NASA projekt APOLLO: AS-507

Pro časopis Letectví + Kosmonautika zpracoval Astronautický klub SPACE (L+K č. 4, 5, 6, 7, 8 /1970)

Snímky: NASA

Jmenuji se Alan L. Bean B. S. a narodil jsem se v březnu 1932 ve Wheeleru v Texasu. B. S. znamená bakaláře věd, titul, který jsem si odnášel, když jsem naposledy prošel portálem University of Texas s diplomem inženýra aeronautiky pod paží.

Tehdy, v roce 1955, jsem ještě netušil, kam až mne tohle povolání zavede, a nenapadlo mne to ani pak, když jsme se potulovali se slečnou Ragsdalovou po dallaském parku a pokukovali střídavě po Měsíci a jeden po druhém, jako to činí všichni lidé v určitém období svého života.

Potom jsme se se Sue vzali a já zapadl do U. S. Navy. Tam jsem dostal pořádně zabrat v základním pilotním výcviku a po čtyřech létech ještě v NTPS v Patuxentu.

Tady, ve dnech a týdnech výcviku, kdy se ze mne pomalu stával zkušební pilot, se mezi frekventanty hodně diskutovalo o nových vývojových programech, jako X-15, Dyna Soar - a také o rodícím se projektu Mercury. S tím vším samozřejmě také o speciálních kursech a školení pilotů pro kosmické lety. Jako bychom toho školení neměli beztak až po krk!

Byl jsem rád, když jsem se asi po roce zbavil teoretické výuky i úmorného cvičení na trenažérech, a když jsem byl se vší slávou vyřazen.

Ale něco z těch debat ve mně přece jen zůstalo a šlo to se mnou několik let, kdy jsem se potloukal porůznu jako “project officer" námořního letectva a mordoval se s problémy maximálního tahu a vztlaku a s otázkami příčné či podélné stability letounu při mezních rychlostech.

Nakonec jsem zakotvil u 172. stíhací perutě na Floridě. Snad i to přispělo svým dílem k mé další životní dráze, protože právě tady, kousek od nás, na mysu Canaveral, se to začínalo pořádně hýbat.

První Explorery a Pioneery mi připadaly ještě trochu jako hračky, ale oba balistické lety, to už bylo něco, čemu jsem rozumněl, a když John Glenn obletěl jako první Američan třikrát zeměkouli, bylo rozhodnuto.

V říjnu 1963, tři čtvrti roku po narození Amy, vypsala NASA druhý konkurs na místa budoucích astronautů - a já tu hozenou rukavici zvedl.

Do Langley Research Center pozvali asi dvě stovky zájemců, které očekávalo neúprosné síto lékařských prohlídek, zkoušek fyzické odolnosti, psychologických testů a technických minim.

Po všech těchto opičárnách zůstalo čtrnáct - patnáct “vyvolených", mezi nimiž jsem byl i já.

Přestěhovali jsme se se Sue a s dětmi do Clear Lake na okraji Houstonu, abych měl blízko domů, ale příliš času na rodinu mi stejně nezbývalo.

Hodiny teorie o kosmické navigaci, bioastronautice a počítačích se střídaly s pobytem na centrifugách, kde jsme dostávali do těla až 14 g, a s lety po beztížné parabole na upravených KC-135. V těch 30 - 40 vteřinách beztíže jsme zkoušeli ovládat přístroje, dělat montáže a pít vodu. Zlí jazykové tvrdili, že tohle poslední bylo nejhorší ze všeho, a dodávali, že nechápou, jak naši otcové mohli horovat pro prohibici.

Ve skutečné kosmické lodi jsem seděl jako velitel záložní posádky pro Gemini 10. Těch několik hodin příprav pro let Younga a Collinse bylo jedinou odměnou za dlouhé měsíce výcviku a dřiny. Že bychom letěli sami o tři výpravy později, jak to bylo zvykem, nepadalo pro tentokrát v úvahu, protože žádná Gemini 13 už neexistovala.

Předmětem zájmu celého týmu kosmonautů v té době byl ovšem program Apollo, ale po katastrofě “Jedničky" došlo k rozpuštění všech připravených posádek.

Vrátili jsme se ke kondičnímu výcviku a nadávali, kudy chodili. Nikdo nevěděl, co bude, a otec Deke se tvářil jako sfinga.

“Deke" Slayton... to je kapitola sama pro sebe. Když ho drobná srdeční vada zbavila vší naděje, že uvidí Zemi jinak než zezdola, stal se bossem celé kosmonautické skupiny a začal čím dál tím víc zasahovat do našich osudů. Jeho rukama prošly postupně posádky Gemini i první trojice připravené na lety Apolla.

Nikdo však nedovedl odhadnout, podle jakého klíče se Deke rozhoduje a vybírá lidi, když jsme se přece všichni snažili udělat, co jsme mu na očích viděli, a často trénovali jako blázni, jen abychom se mu zalíbili. “Otec" přišel, podíval se na nás, pokýval hlavou a mlčel.

Na čtrnáctý leden 1969 nezapomenu do smrti. Dojídal jsem právě svoje oblíbené špagety se strouhaným sýrem a zapíjel je osolenou a opepřenou šťávou z rajských jablíček, když si Deke přisedl na prázdnou židli proti mně.

“Poletíš s dvanáctkou," prohlásil, “co ty na to?"

“Jako co?" zeptal jsem se, když jsem zase byl schopen promluvit.

“Jako pilot LM," odvětil, “s Conradem a Gordonem, souhlasíš?"

Jako LMP. To znamenalo, že budu čtvrtým pozemšťanem, který se dotkne měsíčního povrchu.

Těžce jsem polkl a kývl:

“O. K."

Pak se zase všechno vrátilo do starých kolejí, až na to, že trenažéry najednou vypadaly jako skutečná kabina a “houstonský Měsíc" se svými krátery a zvrásnělinami přestal být protivným cvičákem na prohánění lidí.

Všechno dostalo jinou podobu, všechno se zkrátka a dobře připravovalo a zaměřovalo ke skutečnému letu.

Vrcholem bylo, když jsme s Conradem střídavě lezli do LLTV. To je taková mašina, kopie “měsíčního pavouka", se kterou se dá létat, manévrovat a přistávat, a to všechno při šestině “gé".

Ale i tak jsme měli všeho až nad hlavu a všichni tři jsme si oddechli, když koncem října otec Deke prohlásil, že “jsme sice ta nejmizernější posádka, kterou kdy dával dohromady, ale jinak že jsme fit k přistání na Měsíci".

“Proklatě, chlapi," dodal ještě nakonec, “koukejte, ať tam neuděláte ostudu ani sobě, ani mně, ani Spojeným státům, rozumíte?!"

A to jsme si přáli všichni bez rozdílu.

Ráno před startem nás probudili nekřesťansky brzo, už v šest hodin ráno, a hned odvlékli na lékařskou prohlídku. Bylo ještě úplné šero; venku se honily těžké mraky a na okenních tabulích v ordinaci ulpělo několik velkých kapek deště.

Najednou jsem dostal hrozný strach, aby nám počasí neudělalo škrt přes rozpočet, nebo aby na mně ten zatracený felčar na poslední chvíli něco nenašel.

Lékař - byl to dr. Harder - mi však naštěstí jenom ohmatal puls, zabručel něco jako “aha, zelenáč" a požádal mě, abych na něj vyplázl jazyk. To jsem udělal s velkým potěšením.

Po snídani nás naložili do mikrobusu, který svým vzezřením připomínal ambulanci, až na to, že na dveřích měl místo červeného kříže symbol letu Apolla XII: “Yankee Clippera" se vzdutými plachtami, vznášejícího se nad měsíčními krátery. LM, který zdědil jméno “Intrepid", tradované v námořnictvu z dob bojů o nezávislost, vyšel tentokrát jaksi zkrátka; snad, aby se to vyrovnalo za “Jedenáctku".

Myslím, že jsme byli první posádkou, která ocenila výhodu speciálních skafandrů už na zemi. Když se mikrobus po šestnácti kilometrech zastavil u rampy 39A, visely mraky sotva tři sta metrů nad zemí a lilo jako z konve.

Několika skoky jsme přeběhli do základny věže a já jsem litoval těch 500 000 diváků v čele s presidentem, kteří trpělivě očekávali v dešti náš odlet. Příliš mnoho za to zmoknutí tentokrát asi neuvidí. A ti, co zůstali u obrazovek, na tom nebudou o nic lépe.

Byl jsem rád, když jsme v “bílém pokoji" přiléhajícím k vlastní kosmické lodi shodili pláštěnky a odkládali přezůvky.

Před námi se otevíral lichoběžníkový otvor dveří kabiny, která nám měla být domovem pro následujících deset dní.

“Pete" Conrad se jako velitel spustil dovnitř první a uvelebil se na sedadle či spíše na lehátku vlevo; vsoukal jsem se k místu napravo a chvíli za mnou přistál Gordon, div ne mně na hlavě.

Každý z nás hleděl odpojit přenosnou klimatizaci a zapojit se na palubní, uložit se a neplést se tomu druhému do cesty.

Přes veškeré impozantní rozměry kosmické lodi ve vlastní kabině pro tři muže příliš mnoho místa nezbývá a o nějakém soukromí se vůbec nedá mluvit. Nedovede-li se někdo například vypořádat s tím, že jeho kamarádovi na vedlejším sedadle se udělalo nanic, ať raději nepomýšlí na to být kosmonautem.

Na filosofování však nebyl čas. Dveře za Gordonem zabouchly a my ztratili bezprostřední styk s lidmi na Zemi, třebaže do vlastního startu zbývaly skoro ještě dvě a půl hodiny času. Countdown však byl v plném proudu a neúprosně počítal s každou vteřinou.

Především bylo třeba provést klimatizaci kabiny, zkontrolovat fónické spojení a systém dodávky elektrického proudu.

Potom se vrhl Pete na počítač, Dicka poštvali pokynem zvnějšku prohlédnout zásoby paliva pro motory RCS, zatímco já jsem stále trpělivě provětrával naše vzdušné prostory.

Oddechli jsme si teprve po hodině, v časové rezervě ponechané pro všechny případy. Počítač jednotvárně odečítal minuty do startu a rovnoměrné osvětlení kabiny uklidňovalo.

Vzpomněl jsem na Sue a na děti, jak jim počasí zkazilo radost z podívané, poletíme-li totiž vůbec. Asociace automaticky vedla ke “Gusovi" Grissomovi a oběma druhým, ale tu myšlenku jsem raději rychle zapudil.

Venku zatím odjistili záchrannou věž a podle povelů ve sluchátkách kontrolovali destrukční systém rakety.

Povětrnostní situace dělala starosti i jiným; byla čím dál tím horší. Ředitelé letu z toho měli asi zamotanou hlavu a dokonce i stařík Stafford, který seděl ve “firing room" číslo dvě, se o tom vybavoval s Conradem, když už jsme byli zase naplno zapřaženi.

Rozhodnutí padlo v čase T-12 minut. Ve sluchátkách se ozval sám velký Walt Kapryan, ředitel startovních operací:

“Tak můžete jet, mládenci," oznamoval Conradovi.

“Však jsme pro to udělali všechno možné," odpovídal CDR.

Ze střediska řídícího start padla ještě nějaká přání zdaru, za která Pete stručně poděkoval. Zatím jsme přešli na vlastní klimatizační zdroje a minutu a patnáct vteřin před startem jsem aktivoval návratové baterie.

Čtyřicet vteřin potom justoval Pete naposledy navigační systém a za dalších třicet vteřin ho odjistil.

To byl poslední zásah, který záležel na nás. Další průběh závisel na počítači, který nás měl už od T-3 beztak pod kontrolou. O posledních jedenácti vteřinách rozhodovala jen automatická detekce závad, ovládající záchranný a destrukční systém nosné rakety.

Leželi jsme s očima upřenýma na číselníky a čekali.

Osm vteřin před startem proběhly konstrukcí nepříjemné vibrace a slabý náraz hned nato nás vtiskl hlouběji do křesel. Spíše jsme vytušili, než přímo cítili, jak se raketa pohnula a zvedá se vzhůru.

Palubní počítač v té chvíli ukazoval samé nuly.

“Vybočení zahájeno," hlásil Pete do mikrofonu před ústy. Proběhlo teprve několik vteřin od startu, ale lidem dole pod námi musel stometrový kolos Saturnu V už zmizet v nízkých bouřkových mračnech.

Pete pokračoval:

“Rotační manévr jde skutečně dobře - rotace kompletní!"

“Běží vám záchranný modus I-B," odpovídalo řídicí středisko z Houstonu hlasem capcoma Jerryho Carra. To byla “narážka" pro mne, jak se říká v divadelním žargonu.

Byli jsme už 3 000 metrů vysoko a letový plán přikazoval LMP ohlásit stav tlaku v kabině. A LMP, to jsem já. Nadechl jsem se:

“Atmosférický tlak . .." Nedomluvil jsem. Kabinu v té chvíli ozářilo růžovofialové světlo, které se prodralo přes kryty průzorů a na vteřinu přehlušilo svou intenzitou vnitřní osvětlení. Současně se na panelu vlevo před Conradem rozsvítilo výstražné červené světlo.

“Poplašný signál," vykřikl Pete. “Právě jsme ztratili plošinu!"

Obrátil jsem hlavu a strnul. Také nade mnou zářily hned dvě rudé žárovky a za nimi vyskakovaly další, jedna po druhé.

“Všechna napětí vypadla," vyjekl jsem. “Svítí palivové články, střídavý proud. Palivové články odpojeny, střídavý rozvod přetížen - první i druhý, hlavní rozvody A a B venku!"

Byl jsem úplně bez dechu a cítil, jak mi prudce buší srdce.

“Pokuste se přepojit FCE na nouzové," radil zezdola capcom. To platilo na mne. Sáhl jsem po páčkách vypínačů a cloumal jimi jako zběsilý. Záložní zdroje energie naštěstí byly v pořádku. Část výstražných světel zhasla, ale palivové články svítily dál. Věnoval jsem se tedy jim.

Jerry Carr se mezitím obrátil na Peteho, jako by se nic nedělo:

“Zahájil mód I-C!"

“Jedna Cyril," odpovídal Pete jako ozvěna.

Mód I-C; to znamenalo, že uplynuly skoro dvě minuty od startu. Ještě padesát vteřin . .. Ano . . .teď to přišlo. Lehké škubnutí nám signalizovalo zážeh druhého stupně ještě dřív, nežli se ozval Houston:

“Máte dobrý tah, Pete."

“Ano," souhlasil CDR, “máme perfektní S-II. A ten poplach, člověče, jsem si jist, že do nás prásknul blesk. Ale nic. Už máme dobrý GDC, palivové články jsou opět zapnuté a hned se pustíme do střídavých rozvodů! Chtělo by to víc zkoušení za špatného počasí. Pozor, Jerry, věž odešla!"

Bylo to tak, jak Pete řekl. V odkrytém okénku jsem koutkem oka zahlédl šmouhu kouře z motorů záchranné věže nad námi. Teď už byla pryč a my se řítili vzhůru do prostoru.

“Dobrá zpráva," slyšel jsem Jerryho hlas z hloubky sto kilometrů pod námi, “máte modus II!"

Jemu se to řeklo, ale nám nezbylo, než zůstat připoutáni a očekávat věci příští. Tlak, který nás tiskl do křesel, svědčil o pravidelném tahu motorů. Rychlost rakety rostla a číslice na digitálních ukazatelích se jen kmitaly. Ve čtvrté minutě to bylo 3,2 kilometru za vteřinu, v šesté už 4,3, v deváté skoro sedm kilometrů za sekundu.

Potom přišlo škubnutí, vteřina pocitu lehkosti a zase tah. S-IV B, třetí stupeň rakety, zabral.

“Mód IV," ozval se Jerry v Houstonu. “Apollo 12, pozor: předpokládaný čas vypnutí motoru je 11 minut a 35 vteřin."

Stočil jsem hlavu. Na počítači zmizela desátá minuta a běžela jedenáctá. Pak se ukázalo 11.10 ... 11.20 ... 11.30. ..

V jedenácté minutě třicáté třetí vteřině motor utichl, jak když utne. Dostavil se pocit lehkosti - stav beztíže.

Byli jsme na oběžné dráze.

Letěli jsme po kružnici ve výši 190 kilometrů nad povrchem rychlostí 7 791 metrů za vteřinu. Dole pod námi ubíhala Země, modravá jako vždy a obtočená oslnivě bílými plochami oblaků. V temné zeleni Atlantického oceánu probleskovaly Kanárské ostrovy. Pomalu však zůstávaly vzadu, zatímco zepředu jako žlutý pruh vystupovalo východní pobřeží Afriky.

Bohužel, na pozorování tohoto jedinečného, měnícího se obrazu nebylo kdy. Čekala nás neodkladná prohlídka celého systému lodi i rakety, prohlídka, o jejíž důkladnost se zasloužily dramatické zážitky z prvních okamžiků letu.

Dobré dvě hodiny jsme probírali vypínač po vypínači, registr po registru, hlásili nalezené hodnoty dolů do střediska a vzápětí je přijímali potvrzené zpět. Hlavně jsme znovu justovali inerciální plošinu, která při výpadku energie ztratila orientaci.

Oddechli jsme si, když bylo po všem a když se ukázalo, že je všechno opravdu, jak má být, v nejlepším pořádku. Ať to, co nás vyděsilo, byl blesk nebo statický náboj na povrchu rakety, nezanechalo to po sobě žádné škodlivé následky.

Na Zemi zřejmě došli ke stejnému názoru, protože nám přes australský Carnarvon dali souhlas k TLI.

Raketa vyrazila k Měsíci dvě a třičtvrti hodiny po zahájení letu, právě když jsme se nacházeli jihozápadně od Havajských ostrovů.

Jak se motor S IVB rozběhl, pociťovali jsme na křeslech i na předmětech, kterých jsme se dotkli, zřetelné chvění. Šest minut chodu stačilo, abychom opustili dosavadní kruhovou dráhu a dostali se na hodně protáhlou elipsu. Pete při celém manévru hlídal změnu polohy. Dick se ujal počítače, hlásícího přírůstek rychlosti, a na mně zůstalo spojení a “elektrika" vůbec, jako vždy.

Byl to jen hrubý, kvalitativní dohled pro případ, že by se automatika zbláznila a chystala se letět i s námi někam pánubohu do oken. To jsme nemohli potřebovat, protože naším cílem byl Oceán bouří a v něm - a to především - měsíční sonda Surveyor 3, (viz. článek "Cílová plocha pro Apollo 12" v L+K č.20/1969) která tam dopadla před jednatřiceti měsíci.

Jakmile bylo odhlášeno zdárné provedení manévru TLI, vyměnili si Pete s Dickem místa a Dick, odsouzený k roli muže v pozadí, se chystal na svoje parádní vystoupení v roli CMP.

Letící kolos se pod jeho rukou natočil kolmo na směr letu, oddělil se a vzdálil od LM i S-IVB. Pak se opět pomalu přibližoval.

Když se vysunutý nárazník zachytil v otvoru kuželu, otřásli jsme se důkladně. Pak přišel ještě jeden náraz, jak na sebe dosedly příruby obou celků po pneumatickém přitažení.

Otevřeli jsme průlez, zkontrolovali zámky, zda dobře zapadly, natlakovali LM kyslíkem, aby se propláchl od zbytků atmosféry, a prozatím jsme se o něj více nestarali.

Dick odhodil S-IVB, zapálil motorky RCS a odmanévroval loď do bezpečné vzdálenosti. Další starost o zabrždění už nepotřebného zbytku rakety a jeho vychýlení z dráhy bylo možno ponechat na krku Zemi.

Tak jsme se po pěti hodinách letu konečně stali skutečnou kosmickou lodí; vlastně dvojlodí, když se to tak vezme: jednu část tvořila velitelská a pomocná sekce, zakončená motorem SPS, a druhou LM, nabodnutý na špici kabiny jako ryba na udici.

Teď konečně bylo možno svléknout skafandry, jen jsme nesměli zapomenout vytahat z kapes všechny drobnosti a umístit je do nekonečného počtu poliček a přihrádek na stěnách kabiny.

Přitom jsme si vzpomněli na Mika Collinse z “jedenáctky" a srdečně se zachechtali. Ten totiž chudák takhle někam zašantročil patrony s LiOH, nebo co to bylo, a potom je za živého boha nemohl nalézt.

“Kde ta prokletá věc může jenom vězet," nadával a poletoval v kabině od stěny ke stěně. Když už to trvalo moc dlouho. tak mu ze Země poradili: “Miku, mrkni se do šuplíku 11-B," řekl mu tenkrát Jerry Carr. Mike uposlechl, a ty patrony tam doopravdy byly.

Od té doby, kdykoli Collins něco hledal, tak ho každý posílal do šuplíku 11-B.

Zbaveni skafandrů jsme se naobědvali, tak pohodlně, jak to dovoloval beztížný stav, a spokojeně zažívali v očekávání věcí příštích.

První letová korekce po jedenácti hodinách letu nám sice odpadla, ale prospěch z toho ve skutečnosti nebyl žádný. Přízrak blesku z šestatřicáté vteřiny nás pronásledoval až sem, do vzdálenosti 50 000 kilometrů od Země.

Letové středisko si vzalo do hlavy obavy o stav LM po onom proklatém výboji a bylo na Conradovi a na mně, abychom tyto chmury rozptýlili.

To znamenalo uvolnit průlez, vtáhnout nárazník dovnitř do kabiny a pak se protáhnout rourou jeden metr dlouhou a 80 centimetrů v průměru dovnitř do LM.

V budoucím Intrepidu bylo naštěstí všechno v pořádku; jenom nám tu připadalo strašně málo místa a skvěle jsme si s Petem navzájem překáželi, alespoň v první chvíli pobytu v té věci.

Asi po hodině jsme se spokojeně protáhli zpátky, vrátili nárazník na místo a těšili se na zasloužený odpočinek.

Chyba lávky!

“Mládenci," ozval se capcom zespoda, sotva jsme se uvelebili. “LM vám žere o jeden ampér více, než když jste tam prve lezli. Nenechali jste tam něco zapnutého?"

Sakra, to bylo pěkné nadělení. Spotřebu proudu měl pravděpodobně na svědomí automatický vypínač osvětlení v LM. Vcelku maličkost. Znamenalo to však znovu otevřít oboje dveře, zase vytahat všechno haraburdí mezi nimi a ještě se protahovat tou kanalizační rourou a zamotávat se do kabelu. Samozřejmě, že tahle radost zůstane na mně. Dick, coby CMP, nemá v LM co dělat a pan velitel Apolla 12 se přece nebude osobně obtěžovat. Nic naplat, alespoň budu mít rekord v prolézání tunelem.

Nakonec to dopadlo tak, že jsme do LM lezli s Petem přece jen oba a poškozený vypínač jsme museli vypnout ručně na panelu. Když bylo po všem, měl jsem toho doopravdy dost.

S radostí jsem uvítal uvedení lodi do pomalé rotace, které znamenalo, že se konečně můžeme po osmnácti hodinách letu uložit ke svému prvému spánku ve vesmíru.

Po deseti hodinách odpočinku jsem se cítil jako novorozeně a s chutí jsem se pustil do párků i míchaných vajec a nepohrdl ani důkladně oslazenou kávou.

Po jídle nás čekal “post-sleep check-list", což |e v podstatě jen papírování a úřadování.

Nemyslete si ostatně, že pořadí všech manévrů a úkonů, které bylo třeba provádět, jsme znali zpaměti a měli celý let takříkajíc v malíčku.

Kdepak. Všechno bylo předem připraveno černé na bílém. Hlavním vodítkem nám byla knížka s názvem “LETOVÝ PLÁN", která byla stále někde nablízku a při ruce.

Řekl jsem knížka, ale byl to vlastně pořádný tlustospis, kde bylo do puntíku uvedeno, co kdo z nás má udělat a kdy to má udělat. Důležitější manévry měly ještě svůj vlastni rozpis. A k tomu byla spousta lejster s prázdnými přihrádkami a chlívky pro údaje z počítačů, které jsme museli neustále vyplňovat. Úhrnem toho všeho bylo snad dvanáct kilogramů papíru, tedy opravdu žádná maličkost ani po téhle stránce.

Podle letového plánu nás teď ráno - mohu-li užít termínu v pozemském slova smyslu - čekala výměna absorbčních patron s hydroxydem lithným, kontrola nastavení IMU a pak ovšem druhá letová korekce, čili MCC-2.

Došlo na ni jako na jedinou na cestě k Měsíci skoro po jedenatřiceti hodinách letu. Devět vteřin práce motoru SPS přivedlo Apollo 12 i s jeho lidskou posádkou z návratné dráhy na dráhu bez návratu.

Jinak se už ten den - druhý po opuštění Cape Kennedy - neudálo skoro nic.

Srpek Země se pomalu zmenšoval, zatímco její věrný souputník znenáhla rostl a měnil zlatou barvu své tváře čím dál tím víc v bílou až šedou.

Když se zrovna loď nacházela v pomalé rotaci k vyrovnávání teplot, vnikalo v pravidelných intervalech do oken z jedné strany Slunce, vytvářejíc černé stíny na neosvětlené straně předmětů. Za protějším oknem zatím zářily hvězdy na hluboké, tušově černé obloze.

Zase jsme se ukládali spát a potom ještě jednou. Ve spánku - šedesát osm a půl hodiny po

startu - jsme se také přehoupli do sféry přitažlivosti Měsíce, vzdáleni 341 000 kilometrů od mateřské planety.

Jedenáct hodin poté, co se naše rychlost zase začala zvětšovat, byly zahájeny přípravy k přechodu na dráhu kolem Měsíce, čili zkráceně k manévru LOI-1.

Bylo třeba přestavit inerciální plošinu, získat ze Země údaje potřebné pro počítač, prověřit systém detekce závad, motory RCS, motor SPS a také ovšem moji starou známou elektriku.

Výčet je samozřejmě víc než neúplný. Zrovna jsem v duchu uvažoval o tom, co vlastně při všech možných a nemožných příležitostech nekontrolujeme, když jsme najednou, skoro bez výstrahy, utonuli v úplné tmě. Kosmická loď se dostala do stínu Měsíce a po půlhodině zmizela za měsíčním okrajem.

Spojení se Zemí bylo přerušeno. Zůstali jsme sami v prázdném prostoru Vesmíru a mohli jsme spoléhat jen na své vlastní síly a prostředky.

Nezapřu, že mi bylo trochu divně u srdce, ale Pete a Dick, oba staří mazáci se tvářili, jako by nic, div že ostentativně nezívali, a jen se chystali k zabrždění letu. Popravdě řečeno, povedlo se jim to perfektně. Síla motoru SPS působící tentokrát proti směru letu nás přivedla přímo do náruče panenské bohyně Luny takřka po čtyřech dnech cesty vzduchoprázdnem.

Tohle byla formulace hodná starého antického básníka. Alespoň jsem si to tak představoval, i když klasické vzdělání je mi, jako většině Američanů, poněkud cizí. Na dlouhé úvahy nebylo stejně kdy.

Ještě jsme se ani nevynořili, a už bylo třeba kroutit anténou (to byl můj neutuchající džob) a hlásit se na Zemi jako u raportu.

Hned potom jsme natočili loď okny k povrchu Měsíce, připravili televizi a samozřejmě fotografovali a pozorovali ostošest. Abych se přiznal, tedy toho pozorování jsem neměl nikdy dost. Ale když jsem se díval na tu spoustu skal pod námi, začal jsem pochybovat o tom, že v té změti balvanů najdeme přistroj, který je v podstatě velký asi tak jako člověk. Tady nezbývalo, než věřit a přistát tak přesně, jak jen to půjde. To ostatní se uvidí až potom.

Při druhém obletu jsme kosmickou loď uvedli na skoro kruhovou dráhu 100,6 x 122,5 kilometrů Yankee Clipper tu měl kroužit nad krátery a pohořími a Dick Gordon v něm musel čekat jako v zakletém zániku až do té doby, dokud ho dva rytíři na oři zvaném Intrepid neosvobodí svým návratem.

Do toho bylo ovšem ještě zatraceně daleko. Prozatím jsme se, Pete a já, vehementně chystali k odletu.

Znovu byl otevřen průlez a LM systematicky připravován na své nastávající poslání. Vybalovaly se mapy, kamery a plány, byl usazen bakteriální filtr na ventil na dveřích, prověřovalo se spojení se Zemí.

To všechno ovšem jen jako předehra. Teprve na desátém oběhu, po důkladném odpočinku a nasycení, jsme se s Conradem oblékli do speciálního chlazeného prádla; připadal jsem si při tom trochu jako student, který jde poprvé do tanečních.

Dick mezitím vyrovnal tlak mezi oběma prostorami a já jsem jen tak v negližé přelezl do Intrepidu, abych zapojil proud, komunikaci, klimatizaci a zkontroloval detekci závad na LM.

Pete, už ve skafandru, se ke mně přidal a vrhl se na počítač, IMU a problémy spojené s navigací. Já jsem se zatím vrátil k Dickovi, abych se také převlékl do skafandru. Jakmile jsem byl zase nazpět v LM, pomohl Pete Gordonovi s instalací stykového zařízení. Kabely mezi oběma prostorami byly rozpojeny už dříve. Zbývalo už jen zajistit poklop průlezu.

Dick nám ještě popřál šťastnou plavbu - a pak jsme už zůstali v Intrepidu sami.

Pete vyklopil nohy pavouka a zase jsme se vrhli na panely a probírali je odshora dolů a odzdola nahoru. Úmorné, ale nezbytné. Sebemenší opomenutí mohlo znamenat smrt - a co horšího, mohlo způsobit nezdar. Zatím však bylo všechno OK, dokonce i zkouška těsnosti skafandrů a zkouška nouzového tlakovacího zařízení.

Pod námi ubíhala odvrácená strana Měsíce, ale to jsme vůbec nevnímali. Pete zahájil tlakování nádrží přistávacího motoru a já přehrával pro všechny případy poslední údaje z hlavního do záložního počítače.

Vynořili Jsme se na doslech, když palubní hodiny ukazovaly 107 hodin a 45 minut po startu ze Země. Nastavil jsem anténu a vzápětí přišel souhlas k oddělení obou lodí. Měl jsem Hasselblad připraven: 1/250 při cloně 11. Tak tedy.

Velitelská sekce byla najednou pár metrů od nás. Chvíli jsem pozoroval, jak se leskne tam, kde na ni dopadaly sluneční paprsky, a samozřejmě sekal jeden snímek za druhým.

Pak jsem toho musel nechat, protože mi utekla z okénka, jak Pete provedl první manévr s Intrepidem; ostatně bylo také třeba v tu ránu změnit polohu parabolické antény zaměřené směrem k Zemi.

Pote zatím připravil už nažhavený setkávací radar. Bylo na čase. Z trysek RCS motorků na Yankee Clipperu vyšlehly plameny a kosmická loď se od nás pomalu začala vzdalovat.

Kilometr - dva - tři. Na radaru vyskakovaly stále vyšší a vyšší číslice a mně se v okénku komolý kužel velitelské lodi jevil již jen jako světlý bod na temném pozadí.

Pak se ozvala Země:

“Intrepid, zde Houston! Máte souhlas k sestupu!"

Věděl jsem, že to přijde, ale přece to člověkem projelo jako elektrický proud. Pete však jen suše poděkoval - a pak jsme opětovně ztratili spojení.

Půlhodinka padla na poslední kontrolu přístrojů na přehrávání údajů do AGS. Když jsem od něho zvedl hlavu, střetl jsem se s Peteho pohledem. Ušklíbl se; jeho ruka spočívala na pojistce přistávacího motoru. Pak se obrátil zpět k registrům počítače. Na panelu se rozblikal PŘÍKAZ 66.

“Jdem' na to," hekl Pete a zmáčkl tlačítko POKRAČUJ. Pár vteřin, nežli se druhý registr počítače vynuloval, potom zabral přistávací motor a Intrepid rachotil jako konzerva plná oblázků. Hluk trval jen půl minuty, ale byla to dobrá příprava na to, co přijde. Jakmile Pete vyvolal P-30 - program vypočítávající parametry záchranného manévru - připravil jsem nad oknem 16 mm kameru a oblékl si přílbu a rukavice.

“Intrepid, Houston." ozvalo se ve sluchátkách, “go for PDI!"

Spustil jsem kameru a pár vteřin nato zarachotil opět DPS. Stál jsem u svého okénka a Pete měl přílbu skafandru přilepenou ke druhému, opatřenému úhloměrem LPD. V prvních chvílích nikdo z nás nepromluvil.

“Vvpadáte dobře v minutě . ..," hlásil Houston, “vypadáte dobře ve dvou minutách . . ."

Znělo to podobně jako hlášení muže s olovnicí na dávných plachetnicích. Vysoko nad námi zářila Země v poslední čtvrti a kdesi hluboko dole ubíhal měsíční povrch. S těžkým srdcem jsem nechal okno oknem a vrátil se k počítači.

“Rychlost 4 276 stop za vteřinu, vertikální mínus 53 stopy, výška nad povrchem 44 700 stop!" odpočítal jsem údaje.

To bylo půltřetí minuty po zahájení sestupu.

V šesté minutě Pete přiškrtil motor. Byl pomalu čas, aby se rozhlédl po místě přistání.

“Alane, přejdeme na P-64," volal. Přikývl jsem. P-64 byl program přibližovací fáze přistání. Počítač měl do něj vstoupit každou vteřinu.

“Hele," zaječel vtom Pete, “koukej, támhle venku je můj kráter!"

“Čert vem kráter, Pete," odpovídal jsem, “pozor, už přecházíme na P-64 ..."

V registru POLOŽKA, kde dosud blikalo číslo 63, naskočila 64.

“Už je tam čtyřka, Pete. Budu ti říkat LPD úhly. LPD 42°!"

Peteho však bylo těžké vytrhnout z nadšení:

“Tam je to, tam je to," křičel. “Pistolníku, přímo do černého! Nemohu tomu uvěřit. Je tam sněhulák! Báječné, fantastické!!"

Moje hlášení letových údajů v tom beznadějně zanikalo. Nedalo se nic dělat, musel jsem řvát také:

“42, máme 3 500 stop. Klesáme 99 stop za vteřinu. Vypadá to dobře. Zbývá 15 % paliva."

“Kdyby ten LPD šel trochu doprava," zavrčel Pete, neustále zírající ven.

“Dobře, tak jen do toho," odpovídal jsem “40 stupňů LPD, Pete 40 stupňů."

Ale CDR zase vybuchl: “Fantastické! Já tomu prostě nemohu uvěřit."

Div mi nevyskočil oknem ven.

“Dva tisíce stop, Pete."

“Kolik ještě?"

“Osmnáct set vysoko. 39 stupňů. LPD budeme mít ještě 94 vteřiny."

“Tak to trochu pošoupnu dopředu," řekl. Konečně mluvil k věci.

“38 stupňů ... 36 stupňů, jsme 1 200 stop, Pete!"

“O. K."

“35 stupňů, 530 stop, Pete, 530! . .. 426."

“A mám ho!"

Tím myslel bezpochyby náš kráter.

“Čtyři sta... Jsme ve výšce 366 stop, Pete."

“Vezmu to do ruky ve třech stovkách," upozornil mě. Vyklepal jsem spěšně na počítači PŘÍKAZ 37 VSTUP a ještě 66, a čekal s prstem na tlačítku.

“Jsme 330, klesáme na čtyřech, 11 procent."

Paliva v nádržích rapidně ubývalo.

Když jsme minuli výšku 300 stop, stiskl jsem VSTUP. Tím jsme přešli na program P-66 a Pete začal s Intrepidem rejdovat.

“Oh, koukni se na ten kráter, je přesně tam, kde má být... Ty seš nádhernej!"

Těžko říci, komu to platilo: mně nebo tomu kráteru. Ale spíš asi tomu kráteru. Pro jistotu jsem upozornil Peteho, že paliva už moc nezbývá:

“Ještě 10 procent."

Na počítači však stále blikal PŘÍKAZ 06 a POLOŽKA 60 a moje hlášení pokračovalo: “257 stop výška, klesání 5... 240 stop, klesání 5 ..."

Intrepid se pojednou nebezpečně zakymácel.

“Ty s tím ale máváš, Pete!"

“Jo," odvětil mi velitel lakonicky.

“Tak dolů, Pete!"

“O. K."

“Dolů. Pete, můžeš dolů. Ještě 190 stop, ještě 180. 9 procent. Vypadá to dobře. Sniž sestupovou rychlost! 80 stop. Výborně. Pozor na prach!"

Přehoupli jsme se přes kráterový val, přeletěli dno a znovu okraj. Dole pod námi se hnaly vějířovité proudy prachu.

Ještě 40 stop ... Ještě 30 ...

“Kontaktní světlo!" vykřikl Pete.

Motor vypnul, proběhla snad vteřina a potom to drclo a amortizátory zachrastily.

Najednou bylo ticho, nápadné ticho. Vzhlédl jsem. Kolem okének ještě vířil černý prach.

Po 110 hodinách a 32 minutách jsme přistáli na okraji bezejmenného kráteru, 120 kilometrů jihovýchodně od Lansberga, 60 kilometrů severozápadně od kráteru Fra Mauro B, na rozhraní Oceánu bouří a Moře poznaného.

Pavoučí nohy Intrepidu stály tedy zabořeny do černého měsíčního prachu, ale dvoučlenná posádka uvnitř LM se prozatím musela obrnit trpělivostí. V tomto okamžiku bylo zabezpečení šťastného návratu zpět k mateřské lodi důležitější než nastávající procházka.

Nebezpečí přitom nehrozilo z vnějšku od nějakých měsíčních nestvůr nebo snad slunečních erupcí, ale mohlo zrádně číhat uvnitř lodi. Možná závada na zařízení si mohla vynutit okamžitý návrat a my jsme se k němu pro všechny případy připravovali.

Pete vyvolal program startu a já hustil údaje do AGS a vůbec kontroloval záložní řídicí systém. Pak přišla na řadu inerciální plošina.

“Nikdy bych nevěřil, že s tím tak praštím," bručel Pete, zatímco justoval IMU na hvězdy. “V tom zvířeném prachu nebylo vůbec nic vidět. Dal jsem na kontaktní světlo a vypnul tuhle nádheru trochu předčasně, ještě ve vzduchu. Plácli jsme sebou asi ze dvou metrů," dodal směrem ke mně.

“Nic si z toho nedělej," vpadli mu do řeči ze střediska, “tady hoši od letectva se dali slyšet, že je to typickej námořnickej způsob přistávání."

Štěstím bylo, že jsme zrovna sundávali přílby a rukavice, takže Pete zůstal na tuhle impertinenci dlužen odpověď.

Definitivní souhlas k setrvání jsme dostali až po sedmdesáti minutách pobytu v Oceánu bouří. Bylo možno vypojit všechny řídicí systémy, ušetřit drahocennou elektrickou energii a usadit se k jídlu po té dřině.

Mezi jednotlivými sousty jsme hltali měsíční krajinu, pokud byla vidět z okének. Intrepid ležel na zvlněné rovině mezi celou řadou kráterů. V dohledu však nebyly kopce ani pohoří, nic, co by překáželo rozhledu na kteroukoli stranu. Celkem fádní krajina. Podivné byly jenom paralelní rýhy táhnoucí se přibližně od severu k jihu, několik metrů od LM. Podle všeho, co jsme pozorovali teď i během sestupu, musel Intrepid dosednout nejvýš 250 metrů od Surveyoru.

Definitivně tuhle otázku rozřešil Yankee Clipper, vlastně Dick Gordon, který nás sextantem zahlédl na severozápad od hledané sondy. Přímou čarou to k ní nemohlo být víc než 180 metrů.

Zatímco mateřská loď letěla nahoře nad námi, byla dole v plném proudu příprava k vystoupení na povrch Měsíce.

Znamenalo to navléknout přezůvky na nohy a vaky s PLSS na záda, připojit všechny hadice a kabely, nasadit přílby a rukavice, zkontrolovat těsnost skafandru a taky prověřit nouzovou zásobu kyslíku. Nakonec jsme popadli kamery, připjali si na skafandry pracovní instrukce coby “taháky" a výstup na Měsíc mohl započít.

Téměř přesně 4 hodiny po přistání jsme vypustili z kabiny vzduch a Pete Conrad jako první z nás dvou se vysoukal na plošinu LM.

“Alane, jsme přibližně 8 metrů od kraje kráteru," volal z plošiny, “zaparkovali jsme hned vedle Surveyoru. Vsadím se, že až slezu se žebříku, že ho v tu ránu uvidím!"

Tak Dick tedy nelhal.

“To je prima. Právě tohle jsme potřebovali," odpověděl jsem a div jsem si radostí nezamnul ruce. V těch neforemných rukavicích by to však šlo stejně špatně. Raději jsem tedy stál dál s přílbou přilepenou na skle okénka a napjatě sledoval Conrada, jak sestupuje dolů příčku po příčce. Konečně přišla poslední a potom skok dolů.

“Člověče," hulákal do mikrofonu, až uši brněly. “Člověče, to je snad malý krok pro Neila, ale velký skok nejen pro lidstvo, ale i pro mne!"

Pete je totiž proti Armstrongovi skutečně “malé pivo".

“Moc se nebořím," pokračoval po několika opatrných krocích, “ale Slunce je jako prasátko do očí!"

Potom mi zmizel vlevo za rohem a slyšel jsem, jak říká:

“To bys nevěřil, hádej co vidím? ... Stařičký Surveyor! Sedí na pořádném svahu na protější straně kráteru."

“Ano, pane," odpovídal jsem jako dobře vychovaný komorník. “Ano prosím, stařičkej Surveyor, prosím. Ale teď už prosím tě začni se vzorkama!"

Tuhle větu si vynutila nervozita. Připadalo mi strašně dlouho, než středisko dovolí výstup a sestup také druhému členu posádky. Konečně to tu bylo.

Nejprve dveře, pak žebřík a nakonec seskok. Přezůvky se okamžitě pokryly černým prachem, do něhož jsem se zabořil. Ale byl jsem na Měsíci. Zkusil jsem pohyby rukou a první kroky. Připomínalo to napůl plování a napůl vznášení. Člověk se pohyboval jako ve zpomaleném filmu, ale bylo to báječné a vůbec ne únavné.

Pochopitelně, že nejdřív ze všeho jsem se šel mrknout alespoň jedním okem na Surveyor, ale hned jsem se vrátil, nebo snad se doplavil k MESA, abych se ujal televizní kamery. Předem přísahám, že si nejsem ničeho vědom, rozhodně ne toho, že bych namířil objektiv do Slunce. Sotva jsem však udělal dva kroky, abych umístil kameru na stativ, někde něco prasklo a obraz dole na Zemi ve středisku zmizel, jako když člověk sfoukne svíčku. To jsem samozřejmě nevěděl, ale z Houstonu mě v tu ránu začali bombardovat dotazy i dobrými radami.

**********************************************************************************

Prostředníka mezi kosmonauty a palubním počítačem dělá malý ovládací pult, umístěný na hlavním panelu velitelské sekce, nazývaný posádkou DSKY (čti “diskej" = Display and Keyboard). Ve velitelské sekci, situován u optického navigačního zařízení (sextantu a dalekohledu), je ještě jeho duplikát. Analogickou klávesnicí je pochopitelně vybaven i počítač na LM; tam je umístěna na spodní části prostředního panelu, těsně nad průlezem, kterým kosmonauti vystupují na Měsíc.

V levé horní polovině má DSKY kontrolní světla, signalizující operátorovi stav počítače; v pravé polovině je celkem šest číselných registrů, z nichž tři mají jen dvě místa. Nejvýše je umístěn dvoučíslicový registr označený PROG (zkratka slova PROGRAM), oznamující kosmonautům, podle kterého programu v daném okamžiku provádí počítač výpočty. Další dva registry oznamují počítači, co si žádá posádka, nebo jimi naopak oznamuje posádce, co vyžaduje on sám. Levý registr VERB (doslova “sloveso", překládáme PŘÍKAZ) definuje akci, jež má být provedena; registr NOUN (doslova “podstatné jméno , překládáme POLOŽKA) na pravé straně určuje veličiny, jichž se bude akce týkat.

Další tři níže umístěné registry se znaménkem vlevo slouží k zobrazování číselných údajů, vkládaných do počítače kosmonauty, nebo naopak k sdělování výsledků výpočtů posádce.

Tak např. na DSKY v měsíčním modulu znamená PROG 12, že počítač je řízen programem pro start z Měsíce; k tomu VERB (PŘÍKAZ) 16 značí, že ve spodních třech registrech budou dávány posádce k dispozici nějaké výsledky. NOUN (POLOŽKA) 85 specifikuje, že jde o požadavky na přírůstek rychlosti ve směru os x, y a z, v desetinách stop za vteřinu. U informací, které vyžadují akci kosmonautů (např. právě u zmíněných údajů musí být kosmonauti v okamžiku vynulování všech registrů připraveni vypnout startovní motor), blikají číslice v pravidelných intervalech a tím na sebe poutají pozornost.

K vkládání údajů do počítače slouží klávesnice v dolní polovině DSKY. Číslice a znaménka v její prostřední části není třeba vysvětlovat. Stiskne-li kosmonaut tlačítko VERB (PŘÍKAZ) nebo NOUN (POLOŽKA), znamená to, že následující dvě číslice budou chápány jako požadavek akce, nebo volba určité veličiny. Zmýlí-li se operátor při vyklepávání čehokoli na DSKY, musí použít tlačítka CLR (CLEAR = VYMAŽ), zablokuje-li klávesnici stisknutím dvou tlačítek najednou, použije tlačítka KEY REL (KEY RELEASE = UVOLNĚNÍ KLÁVESY). Vyklepe-li žádané správně - a to si zkontroluje v příslušných registrech - ukončí vstup stisknutím tlačítka ENTR (ENTER = VSTUP).

V určitých situacích si vyžaduje počítač schválení kosmonautů, zda může pokračovat v činnosti. Například pět vteřin před zapálením motoru přistávacího stupně na začátku motorického sestupu (v činnosti je PROG 63) se rozbliká VERB 99, (na NOUN nezáleží), což značí, že počítač žádá souhlas k zahájení sestupu. V takovém případě musí kosmonaut stisknout tlačítko PRO (PROCEED = POKRAČUJ).

Poslední tlačítko nese nápis RSET (RESET = VRAŤ ZPĚT). To se používá v případě, když došlo buď k výpočtové chybě nebo závadě na periferním zařízení počítače, a ten se tak dostal do situace, ze které nemůže pokračovat dál. Stisknutím tohoto tlačítka se zruší chybový stav a počítač se dostane do základní situace, ze které pak kosmonauti pokračují podle příslušného návodu. (viz. obr.15 a 16)

***************************************************************************

Základní charakteristiky nosné rakety Saturn V AS-507
------------------------------------------------------------------------------------------------
Část                        Suchá      Kapalný     Kapalný     Kerosen    Startovní      Tah
                          váha (kg)  kyslík (kg)  vodík (kg)  RP-1 (kg)   hmota (kg)     (kp)
------------------------------------------------------------------------------------------------
Stupeň S-1C                130 587    1 500 758           -    648 118    2 281 894    3 458 568
                                                                                       4 101 401
Mezistupňová konstrukce                                                         
S-IC/S-II                    5 200            -           -          -        5 200            -
Stupeň S-II                 36 387      372 268      71 772          -      480 998      499 466
                                                                                         526 809
Mezistupňová konstrukce
S-II/S-IVB                   3 645            -           -          -        3 645            -
Stupeň S-IVB                11 382       86 137      19 731          -      118 873       80 278 
                                                                                          94 010
Přístrojový úsek IU          1 939            -           -          -        1 939            -
Kosmická loď Apollo 12      49 908            -           -          -       49 908            -
------------------------------------------------------------------------------------------------
Celkem                     239 008    1 959 163      91 503    648 118    2 942 457            -
------------------------------------------------------------------------------------------------

Když žádná z nich nebyla nic platná, chopil jsem se raději tyče se “slunečním větrem" a zarážel ji kladivem do sypké půdy.

“Jen tluč víc," radil mi Pete, který se zatím zabýval S-pásmovou anténou.

Dvoumetrový kalich antény ozářený Sluncem se již ostře rýsoval proti černému nebi.

“Ještě ji bude třeba přesně nasměrovat," pomyslel jsem si. Pete poodstoupil, jako by mi četl myšlenky, a zaklonil hlavu:

“Alane, vidíš Zemi? Kdepak je Země?"

Sluneční vítr už stál, a tak jsem přistoupil k veliteli a také jsem zdvihl tvář k obloze.

“Támhle je," zvolal jsem radostně, “vidím jí. Ahoj, Země!"

Pomohl jsem Petemu s anténou a pak jsme na počest toho modrozeleného srpku, vznášejícího se nad námi v černi hlubokého vesmíru, vztyčili vlajku s pruhy a hvězdami. Malebný obrázek přivedl mé myšlenky zpět k televizi. Zakroutil jsem clonou osleplého objektivu, ale podle informací ze Země to byla marná snaha. Zdálo se, že už není, co ztratit. Ta zatracená bedýnka mi v ruce stejně chrastila a hrkala až hrůza. Vzpomněl jsem na Peteho radu, rozpřáhl se a praštil do kamery, až to břinklo.

“Teď se něco změnilo," vykřikl vzápětí capcom v Houstonu, “co jsi s tím udělal?"

Řekl jsem mu to popravdě.

“Promyšlená oprava," pochválil mě, “to je vidět zkušeného odborníka. Ale už to nech být, stálo by to moc času."

Televize tedy nebude. Pustili jsme se alespoň do důkladného fotografování v okolí LM a pak se s Petem vrhli na vyložení ALSEPu. Soubor čtyř přístrojů by nás na Zemi důkladně propotil. Tady však měl jen jednu šestinu své váhy. Zato jsem nemohl uchytit plutoniový palivový článek a vyjmout ho z grafitového pouzdra, umístěného na boku Intrepidu. Kleště se stále vysmekávaly a než se mi přenesení topného elementu podařilo, měl jsem srdce až v hrdle. Nakonec mne spasilo zase kladivo, a tak vám radím upřímně: na Měsíci bez kladiva ani ránu!

Abychom dohnali zpoždění a také abych si trochu oddechl, odtáhl Pete ALSEP sám asi 180 metrů směrem na západ od místa přistání. Tam se pustil do instalace a nechal mě, abych důkladně prohlédl LM z vnějšku.

Po ukončení prohlídky mne cestou k Petemu zaujaly malé kopečky asi 4,5 až 6 metrů v průměru a asi metr dvacet vysoké. Vypadaly jako miniaturní sopky. Materiál tu byl vůbec velmi různorodý a na geology jsme si tu mohli hrát kolik dní, a přitom bychom byli pořád jenom na začátku.

Když jsem konečně stál u přístrojů, čekalo mne další překvapení. Bílý nátěr, kterého jsme se na Zemi směli dotknout jen v rukavičkách, byl nepředstavitelně zaprášen. To jsem zvědav, co tomu technici na Zemi řeknou a jak se s tím vypořádají.

Kouzelné byly kusy pěnového polystyrénu, tvořící výplň mezi jednotlivými díly. Když je člověk vzal a odhodil, plachtily celé desítky vteřin nad povrchem a dopadaly skoro sto metrů daleko. Nemohl jsem se té hry nabažit.

“Tak konec legrace," napomenul mne posléze Conrad, “koukej dělat něco rozumnějšího, Alane!"

Odporoval jsem vehementně, ale oba jsme se svorně rozplývali nad Intrepidem, který se odtud, z té dálky, opravdu pěkně vyjímal s vlajkou v popředí.

“Držte už klapačky, chlapi zatracený!" okřikl nás nakonec copcom z Houstonu. “Prodlužujeme vám teda vycházku o půl hodiny, když jste tak nadšený, ale buďte proklatě pět minut zticha, ať se můžeme konečně domluvit s Clipperem."

Zmlkli jsme, jako když utne. Chudák Dick. Létá nahoře nad námi jako ve vězení a nemůže ani pochytit instrukce ke změně sklonu dráhy.

Trochu zahanbeni jsme vyrazili podle pokynů ze střediska dál na západ k okraji velkého kráteru. Podezírám však dodnes ředitele směny Jerry Griffina, že nás tam poslal jen proto, aby byl v éteru na chvíli pokoj.

Sotva byl totiž kráterový val na dosah, vzpomněli si v Houstonu, že máme být za deset minut zpět u LM. No potěš pánbůh. Nezbývalo, než udělat čelem vzad a zrychleným přesunem se vrátit.

“To se nám dneska bude spát po takovém výletě," liboval si Pete, když jsme zase stáli u noh Intrepidu.

Zato já jsem se lítostivě podíval ještě jednou kolem, na černé nebe se sotva znatelnými hvězdami, na půdu posetou krátery i na osleplou televizní kameru a pak přistoupil k žebříku. Připadal jsem si, jako bych se vracel zpět do klece.

Dvacet minut po mně došlo i na Conrada, který byl venku celkem čtyři hodiny a jednu minutu.

Když se uzavřená kabina naplnila opět kyslíkem, nastalo svlékání přileb, rukavic a přezůvek, doplňování kyslíkem a vody do přenosného klimatizačního zařízení PLSS a samozřejmě také dohadování o zítřejším programu.

Po jídle, přibližně 129 hodin od počátku letu, osmnáct a půl hodiny po přistání, jsme se ukládali do spacích pytlů, ke své první a zároveň poslední “noci" na měsíčním povrchu.

Spali jsme krátce, ale sladce. Když jsme se probudili, stálo Slunce na stejné straně, jako před pěti hodinami, jen o poznání výše.

Uvědomili jsme si to nejvíce, když jsme po obvyklé proceduře opět stanuli dole na Měsíci. Tentokrát v intervalu pouhých deseti minut po sobě. První náš pozdrav platil samozřejmě sondě Surveyor 3. Jak se posunul stín od okraje kráteru, nezdálo se nám už, že by to byl tak prudký svah. Tím lépe vzhledem k plánované návštěvě.

Prozatím jsme však odštípli pokaženou televizní kameru, ponechali ji osudu a obtíženi vaky a nástroji jsme zahájili první okružní cestu po Měsíci.

“Alane, viděl jsi už někdy zpomalené záběry běžících žiraf?" ozval se Pete, když jsme dorazili k ALSEPu a prohlíželi přístroje.

Strnul jsem. Mě tu zaujal teplem pokroucený plastikový plášť seismo-metru, a Pete blouzní o žirafách. Raději jsem přisvědčil, abych situaci ještě více nezhoršoval, a v duchu myslel na šéflékaře Berryho.

“No tak vidíš," volal CDR vítězně, “přesně stejně si připadám na tomhle pochodu!"

“Tak co, vy žirafy," ozvalo se z Houstonu, kde se zřejmě královsky bavili, “jak moc se boříte?"

“Ani moc ne," odpovídal Pete. “Zato vyřiďte Fredu Haisovi, ať nechá cvičení v běhu a věnuje se tréninku v nošení nástrojů."

Tedy fakt. Nohy nás při chůzi nebolely vůbec, zatímco rukou, která svírala stojánek s nástroji, každou chvíli projela bolestivá křeč.

Obešli jsme hlavu “sněhuláka" a stočili se na jih ke kráteru Bench. Cestou jsme sbírali dokumentované vzorky a při tom ukázala slabá přitažlivost svoje stinné stránky. Jakmile člověk jen trochu zastavil pohyb sběračky vzhůru, letěla hornina setrvačností, k naší nemalé nelibosti, dál. S tím bude třeba napříště něco udělat.

“Jeden brambor, druhý brambor ..." počítal jsem si, sbíraje kameny.

“ ... a móře bramborů," vpadl mi Pete do samomluvy, kterou jsem si ani neuvědomoval. Podíval jsem se na něj a do očí mi padl popruh vaku, který se mu plandal na zádech. Pevně jsem se ho chopil a přinutil Peteho udělat podpor ležmo za rukama. Velitel - nevelitel, tady šlo o nový nápad a disciplína musela stranou.

“Tak," řekl jsem, když se CDR vznášel šikmo nad zemí, “teď seber támhlety dva hezké kameny a já tě zase postavím na nohy."

Pete poslechl, já zabral za popruh a za chvíli byly naše sbírky bohatší o dva pěkné kousky. S menší námahou a co víc - mnohem rychleji, takže jsem byl na ten svůj vynález právem hrdý.

Bench zůstal vzadu a my odbočili ke kráteru Sharp. Byli jsme na cestě už 56 minut a Intrepid nám zmizel za mírným návrším, které se táhlo od terminátoru na jihovýchod. Sharp měl opravdu velice pěkně formované svahy a byl zřejmě benjamínkem mezí svými druhy, mladší o nějaký ten miliónek let. Když jsme se dost vynadívali a pobavili se pohledem na pomalé snášení kamenů, které jsme házeli do jeho prohlubně, zavedly nás instrukce ze Země kolem kráteru Dutch až ke kráteru Halo. U tohoto útvaru, který vzdor svému jménu nezářil vůbec, došlo na trubkové vzorky. Nyní nás čekal výstup vzhůru na val kráteru, který tvořil tělo “sněhuláka". Než jsme zdolali výškový rozdíl deseti metrů, uplynula další čtvrthodinka a byli jsme kapánek udýchaní. Na předělu jsme se zastavili, abychom si trochu odpočinuli před sestupem k sondě. Surveyor 3 byl odsud vidět do všech podrobností.

Byl to zvláštní pocit, pozorovat výtvor lidského důmyslu, který před třemi roky proletěl tři sta tisíc kilometrů prostorem a teď tu stál jako cizorodé těleso v měsíčních pustinách. Hnuli jsme se s Petem oba současně jako na povel. Vysloužilá sonda nás nezadržitelně přitahovala.

Když jsme ji opatrně obešli a přibližovali se zezdola, bylo vidět, že změnila barvu. Zářivě bílé nátěry, pečlivě provedené na Zemi, byly pokryty vysokou vrstvou hnědého prachu. Capcom ze střediska se nás žertem otázal, jsme-li opravdu u správného Surveyoru, ale mně při pohledu na spuštěná křídla slunečních baterií do smíchu nebylo. Tady, kousek přede mnou, se ostře rýsovala kulatá stopa nohy, jak sonda poskočila. V prachu bylo vidět i oplatkový vzorek na spodní straně. O kousek dál se táhly rýhy po lopatce, jejíž plně vytažené nůžky trčely do prostoru. Takhle tu zůstanou navěky, možná i pak, až na Zemi zanikne civilizace i všechen život...

Zvedl jsem hlavu, abych podal Petemu zákopnické kleště na odštípnutí kabelu, a spatřil na návrší neforemného měsíčního pavouka, který nás sem dopravil.

Kosmická loď Apollo 12
---------------------------------------
Část                         Hmota (kg)
---------------------------------------
Velitelská sekce   108       5 740
Pomocná sekce  108          23 181
Přistávací stupeň LM-6      10 342
Startovací stupeň LM-6       4 774
---------------------------------------
Kosmická loď celkem         44 037
---------------------------------------
Adaptér SLA                  1 814
Záchranná věž                4 057
---------------------------------------
Hmota při startu            49 908
---------------------------------------

“Alane, nastav pikslu," připomněl mi Pete můj další úkol. Zachytil jsem do sterilního kovového pouzdra část gumového kabelu a pak raději ještě kus druhého, protože jejich položení se nám zdálo jiné než na modelu na Zemi. Do Peteho vaku pak putovala kamera odříznutá ze Surveyoru a jiné drobnosti.

Lupičská akce skončila asi o deset minut později, než se počítalo v plánu. Když jsme odhodili teď už nepotřebné nářadí, byl nejnapínavější úkol naší měsíční expedice splněn.

Cesta zpět vedla kolem kráteru Block, ozdobeného obrovským množstvím balvanů. Vzali jsme z té spousty pár kousků na ukázku pro geology, aby se necítili ošizeni; snad také proto, abychom ještě nemuseli zpátky. Stejně byl už Intrepid před námi na dosah ruky.

Lítost z návratu zahnal Conrad, který se těsně u LM zapletl do smyček kabelu od televizní kamery. Nadával jako špaček, že nemá zákopnické kleště, aby se osvobodil. Postaral se tím nejen o všeobecnou zábavu, ale aniž chtěl, i o vznik novinářské legendy o tom, že nebylo čím oddělit naši pokaženou televizní kameru, kterou jsme ovšem odštípli už před výpravou k Surveyoru.

Když se ze spoutaného varietního umělce stal opět velitel výpravy, začal se nakládat materiál. Tři a půl hodiny po odchodu jsem opět stál na zápraží LM a tahal lanovkou bedny a vaky. Bylo toho dost, i když všechno nepotřebné, včetně fotoaparátů, zůstalo ležet na Měsíci. Připletla se nám tam i kazeta s barevným filmem do Hasselbladu. Přes opakované a houževnatě udržované tvrzení v tisku obsahovala však pouze neexponovaný materiál, takže o nějaké ztrátě lze sotva mluvit.

Asi po půlhodině bylo vše potřebné v Intrepidu a jako poslední se vrátil i Pete. Tentokráte byl venku jen tři hodiny a padesát minut, o 11 minut méně, než při předchozí vycházce.

Nyní nás čekal nepříjemný úkol. Beztak stísněný vnitřek Intrepidu se topil v obrovském nepořádku. Patrony s hydroxydem lithným se válely na jedné hromadě se spacími pytli i s drahocennými vaky a bednami, v nichž ležela právě nasbíraná kořist. Pomoci mohl jen přímo předvánoční úklid, i když byla teprve polovina listopadu.

Jakmile jsme byli napojeni na palubní klimatizaci, putovaly opět otevřeným průlezem ven především oba PLSS, jejichž dopad také zaregistroval instalovaný seismometr. Pak přišla řada na kanystry s LiOH, spací pytle a nakonec i všechny odpadky a nepotřebné krámy.

Uvolnilo se nám, ale na všem ještě ležela silná vrstva prachu a my sami jsme byli umounění jako havíři. Špíny bylo snad deset kilo, spousta drahocenného a unikátního materiálu, který nám však ztrpčoval život a proti němuž jsme byli bezmocní. Potěš pánbůh, až LM bude zase v beztížném stavu, to to bude vypadat jako v mlýnici.

Ale co. Třebaže Pete mlátil hubou, když šel zavírat průlez, bylo v jeho hlase slyšet, jak je velice šťastný. Ještě než příklop zapadl, podíval jsem se naposledy bezprostředně na šedočerný povrch Měsíce, pokrytý spoustou rýhovaných šlépějí a stop po kabelech i nástrojích.

Je v tradici námořnictva vyrážet do boje s plným žaludkem. Na nás čekala tříhodinová dřina, jejímž výsledkem mělo být úspěšné zvednutí kotvy ze dna Oceánu bouří. Nacpali jsme si tedy žaludky až k prasknutí a teprve potom se pustili do rutinní prohlídky všeho možného, jakož i do nabírání dat, pomocí nichž náš fantastický stroj létal, a to dokonce tak, jak to bylo třeba.

Zkouška motorků RCS zavinila pád parabolické antény venku za oknem a donutila nás k předčasnému přepojení na naši vlastní anténu. Jinak probíhalo všechno podle očekávání.

Po půldruhé hodině příprav jsme si nasadili přílby a navlékli rukavice, asi tak jako se kdysi evropští středověcí rytíři připravovali k utkání na turnajích mezi šraňky. Při té představě jsem se ušklíbl; nicméně jsem nemohl popřít, že se situace přiostřuje.

Pete už vyvolal startovní program P 12, já jsem obsloužil počítače a přichystal si kameru. Baterie na přistávací části byly vypojeny. Jako zdroj proudu sloužila teď jednička a trojka na startovním stupni. Dvacet minut trvalo, než jsme se přesvědčili, že jeden každý vypínač je v té poloze, v jaké má být. Vyvrcholením příprav byla zkouška tlaků ve všech kritických bodech rozvodu paliva startovacího motoru a volba systému A nebo B. Rozhodl o tom Pete jako velitel, protože hodit si niklákem by při jedné šestině “gé" mohlo dopadnout všelijak.

Minutu před startem uvolnil CDR hlavní pojistku a ve třicáté vteřině přepojil na startovací motor. V desáté vteřině přesekly výbušné nálože všechny kabely a mechanické spoje kabiny s přistávacím stupněm. Hned nato zmáčkl Pete na počítači tlačítko POKRAČUJ.

Do startu tři... dva... jedna... Conrad položil prst na tlačítko ručního startéru, ale nebylo toho zapotřebí. Konec odpočítávání zanikl ve hřmotu startovacího motoru a obzor za okny zmizel v mračnech tmavého prachu. Intrepid se zachvěl, zakolísal a potom - potom se nadzvedl a zvolna se vzdaloval od měsíčního povrchu. Rozhodně nemohlo být pochyb o tom, že jsme odstartovali.

Za minutu jsme byli ve výši 485 metrů, náklon probíhal perfektně a slabé houpání, které provázelo let, nemohlo nás - posádku složenou z mořských vlků - přivést z míry.

Měl-li kdo důvod k nespokojenosti, byl to pilot Yankee Clipperu Dick Gordon, který zůstával beze zpráv o našem osudu a neodbytně se dožadoval vysílání na VHF.

Mne trochu zlobila snímací kamera, která se samozřejmě zastavila těsně po startu, když to bylo nejzajímavější. Přál jsem si toužebně, aby ta prokletá věc byla zachytila alespoň rozmístění ALSEPu a ...

Nedomyslil jsem. Do uší mi zabzučel pronikavý tón, na panelu se současně rozblikalo červené světlo. Poplach. Hlavní poplach! Ale proč, k čertu? Kvůli kameře, která se už zase zasekla, se přece hlavní poplach nevyhlašuje! Registry počítače vypadaly normálně, na palubní desce všechno O.K. a dole pod námi klidně a pravidelně ubíhala rozrytá krajina. Také ze Země nás ujistili, že podle nich je všechno, jak má být, a že není nejmenší důvod k znepokojení. Určitý stín nedůvěry však v člověku přece jenom zůstal a vedl k neustálému, byť i pokradmému sledování všech panelů.

Řítili jsme se teď rychlostí skoro 900 metrů za vteřinu a Pete si pochvaloval:

“Alane, poslechni, ta mašina, to je ale žíhadlo, letíme jako namydlenej blesk!"

“Hele, neblbni, nezačínej s bleskem, pamatuj na start ze Země!" varoval jsem ho.

“Historie se neopakuje," usadil mě a capcom zezdola ho ještě podpořil:

“Je to báječné, mládenci, správce přístavu povoluje vyplout hlavním kanálem."

Báječné. To říkal on, ale mně se číslice na počítači míhaly před očima.

“Je to nějak příliš rychlé na můj vkus, Pete," obrátil jsem se k veliteli.

“Jo," přikývl. “Raději udělám PŘÍKAZ 16 POLOŽKU 85 už teď." Hrábl rukou do klávesnice: “Uvidíme hned, co nám ještě chybí... hm, jen 275 metrů do konečné hodnoty."

“A jde to dolů, Pete."

“Přesně tak. Teď už je to 180... 150... 135... hlavní vypínač odjištěn ... pojistka motoru uvolněna ... už je tu vypnutí!" Tyto údaje platily především pro kontrolu Zemi, protože já to mohl vidět stejně dobře jako CDR.

“Je to o devět a půl metru za vteřinu víc, souhlasíte?" dodal Pete na stejnou adresu. Znamenalo to, že jsme “přehořeli" a že Intrepid má větší rychlost, než je žádoucí. Pete to vysvětlil:

“To ten proklatý poplach; naskočil nám tu už podruhé, počítač sám motor nevypnul, a jak jsem se rozhlížel kolem, tak mi to přejelo o půldruhé vteřiny. Stáhnu to RCS-kami," dodal.

Dal se do práce, zatímco já hledal radarem Yankee Clippera. Nastalo dohadování o dalších manévrech, což nebylo jen tak. Gordon na Clipperu, Země i my tady v Intrepidu, každý je hodnotil ze svého hlediska a samozřejmě to nesouhlasilo.

“Hej, Pete," ozval se opuštěný CMP. Mně vyšel okamžik CDH 143 59 46.47!"

“O.K., jsi trochu vedle ... asi o patnáct vteřin od nás," odporoval Pete.

“Tak se vytas se svým výsledkem," opáčil Dick.

“144 00 01.43," posloužil mu CDR.

“A jak ti vyšly rychlosti?" Ve sluchátkách nám jenom něco zapraskalo, a tak jsme se obrátili o pomoc na pozemní stanice:

“Moment počkej, Dicku. Zavolej Houston, ať tě propojí na nás. Vůbec ti nerozumíme."

Uběhlo jen pár vteřin a vše bylo zase v pořádku:

“Clippere, zde Houston. Můžeš mluvit."

“Tak to mám -10,3, 0,4 a -7,0 ... Hej, Gerry, souhlasíš s mým řešením?" snažil se Gordon získat podporu i v Houstonu. Ale nepochodil.

“Příjem," potvrdil Carr. “Končím. Intrepide, Clipper samozřejmě souhlasí s vaším řešením."

“To je dobře Gerry," obrátil se také Conrad na Houston. “Řekni Dickovi, že naše POL0ŽKA 81 je - kam jsi to zase zašantročil, Alane - -10,7, počkat, není to dvojka? Jo, je to -10,2 a - 9,3!"

Takhle se snažil velitel svalit zodpovědnost za nepořádek na svého podřízeného. No počkej. Ale hned jsem se mu pomstil.

Země potvrdila příjem hodnot a okamžitě pokračovala:

“Zachytili jste mimorovinnou složku od Dicka?"

“Odkud si ji mám při takovém strašném spojení vycucat," ohradil se CDR.

“Ale vždyť to bylo docela hezky slyšet," ušklíbl jsem se. “Přece 0,4."

“To je toho, 0,4 stopy za vteřinu," ohrnul nos velitel. “Na to se můžeme vykašlat."

Přes vzájemné pošťuchování se Pete v Houstonu za mne přimluvil, takže mi svěřili provedení manévru CDH - vyrovnání výškového rozdílu drah obou lodí - na mém, tedy záložním počítači.

Gordon nás stále ještě nespatřil, zatímco my ho viděli už ze vzdálenosti 226 kilometrů a vůčihledně se mu přibližovali. Nakonec jsme kápli na to, v čem to vězí: náš vlastní přibližovací maják byl v tahu. Spotřebu proudu sice vykazoval, ale to bylo málo platné, když světlo nesvítilo. Řeči Dicka Gordona o tom, že letíme špatně orientováni, tak říkajíc na břiše místo na zádech, nebylo možno brát vážně. Čas zběsile ubíhal a události se jen hrnuly. LOS - manévr TPI - AOS. Do toho přišel výstražný signál hlásící vysokou koncentraci kysličníku uhličitého v ovzduší a bylo třeba v klimatizačním systému přepnout na záložní absorbéry.

Když jsme zase navázali rádiové spojení se Zemí, plula mateřská loď už jen asi kilometr před námi.

“Vypadáte náramně proti dunám," liboval si Dick, když nás měl konečně v dohledu, ale hned se naoko rozzlobil:

“Kde máte spojovací terč? Proč jste ho nepřivezli s sebou?"

“My ho máme schovanej," laškoval Pete. Mne však zaujalo něco docela jiného.

“Pete, podívej se támhle na kryt přípojů kabelů! Nebyl zasažen bleskem? Ten vršek je určitě spálený."

“Může to být od něčeho jiného, Alane."

“Nevadí. Nebuď líný a popojeď trochu vlevo. Já pořídím fotky," rozhodl jsem se.

Úhybným manévrem jsme však zmizeli ze zorného pole Yankee Clipperu a Dick na to v tu ránu reagoval:

“Pete, můžeš sjet dolů?"

“Co jestli můžu?"

“Popojet dolů."

“Dolů, jo."

“Směrem k Měsíci."

“Směrem kam?"

“K Měsíci."

“Dobře, dobře. Stačí, nebo ještě trochu?"

“Abych tě viděl," vysvětloval Dick, “právě mi uhýbáš ze zorného úhlu."

“Ty mne nevidíš?"

“Ne. Prosím tě, jeď dolů, směrem k Měsíci. Takhle zalézáš pod mou loď."

“Aha," vykřikl Pete, “já myslel, že chceš - to je v pořádku - lituji, když jsi říkal »dolů«, tak to bylo pro mne »nahoru«, protože letím obráceně."

“Říkal jsem směrem k Měsíci," dopaloval se Dick.

“Lituji, ale já nevím, kde je," odpověděl Pete.

“Je přesně t á m h l e !"

Pete přešel tento velmi určitý údaj bez komentáře.

“Teď už nás vidíš?" ptal se.

“Jo, už tě mám."

Bylo to důležité, protože bylo třeba vyrovnat rychlost a obě lodi letěly už jen několik metrů od sebe. Nastával okamžik opětovného shledání. Blíž... a ještě blíže. Dotyk proběhl úplně hladce a jemně. Za malou chvíli jsme už mohli zahájit tlakování tunelu. Zdálo se mi, že od té doby, kdy jsem jím prolezl naposled do Intrepidu, uplynuly věky. Kolikátého je vlastně dnes na Zemi? A kolik hodin? Ukázalo se, že je čtvrtek dvacátého listopadu, devět minut po poledni houstonského času.

Tak tedy v pravé poledne jsme se chystali opustit zaprášený LM. Byl hlučný a nepohodlný, ale když jsem vkládal do počítače údaje, potřebné k navedení toho fantastického pavouka proti povrchu planety pod námi, bylo mi přece jen divně u srdce.

Dick musel čekat na naši společnost ještě plné dvě hodiny. Když bylo všechno z LM vystěhováno, vrátili jsme se i my definitivně do velitelské sekce.

Pár minut po tom, co byla posádka Apolla 12 opět pohromadě a tunel byl zase hermeticky uzavřen, došlo na pokyn Glynna Lunneye k rozdělení lodí, ale teprve po další hodině a půl nastoupil náš věrný druh svou poslední cestu. Snažili jsme se sledovat plameny jeho trysek, ale bylo to marné. Neviděli jsme nic ani pak, když Intrepid dopadl do Oceánu bouří po dvaceti sedmi minutách letu na 21,17° západní délky a 3,95° jižní šířky. Na Měsíci tak k miliónům kráterů přibyl další, 12 metrů dlouhý, 6 metrů široký a hluboký 50 centimetrů.

LM tedy dokončil svou existenci při nárazu na Měsíc, ale materiál, který odtud přivezl, se povaloval bez ladu a skladu v kabině Clipperu. Situace se stávala prekérní a vyžadovala rozhodného zásahu. Když pominula první chvíle radosti ze setkání, spojená s poplácáváním po zádech, podívali jsme se nejprve kolem sebe a potom na sebe.

Pete rozhodným pohybem vypojil fónické spojení se Zemí a odložil sluchátka s mikrofonem.

“Tak a uklízí se," řekl tónem, který nepřipouštěl další diskusi.

Dick jen souhlasně přikývl a všichni tři bez rozdílu jsme se vrhli doprostřed nepořádku. V zápalu práce nikoho z nás nenapadlo přepojit S-pásmo z béčka na déčko. Automaticky vysílaná telemetrie z všesměrové antény B, umístěné na boku lodi odvráceném od Země, se rozplývala v nekonečnu a Houston tím ztratil veškerý pojem o naší existenci.

Celé řídicí středisko bylo vzhůru, aniž jsme o tom měli nejmenší tušení. Napřed se tam marně dožadovali přepojení na správnou anténu. Toho museli poměrně brzy nechat, protože kosmická loď zmizela za Měsícem z doslechu. Dovedu si představit, že těch pětačtyřicet minut teoretické ztráty spojení bylo v Houstonu zatraceně dlouhých.

Zrovna jsem uklízel knihu operačních procedur CM do příslušné přihrádky, když jsem zase zahlédl v okénku Zemi. Neměl jsem ponětí o tom, že tam už opět opakují stále dokola:

“Apollo 12, Houston. Žádáme všesměrovou B! Apollo 12, Houston. Slyšíte nás? Apollo 12, Houston . . ."

Apollo 12 ovšem mlčelo jako hrob.

Dvanáct minut potom, co jsme se podle letového plánu měli vynořit nad obzor, rozhodl se ředitel směny ke krajnímu opatření. Na jeho pokyn letěl z Madridu nahoru k Měsíci generální poplach.

Vteřiny napjatého čekání. Nic. Poplach nezabral. Střediskem proběhla vlna chladné hrůzy.

Ještě však zbývala jedna možnost. V Goldstonu právě vycházel Měsíc nad obzor, a byla naděje, že obří radioteleskop přece jen něco zachytí a prozradí.

Skutečně. Po pěti minutách DSIF 12 zaregistroval velmi slabý signál; bohužel tak slabý, že ho nebylo možno dešifrovat.

Země trnula. Všichni doufali, že kosmonauti jsou v pořádku, nicméně ztráta telemetrických údajů byla znepokojující. Domnívali se, že jsme šli spát a že jsme v té únavě zapomněli upravit spojení “na noc". Přes všechny předpoklady však nikomu nebylo do smíchu.

Úklid v kabině Clipperu se naštěstí chýlil ke konci. Všechny věci už byly na svých místech, jen o vytření podlahy od prachu se nedalo mluvit. Celkem to trvalo hodinu a padesát sedm minut, než se Pete uráčil ohlásit:

“Houston, Apollo 12. Nepřejete si něco?"

Později doma na Zemi, mi přátelé tvrdili, že Jerry Carr v tu chvíli vyletěl na sedadle půl metru vysoko, jako když ho něco píchne. Ale potom to začalo. Napřed se sladce zeptal, jak si to někdo představuje lítat takovou dobu bez spojení a telemetrie, pak ironicky litoval, že nás musel budit ze záhrobního spánku a nakonec připojil ještě několik dalších lichotek na naši adresu.

Nenechal na nás zkrátka poctivý chlup, ale jeho bezprostřední projev byl proti těm obvyklým litaniím čísel velice osvěžující. Chechtali jsme se mu, ještě když jsme se ukládali ke spánku, aniž jsme tušili, že dole v Houstonu všichni volají po kávě a silných nápojích.

Probudili jsme se na třicátém osmém oběhu a pustili se do další bezodkladné práce.

Dick změnil rovinu dráhy a já fotografoval budoucí přistávací oblasti: Fra Mauro, Lalande a Descartes. Když jsem s tím byl nakrásně hotov, otevřela se nedopatřením kazeta Hasselbladu a já mohl začít zgruntu znova. Strávil jsem tím prakticky celý den.

Také Pete nelenošil. Zabýval se svou zamilovanou inerciální plošinou, aby byl připraven na návrat k Zemi.

Manévr TEI proběhl hladce ve 172. hodině a 27. minutě letu. Dvě minuty reaktivního pohonu stačily k tomu, aby se odvrácená strana Měsíce poznenáhlu začala vzdalovat. Jak jsem se díval na příšernou krásu jejích pustin, zatoužil jsem náhle a nečekaně, abychom už byli doma mezi svými.

Ten pocit nás zachvátil všechny tři bez výjimky jako horečka, takže jsme žádali - samozřejmě ještě před návratovým manévrem - abychom směli letět po kratší dráze. Byl by se tím získal celý jeden den, ovšem za cenu větší spotřeby paliva, kterého by v nádržích zůstalo tak 8-10 procent. Tohle se však středisku zdálo příliš riskantní, a tak nás čekaly plné čtyři dny nezáživného cestování zpět černou nocí s Měsícem na jedné a se Zemí na druhé straně.

Nudně to ovšem nezačínalo, protože se nám už po patnácti hodinách návratu zablokoval autopilot. To bylo tak:

Když byla provedena pátá letová korekce (míním tím pochopitelně jen její pořadové číslo v plánu, ve skutečnosti to byla teprve druhá v pořadí), pokusil se Dick převést Apollo 12 do jiné orientace pro navigační měření. Kosmická loď však tomu nechtěla rozumět. Indikátor polohy se nehodlal pohnout, i kdyby se Gordon na nose vrtěl. V té chvíli nám nebylo do smíchu. Ted ještě aby vysadilo i ruční řízení a jsme v rejži. Vyhlídka na vstup do atmosféry s kabinou, kterou nelze naorientovat, je prostě nemyslitelná. Shořeli bychom jako cár papíru a bylo by po všem. Hleděli jsme bez hlesu na panel.

“My blbci," zařval najednou Dick, “my blbci, my tu civíme na ukazatel polohy a trnem, proč to nemanévruje. A vono to manévrovat nemá. Vždyť vono je to v poloze, kde to má bejtl"

“S tím prohlášením zcela souhlasíme," řekl sladce Ed Gibson z Houstonu. Nebylo zcela jasné, jak to myslí, a tak se CMP raději ohradil:

“Hele, nemluv nám do toho a poraď nám raději, jestli tu není někde tajná skrýš s formuláři na motorické manévry. Nám už úplně došly a jestli si nějaké nevymyslíš, tak se prostě další manévry dělat nebudou!"

Po tomto vzrušení a výměně názorů o duševní úrovni posádky však zavládl opět klid a my si krátili čas spánkem, hudbou z magnetofonu, televizí pro širší veřejnost a ovšem sem tam i troškou nezbytné navigace.

Formuláře pro P-30 v žádné tajné skrýši nebyly, ale přes předchozí Dickovo vyhrožování jsme motory RCS pomocné sekce ještě jednou upotřebili. Poslední úprava dráhy přišla na pořad dne tři hodiny před vstupem do atmosféry, když už Apollo 12 letělo v zemském stínu.

Pohled na zatmění Slunce za zeměkoulí z nás vyrazil dech. Úzký tříčtvrteční srpek Země zářil jako roztavené stříbro a v krajích přecházel z temně modré do sytě růžovofialové barvy. Na vrcholu oblouku, kde mizelo Slunce, šlehala na všechny strany mohutná oranžovočervená záře. Byla to pastva pro oči, které se tak dlouho musely spokojit s různými šedými, hnědými a černými odstíny. Byly to poslední chvíle oddechu a zábavy, jakmile jsme se dostali zase na osvětlenou stranu, začaly přípravy k přistání. Přijali jsme údaje ohledně orientace lodi, zastrkali všechny krámy, kam se jen dalo, aby nám v závěrečné fázi nepadaly kolem hlavy, já jsem domlouval “šestnáctce", aby nezlobila, až bude snímat ohnivý chvost za naší lodí, a Pete prověřoval motorky na velitelské sekci.

Když jsme vyplnili check-list pro separaci, odjistil Gordon pyrotechniku a natočil loď kolmo na směr letu. Blesklo mi hlavou, že je to teprve 10 dní od té doby, co jsme podobný manévr prováděli při odhození S-IVB. Tentokráte šlo o pomocnou sekci, kterou jsme již nepotřebovali, a proběhlo to stejně hladce jako tenkrát, jenom na vzdálení od SM jsme si dali víc pozor, protože nikdo z nás nestál o to, abychom do ní ťukli, až budeme skákat v atmosféře jako písečná blecha.

Zbývalo natočit kabinu do polohy dnem napřed a s důvěrou hledět budoucnosti vstříc.

244 hodiny a 22 minuty po startu jsme vnikli do ovzduší Země. Kolem lodi se vytvořil ohnivý oblak a netrvalo ani dvacet vteřin a rádio ohluchlo. V chaosu ionizovaných plynů teď prostě nebylo nic platné.

Přetížení nás vtisklo do křesel a plynule se stupňovalo. Let lodi se však rychle zmírňoval a po dvou minutách už byl pod hodnotu kruhové rychlosti. Na počítači také blikaly údaje posledního programu, programu P-67.

Po čtyřech minutách jsme opět navázali spojení a ujistili se vzájemně se Zemí, že je všechno O.K.

Bylo. V sedmé minutě přistávacího manévru ukončil svou činnost počítač, který až dosud spolehlivě rozhodoval o našich osudech během celého letu. Teď nás ponechal na pospas padákům, nejprve stabilizačním a o minutu později i hlavním, takovým těm pěkně červenobíle pruhovaným, co se tak hezky vyjímají v barevné televizi. Ta měla tentokrát ještě o senzaci navíc. Zapomněli jsme totiž vypustit zbytky paliva z nádrží hned po otevření hlavních padáků. Z ohledu na žabí muže to bylo třeba učinit alespoň teď, v posledních metrech letu. Otevřeli jsme ventily a kysličník dusičitý vytvořil za námi hustá oblaka hnědočerveného dýmu, zatímco jsme se snášeli k hladině moře.

Země nás nepřivítala právě vlídně.

Kabina dopadla do vody s hlučným plácnutím, padáky splihly a vlny nás okamžitě převrátily.

V kotrmelci mě klepla do čela kamera, až se mi v očích zajiskřilo. Šťavnatě jsem zaklel. Potom mi však vstoupila do hrdla nezadržitelná vlna radosti. Z mrazivých, jednotvárných pustin, obklopených černou prázdnotou, jsme se šťastně vrátili do světa, v němž existují barvy, lahodný vzduch, modrá obloha a příjemné sluneční světlo.

Jsme doma a čert vem tu třínedělní karanténu!

********************************************************************************************************************

• (rm) V seriálu “Zde základna Tranquillity" i “Hledal jsem Surveyor 3" se čtenáři několikrát setkali s pojmem “inerciální plošina". Je to přístroj, který je pro navigaci ve vesmíru naprosto nepostradatelný. Má víc než tisíc součástí vyrobených s přesností jedné stotisíciny milimetru. Na snímku z výroby v továrně Bendix Aerospace Electronics Company Navigation and Controll Division sledují technici více než 3 000 spojů. (L+K č. 8/1970 str.284) (viz.obr.33)

Fotografie k článku "Hledal jsem SURVEYOR 3” : (Snímky NASA)

1. Alan Bean, LMP Apolla 12, při vykládání ALSEPu (foto na obálce L+K č.4/1970)
2. Před letem jsme se museli “producírovat" na spoustě tiskových konferenci. Fotograf mě na jedné z nich zachytil při předvádění spektrometru
3. Firing room číslo 2 na mysu Kennedy, 2 minuty 54 vteřin po startu
4. Simulátory najednou vypadaly jako skutečná kabina a pobyt v nich už nebyl tak otravný
5. Simulátory najednou vypadaly jako skutečná kabina a pobyt v nich už nebyl tak otravný
6. Takhle vypadal jeden z předletových testů. Zleva doprava vidíte na snímku Ch. Conrada, R. Gordona a úplně vzadu mne
7. Poslední snídaně na Zemi proběhla velice neformálně za účasti řady méně šťastných kolegů - kosmonautů. Zúčastnil se jí i maskot Apolla 12 - vycpaná gorila
8. Saturn V AS-507 startuje…
9. Hlavním vodítkem nám byl letový plán
10. Ani Richardův fotoaparát nezahálel - zachytil nás, jak se vznášíme nad pustým povrchem Měsíce, plným malých i velkých kráterů a zlomů
11. Takhle vypadá Petem tolik obdivovaný "sněhulák"
12. Zatímco Richard Gordon fotografoval z Yankee Cliperu krátery Reinhold a Koperník, připravovala se dole na Měsíci první vycházka
13. Než se mi podařilo vyjmout plutoniový palivový článek z grafitového pouzdra na boku LM, měl jsem srdce až v hrdle
14. Pete se vydal k ALSEPu a chystal se ho odtáhnout na místo budoucí instalace
15. Ovládací pult palubního počítače – foto
16. Ovládací pult palubního počítače – nákres
17. U kráteru Halo došlo na odběr hloubkových vzorků
18. Také jsme dopřáli odpočinku rukám, kterými při nesení stojánku s nástroji probíhala bolestivá křeč
19. Sluneční vítr už stál . . .
20. V dálce nad měsíčním obzorem se vznášel malý srpek Země
21. Druhá měsíční procházka v okolí "sněhuláka"
22. Instalaci ALSEPu jsme museli věnovat značnou péči
23. Tady, kousek přede mnou, se rýsovala kulatá stopa nohy, jak sonda poskočila
24. Naposledy jsem se podíval na šedočerný povrch Měsíce, pokrytý spoustou rýhovaných šlépějí
25. Nastával okamžik opětovného setkání. Blíž…a ještě blíže
26. "Viděl jsi už někdy zpomalené záběry běžících žiraf?"
27. Před přistáním jsem se musel hodit trochu do parády. Hlavně oškrabat to několikadenní strnisko
28. Velitel Apolla 12, Charles Conrad, si v karanténě prohlíží "ukořistěnou" televizní kameru ze Surveyoru 3
29. Velitel Apolla 12, Charles Conrad, si v karanténě prohlíží "ukořistěnou" mechanickou lopatku ze Surveyoru 3
30. Poslední metry naší dlouhé pouti vesmírem
31. Yankee Clipper ve vlnách Pacifiku
32. Jsme doma, a čert vem tu zatracenou karanténu!
33. Inerciální plošina kosmické lodi Apollo (L+K č. 8/1970)

[ Obsah | Pilotované lety | Apollo | Apollo 12 ]