí, protože je nutné počítat s tím, že vzhledem k vysokým finančním nákladům na jednotlivé starty a experimenty s umělými kosmickými objekty, povede cesta dalšího vývoje kosmického výzkumu směrem stavby mnohoúčelových umělých družic. To ostatně dokazují již dnešní experimenty.

Použití dvou základních charakteristických znaků kosmické orbitální stanice, uvedených pod bodem 1 a 2, při určování charakteru kosmického objektu ukazuje, že zkoumaný objekt se od kosmických lodí odlišuje mnohoúčelovostí a od mnohoúčelových umělých družic Země zase přítomností anebo možností přítomnosti posádky na palubě. Přítomnost posádky na palubě kosmické orbitální stanice nemusí být trvalého rázu. Konečně to naznačuje druhá část bodu 2, charakteristického znaku kosmické orbitální stanice. Postačí jestliže stanice je uzpůsobena k tomu, aby mohla nést na své palubě posádku, tedy buď pro krátkou výpravu anebo pouze pro kontrolní službu, plnící určené údržbářské úkoly přístrojového vybavení stanice pouze po určitou dobu, zatímco v ostatním pracuje stanice automaticky. Podobným způsobem například pracovala sovětská experimentální orbitální stanice Saljut, přestože její určení bylo samozřejmě vedeno nutností přítomnosti posádky. Na palubě současných orbitálních stanic se předpokládá přítomnost posádky, která má plnit komplex lékařskobiologických experimentů, některé další základní vědecké úkoly a především kontrolovat činnost experimentální stanice. Od dlouhodobých letů kosmických lodí, v jejichž programu jsou podobné cíle, se kosmické orbitální stanice odlišují navíc mnohoúčelovostí letového programu, mnohonásobně větší složitostí konstrukce a vnitřního vybavení.

Základní pojmové označení kosmické orbitální stanice není možné provádět mechanicky pouze označením při registraci objektu. Jak je výše naznačeno, označení užívané v oficiálním zpravodajství nebo v odborných zprávách o průběhu letu, nebo při registraci objektu, závisí na základních bodech charakteristiky. Podle dosavadních zkušeností i podle studia projektů dalších orbitálních stanic jsem uvedl čtyři základní body této charakteristiky. Za základní znaky můžeme považovat "mnohoúčelovost", která určuje zmíněným objektům jejich letový program a v pevném svazku s tím i "přítomnost posádky" na palubě kosmické orbitální stanice (anebo alespoň možnost přítomnosti posádky na palubě stanice). Druhý bod charakteristiky, jak jsem výše naznačil, vystihuje rozlišení na kosmické orbitální stanice, na jejichž palubách se bude pravidelně (v určených časových periodách) střídat posádka, a na kosmické orbitální stanice, jejichž činnost bude svým způsobem automatizována a člověk bude na jejich palubě dočasně, především s kontrolními a údržbářskými úkoly a jen omezeným programem plnění vědeckých pokusů.

Americký Skylab, který v letech 1973 - 1974 zabydlely tři posádky, byl obsluhován kosmickou lodí Apollo.V budoucnosti budou kolem Země po oběžných drahách létat mnohaúčelové umělé družice, jejichž opravu bude člověk provádět při pravidelných kontrolních letech v dopravních raketových člunech, startujících právě ze stálých orbitálních stanic, kroužících kolem Země. V tomto případě bychom se mohli dostat až k možnosti splynutí podobných družic s kosmickými orbitálními stanicemi. Dělítkem je však právě uvedená možnost přítomnosti člověka na palubě orbitální stanice po určitou dobu k plnění některých úkolů. Není samozřejmě důležité, zda kosmonauti tyto stanovené úkoly splní, záleží pouze na konstrukci objektu, jenž dovoluje pobyt posádky uvnitř - nikoli pouze krátkodobý vstup do vnitřního prostoru ke kontrole mnohaúčelové umělé družice. Při vstupu do takové družice je totiž posádka závislá na zajištění životních potřeb z dopravního raketového člunu nebo z vlastních autonomních zdrojů umístěných ve skafandrech.

Rozbor bodu 2 charakteristiky kosmické orbitální stanice vede k závěru, že přítomnost nebo možnost přítomnosti posádky na palubě kosmické orbitální stanice předpokládá samostatnou možnost zajištění životních potřeb člověka autonomním systémem orbitální stanice. Nikoli vnějšími zdroji z jiného kosmického objektu.

Zbývající body charakteristiky - 3 a 4 (relativně trvalé umístění stanice v určitém výškovém úseku souhrnu oběžných drah kolem Země a mnohonásobně větší složitost kosmické orbitální stanice před obyčejnými kosmickými objekty) jsou doplňujícími body charakteristiky kosmické orbitální stanice.

Konečná právní definice kosmické orbitální stanice se stane základem příští smlouvy, upravující postavení a činnost těchto složitých a rozměrných kosmických objektů na dráze kolem Země a později snad i na oběžných drahách kolem jiných nebeských těles. Taková smlouva bude dalším krokem na cestě za "pravidly dobrého chování" v kosmickém prostoru.


Přepis textu: M.Filip, 15.4.2003

Aktualizováno : 08.05.2003

[ Obsah | Pilotované lety | Skylab ]

Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.