Moskva 2. března 1978 (TASS, ČTK) - 2. března 1978 v 16 hodin 28 minut středoevropského času byla v Sovětském svazu vypuštěna kosmická loď Sojuz 28.

Vypuštěním kosmické lodě Sojuz 28 začíná nová etapa výzkumu a využívání kosmického prostoru pro mírové účely, jež společně provádějí socialistické země podle programu spolupráce ÍNTERKOSMOS, na němž se podílejí BLR, ČSSR, Kubánská republika, MLR, MoLR, NDR, RSR a SSSR.

Program INTERKOSMOS rovněž stanoví, že v roce 1978 budou vypuštěny kosmické lodě typu Sojuz, v jejichž osádkách budou zástupci Polské lidové republiky a Německé demokratické republiky. V rámci společného programu vědeckého a technického výzkumu orbitálního vědeckého komplexu ve stanici Saljut 6 budou kosmonauti ze socialistických zemí plnit stále rozsáhlejší a složitější úkoly. Připravují se i kosmické lodě občanů dalších socialistických zemí, které jsou zapojeny do programu INTERKOSMOS.

Let lodi Sojuz 28 zahrnuje spojení s orbitálním vědeckým komplexem Saljut 6 - Sojuz 27 a společný výzkum s kosmonauty Jurijem Romaněnkem a Georgijem Grečkem, kteří pracují ve vesmíru od 10. prosince 1977.

Ve večerních hodinách 3. března se kosmická loď Sojuz 28 úspěšně spojila s orbitálním komplexem Saljut 6 - Sojuz 27 a Zemi začalo obíhat soulodí Sojuz 27 - Saljut 6 - Sojuz 28, na jehož palubě zahájila práci první mezinárodní osádka. Vedle celé řady dalších experimentů se kosmonauti věnovali společným československo-sovětským pokusům, připraveným speciálně pro tento let.

Hrdina Sovětského svazu, plukovník inženýr Alexej Alexandrovič Gubarev se narodil 29. 3. 1931 ve vesnici Gvardějcy v Kujbyševské oblasti. Příslušníkem Sovětské armády je od roku 1950. Po ukončení Vojenského leteckého učiliště vojenského námořnictva sloužil A. A. Gubarev u různých leteckých útvarů Sovětské armády. V roce 1957 se stal posluchačem Vojenské letecké akademie J. A. Gagarina a po jejím absolvování pokračoval ve službě u leteckých útvarů. Byl velitelem letky leteckého pluku, získal kvalifikaci pilota 1. třídy. Je členem KSSS od roku 1957.

V oddílu kosmonautů je A. A. Gubarev od roku 1963. Ve středisku pro výcvik kosmonautů prošel úplným kursem přípravy na různých pilotovaných kosmických lodích, seznámil se důkladně s jejich systémy a palubní aparaturou. V lednu 1975 se jako velitel Sojuzu 17 spolu s palubním inženýrem G. M. Grečkem zúčastnil první expedice na družicovou stanici Saljut 4; v kosmickém prostoru strávil 29 dnů 13 hodin 20 minut. V polovině roku 1976 byl jmenován velitelem smíšené osádky pro pilotované kosmické lety organizace INTERKOSMOS.

Žena kosmonauta, Naděžda Alexejevna, pracuje ve Hvězdném městečku. Syn Vladimír pracuje jako ekonom, sedmnáctiletá dcera Nataša studuje na Lomonosově moskevské státní univerzitě.

Kapitán inž. Vladimír Remek se narodil 26. 9. 1948 v Českých Budějovicích v rodině vojáka z povolání. Střední školu matematicko-fyzikálního směru ukončil v roce 1966 v Čáslavi maturitou s vyznamenáním. Bezprostředně poté byl přijat do Vyššího leteckého učiliště v Košicích, které absolvoval rovněž s vyznamenáním v roce 1970. V září téhož roku nastoupil v hodnosti poručíka k výcvikové letce Zvolenského stíhacího leteckého pluku. V roce 1972 byl vybrán ke studiu na Vojenské letecké akademii J. A. Gagarina v SSSR a od září stejného roku se stal jejím posluchačem. Kvalifikaci pilota 2. výkonnostní třídy získal těsné před svým odchodem do vojenské akademie. Rovněž Vojenskou leteckou akademii ukončil s vyznamenáním a proto byl v roce 1976, po svém návratu ze SSSR, zařazen do velitelské funkce u mateřského leteckého útvaru. Na proudových letadlech má nalétáno asi 300 hodin. Do hodnosti kapitána byl povýšen koncem roku 1976. Je členem KSČ od roku 1967.

V druhé polovině roku 1976 byl při výběrovém řízení vybrán jako jeden ze dvou čs. občanů k účasti na pilotovaných kosmických letech v rámci programu INTERKOSMOS. V prosinci 1976 odjel spolu s mjr. inž. Oldřichem Pelčákem do SSSR, kde ve středisku pro výcvik kosmonautů absolvoval úplný kurs přípravy ke kosmickým letům.

(AV)

Transportní kosmická loď typu Sojuz o startovní hmotnosti kolem 6750 kg je dlouhá 7 metrů a má v průměru 2,7 m. Sestává ze tří sekcí, s celkovým obytným prostorem 10 m³.

Přední část lodě tvoří orbitální sekce vejčitého tvaru o průměru 2,65 m a délce 3,35 m. V této části kosmonauti během samostatného letu odpočívají a zde jsou umístěny také v průběhu startu náklady dopravované na stanici. V horní části je namontován spojovací mechanismus, který je spojen s hermetickým krytem průlezu, jímž přestupují kosmonauti do stanice. Na boku sekce je vstupní průlez kosmické lodě. Hmotnost sekce činí přibližně 1250 kg.

Návratová kabina o délce 2,2 m a průměru 2,65 m (hmotnost 2800 kg), oddělená od orbitální sekce hermeticky uzavíratelným průlezem o průměru 0,8 m slouží jako pilotní kabina během startu, přistání a motorických manévrů. Povrch je kryt tepelným štítem, chránícím konstrukci před aerodynamickým ohřevem během sestupu do atmosféry. Jsou zde umístěny řídicí a navigační systémy lodě, dvě tvarovaná křesla pro kosmonauty, palubní deska a ovládací prvky lodě a součásti přistávacího systému (padáky a motory měkkého přistání).

Přístrojová sekce válcovitého tvaru, dlouhá 2,3 m (hmotnost 2700 kg) se sama dělí na tři části: přechodová část, která ji připojuje k návratové kabině, obsahuje motory stabilizace a orientace, spolu s nádržemi a systémem rozvodu pohonných hmot. V hermetické střední části (přístrojové) je uložena většina elektroniky palubního řídicího systému, telemetrický systém, systém zásobovaní elektrickou energií, optické detektory navigačního systému. V poslední části (pohonné) jsou umístěny korekční motory, hlavní (tah 4090 N) a záložní (4030 N), spolu s nádržemi pohonných hmot. Dále jsou zde čtyři orientační motorky a iontové detektory orientace lodě.

Nosná raketa typu Sojuz je třístupňová. Její první stupeň tvoří čtyři samostatná kuželová tělesa o délce 19 m a maximálním průměru 3 m. Každé z nich je vybaveno jedním čtyřkomorovým raketovým motorem o tahu 1,00 MN (ve vakuu). Kromě tohoto hlavního motoru nese každá část prvního stupně ještě dva výkyvné řídicí motory.

Druhý stupeň o délce přibližně 28 m a maximálním průměru 2,95 m je vybaven podobným čtyřkomorovým motorem o tahu 0,94 MN a čtyřmi výkyvně uloženými řídicími motory.

Třetí stupeň o délce 8 m a průměru 2,6 m je vybaven čtyřkomorovým raketovým motorem o tahu 0,29 MN. Jeho jednotlivé trysky jsou výkyvné, což umožňuje řízení letu rakety.

Startovní hmotnost nosné rakety včetně kosmické lodě činí přibližně 300 tun.

V okamžiku startu se uvedou v činnost současně motory prvního i druhého stupně. Po spotřebování paliva prvního stupně se nepotřebné nádrže odhodí, zatímco motor druhého stupně pokračuje bez přerušení v práci. Motor třetího stupně se zažehuje v okamžiku dohoření pohonných hmot druhého stupně. Za průletu hustými vrstvami atmosféry je kosmická loď chráněna aerodynamickým krytem, jehož částí je i raketový motor na TPH, sloužící k záchraně kosmické lodě v případě havárie nosné rakety. Celková délka startovní konfigurace nosné rakety činí 49,3 m, maximální průměr včetně stabilizátorů 10,3 m.

Návratová kabina kosmické lodě: 1 - svítilna; 2 - mikrofon; 3 - držák svítilny; 4 - ovládací panel radiostanic; 5 - ruční ovládání zámků krytu průlezu; 6 - kryt průlezu; 7 - osvětlovací těleso pro televizní přenosy; 8 - panel ovládání a signalizace (KSU); 9 - televizní kamera; 10 - přístrojová deska; 11 - vnější část optického vybavení; 12 - podpěra sedačky; 13 - přístrojové vybavení; 14 - sedadlo kosmonauta; 15 - okénko; 16 - páčka řízení; 17 - přístrojové vybavení

Z nejrůznějších měření a pozorování je známo, že ve vysoké atmosféře (výška 80-100 km) existuje vrstva s vyšší koncentrací prachových částic, která dostala název “vysoká absorbující vrstva''. Její vznik zřejmě souvisí s tím, že do vysoké atmosféry Země vstupuje neustále určité množství mikrometeoritů, které se v této výšce zbrzďují a zvolna se pak snášejí k povrchu Země, a meteorů, rozprašujících se zde na mikroskopické částice, které rovněž pozvolna padají k zemskému povrchu (pád trvá 1-3 měsíce). Chování této vrstvy, její vlastnosti ani hustotu však podrobněji neznáme.

Až dosud uskutečněná měření této vrstvy z paluby umělých družic Země při sledování západu Slunce československým fotometrem na družicích Interkosmos se rozcházejí s teoretickými výpočty. Příčinou může být jak skutečnost, že Slunce není bodový zdroj a jeho světelný kužel zabírá značný rozsah výšek, tak nedostatečně přesně známé polohy družice.

Nejlepším řešením tohoto problému se proto jeví fotometrování bodového zdroje, tedy např. hvězdy, přesně zaměřeným fotometrem z paluby pilotované kosmické lodě. Konstrukce takového přístroje je ale podmíněna přiměřenými znalostmi pozorovaného jevu. Československý kosmonaut proto bude na základě podrobného pozorovacího programu sledovat západy vybraných hvězd, změny jejich jasu v závislosti na času, změny barvy apod. Pro usnadnění má mapu hvězdné oblohy v takové projekci, v jaké se mu při jednotlivých obězích jeví vzhledem k obrysu Země, doplněnou potřebnými časovými údaji. Aby se potlačil rušivý vliv emisní vrstvy, bude kosmonaut vybaven speciálním filtrem. Získaných pozorování se v Astronomickém ústavu ČSAV, kde experiment navrhli, využije k dokončení návrhu automatického fotometru pro kvantitativní měření popisovaného jevu.

Cílem pokusu je zjistit pomocí tkáňového oxymetru s autonomním napájením z vestavěného zdroje vliv dlouhodobého pobytu v beztížném stavu na zásobování tkání kyslíkem. Přístroj pracuje na principu polarografu, na jehlové elektrodě (katodě) dochází k redukci kyslíku a vzniklý proud je úměrný koncentraci rozpuštěného kyslíku v měřeném prostředí. Skládá se z oxymetru, deseti párů elektrod, injekční stříkačky s elektrolytickou pastou, lokálního omezovače krevního oběhu a prodlužovací šňůry. Vývoj a konstrukce přístroje jsou výsledkem spolupráce několika vědeckých pracovišť v ČSSR; výrobu koordinoval Biofyzikální ústav ČSAV.

Vlastní měření probíhá v kůži předloktí levé ruky kosmonauta, a to před letem, během letu a po jeho ukončení.

Pokus umožní získat velmi závažné údaje o tom, zda změny v krevním oběhu v důsledku beztížného stavu neovlivňují negativně množství kyslíku přiváděného do tkání. Měření, zejména během adaptace na beztížný stav, kdy poskytnou speciální údaje o změnách zásobení tkání kyslíkem, a po letu o rychlosti zpětného přizpůsobení krevního oběhu kosmonautů k podmínkám zemské gravitace, mohou doplnit objektivní vyšetření celkového stavu organismu.

Kultury řas byly vystaveny podmínkám kosmického letu již mnohokrát. Šlo však vždy o populace, jejichž růst byl zpomalen, tedy o buňky v tzv. klidovém stavu. Pokus Chlorella-1 je první, v němž populace řas v beztížném stavu aktivně poste a v němž je také zajištěno exaktní srovnání rychlosti růstu kultury na kosmickém objektu a v laboratoři na Zemi.

Násada (inokulum) řas byla na oběžnou dráhu dopravena v nerostoucím, klidovém stavu a teprve tam ji kosmonauti naočkovali do živné půdy, čímž byl zahájen aktivní růst. Ve zcela shodných podmínkách, až na faktor tíže, byl souběžně spuštěn růst kontrolních kultur pozemních. V pokusu Chlorella-1 rostou řasy v heterotrofním režimu výživy v přístroji IFS-2, který je ve čtyřech vyhotoveních namontován na palubu kosmické lodě. Přístroje použili sovětští vědci již při předcházejících letových pokusech pro obdobná zjišťování vlivu beztíže na růst populací bakterií. Ihned po skončení letu se ve všech zařízeních část suspenze řas zakonzervuje fixačním činidlem pro podrobné vyšetření konečného stavu populace, dosaženého růstem v odlišných podmínkách. Druhá část suspenze z každého zařízení zůstane v živém stavu a poslouží ke sledování nejrůznějších fyziologických a genetických znaků, které se mohly pobytem v beztížném stavu změnit.

Zásadní význam experimentu Chlorella-1 tkví v tom, že bude změřena rychlost růstu a nejrůznějšími metodami vyšetřena populace organismu, které rostly několik generací v beztížném stavu.

K provedení pokusu se spojili vědečtí pracovníci ze SSSR a Mikrobiologického ústavu ČSAV, kteří se vzájemně doplňují ve zkušenostech, specializaci a přístrojovém vybavení tak, aby pokus proběhl co nejúspěšněji.

Tento experiment navazuje na úspěšný československo-sovětský pokus Tepelná výměna - 1, který se uskutečnil v loňském roce na družici Kosmos 936. Při něm byla prokázána možnost přímého měření vlivu beztížného stavu na přechod tepla mezi tělesem s přibližnou teplotou lidského těla a prostředím kosmického objektu.

Základní jev je podmíněn existencí tepelného proudění na Zemi. Následkem toho vzniká kolem teplého tělesa nevelká hraniční vrstvička vzduchu. V beztížném stavu, kde chybí přirozená hnací síla, gravitace, výška hraniční vrstvy vzduchu narůstá a to ztěžuje výdej tepla z organismu do prostředí přirozeným prouděním, a přebytek tepla musí být vydán prouděním nuceným, sáláním nebo pocením. Snahou je ovšem zabezpečit fyziologickou úroveň výdeje tepla sáláním, aby se organismus nemusel potit.

Cílem pokusu Tepelná výměna - 2 je srovnání subjektivních pocitů tepelného komfortu kosmonauta a objektivních údajů o změnách jeho kožní teploty, s objektivním vyjádřením mikroklimatických podmínek v kabině kosmické lodi, měřených elektrickým dynamickým katatermometrem. Čidlo katatermometru reaguje na mikroklimatické podmínky komplexně, podobné jako organismus, s výjimkou pocení. Přístroj přitom ukazuje změny v ochlazujícím účinku prostředí rychleji než organismus.

Pro experimentální zvládnutí vytčeného cíle byl vyvinut unikátní přístroj - elektrický dynamický katatermometr s indikátorem kožní teploty - Interkosmos (zkratka EDK-IK). Přístroj sestává z vlastního katatermometru, z číslicového teploměru a šestibodového snímače kožní teploty. Na vývoji a výrobě přístroje se podílelo několik ústavu koordinovaných katedrou fyziologie lékařské fakulty Univerzity J. E. Purkyně.

Psychický stav člověka je veličinou, která je značně proměnlivá; odráží prakticky všechny vlivy, které na člověka působí. Přitom ovšem psychický stav ovlivňuje kvalitu činností člověka a určuje jeho prožívaní i jednání. Optimalizace psychických stavů a jejich záměrné regulování a vylaďování je jedním z předpokladů pro úspěšné plnění plánovaných, ale i aktuálně vznikajících úkolů při dlouhodobém a náročném kosmickém letu.

Dynamika aktuálního psychického stavu kosmonauta je sledována různými metodami, které se opírají jak o údaje fyziologicko-lékařské, tak o údaje psychologické. Psychologické zkoušky, zejména použitý dotazník SUPOS-8, jsou koncipovány tak, aby na základě vztahů mezi různými stránkami psychického stavu bylo možné postihovat průběh kvalitativních změn v pohotovosti k interakci s proměnlivým vnějším prostředím, do něhož se zahrnují i plánované úkoly, které kosmonaut za letu plní. Ze zjištěných údajů se odhaduje budoucí vývoj psychického stavu, aby mohl být v případě potřeby regulován zásahem z řídicího střediska letu. Pokus připravili pracovníci Výzkumného ústavu psychiatrického v Praze.

Při výzkumu růstu krystalů jsou některé problémy řešitelné pouze s využitím experimentů v kosmickém prostoru. V pozemských podmínkách je totiž gravitace příčinou celé řady jevů omezujících naše možnosti záměrného ovlivňování technických vlastností vyvíjených materiálů. Především je to tepelné proudění a oddělovaní jednotlivých složek soustavy v důsledku jejich rozdílné hmotnosti. V podmínkách beztíže se naopak uplatňují ve větší míře jiné jevy, jako povrchové napětí, difúzní pochody a další, jejichž působnost je na Zemi potlačena či zkreslena. Tím je dána širší možnost ovlivňovat i tvar a krystalografickou orientaci krystalů.

Cílem experimentu Morava - Slitina, který je první fází československých plánovaných výzkumů za podmínek nulové gravitace, je objasnění některých zákonitostí, spojených se směrovým tuhnutím tavenin krystalických systémů a růstem krystalu z plynné fáze. Jde konkrétně o krystalizaci z roztoku chloridu olovnatého v eutektiku chlorid olovnatý - chlorid stříbrný a roztoku chloridu olovnatého v eutektiku chlorid olovnatý - chlorid měďný. Růst krystalu z plynné fáze se ověřuje na oxichloridu vizmutitém, v nedávné době vyvinutém na Ústavu fyziky pevných látek, který také experiment ve spolupráci se sovětskými pracovišti připravil.

Chlorid olovnatý a chlorid měďný jsou význačnými elektrooptickými materiály a rovněž krystaly oxichloridu vizmutitého jsou pro své silné vektorově závislé optické vlastnosti velmi zajímavé.

Ing.M.Grün

Do vesmíru se až dosud vydalo 87 osob a každá výprava přinesla něco nového. Celkem bylo nalétáno téměř 40 000 osobohodin a dvanáct lidí se procházelo po Měsíci. Pilotované lety byly již od svého počátku středem pozornosti daleko více než nejdokonalejší automatické sondy. Člověk na palubě kosmické lodě je tam daleko ve vesmíru místo nás - za všechny, kteří zůstáváme na Zemi a věnujeme osádce svou práci a své sny. Přístroje jsou pro většinu z nás sice úctyhodně složité, avšak zůstávají pouhým mechanismem. Kdežto kosmonaut, jehož usměvavá tvář se na nás dívá z desítek snímků, z televizní obrazovky i filmového plátna - toho si dovedeme představit a ten je nám blízký.

Jsme právem hrdi na to, že po SSSR a USA jsme třetí zemí, která má svého kosmonauta. I ten, kdo kosmonautice vůbec nefandí, držel tentokrát palce. Pro naše dobré jméno v kulturním, vědeckém a obchodním světě je to jistě velmi silná opora. Ale i závazek, neboť se od nás bude očekávat daleko více než doposud. Bylo by však mylné se domnívat, že hlavním smyslem expedice Sojuzu 28 byla naše národní propagace. Jestliže platí stejné měřítko jako v programu Sojuz-Apollo, pak této složce můžeme přisoudit nejvýše 25 % celkového významu; zbytek připadá na výzkumy technického a vědeckého charakteru.

Za to, že se naši, němečtí a polští občané mohli začít připravovat ke kosmickým letům v první skupině, vděčí velkorysé nabídce Sovětského svazu a dobré práci svých vědců v mezinárodním programu socialistických států INTERKOSMOS. Tak například v Československu byla realizována téměř polovina (45 %) všech experimentů na družicích Interkosmos. Loni startovalo v celém světě asi deset vědeckých družic, nesoucích kolem šedesáti přístrojů; plná šestina těchto přístrojů vznikla v Československu. To vše by nebylo možné bez výhodné spolupráce vědců ze všech socialistických zemí. Družice pro naše přístroje, nosné rakety, kabinu pro kosmonauta, aparaturu pro trénink ve Hvězdném městečku - to vše dává k dispozici Sovětský svaz, který nese 95 % nákladů na program INTERKOSMOS. Osvědčuje se velebná pravda o prutech Svatoplukových: Jeden se snadno zlomí, ale všechny dohromady, to je síla! Bez obětavé spolupráce bychom nynější úspěch nemohli oslavovat. Jestliže tedy je propagací, pak především socialistické vědecké integrace.

Mezi úkoly našeho palubního inženýra patřil i vědeckotechnický výzkum. Českoslovenští odborníci pro něj připravili několik experimentů z kosmické biologie a lékařství, kosmické fyziky a kosmické technologie. Již jen vědecký přínos z těchto experimentů by plně odůvodnil konání celé výpravy. A zanedbatelné nejsou ani zkušenosti, které prostřednictvím našeho kosmonauta získáme.

Přístroje, které jsme v rámci programů organizace INTERKOSMOS postavili, využívají téměř výhradně našich součástek. Přitom jde o špičková zařízení. Požadavky vědců, s nimiž se náš průmysl musel vyrovnat, již několikrát stimulovaly technický rozvoj výrobků běžné potřeby. Cesta k družicovým stanicím s výrobním programem za mezinárodní účasti se díky Sovětskému svazu pro nás otevírá.

[ Obsah | Pilotované lety | Sojuz | Sojuz 28 | Sojuz 28 v L+K č. 7-15/1978 ]