Obsah > Pilotované lety > Apollo > Apollo 14 > Apollo 14 v L+K 7-13/1971
BLOUDĚNÍ MEZI BALVANY

NASA projekt APOLLO: AS-509

Pro časopis Letectví + Kosmonautika zpracoval Astronautický klub SPACE (L+K č. 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13 / 1971)

Snímky: NASA, IBM

I.

Američtí astronauté - posádka Apolla 14, zleva: pilot měsíčního modulu Edgar B. Mitchell, velitel letu Alan B.Shepard ml. a pilot velitelského modulu Stuart A. Roosa Red Tanner, reportér washingtonského rozhlasu, pohlédl zaskleným oknem zvukotěsné kabiny, umístěné v budově poblíž montážní haly na mysu Kennedy.

Spolu s 2 088 kolegy z různých listů a rozhlasových společností ho sem přitáhla raketa Saturn V číslo 509, která se tyčila asi pět kilometrů odsud na odpalovací rampě A. Na tu vzdálenost se podobala černé tužce na světlejším pozadí a bylo těžké si představit, že za necelou čtvrthodinu se vznese do vesmíru i s lidskou posádkou v kabině na její špici.

Nahoře nad raketou se v silném západním větru hnala roztrhaná oblaka, která na horizontu tvořila souvislou hrozivou hradbu.

Red Tanner si navyklým pohybem nasadil sluchátka s prstovým mikrofonem, přezkoušel spojení s techniky a pohlédl na dosud temnou obrazovku televizoru na stolku v rohu místnosti. Podle operačního času na tabuli dole na trávníku chyběly do začátku reportáže ještě dvě minuty.

Red Tanner přelétl očima předem připravené poznámky a tištěné životopisy posádky Apolla 14.

Alan B. Shepard ml., velitel lodi, stáří čtyřicet sedm let, ženatý, dvě děti. Edgar D. Mitchell, LMP, čtyřicet let, dvě děti. Stuart A. Roosa, CMP, třicet sedm let, čtyři děti. Vzdělání, praxe, rok vstupu do NASA, tečka. Žádný zajímavý klípek Red Tanner v textu neobjevil, snad proto, že se podvědomě soustřeďoval na hlášení mluvčího ze střediska řídícího start.

Jako na zavolanou ve sluchátkách zapraskalo a ozval se hlas Jacka Kinga. PAO oznamoval, že přípravy ke startu byly přerušeny vzhledem ke zhoršení počasí následkem opožděného přechodu srážkové fronty od západu.

Red Tanner se naklonil k oknu. Časový údaj ustrnul na T - 08.02 a na obloze nad mysem se teď rozprostírala souvislá vrstva mraků ve výši asi 2 000 stop.

Do třetice všeho zlého přišel právě v tom okamžiku pokyn k zahájení relace. Red Tanner v duchu zaklel a nahlas zopakoval do mikrofonu neradostnou situaci. Stručně zrekapituloval činnost posádky Apolla 14 od ranního oblékání přes obligátní steak s vejci až k nástupu do kabiny, kde už astronauti trčeli dobré dvě hodiny. Teď měli tohle nadělení k lepšímu.

Nejlépe to vystihl Deke Slayton, když utěšoval veterána Sheparda:

“Je to jako za starých časů, parde, pořád samý odklad."

Sál číslo 2 ve středisku startovních operací na Merritt Islandu 25. ledna 1971 v 9 hodin dopoledne. Vedoucí startovních příprav Charles F. Henschel startuje Countdown. Je T mínus čtyři dny a šest hodin.Slaytonova útěcha však nepohnula ukazatelem času ani o vteřinu a Red chmurně uvažoval, zda se podaří vzlétnout do sedmi do večera, kdy končilo startovní okno. Vyhlídka na osobní zdržení byla stejně málo lákavá jako možnost odsunutí celého letu na začátek března. Proto reportér skoro nadskočil, když PAO oznámil, že podle pokynu Walta Kapryana bude countdown pokračovat za pět minut celá, tedy v 15.55 místního času.

Red Tanner přerušil diskusi svého kolegy Normylea s inženýrem Hammersmithem o úpravách kosmické lodi po zkušenostech s “třináctkou" a narychlo zopakoval posluchačům, že startovní váha kosmické lodi i s raketou je asi 2 924 tun a startovací tah motorů 3 300 tun. Následovaly volací znaky pro CSM — Kitty Hawk, pahorek, kde bratří Wrightové prováděli první pokusy se svým podivným kachním letadlem — a Antares pro LM. Antares, nejjasnější hvězda v souhvězdí Štíra má být průvodcem Sheparda a Mitchella při sestupu na Měsíc. Cílovou oblast zdědili po “třináctce" a měli tedy přistát v geologické formaci a na okraji kráteru Fra Mauro, pojmenovaném po italském františkánu a kartografovi měsíčního povrchu.

Když dokončil tyto informace pro méně zasvěcené, ponechal Red Tanner rozumně slovo mluvčímu střediska a sám neprofesionálně podlehl kouzlu odpočítávání posledních vteřin.

Deset... devět... start zážehové sekvence ... šest... pět... čtyři... tři... dva ... všechny motory v chodu ... start!

Sotva doznělo poslední slovo, vykřikl:

“Lift off!" a vzletnými slovy popsal sloup ohně, na němž zpočátku kolísala raketa Saturn V, než se plynule vznesla do mraků.

“Přece je ten Saturn o trochu větší než Mercury Redstone!"Deset vteřin po startu už dostával do sluchátek údaje komentátora Mc Leaishe, PAO z Houstonu. Vizuálně byl odkázán jen na obrazovku televizoru, ale nelitoval. Buď byla posádka letadla nahoře nad mraky neobyčejně šikovná a měla kliku, nebo tam panovaly mimořádně příznivé atmosférické podmínky.

Obraz byl vynikající. Bylo zřetelně vidět rozšiřující se chvost plamenů z motorů prvého stupně. Potom raketu na okamžik obklopil mrak dýmu, když se zažehly skoro současně brzdicí rakety prvního stupně a rozběhové rakety druhého.

Red Tanner pozoroval, jak se S-IC opožďuje, sledován rozptylující se stopou dýmu z trysek. Kyslíkovodíkový plamen motorů druhého stupně byl sice neviditelný, zato však bylo zřetelně znát oddělení mezistupňové konstrukce a odhození záchranné věže. Obě teď už zbytečné součásti zůstávaly pozadu jako rozplizlé světelné skvrny v levém dolním rohu obrazovky, zatímco temný obrys rakety směřoval šikmo vpravo nahoru.

Red Tanner občas stručně pronesl slovo na vysvětlenou a technici od režijního pultu ho doplňovali zachycenými rozhovory mezi kosmonauty a řídicím střediskem.

Za dvanáct minut bylo po všem. Jakmile dal Houston posádce Kitty Hawku “orbital-go", což v hantýrce znamenalo, že zjištěné parametry jsou v pořádku a že lze pokračovat v letu po parkovací dráze, ukončil Red Tanner stručným shrnutím reportáž a sbalil fidlátka, aby se spěšně přesunul do Houstonského řídicího střediska.

********************************************************************************************************************

Nákres a popis úprav kosmické lodi Apollo, na základě výsledků vyšetřování havárie Apolla 13:

Nákres a popis úprav kosmické lodi Apollo, na základě výsledků vyšetřování havárie Apolla 13 Sektor I — přidaná třetí nádrž na kyslík
Sektor II a III — nádrže s okysličovadlem (kysličník dusičitý) pro motor SPS
Sektor IV — tři palivové články, dvě nádrže na kyslík, dvě nádrže na vodík, přidaná pomocná baterie
Sektor V a VI — nádrže s palivem (50 % asym. dimethylhydrazinu a 50 % hydrazinu) pro motor SPS
Centrální sektor — nádrže se stlačeným heliem

Rozměry v mm

Po havárii Apolla 13 vyšetřovací komise na základě výsledků vyšetřování (viz L + K č. 21/1970, str. 827 - Apollo 13 - Příčiny vzniku požáru) doporučila řadu úprav v konstrukci kosmické lodi. Největší změnu představuje přidání třetí nádrže s kapalným kyslíkem do dosud prázdného sektoru I na pomocné sekci, odstranění míchadel a termorelé z kyslíkových tanků a umístění záložní baterie do SM.

Nový kyslíkový tank je na opačné straně pomocné sekce než původní tanky (viz obr.). Potrubí, propojující nádrže, je přerušeno ventilem, kterým je možno třetí tank odpojit od zbývajících v případě podobné havárie, jaká potkala Apollo 13. Po odpojení by však byly vyřazeny z provozu i palivové články, neboť třetí kyslíková nádrž by dodávala kyslík pouze klimatizačnímu zařízení. Elektrické rozvody uvnitř všech nádrží jsou nyní uloženy v ocelových trubkách. Kromě toho byla do každého tanku přidána ještě třetí topná spirála. Na rozdíl od předcházející konstrukce, kdy se vypínaly a zapínaly obě spirály současně, je nyní možno zapnout buď jednu, dvě nebo tři najednou. Na nosnou konstrukci topení bylo přidáno tepelné čidlo; druhý teploměr, měřící celkovou teplotu v nádrži, byl přemístěn do výhodnější polohy. Údaje z obou teploměrů jsou přenášeny telemetrií na Zemi a mohou být odečítány i na palubní desce ve velitelské sekci. Míchadla, která měla zabraňovat oddělení plynné a kapalné fáze, byla zcela odstraněna, protože se ukázala být vcelku zbytečná na základě zkušeností z předchozích letů. Hliníkové trubky kapacitní měrky byly nahrazeny požárně méně nebezpečnými ocelovými. Místo pájení se užívá nyní výlučně sváření.

Pomocná baterie v pomocné sekci je umístěna v sektoru IV. Tvoří ji chemické články, kysličník stříbrný/zinek, je nedobíjitelná, identická s bateriemi v přistávacím stupni LM. Má kapacitu 400 Ah a váží 61 kg.

Do výbavy velitelské sekce bylo přidáno pět vaků z umělé hmoty, každý o objemu 3,785 litru (1 galon), spolu s plnicí hadicí, systémem ventilů a kohoutkem pro pití. Balík s vaky je připevněn na podlaze kabiny. Za určitých okolností může totiž vynucené snížení proudu způsobit tak velký pokles teploty, že voda v nádržích CM zmrzne. Předtím je však možno naplnit nouzové vaky vodou.

********************************************************************************************************************

II.

Pohled do výpočetního střediska v Houstonu. Je zde umístěno pět sestav počítače IBM System 360 Model 75/J, každý s pamětí čtvrt miliónu slov a rychlostí dvaapůl miliónu operací za vteřinu. Ke každému stroji lze připojit až 196 periferních zařízení “Báječné, opravdu báječné. Ten start se perfektně vydařil. Polovina naměřených technických dat nám sice kvůli tomu zatracenému multiplexeru chybí, ale na dráze jsme bezpečně, Paule."

Scott Hammer si to mohl dovolit tvrdit, protože byl BSE-1, Booster Systems Engineer, neboli hlavní inženýr skupiny, která měla na starosti systémy nosné rakety Saturn V. Jeho slova potvrdil komplex počítačů, který předpověděl životnost lodi na dráze nejméně na sedm oběhů, a na celé řadě pultů se rozsvítilo “ORBITAL GO".

Po pravici a po levici BSE-1 ve druhé řadě v hlavním sále letového střediska v Houstonu seděli před panelem s třemi obrazovkami a řadou světelných indikátorů a tlačítek oba jeho kolegové BSE-2 a BSE-3. Ve vedlejší místnosti k nim patřila ještě skupina sedmi mužů, kteří právě v tomto okamžiku zuřivě zajišťovali další úspěšný průběh šťastně započatého letu Apolla 14. Všichni byli rovněž označeni zkratkami, které charakterizovaly jejich funkci. Jakmile raketa dosáhla bezpečně oběžné dráhy, zařídil ENSE, pátý člen skupiny, neprodleně desaktivaci pyrotechniky, určené ke zničení stupně S-IVB v případě havárie. V tomto okamžiku už bylo po starosti a světelný signál to sděloval nejen trojici hlavních inženýrů, ale i letovému řediteli a také capcomovi, aby to dal na vědomost astronautům nahoře. Jejich vlastní palubní deska v kabině Apolla byla totiž žalostně omezená, když šlo o údaje o nosné raketě, a informovala posádku jen o věcech životně důležitých.

Jakmile byla zajištěna pyrotechnika, což trvalo asi jednu vteřinu, dal BSE-1 stisknutím knoflíku povel k vypuštění plynného vodíku z nádrží rakety. Bylo nutno předejít explozi následkem ohřívání nádrží Sluncem. Tlak v nich stoupal, třebaže byly pečlivě tepelně izolovány.

Signál zpracovaný počítačem IBM 360 Model 75/J letěl bleskovou linkou přes Goddardovo středisko na Vanguard, kde byl překódován a vyslán na frekvenci 2 101,8 MHz do prostoru. SSE - to byl čtvrtý v pořadí pomocného štábu - zaregistroval s úlevou pokles tlaku v nádrži s vodíkem asi vteřinu po zahájení akce, přičemž nejpomalejší operací z celé sekvence bylo pravděpodobné přesunutí odvětrávacího ventilu z jedné polohy do druhé.

Na tank s kyslíkem došlo, jakmile bylo navázáno spojení prostřednictvím Carnarvonu. BSE-2 předem upozornil skupinu letové dynamiky, že dojde k pulsu v tahu při vypouštění okysličovadla. Reaktivní účinek unikajících plynů byl při vyhodnocování dráhy lodi důležitým faktorem, na který skupina musela brát zřetel při výpočtu blížícího se manévru.

Zatímco posádka Apolla 14 na svém prvním oběhu kolem Země měla plné ruce práce s kontrolou systémů a přístrojů ve vlastní kabině, dokončila dole v Houstonu skupina letové dynamiky podklady pro TLI a dala je k dispozici BSE-1.

Hned jak se vyskytly potíže s pevným spojením LM s CSM, musel na Zemi Cernan novinářům předvést vodicí mechanismus spojovacího zařízení Inženýr je postoupil prvnímu a šestému členu svého štábu s pokynem, aby vypracovali povelovou sekvenci. Znamenalo to opravit před letem stanovený začátek časové základny č. 6 podle skutečné dráhy kosmické lodi a opravit také stavový a cílový vektor. GNDE a CSE sehnali potřebné údaje a předali je výpočtovému středisku.

Apollo 14 nastupovalo úsek dráhy nad Spojenými státy a Corpus Christi byl v pohotovosti, aby předal signály pro počítač nosné rakety. Také skupina letové dynamiky nezahálela. Požadavek BSE-1 putoval ke capcomovi, který vyvolával:

“Apollo 14, zde Houston. Máme pro vás údaje pro TLI. Odblokujte vypínač UP TLM—IU a dejte ho do polohy PŘÍJEM."

SSE ještě nahonem dokončoval předpoklad doby chodu odparky, aby v okamžiku zahájení manévru byl tlak kyslíku a vodíku na provozní hodnotě. V té chvíli to už Pete Frank nevydržel. Vstal ze svého křesla a vydal se od skupiny ke skupině.

“Je to O.K.", hlásil mu BSE-1.

“Je to O.K.", doplňoval ho FIDO za skupiny letové dynamiky. Od pultů, kde sledovali činnost systémů kabiny, ukazovali EECOM a GUIDO zdvižené palce. Doktor Hawkins ze štábu lékařů jen přikývl na ředitelovo pozdvižené obočí. Od capcomova pultu přicházel RETRO:

“Už jsem předal souhrnný údaj pro případný nouzový TLI + 6."

“Tak jedem' ", rozhodl letový ředitel.

Souhlas neznamenal ovšem rozjetí operace, nýbrž jen tolik, že připravená časová základna TB6 nebude zrušena.

“Máte »Go for TLI«", hlásil capcom posádce. “Do TB6 zbývá ještě deset minut. AOS bude přes ARIA-1."

Klaplo to. GNDE zaregistroval vyslání povelu do systémů rakety S-IVB přesně ve stanovený okamžik.

SSE uviděl, jak ručička indikátoru před ním poskočila, když se rozeběhla odparka kapalných plynů.

ESE mohl sledovat, jak teplota v palivovém potrubí zvolna klesá.

Manévr TLI se rozbíhal.

III.

Spojovací zařízení umístěné na velitelské sekci Programovací zařízení na třetím stupni rakety se probudilo k činnosti sotva pět setin vteřiny po tom, ca počítač LVDC zahájil TB6. Ozvalo se klapnutí ventilu na potrubí z vodíkové nádrže do spalovací komory odparky, ve svíčce se rozblikaly jiskry a odparka naskočila současně s přívodem okysličovadla. Její hořáky od tohoto okamžiku zvyšovaly tlak plynu v nádržích paliva a současně svým nepatrným tahem způsobovaly pomalé přelévání kapaliny ke dnu nádrží.

Podobný pocit S-IVB už jednou zažil. Bylo to asi přede dvěma hodinami, když kosmická loď stoupala vzhůru do prostoru. Tlak plynů dolehl na stěny nádrže stejně jako teď a trychtýř trysky motoru J-2 byl pojednou obnažen. Potom z něho vyšlehl chvost modrobílých plamenů. V krystalové mříži tkvěla dosud vzpomínka na kmitání atomů v žáru a také nosníky konstrukce si dosud pamatovaly únavu, způsobenou vibracemi i náporem reaktivní síly. Ta se přenesla někam výš po válcovém těle rakety, o němž měl S-IVB jen malé ponětí. Kam a proč, o tom stupeň nevěděl. Procitl pouze znovu k vědomí své existence, připraven splnit úkol, pro který byl postaven.

Posádka kosmické lodi na protilehlém konci na tom byla dosti podobně. Kontrolu funkce systémů už dokončila v průběhu druhého oběhu Apolla 14 na parkovací dráze kolem Země. Povolení k manévru TLI znamenalo pro tři muže v kabině jen zadostiučinění po dvou hodinách úmorné dřiny. Za určitých okolností mohli sice provedení manévru odvolat, mohli i převzít kontrolu nad lodí pro případ, že by se automatika zbláznila, ale pokud šlo vše podle plánu, byli pouhými cestujícími a diváky, kteří jen tu a tam stisknutím knoflíku dávali najevo svůj souhlas k další jízdě.

Osud celého letu měl v těchto chvílích na starosti LVDC, počítač umístěný nad S-IVB, který převzal velení od svého protějšku ve velitelské sekci 0,25 vteřiny po zahájení TB6. Především se postaral o probuzení pro S-IVB. Skoro tři minuty se nedálo nic nového, až na to, že v systému rostl pocit pnutí ve stěnách a nýtech. Potom však detektor zaregistroval dosažení pracovního tlaku, zastavil jeho další růst a rozeběhl pumpy cirkulace paliva. Bylo třeba vychladit potrubí a vstřikovací hlavu motoru, aby se tekutý vodík nezačal vařit a nezpůsobil tak nepravidelnosti během vlastního hoření. Systém bedlivě sledoval mrazivý chlad pronikající konstrukcí a současně nezapomínal ani na udržování potřebného provozního tlaku, nezbytného pro odčerpávání paliva.

Na obvodu stupně se rozběhly dva titěrné motorky APS, nad jejichž výkonem by se byl J-2 ušklíbl, kdyby byl něčeho takového vůbec schopen. Zrychlení, které raketě udělily, postačilo jen k tomu, aby palivo zvolna steklo ke dnu nádrží. Tlak v nich i teplota v potrubí byly na provozních hodnotách. Na signál programovacího zařízení odpověděl LVDC pokynem ke startu. Ve svíčkách zážehové komůrky na spalovací komoře a v plynovém generátoru zasršely jiskry. Pneumatika otevřela ventily přívodu vodíku do spalovací komory. O 0,2 vteřiny později došlo i na závěry okysličovadla. Z trysky motoru vyšlehl plamen. Od začátku časové základny číslo 6 uběhlo 578,25 vteřiny, od okamžiku startu ze Země 2.28.34.

Tak viděla posádka “čtrnáctky" LM před spojením s ním. V té době ještě spočíval ve svém lůžku na S-IVB Za zádí rakety vzrůstal chvost plamenů a stěny trysky praskaly v žáru. V čerpadlech bublalo mrazivé palivo, aby se za okamžik proměnilo v žár téměř tří tisíc stupňů. V nosnících konstrukce sílilo vědomí tlaku a hydraulika natáčela osu trysky podle pokynů počítače řídícího let.

Dvě vteřiny po zážehu motorů se sepjaly mikrospínače, které indikovaly počítači dosažení 90% tahu. Rostoucí přetížení vtlačilo muže v kabině hlouběji do křesel. Na panelu před nimi se rozsvítila kontrolka s číslem 1 — motor je v běhu. Raketa odchýlila nos od kruhové dráhy a tangenciálně se vzdalovala od Země.

Uplynula jedna minuta — tři minuty — pět minut a padesát čtyři vteřiny hoření motoru. Kosmická loď dosáhla přírůstku rychlosti potřebného k dosažení sféry přitažlivosti Měsíce. Údobí TB6 vypršelo. Dvě desetiny vteřiny před koncem dostalo programové zařízení na S-IVB pokyn od LVDC k zastavení motoru. Pneumatika naposledy zabrala a ventil přívodu kyslíku zaklapl. S malým zpožděním ho následoval i druhý, uzavírající vodík.

Motor dohasl, zbytky žhavých plynů se rozplynuly do prázdna. Znovu se navrátila tma. Do ruda rozžhavená tryska ztmavla a materiál při smršťování chladem tříštivě praskal. Tlak ustal a spolu s pocitem beztíže zaniklo i vědomí existence stupně S-IVB. Začala časová základna číslo 7.

IV.

Přístrojový úsek IU, mozek nosné rakety Saturn V, je vykládán na letišti Kennedyho mysu ze speciálního transportéru Super Guppy Nepočítáme-li různé kontroly přístrojů a tisknutí knoflíků na souhlas, přišla si posádka Apolla 14 na své až po dvou hodinách a třiceti pěti minutách letu. V okamžiku, kdy si Shepard a Roosa vyměňovali sedadla, nikdo z nich ovšem ještě netušil, že si dosavadní pasivní účast na letu vynahradí v nejbližších chvílích víc než důkladně.

Zatímco Mitchell si chystal televizní kameru pro připravovaný přenos, otočil Roosa kosmickou loď tak, aby její osa byla kolmá ke směru letu. Potom se Kitty Hawk vzdálil pomocí motorů RCS od třetího stupně rakety a výsadkového člunu, aby zahájil přestavbu a nabodl Antares na vlastní špici. K tomu účelu sloužilo stykové zařízení, jakási harpuna se zpětnými háčky na konci, které bylo třeba zachytit ve vnitřní obrubě kónického otvoru v LM, přitáhnout jej pneumaticky k velitelské sekci tak, aby obruby obou těles na sebe dosedly a umožnily zaklapnutí dvanácti zámků na obvodu, ovládaných pružinou.

Operace nacvičovaná už “devítkou" a úspěšně provedená čtyřmi následujícími expedicemi. Také tentokrát to vypadalo stejně. Černý otvor v LM se přibližoval, stykové zařízení sklouzlo po kuželi zajišťujícím souosost. Obě části kosmické lodi se zachvěly.

“Jemný dotyk," ohlásil Roosa řídicímu středisku, ale vzápětí Shepard zařval:

“Nejsme spojeni!"

Opravdu. Háčky na nárazníku se nezachytily. Velitelská loď couvla, aby se CMP podruhé pokusil o spojení. Znovu neúspěšně.

Shepard u vozíku MET Následovalo nové couvnutí a nové přiblížení s dotykem. Marně. Roosovi se divoce rozbušilo srdce. Počtvrté se chopil pák ovládajících motorky RCS. Náraz byl tentokrát prudší. Loď docílila dotyku skoro na čtyři vteřiny. To však bylo vše, jen na vodicím kuželi přibyly další škrábance.

Zápas s tvrdošíjným mechanismem trval už o osmnáct minut déle, než předpokládal plán. Konečně o čas tady nešlo. Na Zemi skupina BSE po bleskové konzultaci s konstruktéry nosné rakety už obdržela ujištění, že stupeň S-IVB bude schopen udržovat polohu ještě 6 až 8 hodin. Jestliže se však velitelská sekce a LM spolu nespojí, znamená to konec nadějí na přistání na měsíčním povrchu.

Roosa zaťal zuby a pokusil se přimět záchytky na nárazníku k rozumu.

Jediným výsledkem byl pátý neúspěch.

Řídící středisko se však nehodlalo vzdát.

“Zatáhněte nárazník a zkuste dosáhnout spojení pouhým přitlačením přírub," poradil astronautům capcom Cernan z Houstonu.

Spásný nápad.

CMP opatrně zamanévroval, příruby dosedly na sebe — dvě, tři vteřiny napětí. Vtom indikátor přeskočil z jedné polohy do druhé.

“Máme pevné spojení," vykřikl Shepard.

“Skvělá práce, Stu," zahlaholil Cernan, “ani jste se nezatřepali při dotyku a teď už jsou všechny zámky O. K. Je to světový! Stálo to sice 5% paliva navíc, ale stejně jste ještě 17% nad kritickým množstvím. Ale než dneska půjdete na kutě, musíte prohlédnout stykové zařízení."

Trojice mužů v kabině ulehčeně vydechla. Vytažení LM z lůžka na S-IVB a vzdálení se od třetího stupně byla proti předchozímu maličkost. O další osud S-IVB se postará Země a vyšle ho proti měsíčnímu povrchu. Důležitější bylo natlakování a prověření hermetičnosti tunelu. Když se toto vše ukázalo být v pořádku, otevřel Shepard uzávěr tunelu a vzdorovité zařízení, které by na Zemi vážilo 60 kilogramů, bylo přitaženo před televizní kameru. Její čočka však odhalila odborníkům na Zemi pouze potlučení a škráby na povrchu, které nejspíš vznikly během opakovaných manévrů. Záchytky samy však fungovaly normálně.

Aby o tom nebylo pochyb, provlékl se Shepard do LM a odtud sledoval průběh simulovaného spojení, když jeho kamarádi z druhé strany ručně zasouvali nárazník do kuželového otvoru. Teď, když už o nic nešlo, zachytily se háčky naráz a bezvadně.

Přesto si však středisko vyhradilo rozhodnutí až na dobu, kdy Apollo bude kroužit na dráze kolem Měsíce, takže Shepard, Mitchell i Roosa se ukládali k desetihodinovému odpočinku s těžkým srdcem.

To, co na ně čekalo v nejbližších dvou dnech, byla jen málo přitažlivá letová rutina: navigace, přechod na nenávratnou dráhu, fyzické posilovací cvičení.

O zpestření se postarala jedině baterie číslo 5 na startovacím stupni LM, která při prohlídce, spojené s krátkodobým zapojením telemetrie, vykazovala pokles napětí o 0,3 V. To samo o sobě nic neznamenalo, protože 37V baterie plnila svůj úkol ještě při napětí o devět voltů nižším. Případný zkrat však mohl znamenat úplné vybití s nepříjemným následkem: nemožnost přistání. Pozdější zkoušky pod zatížením však ukázaly, že závada spočívá pouze v chybné indikaci napětí.

Jedinou změnou proti dosavadním zvyklostem byla úprava letového času, kterou posádka provedla tak, že těsně před začátkem pětapadesáté hodiny letu posunula palubní hodiny o 40 minut dopředu. Ztrátu zaviněnou pozdějším startem vyrovnala rychlejší dráha, avšak čas nesouhlasil s letovým plánem. Posunutí hodin bylo pohodlnější, než kalkulovat s drobnými časovými odchylkami, které dosud trápily středisko i kosmonauty při každém jednotlivém manévru. Z hlediska letu to znamenalo pouze snížení pericynthia.

K tomuto bodu, ve kterém loď měla provést manévr LOI, bylo ještě hodně daleko. Kitty Hawk prozatím zdánlivě visel v prázdnotě, jen barevný srp Země za ní se pomalu zmenšoval a Měsíc na druhé straně nabýval hrozivých rozměrů a sinavé barvy.

V.

"To je rozdíl v cestování," liboval si Mitchell. "Bez tý činky, to si nechám líbit"Jednotvárnost cesty však posádku neskličovala. Hned první probuzení v kosmu přineslo vzpruhu v podobě příznivé zprávy: Chester Lee se rozhodl povolit Shepardovi a Mitchellovi přistání. Všichni tři muži tedy dychtivě sledovali, jak se krátery za okny zvětšují a stávají se každým okamžikem zřetelnější.

Přišel čas chopit se zase navigačních záležitostí a připravit kosmickou loď k nastávajícímu manévru. Především to znamenalo zastavit pomalou rotaci a změnit nastavení IMU.

Ačkoli by to na první pohled nikdo nepoznal, představovala IMU v podstatě klasický Kardanův závěs se třemi osami. Na konci každé z nich byl umístěn servomotor, schopný osu natáčet, a na opačném konci snímač, který na toto otáčení reagoval vysíláním impulsů.

Vnitřní závěs, stabilní prvek soustavy, byl vybaven gyroskopy, citlivě reagujícími v případě vychýlení a udílejícími pokyn servomotorům, aby vrátily stabilní člen do původní stálé polohy.

Od okamžiku startu podávaly tedy gyroskopy do počítače a autopilota informace o orientaci lodi v prostoru, zatímco další přístroje na IMU, akcelerometry, obstarávaly údaje o působení motorických sil.

Souhrn informací umožňoval počítači stanovit okamžitou rychlost a polohu lodi v prostoru a v případě potřeby vypočítat tyto veličiny pro libovolný okamžik v budoucnosti.

Tenhle buchar dal Mitchellovi pořádně zabrat IMU byla tedy základem navigace v kosmu, její vlastní stabilita však nebyla absolutní. Odchylka nečinila sice víc než desetinu stupně za 24 hodiny, ale i tato malá nepřesnost mohla mít při manévru prováděném po delším časovém odstupu velmi nepříjemné následky. Ještě podstatnější byla okolnost, že nastavení IMU, které až dosud vyhovovalo pomalé rotaci lodi, by při LOI mohlo vést k přivedení stabilního prvku do krajní polohy, nevykompenzovatelné pomocí servomotorů. IMU by se “zablokovala" a loď by ztratila orientaci.

Aby se předešlo tomuto nebezpečí při přechodu Kitty Hawku na eliptickou dráhu kolem Měsíce, bylo třeba inerciální plošinu vhodně přestavit. Až dosud mířila její osa -Z k Polárce a byla kolmá k rovině ekliptiky. Tuto osu bylo nutno přeorientovat tak, aby mířila svisle dolů do bodu přistání LM.

Roosa se s povzdechem odtrhl od pozorování Měsíce a natáhl ruku po svazku s nápisem Apollo Operations Handbook CSM 110 Vol. II. Kitty Hawk už dříve dostal telemetricky ze Země údaje o potřebných vektorech. Nyní dal CMP podle procedury v knize pokyn počítači, aby vyřadil z provozu automatickou stabilizaci IMU a aby provedl aproximativní výpočet jejího natočení do nové polohy. Příslušné úhlové hodnoty se ocitly na “displeji" počítače takřka okamžitě a po schválení z Houstonu stiskl Roosa knoflík POKRAČUJ. Servomotory na osách IMU se roztočily a zase umlkly. Bylo možno zahájit hrubou justaci plošiny.

Roosa zvolil podle procedury hvězdu číslo 33 — byl to Antares ze souhvězdí Štíra — a nechal na počítači, aby převedl loď do vhodné orientace a vypočetl úhly nastavení zrcátka a děleného kruhu na palubním sextantu pevně spojeném s konstrukcí IMU. Vzhledem k tomu, že bylo zvoleno základní, automatické nastavování, počítač natočil přístroj sám. Číslíčka na počitadlech sextantu se roztočila a Roosa jen srovnal jejich konečný údaj s údajem vyhozeným na “displeji". Potom se sklonil k okuláru sextantu. V jeho zorném poli poněkud vpravo nahoře bylo vidět Antares jako zářivý bod. CMP rukou zvolna otáčel šrouby a hvězda se poslušně posunovala do středu záměrného kříže. Když byla přesně uprostřed, dal stisknutím knoflíku povel počítači k odečtení hodnot ze sextantu i z IMU. Potom celý postup opakoval s ? Centauri. Úhlová vzdálenost této hvězdy - v proceduře byla uvedena pod číslem 165 - a předchozí činila skoro čtyřicet stupňů, což zaručovalo přesné definování základní orientační roviny. Jakmile CMP schválil druhou sérii čísel, která vyskočila na “displeji", provedl počítač opravu předpokládaných hodnot natočení závěsů IMU na hodnoty přesně zjištěné. Jeho impulsy simulovaly vychýlení stabilního členu v opačném směru, než bylo požadované nastavení plošiny. Servomotory na to odpověděly natočením os a IMU se ocitla přesně v požadované poloze.

Roosa pro jistotu zopakoval předchozí stanovení, které vedlo k další řadě čísel na “displeji". CMP však již nedal znovu pokyn ke zpřesnění justace, ale k výpočtu matice definující opravy potřebné k dosažení ideální polohy.

Ani s tím se však CMP nespokojil. Aby si byl zcela jist orientací plošiny, vyslal počítači pokyn k výpočtu souřadnic sextantu pro hvězdu číslo 172 - ß Librae. V tomto posledním případě byly už do výpočtu zahrnuty opravy právě vypočtené matice REFSMMAT. Když se údaje číselníků na sextantu zastavily, sklonil se s mírným napětím k okuláru.

Nejjasnější hvězda souhvězdí Vah svítila přesně ve středu nitkového kříže a Roosa věděl, že udělal pro následující manévr vše, co bylo v jeho silách.

Když se ozval Houston s údaji cílového vektoru pro LOI, vyklepal CMP na klávesnici počítače PŘÍKAZ 67 VSTUP 00 VSTUP.

Shepard přehodil páčku blokující počítač do polohy PŘÍJEM.

Ostatní bylo věcí CMC.

VI.

Centrální stanice ALSEPu je postavena “Kitty Hawk, zde Houston. Máme pro vás cílový vektor pro LOI. Dejte tam P-00 a PŘÍJEM."

Kdyby byl CMC, řídicí počítač kosmické lodi Apollo 14, tak inteligentním celkem, jako ho k tomu opravňovaly jeho vědomosti a schopnosti, byl by si uvědomil už dávno, že něco takového musí přijít co nevidět, protože do okamžiku, kdy kosmická loď zmizí z dosahu pozemních stanic, zbývaly necelé tři hodiny.

Kdyby rozuměl lidské řeči, bylo by ho vyburcovalo alespoň poslední hlášení ze Země. Slovo cílový vektor však pro něj nic neznamenalo, nebyl zařízen ani na to, aby je vnímal. Jeho komunikátorem s lidmi, tlumočníkem jejich vůle a pokynů byla klávesnice DSKY. Jeho odpovědi na otázky si mohla posádka přečíst v některém ze tří řad okének v registrech na “displeji" nahoře nad klávesnicí. Ne ovšem v angličtině. Počítač odpovídal číslicemi a také posádka lodi s ním mluvila zvláštním rituálním jazykem. Když Roosa vyklepal svůj příkaz, stačil počítači nepředstavitelně malý časový úsek, aby otevřel cestu od přijímače přes dekodér ke vstupním obvodům. Nyní čekal na příjem dvou trojic čísel udávajících polohu kosmické lodi, její rychlost a na čas GET, kdy těchto hodnot má být dosaženo. To byl právě onen cílový vektor, ale o tom počítač nepřemýšlel, protože na něco takového nebyl postaven. Údaje, jejichž dosažení bylo podmínkou, aby se Apollo 14 octlo na požadované dráze, putovaly bleskurychle do patřičného místa paměti počítače a CMC obrátil svou pozornost k tomu, čím se zabýval v okamžiku vyrušení.

Jeho opětovný zájem o LOI si vyžádalo vyvolání programu P-30. Znamenalo to provést předběžný výpočet způsobu uskutečnění manévru.

Pohled na balvanové pole na severozápad od měsíčního modulu CMC se dal do práce. Prohrábl svoji paměť a zmocnil se časového údaje pro cílový vektor. Pro tento okamžik stanovil polohu a rychlost lodi za předpokladu, že Apollo 14 bude sledovat dosavadní dráhu, a výpočet srovnal s údaji cílového vektoru zaslaného ze Země. Obě hodnoty se od sebe lišily, zejména rozdíl rychlostí byl katastrofální. CMC bylo jasné, že bez motorického manévru se Kitty Hawk do požadovaných časoprostorových souřadnic nedostane.

Nu tuto eventualitu byl však program P-30 připraven. Stroj vypočetl okamžitě rozdíl obou srovnávaných rychlostí a získal tak potřebné ?V kosmické lodi, 921,30 m/s. Toto ?V musí obstarat motor.

CMC trvalo 12,7 milisekundy, než vyhledal v paměti konstantu udávající velikost tahu motoru. Na jiném místě nalezl buňku s údajem o okamžité hmotě lodi. Obě hodnoty a také ?V prošly podprogramem představujícím Ciolkovského rovnici. Ta poskytla poslední potřebný údaj - dobu hoření motoru 372,28 vteřiny - se záviděníhodnou rychlostí, a co víc, všechny potřebné údaje byly pro budoucnost podchyceny v paměti CMC. Tím však byla vyřízena pouze první část problému. Bylo na posádce, aby obrátila pozornost CMC také jiným směrem, pomocí programu P-40. Na daný pokyn půl hodiny před přechodem na oběžnou dráhu kolem Měsíce začal zpracovávat hodnoty připravené předchozím programem. V okénkách registru na DSKY se objevil požadovaný přírůstek rychlosti lodi. Navigátorovo spokojené přikývnutí bylo pro počítač nepostižitelné, zato však dobře porozuměl pokynu tlačítka POKRAČUJ. Vychrlil sérii pulsů do autopilota a naplnil jeho registry potřebnými údaji. Autopilot, sám podřízený počítači, provedl volbu motorků RCS a určil dobu jejich hoření. Změnu polohy lodi zachytila IMU a její údaje postupně vynulovaly registry autopilota. Motory RCS se zastavily. Kosmická loď byla v poloze vhodné pro manévr. Bylo však třeba, aby osa jejího raketového motoru procházela přesně těžištěm. Údaje počítače proměnila elektronika v proud, který roztočil šroubové hřídele servomotorů.

Mezitím už v registrech “displeje" skákaly číslice odečítající čas do okamžiku LOI. Každé dvě vteřiny provedl CMC výpočet stavového vektoru, každých 100 milisekund podával autopilotu informace o poloze lodi. Pět vteřin před zapálením motoru znovu naposled zkontroloval okamžitou váhu lodi, její okamžitou polohu a okamžitou rychlost. To bylo důležité ke stanovení přesné doby hoření motoru SPS. Na DSKY se rozblikala další spousta číslic a Roosa ve funkci CMP dal konečný souhlas. CMC vyslal povel k zapálení motoru, z jehož trysky vyšlehly plameny.

Pro počítač to však neznamenalo konec práce. Počet úkolů, které vyžadovaly okamžité pozornosti, spíže vzrostl. Každé dvě vteřiny provedl stanovení nové dráhy, určil korekce vyplývající ze srovnání s původně plánovanou trajektorií a informoval o všem posudku Apolla 14.

V nejhořejším okénku na DSKY se rapidně krátila doba hoření motoru. Současně s tím klesala i velikost změny rychlosti, které bylo ještě třeba dosáhnout. Naproti tomu v dolní řádce naskakovaly údaje přírůstku rychlosti, které již bylo dosaženo.

Ještě pět vteřin... ještě tři... nula. SPS utichl, akcelerometry vykázaly nulové zrychlení. Ve spodním registru svítilo 921,20 m/s, z doby hoření zůstalo nevyčerpáno pět setin vteřiny. CMC provedl konečný výpočet, stavového vektoru a dole pod Kitty Hawke ubíhal měsíční povrch.

VII.

Odraz Slunce na povrchu měsíčního modulu Uplynuly osmdesát dvě hodiny od startu ze Země. Planeta kráterů a rýh ležela dole, v hloubce 313 až 107 kilometrů pod kosmickou lodí. Posádka spěšně hltala jídlo ze speciálních obalů, ale očima visela na rozbrázděném povrchu pod sebou.

Jednačtyřicet minut po zahájení manévru LOI skončil někde mezi krátery svoji meziplanetární pouť třetí stupeň rakety Saturn V. Na 33. stupni 15. minutě západní délky a 1. stupni 42. minutě severní šířky přibyla prohlubenina 10 metrů hluboká a přes 50 metrů v průměru. Vědci odhadovali, že oblak prachu vystoupil po nárazu do výše skoro 100 kilometrů, a mnuli si ruce nad záznamy pasivního seismometru z ALSEPu Apolla 12.

Posádka Apolla 14 měla jiné starosti. Krátce po zahájení třetího oběhu uvedl CMP do chodu hlavní raketový motor na 21,38 vteřiny. Kosmická loď přešla na eliptickou dráhu, jejíž nejnižší bod ležel pouze 17 kilometrů nad povrchem, a podle předpokladu se měl během třinácti obletů ještě o dva kilometry snížit.

Bylo to poprvé, co se velká kosmická loď odvážila sestoupit tak nízko; předpokladem k tomu byly studie z předchozích letů, které poskytly údaje pro vytvoření dostatečně přesného matematického modelu gravitačního pole Měsíce. “Čtrnáctce" už nehrozilo nebezpečí, že se zřítí na jeho povrch v důsledku nedostatečných znalostí gravitace. Za cenu vyšší spotřeby paliva, kterého měla kosmická loď dostatečné zásoby, se vytvořily výhodnější podmínky pro vlastní sestup výsadkového člunu na povrch a Roosovi to krom toho poskytlo útěchu, že se podívá na zaslíbenou zemi přece jen z větší blízkosti než jeho předchůdci v úloze CMP.

Na koukání nebylo ovšem mnoho času. Na rozdíl od dřívějších expedic, měla posádka Kitty Hawku provést většinu vědeckých experimentů ještě před návratem z povrchu Měsíce, aby po odhození LM mohla okamžitě vyrazit směrem k Zemi.

V popředí stojí raketový minomet aktivního seismického experimentu, v pozadí centrální stanice ALSEPu Hlavní pracovní náplní bylo fotografování pevninské vrchoviny, ležící severně od kráteru Descartes. Topografická kamera Hycon s rozlišovací schopností několika metrů, umístěná v okně průlezu, však po krátké době vypověděla službu. Zasekla se u ní závěrka a selhalo převíjení filmu, takže kosmonautům nezbylo, než spolehnout se na osvědčený Hasselblad s půlmetrovým teleobjektivem a 16mm kameru, upevněnou na okuláru sextantu. Roosa se Shepardem pořídili také snímky oblastí, kde Slunce stálo výše než 14° nad obzorem, aby se prověřila možnost přistání v případě, že by se start lodi ze Země opozdil o plných 24 hodin. Mezitím Mitchell připravil LM na budoucí úkol, posádka se nakrmila a uložila ke spánku na dobu tří oběhů, neboli necelých šesti hodin. Probuzení bylo ve znamení televize, po jejímž ukončení se Shepard a Mitchell oblekli do skafandrů a postupně se přestěhovali do svého nového působiště.

Ve 103.48 GET, na počátku devátého oběhu, když se kosmická loď blížila k pericynthiu, uvedl Kitty Hawk do chodu motorky RCS a vlastní silou se poněkud vzdálil od výsadkového člunu. Takto provedený manévr neovlivnil přesně stanovený stavový vektor LM před motorickým sestupem a zvýšil pravděpodobnost přesného přistání.

“Vypadáte moc fajn," volal do mikrofonu osiřelý Roosa ještě s rukama na řízení. Kitty Hawk sledoval Antares ve formaci plných 80 minut po oddělení. V apocynthiu však CPM změnil orientaci své lodi a pomocí motoru SPS přešel na kruhovou parkovací dráhu ve výšce 119—94 km.

Teď už doopravdy osiřel. Když doladil manévr motorky RCS, sledoval, pokud to šlo, jak se Antares osvětlený Sluncem pomalu zmenšuje. Když už nebylo nic vidět, vrátil se k fotografování měsíčního povrchu. V kabině bylo najednou spousta místa, ale také prázdno. Pilota velitelské sekce čekalo 18 oběhů kolem Měsíce, více jak 34 hodiny čekání na kamarády. Půl hodiny po tom, co přistáli někde dole, se poprvé najedl. Když vylézali z LM, konala Kitty Hawk právě svůj čtvrtý osamělý oběh. Při jednom z dalších přeletů nad Fra Mauro se Roosovi podařilo objevit sextantem Antares obalený pozlacenou fólií. Touha po kamarádech se ozvala novou silou, jako by CMP tušil, že Shepard a Mitchell, vracející se z prvé vycházky, hovoří právě o něm:

“Jak se daří našemu Zrzounkovi, Houstone?"

“Dobře, před deseti minutami nad vámi přeletěl."

“Opravil už Hycona?"

“Kdepak, ale zato uviděl LM."

Roosovi však čas neubíhal tak zábavně. Ulevilo se mu, když měnil roviny dráhy tak, aby umožnil budoucí setkání s LM. Do setkání však zbývalo stále ještě 24 hodin. Osamělý člověk se musel obrnit trpělivosti, konat pokusy a krátit si čas sledováním poďobaného měsíčního povrchu.

VIII.

Schéma spojení mezi kosmonauty a Zemí při EVA “Jsme volni," prohlásil vítězoslavně Alan Shepard.

Kitty Hawk letěl za okny LM vzdálen několik metrů, ale Shepard i Mitchell to sotva brali na vědomí. Především je zlobila parabolická anténa a sotva se to urovnalo, objevil LPM při revizi přístrojů závadu daleko závažnější: vypínač v primárním navigačním systému, sloužící k nouzovému startu z Měsíce, indikoval trvale polohu “SEPNUTO". Pravděpodobný zkrat ve vedení mohl mít dalekosáhlé důsledky: jakmile řídicí počítač LM přejde na program motorického sestupu, bude si periodicky testovat stav tohoto vypínače. Hned první zjištění “SEPNUTO" by způsobilo oddělení přistávací části LM, zapálení startovního motoru, návrat na setkávací dráhu a konec všech nadějí na přistání.

Oblíbené cloumání páčkou vypínače nebylo v této prekérní situaci tentokrát nic platné. Zbývalo jedině radikální řešení: změnit celý program motorického sestupu. Řízení tahu motoru na počátku PDI se provede ručně. Také start v případě potřeby by místo počítače nadirigovali sami astronauti. Tohle však byly maličkosti. Hlavní oříšek čekal pracovníky výpočtového střediska na Zemi. Dříve než Antares dosáhne opět nejnižšího bodu své dráhy, museli z programu vyloučit příkaz testování vypínače nouzového startu, naděrovat opravné příkazy, přeložit nový program do binární verze, kalupem všechno přezkoušet, nejdříve na velkém počítači, pak na simulátoru, připravit kódovou sekvenci a odeslat ji včas do paměti počítače v LM. Na to všechno byly necelé dvě hodiny, o nichž platilo: buďto - anebo.

Podařilo se to. Ve 107.57 GET mohl Shepard ohlásit do Houstonu:

“Antares připraven k PDI!"

Deset vteřin - dlouhých deset vteřin se čekalo na odpověď. Potom:

“Antares, Houston. Povolujeme sestup na Fra Mauro."

“Díky, Houstone, odvedli jste tam dole nádhernou práci. Opravdu skvělou. ,Ale teď, když dovolíte, bych obrátil stránku v letovém plánu."

“Jen do toho Ale."

“Všechny procedury zůstanou normální, s výjimkou 26. vteřiny. Tam zahájím škrcení ručně."

“Přesně tak, mládenci."

Mezi šlépějemi a otisky kol vozíku stojí gnomon, pomocí kterého určují kosmonauti orientaci vzorků na povrchu “Tohle poslední hravě zvládneme," kasal se Mitchell. “Jdem´ na to."

“O. K.," přitakal Houston.

“A i B svítí," hlásil LMP, “máme deset stop za vteřinu."

“Nádherný den v krajině Fra Mauro," pochvaloval si Shepard. “Ta země vypadá hezky."

“Jedna minuta ... teď," přerušil ho Mitchell hlášením doby do startu.

“Je čas," odpověděl Shepard. “Motor je odjištěn. Vypadá to dobře. Čtyři, tři, dvě, jedna, nula. Automatický zážeh."

“Motor v chodu," potvrdil Mitchell.

“Ano, můžeš zvednout škrcení, je 26, Ede," radil Shepard. “Dobře. Jedeme na plný plyn."

Mitchell však žádal: “Převezmi řízení a můžeš seřídit škrcení sám, Ale. Procedura je u konce."

“Dobře," odvětil Shepard, “lezu s tahem dolů. Houstone, jak to vypadalo?"

“Víc než dobře, pokračujte," zněla odpověď.

Skoro půl druhé minuty se ozývalo jen hlášení číslic. Pak požádal LMP velitele:

“Ale, řekni mi, až to bude 2.30!"

“Pozor, už to je," zněla odpověď.

“Dvě třicet. Dobře. Jsme trochu rychlí, asi o 10 stop za vteřinu. Teď zpomalujeme asi o 2 stopy. Vypadá to dobře."

“Jsme tedy zpátky na správné dráze," řekl Shepard.

“Ano. Teď ti zas já dám znamení ve třech minutách."

“Máte povoleno pokračovat ve třech," potvrdil Houston.

Shepard však nebyl spokojen:

“Momentálně jsme trochu vysoko, Ede."

“Musíš počkat ještě šest vteřin, Ale."

“Dobře... výborně! Škrcení konverguje, jsme asi o dvě a půl stopy vedle, to jde. Co je to s radarem?"

Oprávněná otázka. Přistávací radar, který měl naskočit ve výši 10 800 metrů, prostě nenaskočil.

“Doporučujeme cvakat vypínačem radaru," radil Houston. Co jiného se také dalo vymyslet v té rychlosti.

“Cvakám." To byl Alan Shepard.

“Už naskočil," hlásil Mitchell. “Jak to vypadá, Houstone?"

“V pořádku. Radar berem'."

Mitchell se upokojen vrátil ke své činnosti:

“Spouštím kameru pro první záběry povrchu."

“Ještě deset vteřin, Ede," upozornil Shepard.

“Ano. Teď. Přepnutí."

Antares se překlopil a před očima obou astronautů se objevil rozrytý povrch.

“Za všechny prachy," vykřikl Shepard.

“To bych řek', Ale."

“Nádherné, Ede."

Houston dovršil jejich nadšení:

“Antares, Houston. Přistání povoleno!"

“Díky, pane," odpověděl CDR, “skutečně príma."

Skupina balvanů v balvanovém poli severovýchodně od LM. Jak je zvykem mezi geology, položili kosmonauti na balvan kladívko k porovnání velikosti. Délka násady je přibližně 35 cm “Tak jen do toho," přizvukoval Mitchell, “tři tisíce stop výšky, dva tisíce stop - trochu moc rychle -rychlost 60 stop za vteřinu - 1500 stop výška - jde to rychle, ale není to zlé - teď míjíme tisíc - přesně podle plánu Alane. Kráter Cone mám těsně po pravici. Vypadá to, že míříme rovnou do středu Tripletu. Jestli můžeš, přistaň támhle. Tady je prachu! Výška 110 stop, sestupná rychlost 3 stopy za vteřinu. To je moc a je tu moc prachu. Vezmi to sám."

Shepard zabrzdil sestup ručně. Cílová oblast, trojúhelník kráterů Cone, Doubletu a Tripletu, ležela pod výsadkovým člunem. Automatika však snášela loď přímo do Tripletu, asi o 400 metrů mimo cíl. Proto CDR uchopil páky sám:

“Tak sestupujeme."

Mitchell mu sekundoval:

“Výška 90 stop, rychlost 4 stopy za vteřinu a dolů 5 stop za vteřinu. Dobře."

“Máte ještě 60 vteřin," ozval se Houston.

“Jsme úplně v pořádku," odpověděl Shepard, zatímco Mitchell prozpěvoval:

“Tři stopy za vteřinu, 40 stop výška, 3 stopy za vteřinu, 30 stop výška, tři stopy za vteřinu, je to jako noha, dvacet stop, deset stop, tři stopy, kontakt, Alane! Jsme na povrchu!"

“Motor stop, auto, auto," zazněla odpověď do cvakání vypínačů. “Přistáli jsme dobře."

“413 + 10 000, bylo to nádherné, Ale." Mitchell se sice rozplýval chválou, ale nezapomínal na ládování údajů pro start záložního počítače.

“Svisle sice nestojíme, Ede, ale jinak jsme v nejlepším pořádku," potvrdil Shepard. “Přesně v žádaném místě. Víš, že jsme nakloněni?"

“Jo," odpověděl Mitchell lakonicky od počítače.

“Tohle je stejně nejrovnější místo široko daleko kolem, Ede."

“Vím, Alane, ale stejně jsme na osmistupňovém svahu."

“Co na tom. Jsme ve skutečnosti v jakémsi úvalu, je to spíše široké údolí mezi Doubletem a Tripletem. Hlavně, že jsme tu."

To bylo opravdu to hlavní. Antares přistál po 12 minutách a 46 vteřinách motorického sestupu, o minutu a patnáct vteřin později, než bylo plánováno, 25 metrů od cílového bodu, s palivovou rezervou ještě na 42 vteřiny chodu motoru.

Mitchell i Shepard teď sledovali přístroje, aby byli připraveni na okamžitý odlet v případě selhání některého mechanismu.

Teprve po dvou hodinách jejich pobytu na Měsíci bylo možno vypnout startovní baterie a elektroniku řídicího systému. Prozaické věci, jako je jídlo, odbyli oba členové výsadku během popisu nejbližšího okolí. Také s jejich úklidem všech zbytečných krámů, které nesouvisely s vlastní vycházkou, by asi málokterá hospodyňka byla spokojena.

Přípravy na EVA 1 ovšem nebylo možno odbýt jen tak levou rukou. To byla celá věda, v níž každá operace měla svůj důvod a svoje pořadí, i když by se zdálo, že astronauti někdy přeskakovali z jedné věci na druhou.

Především bylo nutno uvolnit přenosné klimatizace PLSS připevněné k podlaze LM. Šestnáctimilimetrová kamera, upevněná dosud nad okénkem, dostala novou kazetu a také záložní televizní kamera byla vytažena na světlo. Teď si oba astronauti oblékli přezůvky. Mitchell se vrátil k PLSS, nasadil na něj nouzovou zásobu kyslíku OPS, vybalil ovládací skříňku a začal se strojit. PLSS a OPS putovaly na záda, ovládací skříňka pro změnu na prsa, aby byla na dosah. Po Mitchellovi došlo na Sheparda. Když i on měl výstroj na hřbetě, začali zkoušet spojení.

Teď se však ukázala zrada. Ze tří frekvencí, umožňujících fonické spojení, nefungovala linka A. Mitchellův PLSS byl prostě hluchý jak pařez.

Přípravy k otevření průlezu se zastavily čtyřicet minut před koncem. Mitchell i velitel Shepard cloumali střídavě i současně hlavním vypínačem a současně i střídavě kleli. Po půl hodině marné námahy to vypadalo na to, že na povrch Měsíce vystoupí toliko Shepard a program se bude redukovat na variantu jediného muže. Zázrak se stal po dalších dvaceti minutách. Hlavní vypínač Mitchellova rádia povolil vystupňovanému úsilí a propojil se.

“Tady dole jde jediný hlas," vykřikl v té chvíli capcom McCandless z Houstonu. “Neopovažte se už na to ani šáhnout!"

Zbytečná rada. Nikdo ze zúčastněných na něco podobného neměl ani pomyšlení. Ztýraná dvojice astronautů pokračovala v přípravách tam, kde byly skoro před hodinou přerušeny.

Po kratičkém přezkoušení televize bylo třeba připojit kyslíkové přívody z OPS, nasadit si přílby, zrevidovat vodní chlazení a obléci si rukavice. Všechny věci a všechny systémy PLSS, o nichž už byla řeč, byly znovu přezkoušeny. To trvalo až do T-10. Následovala zkouška těsnosti skafandrů, při níž byl sledován rozdíl tlaků kyslíku v kabině a v obleku astronautů. Potom konečně bylo možno začít vypouštět kyslík z kabiny LM přes biologický filtr. Tato procedura trvala ještě nekonečné tři minuty. V čase T = 0 otevřel Shepard slavnostně otvor v průlezu, ale to ještě nebyl konec mučení. Teprve teď, když vodní pára mohla unikat do prostoru, bylo možno zapnout chladicí systém. Kdyby se totiž pára hromadila v uzavřené kabině, mohla by při poklesu tlaku a teploty během vypouštění kyslíku způsobit zamrznutí biologického filtru.

Teprve po zkoušce chladicího systému a po konečné prověrce skafandru v čase T + 10 uvedl Mitchell v činnost televizi a Shepard uchopil okraj průlezu.

IX.

Mapka druhé vycházky. Ležatými písmeny jsou označena plánovaná, stojatými písmeny skutečná místa sběru vzorků. Původně se kosmonauti domnívali, že došli pouze do bodu X, ve skutečnosti však byli mnohem dál.“Tak můžeš jít, Ale," řekl Mitchell. “Dej hlavu dolů, hned jak to půjde. Nakloň se vpravo ven, tak je to príma. Moment. Přidržím ti anténu. Už jsi volný, můžeš vylézt."

“Jo, jsem venku z průlezu. Dej mi odhazovací vak."

“Počkej, přelezu na druhou stranu, abych ti ho mohl podat. Hrome, na něčem visím!"

“Asi na tomhle, Ede."

“Jo. Klika od dveří. Už jsem se uvolnil. Tak, odhazovací vak už leze."

Mitchell předal Shepardovi pytel, obsahující všechny už nepotřebné věci, jejichž odložení je prvním měsíčním úkonem, a začal se zabývat lanovkou.

“Poslyšte, tohle je mrtvolně sinavé místo tady na Fra Mauro," svěřil se mezitím Shepard středisku. “Snad je to tím, že nebe je úplně černé. No nic. Lanovku mám, vak taky. Chystám se otevřít MESA. Už je to. Startuju dolů po žebříku."

“Už tě vidíme, Ale," ohlásil Houston. “Nádherně. Jsi skoro na poslední příčce ... a na povrchu. To není špatný výkon na takového staříka."

“Pravda, pravda," liboval si CDR.

“AI už je na povrchu. To byla dlouhá cesta. Jsme tu. Už vidím, proč jsme nakloněni. Přistáli jsme na svahu. Amortizátory jsou však stlačeny zcela rovnoměrně. Chodím kolem a prohlížím povrch. Přední noha LM je v prohloubenině. Půda je tak měkká, že se přehrnula až přes okraj patky. Noha + Y jakbysmet."

“Dobře, Ale. Povolujeme vám dvoučlennou EVA. Konec."

“Díky, Houstone," zajásal Mitchell. “Ale, lezu ven."

“Teď jsi na žebříku, Ede," ohlásil mu Houston.

“To je věc, lézt dolů," pochválil si Mitchell. “Jen ta poslední příčka je dlouhá. Trochu se odstrčit... a hezky skočit. Tak a je to."

V té chvíli měl už Shepard sebrány nouzové vzorky a ujímal se televizní kamery, aby ji přenesl na její první stanoviště. Po Beanových zkušenostech zakryl pro jistotu objektiv. Na svahu bylo obtížné ji postavit do svislé polohy, a než to Shepard zvládl, obraz měsíčního povrchu i LM v popředí se několikrát zakymácel. Také zlatá parabolická anténa si postavila hlavu a nechtěla se dát pořádně otevřít. Mitchell nechal práce na montáži MET - měsíčního vozíku - a přiskákal Shepardovi na pomoc. Anténa byla také důvodem, proč zmizel na chvíli uvnitř LM, aby přepojil vysílač na velkou parabolu nasměrovanou k Zemi. Obraz se zlepšil a Shepard u kamery panorámoval krajinu u Fra Mauro. Půda mezi Doubletem a Tripletem se mírně svažovala. Vlevo od LM bylo ke dnu údolí asi pět metrů, potom se terénní vlna opět zvedala. Celé okolí bylo poďobané spoustou drobných kruhových kráterů. V dálce na obzoru vystupoval hřbet, který se táhl dolů od kráteru Old Nameless na jih a pak zahýbal na západ. Obraz doplňovali komentářem Shepard i Mitchell.

Když oba astronauti vyslechli před vztyčenou vlajkou blahopřání presidenta Nixona a pozvání na večeři do Bílého domu, přestěhovala se kamera na druhé stanoviště, aby i diváci na Zemi viděli, že výlet na Měsíci není jen rekreační procházka. Před jejich očima začala příprava ALSEPu k transportu.

Oba panely s namontovanými přistroji spojil Mitchell spolu tyčí, takže vytvořil jakousi velikou činku. Shepard uložil na vozík geologické náčiní a rezervní kazety k Hasselbladu. Po opětovném přemístění televizní kamery, zaměřené nyní západním směrem na místo instalace přístrojů, zasunul Shepard rukavici do trojúhelníkovitého držadla vozíku a Mitchell uchopil své břemeno. Pokyn ke startu dal Houston:

“Výška obrazu je O. K. Jestli jste nás správně zaměřili na budoucí ALSEP, tak kupředu."

“Prima," odvětil Shepard. “Je to přibližně ve směru, kam půjdeme. Držte nás v obrazu."

“Žádáte GCA. Jenže náš radar není zrovna na výši situace. Pokusíme se vás však udržet."

Bílé siluety ve skafandrech proti černému nebi se objevily zprava na obrazovce a vyplnily celou plochu. Jak se však Shepard a Mitchell vzdalovali od LM, zmenšovaly se jejich postavy na obraze čím dál tím více. Také pohyby byly jiné. Klokaní, či zaječí poskoky se změnily pod vahou přístrojů v pomalou těžkopádnou chůzi směrem k Doubletu.

“Já se tady zastavím a na chvilku si oddechnu," prohlásil Mitchell po několika minutách chůze a vztekle praštil činkou. “Tahle zatracená věc je těžší, než jsem čekal."

Byl to opravdu jen krátký oddech.

Shepard u balvanu na cestě ke kráteru Cone “Jdi napřed, Ale," řekl Mitchell asi za minutu. “Půjdu za tebou a budu ti hlídat MET. Vyskočí skoro na stopu do výšky, když na něco narazí. Ale jinak je stabilní a nemá chuť se převrátit. Prach taky nevíří. Práší se tu jen od dupání. Je tady tolik kráterů, že bychom celou EVA mohli provést v okruhu 100 metrů kolem LM."

“Přesně tak," přidal se Shepard. “Jdeme zvlněným terénem přes velmi jemný regolit.

“Vypadá to jako hnědý měděný prach," doplňoval Mitchell. “Místy je velmi jemný."

Zvlnění terénu bylo vidět i na televizních obrazovkách. Spodní část postav astronautů zmizela z dohledu, když oba muži sestoupili do mělkého úvalu, kde se opět zastavili.

“Tady je to právě tak dobré, jako kdekoliv jinde," rozhodl Shepard. “V plánovaném prostoru rozmístění ALSEPu už jsme, posunem' se jen ještě trochu blíž k Doubletu, abychom byli kousek vejš."

“Fakt, Ale, teď jste vidět jen od ramen nahoru."

“Jo, vy tam v Houstonu. Není nad to, být až po pás v měsíčním prachu. Ta břemena raději vytáhnem' trochu víc vlevo. Mapa nám tady nepomůže, dohodneme se, kde přesně vězíme, až vylezem' trochu víc na kopec."

Bílé siluety se postupně vynořily opět na obrazovce a šněrovaly si to s vozíkem i s činkou ALSEPu v rukou podle pokynů ze střediska.

Dvě hodiny a dvacet osm minut po zahájení EVA našli konečně Shepard a Mitchell uspokojivé místo a začali budovat ALSEP.

“Tak, centrální stanice stojí," ohlásil Mitchell, “pozor, Ale, počkej, nešlap mi na ten kabel."

Stavba pokračovala snáze než u “Dvanáctky". Jenom jeden ze šroubů přidržující detektor nízkoenergetických iontů na transportní desce byl zanesen měsíční horninou a vzdoroval speciálnímu klíči. Byla to pekelná dřina dostat špínu pryč a šroubem otočit. Srdeční tep Shepardův vykazoval při montáži 90 - 100 tepů za minutu, Mitchell měl frekvenci dokonce o něco vyšší: 100 - 120.

Také pokus s odpalovacím bucharem dal Mitchellovi zabrat. Spoušť zařízení šla velmi těžko, LPM se podařilo odpálit třináct náloží z jedenadvaceti. Pokaždé ucítil v pažích náraz, jako by vypálil z obou hlavní dvanáctky brokovnice najednou.

Experiment mu trval skoro půl hodiny. Když skončil, běžela už EVA tři hodiny a padesát šest minut. Však na to také Houston upozornil:

“EVA 1 prodloužena o třicet minut, mládenci," ohlásil jim capcom McCandless, “ale pozor: máte jen 18 minut na návrat k MESA."

Nebylo to ovšem tak zlé.

“To je rozdíl v cestování," liboval si Mitchell, jakmile nastoupili zpáteční cestu. “Bez tý činky, to si nechám líbit."

Vzorky prachu a hornin o velikosti vlašského ořechu astronauty opravdu nezdržovaly ani nezatěžovaly. Na žádost vědců sebrali dokonce dva kameny velké jako fotbalový mlč.

To už měli za sebou dvě třetiny cesty zpět k LM a Houston je popoháněl:

“Pohyb, pohyb, chybí jen 14.20 do konce EVA, jen 12.20 do zahájení tlakování kabiny. Při přepínání máte jen půlhodinovou rezervu!"

“Tu využijeme asi celou na důkladné vypucování," prohlásil Mitchell, zamazaný až po uši od sběru vzorků.

“Fakt, Ede," přisadil si Shepard, “ty 'seš opravdu zdělanej, Jako by ses válel v bahně."

Taková maličkost však měsíčním průzkumníkům nemohla zkazit dobrou náladu. Po očištění vylezl vzhůru na Antares nejprve Mitchell a chvilku po něm i Shepard. Oba strávili na povrchu skoro pět hodin. Celou tu dobu jeli na minimální chlazení s výjimkou chvíle, kdy Mitchell montoval ALSEP. Z 3,9 kg vody na chlazení spotřeboval Shepard 2,1 kg, Mitchell 2,5 kg.

Na konci EVA zbýval Shepardovi kyslík na plnou hodinu, Mitchellovi pouze na třicet minut. Výrazný rozdíl ve spotřebě způsobila netěsnost Mitchellova skafandru.

Přenosné klimatizace, dimenzované na pět hodin, odepjali astronauti po čtyřech hodinách a čtyřiceti minutách. Podle názoru Houstonu splnili svůj úkol na 90 %, ošidili pouze sběr vzorků.

Jídlo a odpočinek si však každopádně zasloužili.

X.

Snímek pořízený posádkou Apolla 14 (Foto na obálce L+K č.12 / 1971)Ztichlý Antares se probudil k životu za čtyři a půl hodiny.

“Tak jsme vzhůru, Houstone, a už jedeme," ohlásil se stařík Shepard halasně. “Doufám, že máme povolení na druhou EVA. Jsme v báječném stavu. Žádné léky, všechno je O. K."

Na tohle mohl Houston jen přikývnout. Nezbytná rutinní práce se rozjela naplno, oba astronauti věnovali velkou péči Mitchellovu netěsnému skafandru. Příruby přílby i rukavic byly pečlivě namazány. Pravá rukavice měla přetrženou pásku přípoje k rameni skafandru, takže zápěstí nemělo pevnou oporu. Takový případ se stal už dříve a nemohl nikoho přivést z rovnováhy. Závada však spolu s předpokládanou netěsností příruby zajistila rukavici zpáteční jízdenku na Zemi.

Pět minut po otevření příklopu byl Shepard venku a za tři minuty se k němu přidal i jeho partner, který si pochvaloval, jak je prima být zase na sluníčku. Že nemá vytaženou anténu, že nemá dokonce ani sklopené stínidlo proti oslnění, mu zřejmě vůbec nevadilo.

Vozík MET byl hbitě naložen a výprava vyrazila směrem na východ v nejlepší pohodě.

První zastávka byla hned 75 metrů od LM. Přenosný magnetometr zjistil magnetické pole o intenzitě asi 100?, tedy podstatně silnější, než naměřily družice.

Aby také technici měli o čem přemýšlet do budoucna, o to se postaral kabel magnetometru, který se Mitchellovi kroutil pod rukama do smyček podle svého původního uložení.

Výprava šťastně prošla balvanovým polem s kameny o průměru 60 až 90 cm a zastavila se znovu uprostřed tří asi dvacetimetrových kráterů, aby sebrala první vzorky. Mitchell přitom ukořistil kámen typický pro kráterové valy. Shepard mezitím posypal vzorky různých povrchů měsíčním prachem, který z poloviny destiček setřepal a z druhé okartáčoval. Toto podivné počínání mělo za úkol zjistit přilnavost půdy k různým nátěrům. Černý měsíční prach totiž podstatně snižuje odrazivost a mohl by i jinak působit budoucímu motorovému Roveru nepříjemnosti.

Další pochod byl ve znamení sestupu do údolí. Shepard táhl MET, Mitchell šlapal ve stopě vozíku, jehož kola se bořila jen asi centimetr a zanechávala zřetelné přerušení stopy tam, kde nadskočila po nárazu na překážku. Těch začínalo přibývat. Balvany vzrostly, měly teď už dobře půldruhého metru v průměru. Orientace začínala být obtížná. Mapa s rozlišením útvarů větších než dva metry v členitém a nepřehledném terénu nedostačovala.

“Tohle bude kráter Weird," mínil Mitchell. “Ten by ale přece měl být sto metrů jižněji."

“To je divný. Jsme přímo u něj, třebas ho přes kopec nevidíme. Pak je ovšem místo pro druhý sběr přímo před námi, Ede."

“Ale ne. Podívej se, támhle bude ten kráter B."

“Na tom nesejde," vskočil jim do řeči Houston. “Seberte vzorky tam, kde stojíte, a potom pohyb."

To se snadno řeklo, ale hůře provedlo. V rozvlněném terénu nebyla nikde rovinka větší jak tři metry. Krátery se navzájem skoro dotýkaly. Nápadně ostré obrysy jednoho z nich dávaly tušit, že vznikl poměrně nedávno. V prohlubni o průměru šesti metrů ležela spousta drobného štěrku. Shepard poklekl na jedno koleno a sebral kámen vyhozený k okraji valu. Klikatá cesta pokračovala pomalu dopředu. Asi po půldruhé hodině postupu přišlo stoupání. Balvany byly většinou chlazené erozí, tu a tam se však na nich objevily překvapivě ostré hrany. Když astronauti minuli velký kámen s obrovským množstvím skla, přepojil Mitchell rozhodným pohybem chlazení na střední stupeň. Námaha se začínala projevovat.

Po chvilce oddechu se muži vystřídali u METu a dvojice zamířila směrem ke kráteru Flank. Nedošli daleko, divoký kvapík tepu si brzy vynutil opětovné zastavení. Shora se svahu připomínal Antares podivné zvíře.

“Podívej se, Ale," vydechl Mitchell, “ten starej LM odsud vypadá, jako by byl na úplné rovině. Počkej, nech mne táhnout, přece to všechno nevyžereš sám. Svah je pořádně strmý, ještě že půda pod námi je čím dál tím pevnější."

“Máme Cone až za další terénní vlnou," mínil Shepard. “Ještě tak třicet minut cesty. Tak dál."

Uchopil MET vzadu a oba astronauti přenášeli nyní vozík přes neschůdná místa. Bylo to rychlejší a snazší, než vyhledávat sjízdnou cestu.

“Přímo vzhůru to bude nejlepší," oddychoval těžce Shepard do mikrofonu. “Stoupáme, Houstone. Flank je vpravo, sklon asi 18 %. Povrch připomíná drobné oblázky, jako by byl pokrytý kapkami vody. Je tu fůra drobného kamení."

“A taky víc mladých kráterů," doplňoval popis Mitchell. “Ne, počkej, počkej. Ono to klame. Na tomhle svahu je jiný úhel osvětlení. Všechno vypadá mnohem ostřeji."

Zajímavý balvan nedaleko LM. Všimnete si, že je tvořen dvojím typem horniny — nahoře je tmavší, dole světlejší “Na valu kráteru však ještě nejsme a už uběhla fůra času. Dojdeme asi jen támhle k těm balvanům a pak obrat," probudil se v Shepardovi velitel zodpovědný za bezpečnost výpravy. “Naše poloha je nejasná, Houstone, to, na co jsme koukali prve, nebyl val kráteru Cone. Ten je před námi ještě kus cesty."

Oba astronauti znovu vykročili. Těžké neohebné skafandry znesnadňující ohyb v kolenou a v kotnících jejich postup při přelézání překážek silně zpomalovaly. Přesto byla skupina balvanů rychle dosažena.

“Tak, teď tadyhle vzhůru," ukázal Mitchell.

“Ne," řekl Shepard. “Támhle."

“Jakže?"

“Támhle, zpět."

“Nahoru ..."

“Ne."

“Cože," zaskučel Mitchell.

“Není už čas jít hore, Ede."

“Tak teda čelem vzad. Hót, koníčku, hót. Už se nepodíváš do kráteru Cone. Všechno je v - háji."

“Nejsme tady jen na cestování, Ede."

Mitchell se bránil zuby nehty:

“To, co nás zajímá, bude právě nahoře. Houstone, o kolik jsme za plánem?"

“Jen asi o pětadvacet minut," zněla odpověď.

“Asi za hodinu budeme u kráteru. Potřebujeme šest vzorků. Vzhůru!"

“Ne. Před námi je stejně materiál vyvržený z Cone."

“Ale ne nejspodnější vrstva," odporoval Mitchell.

“Tak dobře," kapituloval Shepard. “Popolezeme teda ještě o kousek. Ale sledujte čas, Houstone."

“Měli jsme si to lépe prozkoumat," řekl po chvíli postupu. “Ještě kráter nevidím. Nevím prostě, kde val je."

“A třicet minut prodloužení EVA je pryč," doložil capcom. “Bude lépe sebrat vzorky a pokračovat v dalším programu."

Na tohle rezignoval i rebelant Mitchell:

“Co dělat, je to dál, než to vypadá."

“Tak to je teda ten denní rozkaz," zafilosofoval si Shepard, “otočit se a jít zpátky."

Návrat k LM Shýbl se, aby sebral vzorky. Ani on, ani Mitchell, ani podpůrná skupina v Houstonu v té chvíli nevěděli, že val kráteru Cone, cíl výpravy, leží ve vzdálenosti pouhých dvaceti metrů.

Dvě hodiny a patnáct minut po začátku EVA 2 se astronauti obrátili k návratu. Zastávka na svahu u Flanku byla zrušena a cesta pokračovala dolů směrem ke kráteru Weird a dále k Tripletu.

Zde se pokusil Mitchell získat trubkový vzorek; tři, čtyři palce do hloubky byla hornina tak sypká, že neunesla ani váhu trubky a také po jejím vytažení ihned vypadávala. Hlouběji však Mitchell narazil na kámen. S podobnými potížemi se setkal i Shepard, když měl ve výkopu vytvořit svislou stěnu, aby se zjistila vrstevnatost terénu. Dostal se lopatkou do hloubky asi 45 cm, ale sypká hornina zakrývala strukturu půdy. Přesto se podařilo určit tři vrstvy: horní, tmavohnědou, pak asi jeden centimetr silnou vrstvu černou a pod ní opět půdu světlejší, než byla na povrchu.

Ve 3.33 EVA nařídil Houston nekompromisně návrat k LM, který byl vzdálen jen několik minut chůze. Shepard ještě zaskočil k ALSEPu, aby opravil natočení směrové antény. Mitchell si zašel s velkým pytlem do balvanového pole na vzorky, jako se chodí do lesa na houby.

Když se opět oba sešli, aby zahájili přípravy k návratu, postavil se Shepard před televizní kameru:

“Jistě poznáte v mé ruce rukojeť lopatky na nouzové vzorky. Nějak se stalo, že na konci je nefalšované »železo« číslo 6. (Pozn.: V golfu se používá čtyř holí dřevěných a devíti kovových, pro které se v hráčské hantýrce vžilo označení “dřevo" a “železo". Patka “železa" 6 má zkosenou hranu, aby míček letěl do výšky.) V levici držím malou bílou kouli, důvěrně známou všem Američanům. Pouštím ji dolů . .. Oblek je tak tuhý, že nedovoluje užít obou rukou, ale pokusím se o řádné odpálení i tak."

Ztichlé a konsternované řídicí středisko sledovalo rozmach a první golfový úder na Měsíci doprovázený obláčkem prachu.

“To byla pěkná rána, Ale," zmohl se capcom Fred Heise na komentář.

Po prvním úderu následoval druhý.

“To není tak zlé na šestku," řekl Shepard, když míč urazil podle jeho odhadu asi 400 yardů.

Také Mitchell nechtěl zůstat pozadu. Protože je levák, uchopil levou rukou tyč po fólii, zachycující sluneční vítr, namířil šikmo vzhůru a Měsíc byl svědkem hodu oštěpem jako první lehkoatletické disciplíny.

Teprve potom začalo balení. Když už Mitchell lezl po žebříku nahoru, zamotal se Shepard do kabelu televizní kamery a porazil ji. K zděšení všech fotoamatérů očistil čočku palcem rukavice, přičemž je nutno přiznat, že obrazu to nijak neublížilo.

Vzorky půdy putovaly vzhůru lanovkou, poslední vak vynesl Shepard ručně. Ležela jich na podlaze LM pěkná hromada. Podle odhadu sesbírali astronauti při prvé vycházce 20 kg, při druhé 23 kg. Také trvání obou EVA znamenalo nový rekord: celkem devět hodin a dvacet pět minut pobytu na Měsíci.

Nejcennější ze všeho byly však nové poznatky: nezbytnost dokonalejších map usnadňujících orientaci ve zvlněném a členitém terénu a ruku v ruce s tím nutné zvýšení pohyblivosti ve skafandru.

Na hodnocení a nové problémy bylo však dost času později. Shepard a Mitchell měli před sebou úkoly daleko bezprostřednější.

XI.

Shepard u vozíku MET. Snímek pořídila 16mm kamera namontovaná na vozíku Jak Orel, tak Intrepid se při návratu ke své mateřské lodi řídily “soustředným plánem setkávání". Start z měsíčního povrchu přivedl výsadkový člun nejprve na přechodovou elipsu, jejíž nejvyšší bod ležel dvacet až třicet kilometrů pod drahou GSM. Motorickým manévrem v tomto nejvyšším bodě se dráha LM změnila na kruhovou, z níž bylo možno zahájit stíhací manévr, zakončený vyrovnáním rychlostí, nezbytným pro vlastní spojení. Operace trvala o něco déle než dva oběhy kolem Měsíce a umožňovala absorbovat rozdíly v čase startu LM z povrchu. Celý jeden oběh na parkovací dráze poskytl měřicím systémům na Zemi i v obou lodích dostatek přesných dat, nezbytných k výpočtu konečného manévru.

Zkušenosti z obou předchozích expedic však ukázaly, že výkon primárního navigačního systému LM a CSM byl do té míry dokonalý, že údaje pozemního sledování se ukázaly zbytečnými.

Apollo 14 mohlo vyzkoušet způsob přímého setkání, způsob, který byl připraven již pro nezdařenou “Třináctku". Podle nového plánu “M = 1" měl Antares odchylky způsobené startem vyrovnat již tři minuty po navedení na výchozí eliptickou dráhu.

Po její korekci byl ještě na vzestupné větvi plánován stíhací manévr. Čtyři vteřiny hoření startovacího motoru LM zaručovaly změnu jeho dráhy na málo výstřednou elipsu 82-113 km, s dvojí možností další korekce vždy po čtvrthodině letu na nové dráze. Deset minut po případné poslední korekci byla na řadě “brzdicí fáze". Po šesti minutách přerušované činnosti motorů RCS měly být orbitální parametry LM prakticky totožné s drahou CSM - 112-108 - a zbytek operací měl proběhnout jako obvykle.

Na Sheparda a Mitchella čekala tedy pěkná práce, sotva se za nimi uzavřel poklop, který je oddělil od zevnější prázdnoty. Uvnitř LM panoval nepořádek. Při pohledu na hromadu vaků a beden se vzorky bylo s podivem, že za okénky, v zemi Fra Mauro, zůstaly vůbec ještě nějaké kameny. Oba astronauti srovnali svoji kořist, jak nejlépe mohli, a pak se s obtížemi přesunuli na svá místa k okénkům. Následovala kontrola palubních systémů, obvyklá litanie údajů a číslic jako nezbytná předehra ke startu.

6. února, po více než třiatřiceti hodinách pobytu na Měsíci, se Antares kolísavě vznesl vzhůru. Náraz plynů z trysek vyvrátil vlajku, která klesala na povrch, zatímco LM nabíral výšku. Od jeho konstrukce vlály cáry pozlacené fólie, která se zřejmě poškodila při oddělení přistávací části. Měsíc dole už zase vypadal opuštěně a cize, jako by na něm ještě nikdy nikdo nestanul. Žádný z obou astronautů se mu nemohl věnovat. Číslice na DSKY měly přednost, protože mezi navedením na dráhu a její korekcí byly pouhé tři minuty času. Kromě toho se blížil okamžik ztráty spojení se Zemí a Houston pospíchal, aby astronautům dodal údaje potřebné pro stíhací manévr. Capcomovo slovo “konec" zaznělo jenom pět vteřin před LOS. Výrazy úlevy, jimiž Shepard i Mitchell uvolnili své napětí, nebylo už možno na Zemi zachytit.

Náraz plynů vyvrátil vlajku Po dvaceti pěti minutách dosáhl Antares za odvrácenou stranou Měsíce pomocí motoru APS změnu rychlosti na 28 m/s. Stíhání Kitty Hawku započalo a Mitchell, coby LMP, se připravoval k vyrovnání rychlosti. Záložní počítač AGS však odmítl reagovat na údaje o změně rychlosti a selhal na celé čáře. Naštěstí tu byl ještě Shepard a hlavní počítač, ale napětí rostlo od minuty k minutě. Obě lodi se vynořily zpoza Měsíce a každým okamžikem se k sobě přibližovaly. Podaří se spojení? Roosa, který zpozoroval LM na vzdálenost několika desítek kilometrů, zapojil televizi. Žlutozelený Antares s blikajícím majákem se objevil divákům na Zemi v rohu obrazovky a neustále se zvětšoval.

“Povolujeme spojení," ozval se Houston.

Roosa zapojil ovládání nárazníku a ovladač jeho polohy postavil na VYSUNUTO. Výsadkový člun teď už zaplňoval celé zorné pole okénka.

“Výborně, zachytili jsme se," hlásil Roosa.

A po jednadvaceti vteřinách ještě:

“Máme pevné spojení!"

Kontrolním střediskem zašumělo oddechnutí, sevřené palce diváků před obrazovkami se uvolnily. Antares dokončil manévr pouze dvě minuty za plánem. Etapa dobrodružství skončila, nastával čas rutinní práce.

Roosa prostrčil do LM vysavač, aby věci i lidé byly zbaveni nedokumentovaných vzorků měsíčního prachu. Po očistné proceduře putovalo do kabiny Kitty Hawku procesí 16 kazet s úzkým filmem, tři kazety 70mm filmu, dva pytle se vzorky, dvě kovové bedny rovněž se vzorky, skafandry, složené ve svých vacích, sběrné pytlíky s odpadky lidského těla, chlazené prádlo, rukavice, přílby, biologické snímače indukující zdravotní stav astronautů, sluchátka s prstovým mikrofonem, vak s drobnostmi a nakonec i vysavač, který se v LM dlouho neohřál.

Výměnou se do vyprázdněného LM stěhovaly všechny nepotřebné věci a zbytečnosti z velitelské sekce. Byla to protivná práce, která přinášela v tom okamžiku jen malé uspokojení. Po chvíli se Shepard zachycený u průlezu narovnal a protáhl se: hotovo. Od okamžiku spojení již uplynulo více než půl druhé hodiny. Nastal čas k opuštění LM. Mitchell připlul k počítači, aby připravil návrat výsadkového člunu zpět k povrchu Měsíce. Když s tím byl hotov, zamířil nazpět k průlezu. Shepard v něm zmizel už před chvílí. LMP se naposledy rozhlédl, mávl rukou na rozloučenou a vsoukal se do roury.

Za půl hodiny plul Kitty Hawk prostorem sám a tři muži v kabině (o vzorcích nemluvě) konali přípravy ke zpáteční cestě na Zemi. IMU byla opět přeorientována a její justace mnohokrát kontrolována. Počítač zpracoval údaje stavového a cílového vektoru, určil potřebný přírůstek rychlosti a stanovil dobu hoření motorů. Některá okénka na DSKY se zaplnila číslicemi, jiná teprve čekala na výsledek manévru. Za odvrácenou stranou Měsíce, odkázán jen sám na sebe a na své druhy, stiskl Roosa knoflík POKRAČUJ.

Motor rozezvučel konstrukci a Měsíc pod lodí se začal vzdalovat. Na jeho stříbřitém povrchu, 28 mil jižně od ALSEPu Apolla 14, 62 míle od ALSEPu Apolla 12, přibyl asi hodinu před TEI nový kráter po dopadu LM. Náraz rozkmital pasivní seismometr na plných 90 minut.

XII.

Poslední metry dlouhé cesty Apollo 14 zahájilo tedy šťastně zpáteční cestu. Mělo však uplynout Ještě více než dva a půl dne, než kosmická loď skončí svůj let ve vlnách Tichého oceánu. Sheparda, Mitchella a Roosu čekaly dlouhé hodiny letu, zpestřené nejvýše fotografováním, navigací, korekcemi, jídlem, televizí, spánkem a posilovacími cviky.

Trochu změny do toho obvyklého programu vneslo několik pokusů konaných už v rámci projektu Skylab. Byla to především gelová elektroforésa na silikagelu; účinku elektrického pole bylo vystaveno organické barvivo, bílkovina a jedna z nukleových kyselin. Dále bylo sledováno šíření tepla v kapalinách, v kterých byly rozptýleny krystalky látek měnících barvu a teplotu. Barevné změny registrovala kamera nastavená na malou frekvenci. Pokus potvrdil očekávání, že v beztížném stavu se teplo šíří všemi směry.

Pro dlouhodobé lety byl významný pokus s převodem kapaliny z nádrže, který rovněž podle předpokladu ukázal, že hladké přečerpávání je možné z nádoby opatřené vestavěnými přepážkami, které se sbíhají směrem k výpustnému otvoru. Významnou roli zde hrály kapilární síly. V nádobě, která nebyla speciálně upravena, vytvořila kapalina koule, jakmile do vyprázdněného prostoru vnikl plyn. Posledním experimentem bylo roztavení nízkotající slitiny. Při něm byl sledován vliv beztíže a vliv příměsí na tvar a kvalitu odlitku. Jelikož však pokus probíhal v zatavených kovových krabicích, nemohla posádka lodi jeho výsledek okamžitě zjistit.

Přes toto rozptýlení se však kosmonauti obraceli čím dál tím častěji na registr hodin a netrpělivě čekali na okamžik, kdy nastane zase nějaká opravdová práce. Konečně se dočkali. Palubní měření dráhy ukázalo, že poslední letová korekce je naprosto zbytečná. Dvě hodiny před vstupem do atmosféry přišel ze Země pokyn k odjištění pyrotechniky.

Země v posledních hodinách letu hrozivě vzrostla, jak se k ní Kitty Hawk přibližoval čím dál tím rychleji. Bylo načase zahájit přípravy k návratu.

Na PŘÍKAZ 49 se loď poslušně otočila do polohy předepsané pro vstup do atmosféry. Bylo však Roosovou věcí, aby se prostřednictvím sextantu přesvědčil o bezvadném splnění příkazu. Také IMU byla znovu přejustována a na její orientaci se pro všechny případy naladily ještě gyroskopy záložního systému. Skoro po hodině práce přišel na řadu EMS - systém řídící sestup lodi atmosférou, ačkoliv do EI zbývalo ještě plných 80 minut. Za EI - okamžik vstupu do atmosféry - se pokládá chvíle, kdy kosmická loď proletí pomyslnou plochou ve výši 400 000 stop nad referenčním geoidem.

Registr vzdálenosti v EMS převzal údaje z počítače a indikátor orientace vztlakového vektoru byl nastaven šipkou vzhůru.

CMP shledal, že teplota motorků RCS na velitelské sekci leží pod dolní hranicí provozních hodnot a že tedy bude třeba je elektricky ohřát dříve, než stisknutím tlačítka natlakuje nádrže a přezkouší vlastní činnost.

Seskakují žabí muži Čtvrthodinu potřebnou k vytemperování bylo možno věnovat poslednímu úklidu věcí, aby nepoletovaly v kabině během sestupu a přistávání. Beanova boule, způsobená uvolněnou kamerou, byla dostatečnou výstrahou.

V EI-30 minut došlo k prověrce spojení na VVF a vzápětí nato prohlédla posádka všechny vypínače související s oddělením pomocné sekce.

Cirkulace glykolu byla přepojena z radiátoru SM na vlastní výparníky CM. Rovněž klimatizační zařízení přešlo na kyslíkovou nádrž velitelské sekce. Roosa aktivoval návratové baterie. Napětí na nich, 37 V, stejně jako na bateriích pyrotechniky, bylo O. K.

Když loď přemanévrovala do polohy pro oddělení, zapojil CMP logiku sekvence, zatímco Shepard odkryl jisticí krytky dvou sousedních vypínačů a oba najednou stiskl.

Ostré břity hnané tlakem plynů z výbušných náloží přesekly nejprve svazky kabelů mezi CM a SM. Za okamžik jiné gilotiny podobným způsobem přerušily přívodní potrubí glykolu a kyslíku a v poslední řadě přepůlily vždy dvě protilehlé kumulativní nálože šest spojovacích nosníků.

Současně s tím se rozeběhly motorky - X na pomocné sekci. SM se začala vzdalovat od velitelské sekce rychlostí asi 30 cm/s. Dvě vteřiny po oddělení způsobilo zapálení dalších motorků její rotaci, která zvýšila stabilitu odhozené části kosmické lodi a zabraňovala tak náhodnému odchýlení a srážce s velitelskou kabinou. Ta se osm minut před vstupem do atmosféry vrátila zpět do předepsané polohy.

Roosa po manévru okamžitě překontroloval polohu. Byla to poslední přípravná akce pro nejbližší chvíle. Teď už nezbývalo, než trpělivě čekat a soustředit pozornost na indikátory EMS.

XIII.

Poslední opouští loď velitel Alan B. Shepard Ke ztrátě spojení došlo osmnáct vteřin po vstupu do atmosféry. Na zádi lodi se vytvořil plamenný chvost, který v úplavu rázové vlny vytvářel ohnivou kouli. Mitchell, pilot bez letounu, roztříštěného o měsíční povrch, operoval s kamerou upevněnou na okenním rámu a sekal jeden záběr za druhým. Jeho druhové však neodtrhli oči od palubní desky.

Asi za dvanáct vteřin po začátku “black-outu" se tam rozsvítila signálka indikující přetížení 0,05 G. Přetížení vyvolané aerodynamickými silami. V tom okamžiku přehodil Roosa klíč označený 0.05 nahoru a Shepard zajistil přechod počítače z P-63 na P-64. Jeho zásahem přešlo řízení z tříosého systému na systém, který volil motorky při dané orientaci lodi udržované aerodynamickými silami v autostabilní poloze.

Deset vteřin po dosažení 0,05 G se rozsvítil horní signál na ukazateli orientace vektoru vztlaku. Indikoval vzrůst přetížení na více než 0,2 G, ale po dosažení 2 G opět zhasl. Znamenalo to, že sestup kabiny atmosférou je dostatečně strmý, že nehrozí nebezpečí odražení a vymrštění zpět do prostoru.

S tak hrubým údajem se však nebylo možno spokojit. Na řídicím pultu, poblíž indikátoru přetížení, se pohybovala za okénkem polyesterová fólie s předtištěným monogramem, která se natáčela úměrně k velikosti brzdění. Křivky na ní vyznačené udávaly míru přetížení; jiné, jdoucí příčným směrem, se nazývaly únikové křivky.

Na ploše monogramu kmitalo pisátko, jehož vertikální pohyb byl úměrný celkovému odporu. Roosa soustředěně pozoroval, zda se plnicí hrot nepřibližuje nebezpečně k velkým hodnotám G, nebo naopak, zda nemíří na stranu křivek úniku. Sem tam stačil ještě mrknout vpravo nahoru na akcelerometr, jehož ručička lezla rychle nahoru.

Účinek brzdění stlačil posádku do sedadel, pocit tíže rostl každým okamžikem. Po osmdesáti vteřinách sestupu atmosférou, kdy byla rychlost klesání atmosférou stále ještě 210 m/s, kmital akcelerometr mezi 6 a 7 G.

Pak přišla chvíle, kdy sledování těchto přístrojů ztratilo význam. Apollo 14 dosáhlo podkruhové rychlosti a bylo definitivně zachyceno přitažlivostí mateřské planety.

Brzdění však pokračovalo. Na plných pět minut ovládl pole program P-67, který se snažil zajistit co nejpřesnější přistání. Jeho funkce skončila v EI+7.16, v okamžiku, kdy rychlost lodi činila už necelé M = 2.

Ve výši 45 000 stop odklopil Shepard krytku dosud pečlivě chránící hlavní vypínač ovládání padákového systému. ELS dostal zelenou přesunutím páčky do polohy LOGIC a sousední přepínače do polohy AUTO.

Programovací zařízení teď už čekalo jen na signál tlakového relé, který přišel ve výši 30 000 stop. Ještě šest tisíc stop letu se nestalo nic. Potom výbušné nálože odhodily kryt padákového prostoru. O dvě vteřiny později vylétly stabilizační padáčky, které se postupně naplňovaly a úplně rozevřely po uplynutí deseti vteřin. Na nich se kabina snášela skoro čtyřicet vteřin.

V deseti tisících stop zabralo další tlakové relé. Břity, vystřelené pyrotechnicky, přesekly lana brzdicích padáčků, aby uvolnily místo pro trojici vytahovacích a trojici hlavních padáků. Také ty se rozvíjely postupně, jak povolovaly jejich poutací stuhy.

Jiná pyrotechnika uvolnila prutové antény a světelný maják. O tom všem informovaly indikátory posádku kabiny, tři muže, jejichž životy závisely v té chvíli na spolehlivosti automatiky. V případě Jejího selhání bylo ovšem možno kteroukoli operaci nahradit manuálním zásahem astronautů.

Nebylo toho však zapotřebí. Roosa jen odkryl poslední krytky a stiskl páčky vypínačů. Z nádrží kabiny zavěšené pod padáky se vyvalil červenohnědý dým zbylého paliva pro manévrovací motorky. Poslední zbytky jedovatého kysličníku dusičitého byly vyfouknuty proudem helia.

V okamžiku přistání na pokyn tlačítku MAIN RELEASE přesekla pyrotechnika lana nosných padáků. Jedině tato operace nedopadla stoprocentně: jedno z přeseknutých lan se zachytilo na povrchu kabiny a padák splýval za ní ve vlnách oceánu. Odstranili ho teprve žabí muži po seskoku z helikoptéry.

XIV.

Mitchell a Shepard předvádějí novinářům měsíční kameny Televizní kamery na letadlové lodi USS New Orleans zachytily kabinu ve výši 4 až 5 kilometrů, ještě zavěšenou na brzdicích padáčcích. Bylo krátce po východu slunce. Vál čerstvý vítr o rychlosti asi 10 uzlů, který zvedal více než metrové vlny. Ten také zanesl padáky i s jejich nákladem o 1,89 km od teoretického bodu přistání a 7 km od hlídkující lodi.

V 216.01.59 GET skončil let Kitty Hawk na 27°02' j. š. a 172°40' z. d., 765 námořních mil jižně od ostrovů Samoa.

Třicet pět minut po přistání na vodu opustil kabinu nejprve Roosa, dvě minuty po něm Mitchell a nakonec podle zvyku velitel Shepard. Všichni tři měli čisté obleky a speciální masky.

Za čtyřicet devět minut byli už všichni tři na palubě letadlové lodi - a naposledy v karanténě.

Fotografie a schémata k článku ,,Bloudění mezi balvany,, : (Snímky NASA, IBM)

  1. Američtí astronauté - posádka Apolla 14, zleva: pilot měsíčního modulu Edgar B. Mitchell, velitel letu Alan B.Shepard ml. a pilot velitelského modulu Stuart A. Roosa
  2. Sál číslo 2 ve středisku startovních operací na Merritt Islandu 25. ledna 1971 v 9 hodin dopoledne. Vedoucí startovních příprav Charles F. Henschel startuje Countdown. Je T mínus čtyři dny a šest hodin.
  3. “Přece je ten Saturn o trochu větší než Mercury Redstone!"
  4. Nákres a popis úprav kosmické lodi Apollo, na základě výsledků vyšetřování havárie Apolla 13
  5. Pohled do výpočetního střediska v Houstonu. Je zde umístěno pět sestav počítače IBM System 360 Model 75/J, každý s pamětí čtvrt miliónu slov a rychlostí dvaapůl miliónu operací za vteřinu. Ke každému stroji lze připojit až 196 periferních zařízení
  6. Hned jak se vyskytly potíže s pevným spojením LM s CSM, musel na Zemi Cernan novinářům předvést vodicí mechanismus spojovacího zařízení
  7. Spojovací zařízení umístěné na velitelské sekci
  8. Tak viděla posádka “čtrnáctky" LM před spojením s ním. V té době ještě spočíval ve svém lůžku na S-IVB
  9. Přístrojový úsek IU, mozek nosné rakety Saturn V, je vykládán na letišti Kennedyho mysu ze speciálního transportéru Super Guppy
  10. Shepard u vozíku MET
  11. "To je rozdíl v cestování," liboval si Mitchell. "Bez tý činky, to si nechám líbit"
  12. Tenhle buchar dal Mitchellovi pořádně zabrat
  13. Centrální stanice ALSEPu je postavena
  14. Pohled na balvanové pole na severozápad od měsíčního modulu
  15. Odraz Slunce na povrchu měsíčního modulu
  16. V popředí stojí raketový minomet aktivního seismického experimentu, v pozadí centrální stanice ALSEPu
  17. Schéma spojení mezi kosmonauty a Zemí při EVA
  18. Mezi šlépějemi a otisky kol vozíku stojí gnomon, pomocí kterého určují kosmonauti orientaci vzorků na povrchu
  19. Skupina balvanů v balvanovém poli severovýchodně od LM. Jak je zvykem mezi geology, položili kosmonauti na balvan kladívko k porovnání velikosti. Délka násady je přibližně 35 cm
  20. Mapka druhé vycházky. Ležatými písmeny jsou označena plánovaná, stojatými písmeny skutečná místa sběru vzorků. Původně se kosmonauti domnívali, že došli pouze do bodu X, ve skutečnosti však byli mnohem dál.
  21. Shepard u balvanu na cestě ke kráteru Cone
  22. Snímek pořízený posádkou Apolla 14 (Foto na obálce L+K č.12 / 1971)
  23. Zajímavý balvan nedaleko LM. Všimnete si, že je tvořen dvojím typem horniny — nahoře je tmavší, dole světlejší
  24. Návrat k LM
  25. Shepard u vozíku MET. Snímek pořídila 16mm kamera namontovaná na vozíku
  26. Náraz plynů vyvrátil vlajku
  27. Poslední metry dlouhé cesty
  28. Seskakují žabí muži
  29. Poslední opouští loď velitel Alan B. Shepard
  30. Mitchell a Shepard předvádějí novinářům měsíční kameny
Přepis článku : M.Filip, 11.9.2003
Omluvte zhoršenou kvalitu některých fotografií, způsobenou skenováním z nekvalitních kopií článku z L+K.
Originály některých částí článku z časopisu nemám k dispozici.
Aktualizováno : 28.09.2003

[ Obsah | Pilotované lety | Apollo | Apollo 14 | Experimenty | Slovník zkratek Apollo ]


Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.