V roce 1963 pozval akademik Sergej Koroljov všechny vedoucí konstruktéry pilotovaných kosmických lodí do předváděcího sálu. Stálo v něm několik lodí typu Vostok, právě těch, které od dubna 1961 vzrušovaly světovou veřejnost úspěšnými lety s kosmonauty. Koroljov stanovil nový úkol: v krátkém čase vytvořit vícemístnou modifikaci osvědčené lodě, která by měla sloužit určitému přechodovému programu do té doby, než bude vypuštěna nová kosmická loď, jejíž vývoj byl právě zahajován a která měla být součástí celého systému nazvaného Sojuz.

První návrhy.

Neprošel návrh na to, aby v kulové kabině modifikované lodě byly dva vstupní otvory místo původního jednoho a dvě nová odlehčená katapultovací křesla. Zájem byl o třímístnou verzi, proto Koroljov doporučoval vytvořit zcela nový systém, kde posádka přistane v kabině a hladké dosednutí zajistí jednoduché, ale účinné raketové motory na tuhé pohonné hmoty. Využití Vostoku bylo ideálním řešením, odpadly aerodynamické a balistické zkoušky sestupu kabiny, stejně jako prověrky kosmické lodě umístěné v nosné raketě. Nakonec padlo rozhodnutí připravit variantu pro let dvou kosmonautů ve skafandrech s možností výstupu posádky do volného kosmu, verzi pro let tříčlenné posádky a další pro dlouhodobý let dvou kosmonautů. Základní sestava Vostoku měla i v nové modifikaci zůstat zachována - kulová kabina posádky a přístrojový úsek s brzdicím raketovým motorem viz.nákres.

Vývojové práce a zkoušky.

Projekt a technická dokumentace byly dokončeny začátkem roku 1964. Nová loď dostala označení Voschod. Na jaře a v létě 1964 se uskutečnily zkoušky motorů, palubní aparatury, systému zabezpečení životních podmínek, záchranného zařízení pro případ havárie v úvodu startu, a především pak nového přistávacího systému včetně malých motorů na tuhé pohonné hmoty, které byly součástí padákového komplexu. Hmotnost lodi se zvýšila z původních 4720 kg u lodi Vostok na 5320 kg u Voschodu 1 a 5682 u Voschodu 2. Koncem roku 1964, po úspěšném letu Voschodu 1, prošla přísnými prověrkami i druhá modifikace s nafukovací komorou pro výstup kosmonauta do volného prostoru.

Charakteristika lodi a jejích systémů.

Kulová kabina posádky se od Vostoku podstatně nezměnila. V horní části byl místo původní malé schránky s elektronikou a měřicími přístroji rozměrný blok s dodatečným vybavením, které lodě Vostok neměly a které se už do hlavního přístrojového oddílu nevešlo. V tomto novém bloku byl také záložní brzdicí raketový motor nasměrovaný tryskou dopředu. Jinak byly rozložené i kulovité nádrže s pracovním plynem orientačních motorků a se zásobami kyslíku a dusíku pro zajištění životních podmínek kosmonautů. Radiátor termoregulačního systému v zúžené spodní části přístrojového oddílu měl ostřejší zkosení a byl kratší, nově byly umístěny i některé další přístroje na vnější straně přístrojového úseku. Největší změny doznala kabina uvnitř. Původní kabina Vostok měla jeden, hlavní přistávací padák, který zajistil dosednutí rychlostí 10 m/s. Umístění padákové komory, a tedy i závěsu hlavního padáku po levé straně od kosmonautova místa způsobovalo, že kabina dosedala nakloněná šikmo na pravý bok. Při dané dopadové rychlosti by to mohlo vést i ke zranění kosmonauta. Proto se všichni piloti prvních vostoků v průběhu návratové operace z kabiny katapultovali a přistávali odděleně na osobním padáku. U Voschodu se předpokládal let až tříčlenné posádky, technicky nebylo možné do kabiny o průměru 2,3 m umístit katapultovací křesla pro všechny kosmonauty. Koroljov prosadil, aby posádka přistávala přímo v kabině, aby konstruktéři zvládli techniku měkkého dopadu zcela dokonale. Kosmonauti vzlétli bez ochranných skafandrů. Bylo to pohodlnější a odpadly i starosti, jak vyřešit odlehčené skafandry a jak zajistit jejich činnost. Konečné řešení bylo účelné a jednoduché - v kabině byly instalovány lehké sedačky pootočené proti katapultovacimu křeslu ve Vostoku o 90° . Padákový otvor byl tedy přibližně za hlavami kosmonautů, vstup po pravé ruce a po levé pak technologický otvor s průzorem opatřeným optickým orientátorem Vzor.

Padákový systém.

U Vostoku u svírala páteř kosmonauta s podélnou osou lodi úhel 65°, u Voschodu to bylo 78°. Změněn byl i padákový systém. Byl třístupňový a zahrnoval výtažný, brzdicí a dva hlavní padáky. Rychlost dopadu se snižovala až na 7 m/s, v poslední fázi tuto rychlost ještě snížil zážeh motorů na tuhé pohonné hmoty až na nulu. Pro zvýšení bezpečnosti byl padákový systém zdvojen. Začal pracovat na povel barometrického relé ve výši 5 km, nejprve se uvolnil výtažný padáček, po něm menší brzdicí padák. Ten stabilizoval sestup a snížil rychlost, takže se zmenšil dynamický náraz na kupole obou hlavních padáků, které se otevíraly ve výšce kolem 3 km. Pro případ selhání brzdicích raketových motorů byly sedačky kosmonautů vybaveny hydraulickými tlumiči a pevnými oporami na nohy. Získané zkušenosti byly později využity v programu Sojuz.

Vybavení kabiny.

Uvnitř kabiny byla přemístěna hlavní palubní deska s ukazateli klimatických podmínek v kabině a s automatickým glóbem informujícím o poloze lodě a místu přistání. V pravé části desky byla okénka světelné informace, v nichž se rozsvěcovaly nápisy o uskutečňovaných operacích řizených automatikou. Nad hlavou velitele nad pravým křeslem byl další přístrojový panel s přepínači. Televizní kamery byly přemístěny s ohledem na nové umístění křesel posádky, v kabině byl i malý televizní monitor, jehož pomocí bylo možné sledovat oddělení posledního stupně rakety i jejiho okolí za přístrojovým oddílem. Při letu Voschodu 2 tato kamera usnadnila veliteli sledování výstupu druhého člena posádky mimo loď. Signál byl veden i do sledovací stanice Jevpatoria na Krymu a do hlavního řídicího střediska. Na Voschodu 2 byl navíc panel ovládání výstupní komory. Zpřísnily se i normy na hermetičnost kabiny. Byla zajištěna její nepotopitelnost a potřebná stabilita v případě přistání na vodní hladinu. Upraveno bylo také zásobování kyslíkem. Ventilace vzduchu se zvýšila na 180 litrů za minutu proti 50 litrům u Vostoku.

Komora pro výstup do vesmíru na lodi Voschod 2.

Technickou zajímavostí byla i přechodová komora pro výstup mimo palubu Voschodu 2. Její konstrukce byla skládací a nafukovala se ze zvláštního zásobníku. Ve složeném stavu byla komora vysoká 0,7 m, v rozloženém stavu pak 2,5 m. Sestávala ze střední nafukovací části tvořené dvěma pogumovanými hermetickými obaly rozdělenými na 40 oddílů a z pevné spodní a horní části. Nafukovací oddíly byly rozděleny do tří nezávislých sekcí a vytvářely kostru komory. Při startu byla komora přidržována ve složeném stavu pyrotechnickými zámky. Měla hmotnost 250 kg, vnitřní průměr 1 m, vnější 1,2 m. Pro usnadnění návratu kosmonauta byl v horní části trychtýřovitý prstenec. Průměr průlezu byl 0,7 m. Komora byla připevněna na technologický otvor s optickým orientátorem zakrytým po dobu používání komory. Před zahájením přistávacího manévru kosmonauti komoru odhodili, aby se uvolnil průzor s optickým orientátorem. Tento přístroj při letu Voschodu 2 posádka skutečně použila, protože pro závadu v automatice musel velitel lodi Pavel Beljajev orientovat Voschod ručně a ručně zapínat i povely k zahájení brzdění a k sestupu do atmosféry. Konstrukce speciální komory byla prověřena před použitím v kosmu v létající laboratoři LLTu-104 v krátkodobé beztíži, v podmínkách umělého vakua ve zkušební komoře a při zkušebním letu bez posádky.

Z programu Voschod se nakonec uskutečnily dva lety. Oba přinesly cenná prvenství - start první posádky a výstup mimo kosmickou loď.