Obsah > Pilotované lety > Apollo > Připraveni na peklo

Saturn V a kosmonautický záchranný oddíl NASA

Pro časopis Letectví + Kosmonautika zpracoval Jan Kolář, SPACE (L+K č. 6 / 1971)

Snímky: O. Karásek a archív

Vyprošťovací pásový transportér - v pozadí raketa Saturn V na rampěMnoho se již napsalo o tom, jak je povolání kosmonautů nebezpečné, jaké nástrahy na ně číhají. A to nejen ve vesmíru, v beztížném stavu či při přetížení v rachotu pracujících raketových motorů, ale i na rodné planetě, kde jim technika může připravit mnohé kruté chvilky, jestliže se vymkne z rukou lidí, kteří ji ovládají.

Raketa Saturn V. Nejmohutnější a nejvýkonnější dopravní prostředek, jaký kdy člověk sestrojil. Každý alespoň jednou viděl na filmu či fotografii její štíhlé dlouhé tělo, připravené na startovací rampě splnit své poslání - dopravit v kosmické lodi Apollo na Měsíc tři obyvatele planety Země. Raketa má v sobě dostatek energie (rovná se výkonu Hoowerské hydroelektrárny), které je k tomu zapotřebí. Ale je v lidských možnostech ovládnout toto obrovské množství nashromážděné energie? Dosud se to dařilo a doufejme, že ani v budoucnosti tomu nebude jinak. Avšak nezdaří-li, se to, ukáže tato elegantní raketa se vší silou ničivou tvář svých schopností. Nikdo dnes nemůže s určitostí říci, co by se stalo, kdyby se raketa na rampě vznítila nebo vybuchla. Rozsah zkázy lze jen odhadovat.

Člen záchranného oddíluZ tohoto hlediska je 110 m vysoký Saturn největší dosud vyrobenou bombou, obsahující 2 880 tun petroleje, kapalného kyslíku a vodíku, rakety na tuhé palivo, kilometry vysokotlakého olejového potrubí a elektrických spojů. Stačí, aby jediná z miliónů jejích částí nepracovala správně a spoutaná energie v ničivém výbuchu rozdrtí, smete a spálí vše nechráněné v okolí několika kilometrů. Výpočet udává číslo ekvivalentní účinku kilotunové bomby. Čili 1 000 tun TNT. Číslo varovné, které nutí k zamyšlení. Vždyť nejbližší stanoviště při startu - u montážní budovy VAB, kde je umístěno středisko řídící start a v jeho sousedství tribuna pro reportéry, televizní a rozhlasové pracovníky i návštěvníky - je vzdálené 5 400 metrů od rampy 39. A přesto i v této vzdálenosti je se zpožděním několika vteřin patrné působení tlakové, zvukové a tepelné vlny, způsobené pěti motory prvního stupně Saturnu V.

Málokdo si však v okamžiku startu vzpomene na skupinu lidí, kteří jsou v té době k raketě desetkrát blíž - na členy kosmonautického záchranného oddílu. Čekají v plné pohotovosti na povel z řídicího střediska startu, aby v případě nutnosti pronikli ke kosmické lodi a dopravili kosmonauty do bezpečí.

Když se po tragicky překvapivém požáru 27. ledna 1967 uvažovalo o nutných změnách a zlepšeních, vyvstala potřeba zkrátit dobu od vyhlášení poplachu k evakuaci kosmické lodě. Dosavadní dvě minuty bezpečnostní techniky neuspokojovaly. Tehdy se vytvořil čtrnáctičlenný oddíl, pečlivě trénovaný v nejrůznějších úkonech záchranné operace. Jsou připraveni k vysoce nebezpečné akci záchrany kosmonautů při vzniku požáru, nebo možnosti exploze rakety před, při nebo těsně po zapálení jejích motorů.

Měřítkem jejich současné dovednosti je následující výkon: za 54 vteřiny po vyhlášení poplachu, evakuují tři muže z kosmické lodě. Trénují neustále, v týdnech před startem i osm hodin denně v tvrdých podmínkách velkého hluku a žáru, aby v den startu byli stoprocentně připraveni. Tehdy zaujmou svá místa půl kilometru od startovací rampy. V této vzdálenosti je hladina hluku od motorů taková, že se snad ani nedá nazvat hlukem. Je to nepředstavitelný, ohromující, šílený řev, který drásá ušní bubínky. Rovněž sálající žár, připomínající "otevřenou pec, může snadno zapálit. Členy záchranné skupiny proti těmto vlivům částečně chrání nehořlavé stříbrné ochranné obleky, speciální boty a přílby. Tak oblečeni vyčkávají ve třech zvlášť uzpůsobených vojenských pásových transportérech, pokrytých vrstvou ablativního materiálu.

Záchranný oddíl na stanovištiPři závěrečném předstartovním odpočítávání jsou plně soustředěni na signál z řídicího střediska startu, vzdáleného několik kilometrů za nimi. Zatím se nikdy signál neozval a každý ze skupiny věří, že nikdy neozve. Pokud se však v jejich sluchátkách přece jen ozve povel VPŘED, jsou odhodláni dát se okamžité do závodu s časem. Do závodu, v němž rozdíl několika vteřin představuje rozdíl mezi životem a smrtí. Neprodleně, bez ohledu na skutečnost, že v případě požáru hrozí nebezpečí výbuchu, vyjedou rychlovýtahem startovací věže do výšky 96 metrů. Je to totiž jediný způsob možné záchrany tří kosmonautů, uzavřených ve velitelské sekci Apolla, a oni vědí, že celá trojice na ně spoléhá.

Činnost každého člena záchranné skupiny je předem promyšlena do nejmenších detailů a on sám ji bezpočtukrát nacvičoval. Po přístupové lávce přiběhne ke kosmické lodi “horký tým" zachránců. Pokud kosmonauti ještě neotevřeli poklop kabiny, vyrazí jej a odklidí z cesty, jeden z nich vnikne do kabiny a naučenými pohyby odpojí přívody kyslíku, komunikační kabel a ostatní pojítka mezi skafandry a kosmickou lodí, uvolní a odhodí popruhy sedadel. Další muž u vstupního otvoru má speciální vytahovací tyč zakončenou hákem, kterou zaklesne za skafandr a vytahuje jednoho kosmonauta za druhým. Zbývající členové “horkého týmu" vypomáhají podle potřeby kosmonautům. Další činnost je závislá na okamžité situaci, příčině jejich zásahu a časových možnostech. Podle okolností může velitel operace zvolit jednu ze tří předem stanovených možností:

V první se předpokládá velmi rychlý sjezd po 600 metrů dlouhém ocelovém laně, napjatém od vrcholu startovací věže do blízkosti betonového bunkru, kde čeká zbytek členů záchranného oddílu. Po laně mohou sjet všichni společně nebo jednotlivě kabinkou, připomínající sedačkovou lanovku. Rychlost při sjezdu dosáhne 100 km/h.

Druhá varianta předpokládá sjezd rychlovýtahem k patě věže a přesun do připravených záchranných transportérů.

Vyprošťovací lanovkaPoslední možností, kdy může každou vteřinou dojít k explozí, je únik do betonového krytu přímo pod startovací rampou. Rozhodující úlohu zde hraje jakýsi tobogán z nerezavějící oceli, potažený zevnitř teflonem, se vstupním otvorem u dveří výtahu. Osm vteřin trvá “jízda" tímto 60 metrů dlouhým tunelem — maximální rychlostí 65 km/h — ústícím u vstupu do bunkru, vybudovaného 12 m pod zemí. Rychlost zbrzdí zvyšující se tření na speciálních materiálech u vyústění tunelu a dopad na neoprénové podlaze vstupní místnosti. Z ní vedou ocelové dveře o tl. stěny 90 cm do vlastního bunkru. Celá trasa od kabiny Apollo až sem měří asi 180 m a lze jí překonat za necelé půldruhé minuty. Betonový bunkr o průměru 9 metrů má 75 až 120cm stěny. Je projektován tak, aby odolal výbuchu rakety a s tím spojenému přetížení 58 g. Dvacet centimetrů silná podlaha spočívá na čtyřiadvaceti ocelových pružinách (průměr 45, výška 90 cm), které zredukují předpokládané přetížení na 4 g. Dvacet lidí, kteří v případě nouze do této místnosti uniknou, má zajištěnou dodávku životních potřeb po čtyřiadvacet hodin. Do té doby musí bunkr opustit. A to buď 400 metrů dlouhou betonovou větrací šachtou, sloužící k přívodu vzduchu do pracovišť pod rampou, kde bude připravený záchranný transportér, nebo -pokud výbuch tuto cestu zatarasí - po odstranění 6,5 metrové vrstvy zeminy poklopem ve stropě bunkru.

Vyprošťovací transportéry před odpalovací rampou na mysu KennedyČlenové záchranné skupiny, z nichž dva - Roy Terry (vedoucí skupiny, který se současně stará o trénink) a jeho pravá ruka AI Wozniak zde pracují od jejího založení - dopodrobna znají každý úsek cesty do bezpečí. Všichni mají pevně stanovené úkoly. G. E. Bidault, který vede “horký tým", otevírá poklop kabiny a pomáhá při vytahování prvního kosmonauta. Zatímco Roderich A. Hobbs vstupuje dovnitř a odpojuje skafandry, Randle Marlow pracuje s vytahovací tyčí. O druhého kosmonauta se stará Adolph Garza, a Charles H. Short, asistent vedoucího, zůstává v záloze. Pro úplnost se sluší uvést i zbývající - řidiče záchranných transportérů č. 1, 2 a 3 dělají David Fullam, Albert Praetorius a James P. McCallum. Kombinovanou funkci lékaře a technika zastává v transportéru č. 1 Joseph L. Nobles, v č. 2 William Churchill a v č. 3 Jim Tanner. Poslední člen záchranného oddílu, George Hoggard, sedí v transportéru č. 2 a zasahuje tam, kde je to nejvíce potřeba.

Tak vypadá skupina odvážlivců, kteří jsou poslední instancí při záchraně trojice pozemšťanů, jimž osud může přinést stejně slávu a vítězství jako smrt.

Fotografie k článku:

  1. Vyprošťovací pásový transportér - v pozadí raketa Saturn V na rampě
  2. Člen záchranného oddílu
  3. Záchranný oddíl na stanovišti
  4. Vyprošťovací lanovka
  5. Vyprošťovací transportéry před odpalovací rampou na mysu Kennedy

Přepis článku: M.Filip, 20.8.2003

Omluvte zhoršenou kvalitu některých fotografií, způsobenou skenováním z nekvalitních kopií článku z L+K.
Originál článku z časopisu nemám k dispozici.

Aktualizováno : 27.09.2003

[ Obsah | Pilotované lety | Apollo ]

Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.