Obsah > Pilotované lety > Sojuz - Apollo > Sojuz - Apollo v L+K

[ Popis letu | Obrázky | Vědecké experimenty | Astronomické experimenty | Tisková konference | Data a časy | Zhodnocení letu ]

Sojuz - Apollo / VESMÍR NÁS SPOJUJE

Popis letu - vyprávění kosmonautů A.A.Leonova a D.K.Slaytona

Pro časopis Letectví + kosmonautika zpracovali:
Ing. Josef KRUPIČKA,CSc., Jiří KROULÍK, Antonín VÍTEK, Csc.
(L+K č.20, 21, 22, 23, 24, 25, 26/1975)

I.

Na titulní straně L+K 20/1975 : Bajkonur 15.července 1975 (Snímek APN) - start Sojuzu 19, znak letu Sojuz - ApolloPopravdě řečeno, když se začalo poprvé mluvit o možnosti těsné spolupráce nás a Američanů při výzkumu vesmíru - přesněji pilotovaných letech - díval jsem se na celou tu věc skepticky. Ne že bych nebyl v hloubi duše přesvědčený, že dříve či později se všechny státy spojí ke společnému výzkumu a využití kosmu, ale viděl jsem reálně složitost a delikátnost takové spolupráce očima profesionála. Třebaže její nutnost a výhodnost byla nabíledni, podmiňovaly ji uvolnění mezinárodního napětí, příslušné politické dohody, naprostá otevřenost v oblasti, která byla svého času součástí státního tajemství a v neposlední řadě i technické možnosti. Vesměs tedy dlouhodobé faktory.

Avšak člověk míní a lidé mění. Tempo, jakým tály ledy mezi našimi zeměmi, bylo úměrné porozumění a snaze obou stran odstranit překážky bránící realizovat společný kosmický let v co nejkratší době. Já se tehdy znovu intenzívně připravoval na svůj druhý kosmický let v rámci národního programu. Ve srovnání s tím, na co jsem se připravoval, byl ten první let na Voschodu 2 pouhou procházkou. Tu mi zcela nečekaně zavolali z Interkosmosu: “Soudruhu Leonove, zastavte se u nás. Máme pro vás zajímavý návrh." Prostě mi nabídli místo velitele v posádce experimentálního projektu Sojuz-Apollo, u nás zkráceně nazývaného EPAS. Chvíli jsem váhal, ačkoli jsem v duchu předtím trochu záviděl těm, které vyberou - s technikou jsem dobře seznámen, palubního inženýra Valerije Kubasova, v tomto případě mého budoucího podřízeného, znám dlouhou dobu, ale co angličtina? Pak jsem uvážil, že zbývá dost času, abych se naučil i jazyku, a odpověděl jsem - beru.

Tím pro mne a Valerije, jakož i každého z našich šesti kolegů ze záložních posádek, začalo martyrium 2000 hodin předletové přípravy, z čehož 700 hodin připadalo na studium jazyka a dalších 700 na společný výcvik s americkými posádkami. Jistě víte, že všechno třeba i nepříjemné přijímám s notnou dávkou humoru, ale věřte, že mi kolikrát do smíchu moc nebylo. Třeba hned první den nácviku. Poprvé jsme zasedli s Valerijem do jedné kabiny a já ke svému zděšení udělal závěr (naštěstí chybný), že se k sobě vůbec nehodíme. Chyba byla v tom, že nejsem velitelský typ a musel jsem najít způsob, jak se jím stát.

Dalším kamenem úrazu byla přece jenom angličtina. Vlastně ani ne tak angličtina, jako oklahomština Toma Stafforda. Když na nás spustil při prvním společném tréninku vodopád absolutně nesrozumitelných slov, bylo jisté, že se takhle nedomluvíme. Konec konců, jak mohou potvrdit Tom, Vance či Deke, tato jistota byla oboustranná. Možná, že se vám zdá lpění na dokonalé srozumitelnosti jazyka partnerů přehnané, ale jazyk pro nás byl natolik důležitým pracovním instrumentem, že se dal postavit na roveň ke třem hlavním podmínkám slučitelnosti: slučitelnosti spojovacích mechanismů, slučitelnosti prostředků zabezpečujících vyhledání a přiblížení lodí a slučitelnosti atmosfér. Proto jsme se loni dohodli na rozumném kompromisu - my budeme na americké astronauty mluvit anglicky a oni na nás rusky.

Ale abych se dostal k těm příjemnějším stránkám přípravy, k přátelství, které jsme navázali s našimi partnery. Já osobně jsem se nejvíce spřátelil s Tomem Staffordem. Naše osobní kontakty, návštěvy v rodinách mi moc pomohly při zdolávání jazykové přehrady. Tom mi posléze zalichotil výrokem: “Alexeji, ty rozumíš mé oklahomštiné lépe než moje žena." Byl jsem i u Vanceho a Dekeho. Deke ostatně si zaslouží větší zmínku. Za války létal nad Evropou s bombardérem, párkrát přeletěl i Labe, nad nímž se máme třicet let po skončení války opět jako přátelé spojit. Patřil do první sedmičky amerických astronautů a přesto nikdy v kosmu nebyl. Srdce. A teď na stará kolena se umoudřilo. Nebo snad doktoři? Prostě čekal a dočkal se.

II.

“V pořádku, doktore?"

“A co čekáte jiného, Deke?" usmál se doktor Nicogossian. “Myslíte, že byste se dostal až na předstartovní prohlídku, kdyby s vámi nebylo všechno O. K.?"

Přikývl jsem a zašklebil se namísto odpovědi. Doktor měl v podstatě pravdu, jenomže jemu se to snadno mluvilo. Já však měl za sebou trpkou zkušenost a dokud se se mnou Saturn neodlepí z rampy, nebyl jsem ochoten znovu naletět osudu.

V dubnu 1959 jsem se dostal mezi první sedmičku astronautů a byl jsem vybrán, abych jako druhý Američan vyrazil “tam nahoru" na Mercury Atlas MA-7. Jenže o čtyři měsíce později lékaři zjistili, že trpím srdeční arytmií a jejich diagnóza znamenala konec všem mým nadějím. Tři roky jsem jaksi “visel ve vzduchu", nežli mne na podzim 1962 jmenovali koordinátorem výcviku kosmonautů. O rok později jsem opustil službu v US Air Force a zakotvil definitivně jako ředitel oddělení pro výcvik posádek v Manned Spacecraft Center.

Dveře za kariérou kosmonauta se zdánlivě uzavřely, jenomže já se nehodlal vzdát. Vypravoval jsem do vesmíru jednu posádku za druhou a sám jsem dole na Zemi trénoval, udržoval kondici a otravoval lékaře dotazy o stavu svého srdečního svalu.

Nevím, zda se můj zdravotní stav natolik zlepšil, anebo zda doktoři nakonec podlehli mé vytrvalosti, ale v březnu 1972 jsem byl konečně uznán schopným aktivní služby. Po více jak dvanácti letech, teď, kdy už mě táhlo na padesátku a kdy éra prvních kosmických výzkumů se nenávratně chýlila ke konci.

Ale štěstí mne neopustilo. Ani ne za rok po své reaktivaci jsem se stal členem první posádky v projektu ASTP, ve funkci pilota přestupového modulu.

Pověsil jsem ředitelování na hřebíček a spolu se Staffordem jakožto velitelem a Brandem jakožto pilotem velitelské sekce jsme se chystali na věc.

Pořádně cvičit se začalo až v březnu 1974, tři měsíce před první návštěvou sovětských kosmonautů u nás. Leonov a Kubasov se mi docela líbili, sbližovalo nás společné zaujetí pro kosmonautiku. S dorozuměním to zvláště z počátku bylo horší. Jazyková bariera vůbec byla pokládána za nejobtížnější problém celého ASTP a názory na jeho vyřešení se během doby několikrát změnily. Nakonec na radu psychologu bylo dohodnuto, že posádka Sojuzu bude hovořit anglicky a my z Apolla odpovídat rusky. Bylo to myslím správné rozhodnutí, avšak učení ruštině představovalo pernou část výcviku. Zvláště Brand si stěžoval na šest ruských koncovkových pádů místo čtyř předložkových, charakteristických pro západní jazyky. Na praktické vyzkoušeni našich znalosti došlo v listopadu 1973, kdy jsme pro změnu vyrazili zase my na návštěvu do Moskvy a do Hvězdného městečka. Byla to příjemná pauza ve stereotypním výcviku. Sověti nám předvedli prozatím jen standardní verzi Sojuzu, a tak jsme více prohlíželi historické památky a lovili ryby v Medvědích jezerech poblíž sovětského výcvikového střediska.

Transport rakety se Sojuzem 19 začal časně ráno 12. července 1975Při dalších exkurzích v Sovětském svazu to už šlo v ostřejším tempu: cvičili jsme na simulátorech a získávali poznatky pro upřesněni letových plánů. Ovšem na Bajkonur jsme se dostali až při poslední příležitosti koncem dubna 1975 na přímou Staffordovu žádost. Všechny tři nás překvapila ohromná rozloha místního závodu, kde je soustředěn snad veškerý průmysl potřebný při kosmickém výzkumu: montáž raket a kosmických lodí stejně jako rafinerie a chemické továrny na výrobu pohonných hmot pro reaktivní motory.

Naproti tomu odpalovací rampa působila prostým, neokázalým dojmem. Ležela osaměle ve stepi dosud neosazená nosnou raketou se Sojuzem. Široko daleko kolem prázdný prostor - zřejmě z bezpečnostních důvodů, jen na obzoru, snad 10 km daleko, jsem zpozoroval pomocnou věž dalšího odpalovacího zařízení. To my na Cape Canaveralu pomalu zakopáváme jeden o druhého.

Pokusil jsem si představit, jak se tu zahemží lidé před startem kosmické lodi, a v té chvíli jsem držel palce nejen sobě, ale celému projektu ASTP a nejvíce sovětským kosmonautům Leonovovi a Kubasovovi.

III.

Převoz naší rakety na rampu začal 12. července v 7 hodin ráno bajkonurského času, tedy devět dnů po našem příletu na kosmodrom. Technici měli práce až nad hlavu, protože tou dobou dokončovali ještě montáž rakety se záložní kosmickou lodí, která měla být dopravena na startovní plochu následující den. Všechno však až dosud šlo jak na drátkách, takže se grafikon plnil odškrtnutými položkami a v kolonkách nadepsaných “Vliv na plán letu" a “Vliv na činnost pozemního systému" se objevovalo stereotypní “Ne".

Když nás 15. července rovněž v 7 ráno, tentokrát moskevského času, probudili, bylo samozřejmě stále vše v pořádku. A tak zatímco my jsme si dali v hotelu rozcvičku a vydatnou snídani, po níž nás v MIKu čekala poslední předletová lékařská kontrola, personál startovní rampy naposled prověřil zdravotní stav rakety a hodinu deset minut plnil její útroby potravou pro raketové motory. Podobná situace byla, pokud vím, i za oceánem, na Floridě. Jenže tam to naplno rozjedou až po našem startu.

Vím, že teď dumáte nad tím, proč je posloupnost startů právě taková a ne jiná. Inu, rozhodla o tom vyšší moc. Možnost změny startovního azimutu nosných raket Sojuz a Saturn 1B, jakož i vliv posunu data startu na podmínky, za nichž budou kosmické lodě přistávat. Pokusím se vám to vysvětlit. Zpravidla vždy při vypouštění kosmických lodí či družic se plánované parametry oběžné dráhy liší od skutečných. Jsou to odchylky nejen ve výšce dráhy, ale i jejímu sklonu. Důvodů pro to je celá řada - nepřesnostmi v řídicím systému raket počínaje a proměnnými charakteristikami atmosféry konče. Při sólovém letu to nemusí vždy být na závadu. Při letu dvou lodí, jež se nota bene mají setkat a spojit, je ale třeba operativně podle parametrů dráhy první lodě pozměnit azimut startu nosné rakety s druhou lodí tak, aby se roviny drah obou lodí shodovaly. Dodatečné změny roviny drah na oběžné dráze jsou z energetického hlediska neúnosné. Pokud by tedy startoval jako první Saturn s Apollem, musel by se měnit startovní azimut Sojuzu. A právě v tom je ten háček. Aktivní část dráhy nosné rakety leží nad osídleným územím a změna azimutu by mohla ohrozit bezpečnost obyvatelstva dopadem vyhořelých stupňů rakety. U Saturnu, jehož vzestupná dráha prochází nad oceánem, ani při změně jejího sklonu takové nebezpečí nehrozí. Kromě toho opozdí-li se start Apolla v době, kdy Sojuz bude už obíhat kolem planety, bude mít tento odklad za následek jen zlepšení podmínek pro přistání naší lodě. Za předpokladu, že by startovalo Apollo první a náš Sojuz by se zpozdil, podmínky pro přistání by se nám zhoršily.

Ani okamžik startu pochopitelně nebyl zvolen náhodně. K určení startovního okna, tj. intervalu, v němž je nutné tu či onu loď vypustit, bylo tentokrát nutné vzít v úvahu dvojnásobné množství omezení. My jsme stanovili podmínku, aby na prvním oběhu v den přistání měla posádka Sojuzu před zapálením brzdicího motoru možnost nad osvětlenou částí zeměkoule ručně zorientovat loď a v místě přistání aby zbývala minimálně hodina do západu slunce. Američané požadovali na zabezpečení svých záchranných akcí po havarijním či řádném přistání Apolla na vodu v oblasti přistání 2 - 3 hodiny do západu Slunce. Vyhovět oběma, jak ukázal výpočet, bylo nemožné. Nezbývalo opět nic jiného než kompromis. Američanům se pro období, v němž se počítalo se startem, zkrátila doba do západu slunce na 25 minut, nám připadly optimální podmínky pro přistání až na druhý a třetí oběh.

Za těchto okolností se mohl start uskutečnit ve startovních dnech v období od 1. března do 1. října. Předběžně se uvažovalo o polovině roku a tak v úvahu mohlo připadnout datum 1. nebo 15. července, 1. nebo 15. srpna a 1.nebo 15. září. Apollo mělo v jednotlivých termínech vždy pět startovních oken. Pro let v polovině července by to bylo např. desetiminutové okno pro 15. července, pro 16. července okno v délce pěti minut, 17., 18. a 19. července v délce osmi minut. Doba, po níž by Sojuz zůstal spojený s Apollem v důsledku zpožděného startu postupně ovšem klesala z maxima 43,8 hodiny na 7,5 hodiny.

Před polednem v den plánovaného startu vše nasvědčovalo tomu, že náhradní termíny zůstanou nevyužity. Dvě a půl hodiny před startem se vsoukal do kabiny Kubasov, který slezl rovnou do návratové kabiny a začal oživovat loď. Za ním jsem prolezl vstupem v boku orbitální sekce i já. Pět minut nato jsme ohlásili zapojení komunikačních prostředků. Oba jsme měli své skafandry připojeny na palubní zdroj a chystali jsme se prověřit hermetičnost vstupu do lodě. Znamenalo to uzavřít průlez mezi sekcemi a snížit tlak v orbitální sekci.

S netěsností to bylo v pořádku, zato jakkoli je to po všech těch testech a prověrkách nepochopitelné, dvě hodiny před startem jsme objevili závadu, s níž se nedalo v daném okamžiku nic dělat: nepracoval televizní systém. Při pomyšlení, že žádná z našich dvou barevných a dvou černobílých televizních kamer nepředá na Zemi ani obrázek, mi běhal mráz po zádech.

“Valeriji," říkám, “budeš si s tím muset později nějak poradit. Teď ať si lámou hlavu chlapci ze střediska."

Jiné řešení nebylo. Na opravu nezbýval čas a odložit start? To nepřicházelo v úvahu. Bez ohledu na to, jak nám závada pokazila náladu, jsme se vrhli na prověrku řízení, rádiového vybavení. Všechny zjištěné hodnoty jsme zapisovali do palubního deníku. Ať jsme pátrali sebedůkladněji, nemohli jsme lodi už nic dalšího vytknout.

Čas zatím pokročil; do startu zbývalo pouhých dvacet minut. Spustili jsme hledí skafandrů a prověřili jejich hermetičnost. Dalších patnáct minut uběhlo jako voda - stihli jsme v nich rozhovor pro diváky u televizoru, bohužel bez obrazu, zodpověděli jsme dotazy střediska tlumočené Filipčenkem. V 15.15 přešlo řízení na palubu. Středisko ohlásilo klíč na start, pak na drenáž. Průplach, tlakování nádrží, doplňování paliva a ventilace nádrží. Půl minuty před plánovaným startem zazněl povel spouštění. Raketa se pohnula a po několika sekundách jakoby zaváhání se vydala poslušně na cestu, z které pro ni není návratu. Zpozdila se oproti plánu o pouhých 5 milisekund.

Po sedmdesáti sekundách letu nabrala raketa rychlost 500 m/s. Šlo to jak na trenažéru. Řekl bych dokonce ještě snadněji. Ve 120. sekundě se oddělily boční pouzdra motorů prvního stupně, rychlost vzrostla na 1500 m/s. 165. sekunda - odhozen záchranný systém. 250 sekund letu, rychlost 3000 m/s. 270. sekunda -oddělení druhého stupně, zážeh třetího stupně. Po 350 sekundách byla rychlost 4500 m/s, výška 190 km, vzdálenost od místa startu 700 km. 400. sekund: rychlost 5000 m/s, vzdálenost 900 kilometru. 450 sekund: rychlost 6000 m/s, výška 200 kilometrů, vzdálenost 1200 kilometrů. 500 sekund: rychlost 7000 m/s, vzdálenost 1500 kilometrů. 530 sekund: přestal pracovat motor třetího stupně, jsme na oběžné dráze.

Sojuz 19 v hale MIKu na bajkonurském kosmodromuPodle plánu měla naše dráha ležet ve výšce 188-228 kilometrů, se sklonem k rovníku 51,48°. Doba oběhu měla činit 88,6 min. Podle pozemních měření byla shoda s plánem vcelku dobrá. Výška počáteční dráhy byla poněkud nižší - 186,35 - 220,35 kilometru, oběžná doba v důsledku toho také nižší - 88,49 min, sklon naopak vyšší - 51,78°. Nicméně to byly hodnoty v mezích tolerance.

Koncem třetího oběhu jsme zdolali valnou část prověrek, které nám předepisoval letový plán a připraven byl i první motorický manévr, jenž měl napravit to, co při startu nevyšlo. K zážehu korekčního motoru došlo na čtvrtém oběhu, ve 20.51.40 moskevského času. Sedm sekund jeho chodu zvýšilo naši rychlost o 3,43 m/s a úměrně tomu i dráhu na 192-228 kilometrů. Současně vzrostla oběžná doba na 88,63 min.

Tak tedy “go", Apollo! Teď je řada na tobě. My jsme připraveni, ohlásil jsem na pátém oběhu dolů.

IV.

Nás ovšem vytáhli z postele mnohem dříve, než došla příznivá zpráva ze sovětské kosmické lodi. Nevstávali jsme sice tak nelidsky brzo jako osádky některých předchozích misí, ale i tak jsme už v 10 hodin dopoledne byli na nohou a připravovali se na start.

Snídaně mi valně nechutnala - měl jsem trému před závěrečnou lékařskou prohlídkou. Zato osmnáct minut jízdy mikrobusem z MSOB ke startovní rampě 39B mi uteklo jako voda. Vyjeli jsme se Staffordem vzhůru k Apollu a zapadli dovnitř. Brand se ještě na chvíli zdrže! u paty věže, ale dvě a půl hodiny před startem ležel už celý náš trojlístek komplet na křeslech v plné polní, se všemi konektory připojenými a účastnil se odpočítávání podle pokynů ze střediska řídícího start.

V T-45 minut došlo k sedmiminutovému zdržení, když hydraulika odmítala odsunout přístupový můstek do předepsané vzdálenosti tří metrů od lodi, ale vzhledem k časové rezervě re předstartovní operace nezastavily. Vance Brand za dohledu Skipa Chauvina ze střediska v té době natlakoval systémy RCS na pomocné sekci a byl s tím hotov dokonce dříve, než předepisoval plán.

V T-35 minut nám dodali do počítače upřesněné parametry dráhy Sojuzu.

..Řekněte jim, ať se připraví," komentoval data Stafford. “Jsme tam nahoře za nimi coby dup!"

Musel si však ještě chvíli počkat. Časová záloha nebyla vyčerpána a odpočítávání se proto zastavilo čtvrt hodiny před startem nejprve na dvě minuty a v T-4 minuty dokonce na pět minut dvacet čtyři vteřiny - nezbytnou vyrovnávací dobu. Aspoň jsem v klidu připojil - zcela dle plánu - dvě návratové baterie jako rezervu k palivovým článkům a pak pozoroval Stafforda, jak provádí poslední adjustaci navigačního systému.

V T-3 min 07 s převzaly řízení startu automaty. Dole u paty věže zašplouchala voda chladící betonové základy rampy a naše přístroje zaregistrovaly vzrůst tlaku v nádržích paliva i okysličovadla.

Tři sekundy před startem se rozeběhla zážehová sekvence. Pocítil jsem zakolísání, náhlý vzrůst tíže doprovázený rachotem a po chvíli mírné houpání. Odstartovali jsme se zpožděním 381 milisekund.

Napadlo mne v tom okamžiku, že bych se měl nějak tvářit pro TV-kameru, která sledovala naše obličeje pod přílbami skafandrů, ale hned jsem na to zapomněl.

Na palubní desce se totiž rozblikal hlavní poplach pro manévrovací motorky pomocné sekce. Něco nebylo v pořádku na A kvadrantu, ale my jsme s tím pro tu chvíli mohli udělat jen jediné a to také Stafford udělal: vypínačem poplach zrušil a když se po opětovném zapojení kontrolního obvodu nic nestalo, pustili jsme věc z hlavy, tím spíše, že RCS by prozatím byly zapotřebí jedině v případě přerušení startu, tj. při předčasném návratu lodi.

Na Zemi rozborem dal rychle zjistili, že kvadrant A byl pouze podchlazen; nevýznamná závada, která vymizela postupně sama od sebe.

Saturn 1B se tedy dral nerušeně dále vzhůru. Za 2 minuty 28 sekund jsme byli ve výši 58 kilometrů. Pocit přetížení na okamžik zmizel a znovu se objevil se zážehem druhého stupně. V T+9 min 52 s však pominul s konečnou platností: Apollo se dostalo na oběžnou dráhu ve výši 158 kilometrů nad Zemi. Pluli jsme nad Atlantským oceánem a pohled dolů byl fantastický. Jenže práce volala. Někde nad Bělehradem, 4140 mil daleko, letěl náš cíl, Sojuz 19, se svou osádkou.

Do kontroly palubních systémů vpadl Dick Truly, spojař z Houstonu:

,,Hoši, průšvih. Podle telemetrie máte pořádnou bublinu hélia v palivovém potrubí od centrální nádrže ke kvadrantům RCS. To by se vám mohlo při manévrování sakra nevyplatit. Podívejte se ..."

Zatímco Dick vysvětloval Brandovi jak odstranit závadu, blesklo mi hlavou, že Vance před startem při proplachování obrátil proceduru a začal od nádrží na kvadrantech. Tím vlastně uvěznil tlakovací interní plyn uvnitř potrubí. Teď bylo třeba vše napravit.

Vance nejprve podle návodu uzavřel ventily nádrží v kvadrantech a pak spustil všechny motorky pro rotaci na minimální impuls, přičemž jednou rukou dával impuls doprava a druhou doleva. Výsledný efekt se rušil a 12 sekund hoření postačilo k vytlačeni bubliny ven z potrubí.

Stafford, starý kozák, během té doby připravoval další manévr a nemrkl ani okem. Avšak i na něj došlo.

Leonov a Kubasov den před startem na kosmodromuV T+ 1.14 se Apollo pod jeho vedením oddělilo od druhého stupně nosné rakety. Obrat trval asi dvě a půl minuty. Díval jsem se, jak velitel bezpečně ovládá loď, takže bych byl málem zapomněl na TV-kameru ve svých rukou. Jakmile jsme se však začali opět přibližovat, stařík Stafford nehorázně zaklel. Vlivem přezáření nebylo totiž vůbec vidět spojovací terč na druhém stupni a tak přibližování trvalo skoro deset minut. Metr po metru za neustálých projevů nelibosti ze strany velitele.

Konečné se obě části dotkly a spojily. Přechodový modul se teď nacházel na špici Apolla, částečně dosud chráněný válcem vyhořelého druhého stupně. Otevřeli jsme průlez č. 1, zkontrolovali zaklapnuti zámků, propojili všechny konektory a opět jej utěsnili. Teď už bylo možno pomocí motorku RCS vytáhnout přechodový modul z jeho lůžka. Se zájmem jsme sledovali, jak se zbytek rakety pozvolna vzdaluje.

Z pozorování nás vytrhlo jakési monotónní vysoké pískaní. Pohlédl jsem na palubní desku a Stafford už otvíral ústa aby zavolal Houston, když tu Brand zaklel a ukázal na okno. Podél jeho skla poletoval krásný exemplář floridskeho moskyta.

“Skvělá potrava pro rybičky," řekl Brand, ale pak se obrátil ke mně. Vzpomněl si zřejmě na mou bývalou funkci. “Ovšem, pokud ho nechceš vzít zpátky a dát mu astronautický odznak!"

Chystal jsem se odseknout něco o krmení komára vlastní krví, ale Stafford mne přerušil.

“Tak dost. V 1.36 PET *) zvýšíme perigeum a pak sundáme konečně ty zatracené skafandry."

Ulevilo se nám všem, ale práce tím neskončila. VT+5.41 proběhl hladce první fázovací manévr - NC 1 - jakožto zahájeni příprav na stíhání Sojuzu, a po večeři jsme ještě chtěli přenést mrazák se vzorky pro elektroforézu do přechodového tunelu. K tomu ovšem bylo třeba odtamtud vytáhnout nejprve vodicí mechanismus.

Brand se do toho s vervou pustil. Všechno šlo hladce až ke kroku 12, kdy měl zastrčit klíč č. 7 do středu krytu pyrotechnických náloží a otočit s příslušnou matkou o 180°, aby uvolnil zámky na špici vodicího mechanismu.

Nešlo to však. Úplnému zasunuti klíče něco bránilo. Po několika marných pokusech jsme zavolali Houston a požádali o příslušného odborníka.

“Je tam u vás někdo, kdo se vyzná ve vodicím mechanismu a poslouchá? " ptal se Brand. “Podle toho, jak jsem si posvítil baterkou do díry v krytu to vypadá na jeden konektor od pyrotechniky, který je pootočen, takže překáží klíči. Vstrčil jsem dovnitř tužku, vlastně kuličkové pero, ale nechce se hnout. Podle mého je třeba sundat kryt pyrotechniky. Nářadí mám po ruce."

“Znamenám si, Vanci," odpovídal spojař. “Ale teď už toho nechte. Jste už pořádně dlouho vzhůru, tak alou na kutě, a my si to tu zatím prodebatujeme."

Jeho rozhodnutí mi přišlo docela vhod. Byl jsem utahaný jako kotě a myslím, že druzí dva rovněž. Strčili jsme tedy mrazák jen pod kryt a uložili se ke spánku.

V.

Spal jsem báječně skoro šest hodin, bez jakýchkoli prášků. Dvacetiminutová relace přes Vanguard stačila právě tak na probuzení a dost. To spojení přes ATS 6 dokázalo vydržet víc jak na půl oběhu, což bylo s ohledem na potíže se spojovacím mechanismem k nezaplacení.

Zatím však se stacionární družice nalézala někde pod obzorem nad Afrikou, takže jsme měli dost času na ranní toaletu i na snídani, a stihli jsme dokonce i dobíjení 2. návratové baterie, upotřebené během včerejšího startu.

Jakmile se však Apollo dostalo na dosah devítimetrové antény obří družice, začal Crippen z Houstonu ládovat do Branda postup k odstranění závady v tunelu:

“Podle fotografií z přípravy lodě to vypadá opravdu na nějaký konektor, takže demontáž bude nejlepším řešením. Dole, po straně krytu pyrotechniky, je malý šroub s šestiúhelníkovou hlavou. Ten vyšroubuješ trubkovým klíčem s vratidlem. Jakmile bude šroub venku, zmáčkneš kryt z boku, pořádně, oběma rukama, a vytrhneš ho. A teď prosím vás, pozor: zkontrolujete barvy teček na konektorech pod ním. Ten co vás zlobí bude asi označen červeně, ale nejdřív musíte odpojit ten žlutý, abyste se vůbec dostali dále . . . Červený konektor stačí zastrčit stranou do mezery tak, aby nepřekážel jeho vývod. Pak už by neměl být problém uvolnit zámky vodicího mechanismu. Tak se do toho dejte!"

V simulátoru se necvičilo jen ovládání životně důležitých systémů Apolla, ale i sestavování pamětních plaket (Leonov a Stafford)Nedali jsme se do toho hned, protože nejprve bylo třeba přejustovat IMU pro následující manévr - to jsme dělali v době přeletu nad Guamem, ale při spojení se stanicí v Santiago de Chile pracoval už Vance Brand na demontáži, až se z něho kouřilo. Nezvyklé množství zapojených elektronických přístrojů oproti předchozím Apollům nám totiž vytápělo kabinu až na 77 °F (25 °C) a klimatizace to nestačila zvládnout. Ještě ke všemu kryt odpalovacích náloží nechtěl a nechtěl jít dolů. Vance se vrhl na čtyři další šrouby nahoře, ale bezvýsledně. Žádným z nich nepohnul ani o milimetr.

“Nech šrouby na pokoji," radil mu ze Země Crippen.

“Zmáčkl jsi ten kryt tak, aby západky po straně vyklouzly?"

Brand se místo odpovědi chytil oběma rukama nejdřív za hlavu a potom za kryt - a kryt byl dole. Potíže tím ovšem neskončily, protože kabel červeného konektoru byl krátký a po otočení se konektor nedal znovu připojit.

“Zdá se, že opět přijde ke cti naše stará, dobrá technická páska," povzdychl si spojař. “Máš ji v šuplíku R-6. A bacha na to, až budeš odmykat zámek. Píst se trochu vrací, tak ať mu konektor přitom zase nevleze do cesty!"

Během téhle patálie jsem proplachoval palivové články, ale při posledních Crippenových slovech jsem honem popadl TV-kameru. Zámek po otočení klíčem povolil a my jsme celý spojovací mechanismus postupně vtáhli do kabiny. Muselo se to podařit někde nad Indickým oceánem, protože při spojení s Orroral Valley už povolil průlez č. 2 a já se jako první vsoukal dovnitř do DM.

V T+21.51.25 GET počítáno od startu Sojuzu (zapomněl jsem vám říci, že včera večer před spaním jsme nastavili palubní hodiny na čas podle sovětské lodi) jsme zahájili zapojování jednotlivých systémů přechodového modulu. Důkladná kontrola jejich stavu a funkce trvala půldruhé hodiny, ale teprve pak jsme s klidným svědomím mohli do prostor tunelu přetáhnout mrazák, který tam měl být už včera.

Spustil jsem tavicí pec se vzorkem ke sledování konvekce povrchu v beztížném stavu. Totiž, chtěl jsem ji uvést do provozu, ale nebyl jsem sto dorazit vrchní pojistný kryt. Této potíži odpomohl silák Brand, který do víka jednoduše praštil a zamáčkl ho.

Další nectností pece však bylo její pomalé ochlazování. V průběhu pokusu je tavící prostor evakuován, takže ztráta kalorií je minimální. K ochlazení je však třeba pec profouknout héliem, které je dobrým vodičem a s jeho pomocí převod tepla urychlit.

Tady však byl kámen úrazu, protože hélium někudy z pece unikalo a její teplota skoro neklesala. Po marných pokusech nahradit hélium kyslíkem jsme k peci přistupovali s patřičným respektem před popálením a symbolický experiment s tavením zlata z USA a SSSR jsme nakonec vypustili.

Opačný teplotní problém vyvstal asi 3 hodiny po prvním zapojením pece, když si Stafford šel do mrazáku pro vzorek na elektroforézu. Materiály tam uložené jsou udržovány kapalným dusíkem na velmi nízké teplotě.

Jakmile Stafford otevřel víko mrazáku, vystřelilo něco ven a překvapený Tom měl sotva čas se podívat, jak si to připravený preparát hasí napříč kosmickou lodí. Pikantnost honby za ním spočívala v problému uchopit věc ochlazenou na -130 °C. Holou rukou to nešlo. Konečně jsme uprchlíka polapili do kusu špinavého prádla a pak teprve mohlo elektroforetické dělení buněk započít.

Potom se už zdálo, že zbytek pracovního dne proběhne bez překvapení. Aktivace přístrojů v SIM-bay, večeře, a výměna absorberů s hydroxidem lithným. Mne uspokojilo zvláště posilovací cvičení, prozrazující víc než dobrou srdeční činností - 80 tepů za minutu. To bylo velmi nadějné a já si blaženě ustlal v přechodové části, kde bylo nejchladněji. Vance spal v tunelu na kraji, jen Stafford, velitel, pospával přímo v kabině jako na stráži. Ne zcela bezdůvodně, protože dvakrát za noc nás vyburcoval poplach na hlavním navigačním systému. Poprvé se věci ujal Tom, který byl “při ruce", podruhé jsme už neodolali a vylezli všichni.

Po marném hledání závady jsme však my i naši hlídači na Zemi došli k názoru, že jde o poruchu na signálním systému, jakou trpělo před námi už Apollo 16.

VI.

My jsme naštěstí, díky jednoduchosti přístrojového vybavení Sojuzu, takové potíže neměli a tak náš spánek byl poněkud klidnější. Zato ale kratší-já i Valerij jsme spali všehovšudy tři hodiny.

Jenže abych to snad vzal popořádku, ne? Šest hodin a 17 minut po startu jsme začali pozvolna snižovat v obou částech Sojuzu tlak. Bylo to nezbytné k urychlení procedur spojených s přechodem z naší směsné atmosféry do čistě kyslíkového prostředí Apolla. Podle lékařských odborníků se pak sníží doba potřebná k vymývání organismu kyslíkem v přechodové komoře. Na pátém oběhu jsme také orientovali loď panely slunečních baterií na Slunce a rozrotovali ji proti směru pohybu hodinových ručiček rychlostí 3° za sekundu. Tím byla v této poloze stabilizovaná a my mohli začít s prvními vědeckými experimenty: embryonálním vývojem ryb, růstem mikroorganismů a prstencovými plísněmi.

Letová kabina Apolla a skafandry patřily k nejčastějším výcvikovým rekvizitám amerických kosmonautůMěli jsme se také chystat ke spánku, ale znervózňovala nás ta nedořešená patálie s televizí. A tak jsme zajásali, když se šestnáctého, asi hodinu a tři čtvrtě po půlnoci moskevského času ozval přes loď “Kosmonaut Jurij Gagarin" spojař z řídicího střediska:

“Poslouchejte pozorně. Je naprosto nutné, abyste provedli nějaké operace na blocích televizního zařízení. To se nalézá v bufetu, ve spodním skladovacím prostoru. Abyste operaci mohli uskutečnit, musíte vyjmout vybavení, které se nachází ve schránce č. 8. Rozuměli jste, co myslím?"

Zatím nám to bylo srozumitelné a tak pokračoval.

“Ta operace má být provedena následovně: odšroubujte tři spodní šrouby na vertikálním nosníku. Začněte od podlahy, postupujte nahoru a odšroubujte tři nejspodnější matky. Pokračujte kolem schránky č. 8 napravo ve spodní části. A také byste měli mít volný levý nosník. Ten je asi 300 milimetrů nalevo od schránky č. 8. Na šrouby, které jsou částečně zakryty podlahou, se nedostanete. Problém je v tom, že jsou zespodu zajištěny kontramatkou. Takže ten panel vyjmout tak snadno nepůjde."

Upřesnil jsem si, zda mluví o těch šroubech, které se máme pokusit vyjmout.

“Správné," odpověděl mi. “Dále vezměte nůžky a odstřihněte dekorační panel ve výšce držáků rovnoběžně s podlahou.. Vidíte ty držáky? Doporučujeme, abyste začali stříhat od schránky č. 8, hned u držáků. Nejdříve však musíte sejmout kryt. Až budete stříhat, dejte pozor, ať se vám pod nůžky nepřiplete nějaký kabel. Slyšíte mne?"

Byla to ale více méně řečnická otázka, protože moje ano ještě nedoznělo a už pokračoval.

“Tak dál. Vezměte nůž a udělejte řezy - svislé řezy nožem podél linie šroubů, které byly odstraněny a podél levého nosníku. Udělejte na panelu také řez podél linie podlahy. Pak ten panel vemte a utrhněte podél řezů, které jste udělali. Rozumíte?"

Byl jsem stručný - “ano."

“Tím vzniklo okénko, kterým se dostanete k onomu zařízení. Je napravo, hned vedle přepážky oddělující schránku č. 8. Je tam osm zástrček - konektorů, otočených směrem k podlaze, a osm z nich má kabelové přípojky s koaxiálními kabely. Slyšíte?"

Ujistil jsem ho, že slyšíme dobře, a směrnice vypracovaná na simulátoru pokračovala.

“Dobře. Tak dál odšroubujte tři ze čtyř šroubů, které ten kus s konektory drží na svém místě, a odehněte zmíněné zařízení tak, abyste se dostali ke konektorům. A to už stačí. Až to uděláte, budete toho mít pro dnešek dost. A co se týče další činnosti, až se s námi spojíte příště, řekneme vám, jak dál. Příští spojení je od 03.20 do 03.27 přes Jurika."

V půl čtvrté se však opravy ani nedotkli a tak jsem se zeptal sám:

“Co myslíte? Je možné vyndat to VKV zařízení bez uvolnění toho bloku, nebo ne? Jde nám o to, že před sejmutím konektoru musíme povolit uzemňovací kabel na konstrukci. Je to normální uzemňovací kabel. Nevede k jiným kusům. Jinými slovy - problém je, že tento standardní kabel nám brání v uvolnění jednotky."

“Dobře. Nám se to podařilo. Avšak pro jistotu se tady poradíme. Děkujeme za snahu, ale teď už spát. Rozumíte?"

Chtěl jsem říci znechuceně, že až moc dobře. A taky, že by z toho nemuseli dělat detektivku na pokračování, která končí právě v nejlepším. Ale nakonec jsem odpověděl, že je dobře.

Ačkoli jsme si moc nepospali, hlas spojaře ze střediska, který se nám ozval na čtrnáctém oběhu, nás vzpružil. Konečně slíbené pokračováni! Chvíli trvalo než porozuměl, co mu říkám, ale pak na mě vychrlil čtyři řádky čísel, že jsem měl co dělat, abych je stačil psát. Televize se však netýkaly. Pak docela mimochodem pronesl:

“Nyní si vem formulář 19. Buď velmi opatrný při zapisování číslic, je to velmi důležité. A mimochodem, pospěš si. Není moc času. Zkusíme tedy štěstí. Za prvé. Spojte kabely 549.10, 392.10 ve třetí řadě konektorů. Číslo 540, poslední v té samé řadě. Za druhé. Tyto kabely pevně spojte. Přesvědčte se, zda jsou rovné se stěnami a konektory. To je absolutně nutné. Použijte buď velcro anebo nějakou jinou pásku. Spoj musí být dokonalý. Jestli je odpojíš, musíš je připojit na původní místo anebo odstranit, aby vám nepřekážely."

“Dobře, ale nejsem si jist, že to bude stačit," odvětil jsem. “Zaprvé. My je máme rozpojit a pak připojit na původní místo, anebo je vzít já nevím kam a zaizolovat je."

“Udělej to na 19. oběhu, až nám dáš telemetrická data. Byli bychom rádi, abyste tyto instrukce splnili."

Usoudil jsem, že nemá cenu se do toho pustit s prázdným žaludkem a tak jsme s Valerijem napřed zasedli k vydatné snídani a teprve posilněni jsme pokoušeli štěstí.

Malý Saturn startoval tradičně opět se stoličkyKaždou chvíli jsme však tu já, tu Valerij od práce na opravě odbíhali k plánovaným experimentům, k řízení lodě či povinným kontrolám. Také jsme si museli navléknout pásy se snímači, něco podobného kšírům, kterými se bujné děti uvazují do kočárku, aby dole mohl lékařský tým z telemetrie vydat dobrozdání o našem zdravotním stavu. Můj tep v té době: 54-60 úderů za minutu.

Před sedmnáctým oběhem jsme se oba přesunuli na delší dobu do návratové kabiny. Čekal nás druhý motorický manévr, jímž mělo být dosaženo kruhové oběžné dráhy v plánované výši 225 km. Někdy se jí také říká dráha montážní, neboť na ní se Sojuz a Apollo spojí v jediné těleso. Moje úloha při manévru spočívala v přesné orientaci a stabilizaci lodě. Valerij si podle plánu vzal na paškál pohonnou jednotku a její příslušenství. Z mého hlediska nešlo o nic složitého. Země nám změřila dráhu a dodala potřebné hodnoty pro korekci, to znamená přesnou orientaci lodě, okamžik zážehu, velikost impulsu, respektive délku hoření motoru a další. Já měl nejprve podle matnice optického navigačního přístroje zorientovat loď osou Y do místní vertikály, tím jsem měl současně danou orientaci osy Z, a pak v ose X natočit loď spojovacím mechanismem do směru letu. Do té doby rotovala kolem osy Y, tedy osy kolmé na rovinu slunečních panelů. Po stabilizaci lodě gyroskopy jsem mohl přistoupit k poslednímu článku této operace -zážehu motoru.

Došlo k němu v 15. 43. 35 moskevského času a po jednadvaceti sekundách už bylo po všem. Výška nové dráhy - 225,4 -222,7 km - se s výpočtem rozcházela o 250 metrů, přičemž dokumentace EPAS připouštěla 1500 metrů. Také časová přesnost, s níž naše loď dorazila od vytyčeného bodu, ležela u spodní hranice limitu -rozdíl činil 7,5 sekundy při maximu 90 sekund. Apollo bylo v té době vzdálené nějakých 5000 kilometrů a čekalo na výsledek naší korekce, aby mohlo začít se setkávacím manévrem. To byla ale plně věc jeho posádky, která mezitím už odstranila závadu na vodicím mechanismu, a my se proto mohli po opětovném uvedení naší lodě do pomalé rotace kolem osy Y věnovat televiznímu systému.

Valerij, který musel nejprve referovat o tom, jak jsme splnili pokyny zdola, si na závěr neodpustil otázku: “Řekněte mi, je to konečné řešení, nebo jen pokus, abychom se dostali na kloub závadě?"

Třebaže spojař věděl, že Džanibekov na simulátoru závadu ve Hvězdném městečku úspěšně odstranil za 40 minut, neboť vlastní závadu způsobil vadný komutátor a stačilo tedy vstupy a výstupy z komutátoru propojit přímo, odpověděl vyhýbavě: “My i vy experimentujeme."

Pak ale nadiktoval další pokračování radiogramu 19, s posledními pokyny k odstranění závady:

“Sojuz, slyšíte mě? Centrální spojovací kabel 392.10 a 549.10 by měl být spojen s konektorem drátem délky 30-40 milimetrů takovým způsobem, aby se nezkratoval s krytem konektoru. Proto musí být izolovaný, stejně jako konektory z druhé strany. Gumou či páskou. Kabelový konektor J 347/10 číslo 1 od TK-1 by měl být spojen s konektorem J-347/10. Volné konce by měly být zaizolované. Po práci s konektory seřiďte kameru TK-1 a umístěte ji na konzolu. Při 20. oběhu bude zapnuta."

Konečně tedy hotovo, oddechl jsem si. Těch pár řádek nám taky mohli nadiktovat hned. V tom mi hlavou bleskl nápad.

“Víš co," obrátil jsem se na Valerie, “my jim to napínání oplatíme . . ."

Na dvacátém oběhu, v půl osmé moskevského času, přišla naše chvíle. Navázali jsme spojení s Jevpatorií a spojař nám dal pokyn k zapnutí kamery. Sotva jsem zapnul, ozvalo se zdola:

“Alexeji, vidím tě".

Odpověděl jsem přemáhaje smích: “Jak mě můžeš vidět?"

Spojař dole se zarazil a opravil se: “Vidím tě, Valeriji."

Ale další odpověď ho zřejmě zmátla úplně: “Nemůžeš mě vůbec vidět"

“Měl jsem pravdu, je to Alexej," opakoval původní tvrzení spojař.

“Nemůžeš ho vidět," odporoval Valerij. “My nic nepřenášíme." Ale nakonec jsme to nevydrželi a dali jsme se do smíchu. Oprava byla úspěšná. Bez dalšího reptání jsem už podle pokynů ze střediska popolezl trochu níž a trochu doleva, abych se dostal doprostřed zorného pole kamery, a začal jsem s naším prvním barevným televizním přenosem.

VII.

Zatímco naši ruští kolegové se v potu tváře potýkali s televizním systémem, nás čekala celá série setkávacích manévrů.

Použitý postup — tzv. “koncentrické schéma" - byl převzat z procedur rozpracovaných na Gemini a později užívaných na Apollech létajících kolem Měsíce. Tedy opravdu stará vesta, snad jen s tím rozdílem, že lodi, které se měly spolu spojit, startovaly tentokrát ze dvou kosmodromů vzdálených od sebe přes polovinu zeměkoule.

Základní požadavek však zůstával beze změny: Sojuz i Apollo musely manévrovat v jedné rovině a jejich výchozí i cílová dráhy měly být soustředné kružnice.

Aby byl splněn první požadavek, museli jsme odstartovat v době, kdy rovina dráhy Sojuzu protínala - až na nějakou tu tolerovatelnou chybu - Cape Canaveral.

Po startu to vypadalo tak, že Sojuz byl o pár tisíc mil před námi a na dráze vyšší než Apollo. Jeho oběh kolem Země trval tedy déle a my jsme se mu při každém obletu přibližovali. To samo o sobě vyhovovalo, ovšem tempo na naší původní velmi nízké dráze (90 mil nad Zemí) bylo příliš rychlé a k setkání obou lodí by došlo v době, kdy bychom ještě ani my ani Sověti na to nebyli připraveni.

Už po několikáté při letu Apolla se stal zdrojem potíží vodici mechanismusMuseli jsme tedy přibrzdit - což podle paradoxních zákonů nebeské mechaniky znamenalo přidat rychlost. Tuto úlohu převzala první velká změna dráhy neboli fázovací manévr č. 1 (NC-1), který byl proveden hned první den letu, jak jsem už vpředu vylíčil. Zvednutím apogea na 123 námořních mil se rychlost Apolla snížila asi na 150 mil na oběh.

Podle informací skupiny letové mechaniky jsme měli ještě malé mimorovinné reziduum, jednodušeji vyjádřeno dráhy obou kosmických lodí neležely v téže rovině. Rozdíl nebyl velký, ale po delším rozvažování se FIDO - velitel skupiny přece jen rozhodl pro korekci, aby se ušetřilo palivo při dalších manévrech.

Manévr PCM (změna roviny dráhy) se tedy konal druhý den letu v uzlovém bodě obou drah. Jen tak pro srovnání: plán letu předpokládal manévr ve 32.21.43 GET, zatímco ve skutečnosti se konal o 24 minut dříve.

Před startem se totiž nedalo stanovit, ve kterém bodě se roviny drah obou lodí skutečně protnou.

Dvacet šest sekund hoření čtyř motorků RCS znamenalo změnu rychlosti 7 stop za sekundu a přivedlo nás do roviny dráhy sovětské kosmické lodi. Apollo se však dosud pohybovalo po eliptické dráze (125 - 93 n. m.), což neodpovídalo druhé podmínce pro spojení. Přejít na kruhovou dráhu nebylo však jednoduché, pokud jsme se totiž chtěli dostat do vypočteného bodu ve vypočteném čase.

Nežli jsme se však pustili do příslušného manévru, utěsnil Brand odpoledne třetího dne letu průlez č. 1 do přechodového tunelu. Řeknete si třeba, že zbytečné nebo přinejmenším předčasně, ale později už na to bylo málo času a při spojení mohlo dojít na nějakém citlivém místě k nežádoucí netěsnosti.

Nejprve se fázovacím manévrem NC-2 opět snížilo apogeum na přibližně 100 námořních mil a Apollo se začalo rychleji přibližovat ke svému cíli.

Na celý manévr postačila asi sekunda hoření motoru SPS. Přivykl jsem už beztížnému stavu natolik, že i tento okamžik postačil k tomu, abych si připadal jako člověk sedící v zaparkovaném autě, do něhož zezadu narazil náklaďák.

Ve 48.38 GET - osm minut po ukončení manévru - jsme poprvé spatřili v dalekohledu našeho sextantu bílé poziční světlo Sojuzu 19. Po čtyřech minutách se nám s ním podařilo navázat rádiové spojení na 122 MHz.

,,Halo, Sojuz, tady Apollo," volal Stafford. Ve sluchátkách se ozval Kubasov:

“Halo, vy všichni."

“Valeriji, máme NC-2 za sebou," hlásil Stafford a to už jsme se Vance i já přidávali k vítaní. Po pozdravech následovala zkouška spojení na různých modulacích, ale oboustranná slyšitelnost kolísala, či spíše nestála za mnoho. Po několika marných pokusech jsme toho nechali a vrátili se k dalšímu nezbytnému manévrování. Přesně tři čtvrti hodiny po NC-2 došlo ke změně apogea do výše budoucí kruhové dráhy. Kombinovaný korekční manévr NCC současně anuloval zbývající rozdíly ve sklonu rovin oběžných drah. Dosud jsme se však pohybovali po elipse. Teprve v jejím apogeu jsme zvýšili rychlost o 18,9 stopy za sekundu, což nám vyneslo prakticky kruhovou dráhu.

Apollo však bylo dosud stále pozadu a pod Sojuzem. Sledovali jsme v sextantu jeho poziční světla, jak neustále stoupají nad naším horizontem. Moje zaměřovači údaje vyhodnocoval palubní počítač. Z relativních drah obou lodí stanovil hodnoty pro TPI - poslední velký manévr před spojením.

Parametry TPI - zahájení závěrečného přibližování — byly sice propočteny na Zemi, ale primární řešení odviselo od našich vlastních pozorování. Náš konečný výsledek se od původního plánu lišil asi o 120 s.

Během manévrů jsme několikrát navázali rádiové spojení se Sojuzem. Po NCC prohlásil Stafford:

“O. K., Valeriji, NCC hotov, zapojte převáděč radarového dálkoměru."

Sovětská loď odpověděla prostým vykonáním pokynu.

“Zahajujeme měření vzdálenosti," pokračoval náš velitel rusky, “12 mil."

Kubasov, či snad Leonov ze Sojuzu mu opakovali hodnotu anglicky:

“12 mil."

To stačilo, aby si Stafford uvědomil jazykový omyl.

“Ne, je to 120,4 míle. Sextantem vás už vidíme dlouho."

Další rozhovor však opět ztěžovala špatná slyšitelnost.

Ještě ke všemu se nám do spojení pletla jakási letecká zajišťovací služba nad Jihovýchodní Asií. Když se to nelepšilo, vzdali jsme se dalších pokusů. Stafford požádal Houston, aby přes Moskvu informovali Sojuz o potížích se spojením a my jsme se vrhli na přípravu TPI.

Skoro půlhodiny před manévrem jsme už mohli sovětskou loď pozorovat pouhým okem. V okamžiku, kdy výška Sojuzu nad naším obzorem činila 27° jsme zapálili hlavní motor na 0,8 sekundy. Tím se Apollo dostalo z kruhové dráhy opět na eliptickou, ta již však protínala dráhu Sojuzu 19 v bodě setkání.

VIII.

Po dobu letu pracovala v sovětském středisku devítičlenná konzultační skupina NASA, schopná operativně řešit jakékoli problémyMy jsme s přípravou na setkání a spojení nemuseli nijak pospíchat. Po oživení televizního systému - vlastně jeho části, protože vnější kamera a kamera v návratové kabině, obě černobílé, zůstaly vyřazeny - jsme v klidu poobědvali, pohovořili s Vitalijem a Pjotrem, kteří na palubě Saljutu 4 létali nějakou tu desítku kilometrů nad námi, nafotografovali jsme vývoj plísní a Valerij odvysílal televizní reportáž o vědeckých experimentech mikrobní výměna a prstencové plísně. Pak nastala několikahodinová přestávka ve spojení, určená k našemu odpočinku.

Středisko, vylekané naším včerejším ponocováním, nám dalo striktní příkaz uložit se ke spánku dříve, takže jsme nakonec místo plánovaných osmi spali devět hodin. A tak jsme se do dne, kdy nás čekalo spojení s Apollem, probudili před devátou hodinou dopolední, na 29. oběhu, vyspaní do růžova. Dalo by se to brát i doslova, protože první dny na oběžné dráze jsou poznamenány přílivem krve k hlavě, což je provázeno zčervenáním pokožky a mírným otokem tváří. Na slavnostní náladě nám to však nic neubralo.

Dopoledne, v době našeho probuzení, bylo Apollo vzdáleno od Sojuzu 2803 kilometry. K vlastnímu spojení mělo dojít až patnáct minut po 19. hodině moskevského času, na 36. oběhu Sojuzu, zhruba 52 hodiny GET. První přímá příprava na spojení pro nás začala na 32. oběhu, někdy kolem čtvrté hodiny odpolední. V té době jsem zrušil orientaci na Slunce a ručně jsem zorientoval loď podle pokynů ze Země tryskou korekčního motoru proti směru letu. Pak Valerij zapnul gyroskopy a o další udržování této polohy se staral přístroj na určování infračervené, vertikály a akcelerometry. Apollo zatím zkrátilo rozestup na nějakých 595 kilometrů.

Nadešla chvíle prověrky spojovacího uzlu. Jeho úloha v tomto letu byla už mnohokrát popsána. Omezím se proto jen na několik technických podrobností. Je to spojovací zařízení obvodového typu, což znamená, že všechny západky, zámky, amortizační zařízení a pohony jsou umístěny na obvodu spojovacího uzlu. Nepříjemnost, s níž se potýkali astronauti na Apollu při demontáži vodícího mechanismu, je zde proto zcela vyloučena.

Naši i američtí konstruktéři vycházeli při navrhování spojovacích uzlů ze svých zvyklostí a možností, takže se uzly na přechodovém modulu Apolla a na našem Sojuzu poněkud liší. Naši konstruktéři pod vedením Vladimíra Syromjatnikova použili k tlumení nárazů při spojování elektromechanického systému s pružinami, američtí pak autonomních hydraulických tlumičů. My používáme k nouzovému otevření zámků pyrotechniky, Američané mají záložní elektrickou instalaci. Projevilo se to markantně i ve hmotnosti. Ta u našeho uzlu dosahuje 265 kg, u amerického kolem 400 kg.

Hlavní celky sojuzovského spojovacího uzlu tvoří těleso s přírubou, na němž jsou upevněny. základní mechanické prvky, a výsuvný prstenec se třemi lichoběžníkovými vodicími výstupky, skloněnými k podélné ose v úhlu 45°. V závislosti na charakteru spojovacího manévru se volí jedna z poloh nastavení prstence: aktivní, při níž je prstenec vysunut před přírubu, a pasivní, s prstencem v úrovni příruby. Prstenec se může dík kloubovým spojům tří párů výsuvných tyčí, jimiž je připevněn k tělesu spojovacího uzlu, a dvěma diferenciálům s ozubenými koly, pohybovat ve vysunuté poloze volně ve všech třech směrech. Podélné osy obou těles mohou proto v okamžiku spojení svírat úhel až 7°, přičemž jejich příčný posun může činit 0,3 metru. Přestavování prstence z jedné polohy do druhé obstarávají dva elektromotory na stejnosměrný proud. Vzhledem k tomu, že jejich výkon je ve srovnání s motorky na střídavý proud, instalovanými na americkém uzlu nižší, trvá nám vysunutí či zasunutí zhruba pět minut, zatímco Američanům asi minutu.

Při spojování musí mít jedna z lodí prstenec v aktivní a druhá v pasivní poloze. V programu EPAS připadla na náš spojovací uzel pro začátek úloha pasivní, při opakovaném spojení se však úlohy vymění. V obou případech ale zůstává aktivní lodí Apollo, které má podstatně větší zásoby pohonných hmot a podle dohody i příslušné letové přístroje, tj. radarový dálkoměr a rychloměr, nehledě na to, že je vybaveno navíc i palubním počítačem. Po prvním doteku vodicích výstupku dojde k zaklapnutí záchytných zámků, přitaženi lodí přesunutím výsuvného prstence z aktivní do pasivní polohy a pevnému spojení hlavními zámky na přírubách spojovacích uzlů. Dotažením hlavních zámků zatlačí příruby v místě styku velkou silou na dva kroužky z tvrdé gumy a vytvoří hermetický spoj. Od toho okamžiku je možné bez nebezpečí procházet vzniklým tunelem z jedné lodi do druhé.

K tomu, aby bylo možné přejit například ze Sojuzu do Apolla, což je ostatně náročnější než přejít z Apolla do Sojuzu, je třeba dodržet vzhledem k rozdílnosti atmosfér a tlaků jisté zásady. Nejdůležitější z nich je ta, že přechod musí být pozvolný. Při rychlém přestupu hrozí vylučování dusíku obsaženého v krvi, vytváření bublinek, které v krajním případě vedou k plynové embólii. Snížením tlaku v Sojuzu na 70 kPa (520 Torr) klesne adaptační interval na dvacet minut, zatímco při plném tlaku 115 kPa (860 Torr) by přizpůsobování trvalo dvě a půl hodiny. Další zásady jsou procedurálního rázu. Stanoví konkrétní postup a tlakování jednotlivých částí soulodí při přestupu. Pro vysvětlení je nejvýhodnější sáhnout do dokumentace EPAS, kapitola přechody kosmonautů a astronautů z lodě do lodě.

Podle ní je mezi Apollem a přechodovou komorou vytvořen spojovacími uzly obou tunel číslo 1, uzavřený ze strany Apolla krytem číslo 1 a ze strany přechodové komory krytem číslo 2. Spojovací uzel přechodové komory a Sojuzu tvoří tunel číslo 2, do něhož je z přechodové komory přístup krytem číslo 3 a ze Sojuzu krytem číslo 4. Kryt průlezu mezi orbitální sekcí a návratovou kabinou Sojuzu má číslo 5.

Přestupy zahajují dva američtí astronauti přechodem z Apolla do Sojuzu. Na počátku přestupu je v Apollu tlak kyslíku 37 kPa (280 Torr) a tentýž tlak kyslíku je v přechodové komoře a tunelu číslo 1. To umožňuje po otevření průlezu číslo 1 a 2 hladký přechod z Apolla do přechodové komory. Tlak kyslíko-dusíkové atmosféry v Sojuzu je v té době 70 kPa (520 Torr), v tunelu číslo 2 je tlak nulový. Po vstupu do přechodové komory uzavřou kosmonauti průlez číslo 2 a natlakují přechodovou komoru a poté i tunel číslo 2 kyslíko-dusíkovou směsí na 65 kPa (490 Torr). Tlak v Sojuzu zůstává nezměněn. Po zvýšení tlaku v přechodové komoře a v tunelu číslo 2 otevřeme my průlez číslo 4 a astronauti průlez číslo 3, načež astronauti přejdou na první návštěvu do Sojuzu. Průlezy číslo 3 a 4 zůstanou po celou dobu jejich návštěvy otevřené pro případ, že by se museli urychleně vrátit do Apolla. Při návratu astronautů my uzavřeme průlez číslo 4, oni průlez číslo 3. V tunelu číslo 2 se sníží tlak kyslíko-dusíkové atmosféry na 35 kPa (260 Torr), v přechodové komoře se táž atmosféra postupně nahradí čistým kyslíkem o tlaku 37 kPa (280 Torr). Pak už nic nebrání otevření průlezu číslo 2 a vstupu astronautů do Apolla. Procedury dalších přestupů jsou prakticky totožné.

V orbitální sekci Sojuzu 19, v prostoru “bufetu", byl uložen komutátor televizního systému (na snímku vlevo)(Kubasov - vlevo a Leonov)Když jsme neshledali na našem spojovacím uzlu žádné závady, ohlásili jsme CUPu, že naše loď je připravena.

“A jak se připravujete na návštěvu vy?" zajímal se spojař ze střediska.

“Připravili jsme si zatím transparent s nápisem WELCOME ABOARD SOYUZ a pár dalších drobností."

“A co tuby s borščem?"

“Připravujeme je," odpověděl jsem. Naštěstí se touto odpovědí spokojil. Už jsem trnul, že se všechno prozradí. Ti tři v Apollu mají určitě uši zcela v pořádku a navíc rozumějí rusky a co kdyby se dostali náhodou na poslech. Nechtěl jsem, aby náš žertík s borščem vyšel najevo dřív, než s ním budeme moci vyrukovat.

Chvíli na to se skutečně z Apolla, letícího 435 kilometrů od nás, ozvalo: “Sojuz, tady Apollo. Jak mě slyšíte? Přepínám. Helou, Valeriji! Jak to jde?"

Pak další hlas zdravil: “Dobré ráno -dobrý den, Valeriji!"

Třetí dodal: “Výtečné."

Předháněli jsme se v komplimentech a vyměňovali si s nimi první nutné informace, dokud se spojení nezhoršilo natolik, že jsme si přestali rozumět. Zatím to ale nevadilo. V nejhorším jsme mohli komunikovat přes střediska. Vlétli jsme do stínu a Valerij zapnul zábleskové majáky a poziční světla, aby nás hoši z Apolla lépe viděli. Jednotlivé úkony dostaly poznenáhlu větší spád.

Přelezli jsme do orbitální sekce a začali jsme si oblékat skafandry. Nasoukat se do nich v beztížném stavu a zašnérovat se není tak jednoduché. Přes přátelskou výpomoc to byl artistický výkon, který nás nemine ještě při svlékání. Celkem nám oblékání trvalo nějakých deset minut, od 18.15 do 18.25 moskevského času, tedy od 50.55 do 51.05 GET. V orbitální sekci jsme měli skafandry napojené na obyčejný ventilátor, který se používá při jejich svléknutí rovněž na vysoušení, zatímco v návratové kabině bylo k dispozici pro každého vlastní klimatizační zařízení.

Ve skafandru jsme se poněkud neohrabanými pohyby vsoukali do křesel před palubní desku. Byl již nejvyšší čas. Apollo se po přechodové dráze k nám přibližovalo rychlostí 30 m/s.

IX.

Manévr TPI jsme tedy měli šťastně za sebou a dole pod námi ubíhala noční strana zeměkoule. Vyhráno ovšem ani zdaleka nebylo a čekala nás stále ještě spousta práce.

Sojuz letěl dosud asi 15 mil před námi a Vance Brand ho pilně zaměřoval sextantem. Současně běžel na plné obrátky radarový dálkoměr a rychloměr. Všechny údaje zpracovával palubní počítač, aby na jejich základě stanovil hodnoty korekcí na přechodové dráze.

TPM 1 proběhla v 51.06 GET, a o 12 minut později došlo i na druhou, hodně velikou, myslím asi 0,6 a 0,8 stopy za sekundu.

Po TPM jsem si připravil 16mm filmovou kameru a spustil také televizní kameru, prozatím pouze záznam na videorecorder, protože Apollo bylo v tom okamžiku mimo dosah sledovacích stanic, schopných přebírat televizní signál.

“Tak co Sojuz, Deke?" vyzvídal nedočkavě spojař z Houstonu při kratičkém spojení přes Santiago de Chile.

“Mám ho přímo na středu monitoru."

“Príma. Za chvíli to budeme brát přímo, přes ATS. To je kolosální!"

Jemu se to mluvilo, ale nám šla ze vší práce hlava kolem. Sovětská kosmická loď se zvětšovala každým okamžikem a rozhodující chvíle nastávaly.

“Zahajuji brždění, Dicku," hlásil Stafford.

“Rozumím," hlásil se spojař. “Mám pro vás dvě zprávy: Moskva dává zelenou pro spojení. Houston dává zelenou pro spojení. Tak je to na vás, hoši. Hodně zábavy!"

“To je prima," odpověděl Stafford a vzápětí volal rusky osádku Sojuzu, aby ohlásil naši vzdálenost. “Příjem," ozval se Alexej Leonov, velitel Sojuzu. “Rozumím, 600 m. Jaká je rychlost přibližování?"

Stafford mu odpovídal rusky a současně hlásil anglicky do Houstonu:

“Už vidíme jejich antény, Dicku."

Při setkávacím a spojovacím manévru udržoval Sojuz neměnnou polohuDo toho volal Vance rusky do mikrofonu cosi, čemu jsem já nerozuměl, ale Kubasov s Leonovem naštěstí ano, protože nadšeně děkovali.

“Pozor," ohlásil Stafford. “Blíží se druhá brzdicí branka."

To byl výraz z kosmonautické hantýrky, který označoval bod, v němž se stíhací loď - tedy Apollo - muselo nacházet v přesné poloze vůči svému cíli - Sojuzu a přitom mít přesné stanovenou rychlost. Krátce řečeno “branka" představovala kontrolní bod, jenž zajišťoval úspěch setkání obou lodí v určeném místě a čase.

V 51.28 GET jsme už byli od Sovětů takových 30-50 m a prakticky letěli ve formaci se Sojuzem. Byl to ohromný pohled i pocit. Jakmile se podařilo navázat spojení přes ATS mohl se k našim dojmům přidat celý svět dole pod námi.

“Už máme obraz," hlásil spojař po chvíli přepínání telemetrických kanálů. “Z vašeho pravého okénka vidíme přechodový modul a také horizont Země."

“Vidíte také Sojuz?" ptal se Vance.

“Ano. Tady už leze. Právě nad přechodovým modulem; vypadá docela hezky."

My jsme však na obdiv neměli mnoho času. Po necelých dvaceti minutách letu ve formaci zavolal Stafford sovětskou kosmickou loď.

“Sojuz, zde je Apollo. Jak mě slyšíte? Sojuz, prosím oznamte, kdy začne váš manévr!"

Bylo totiž třeba, aby podélná osa Sojuzu mířila přímo na Apollo.

“Slyšíme dobře," odpovídal Leonov. “Sojuz zahajuje orientační manévr. Připraveni?"

“Ano."

“Vizuální orientace zahájena," hlásili kolegové ze Sojuzu.

“Rozumíme," odpovídal Stafford.

“Spojovací systém Sojuzu je připraven."

“My jsme také připraveni, Apollo je připraveno."

“Vidíte naši kosmickou loď?" ptal se Leonov.

“Ano. Je velice krásná. Vidíme váš periskop."

Sovětská kosmická loď odpovídala: “Manévr je dokončen. Vizuální orientace dosažena."

“Zaměřujeme se," hlásil Stafford s rukama na řízení. “Přibližuji se k Sojuzu."

“Jen prosím nezapomeň na sílu vašeho motoru."

Stafford se zasmál: “Velmi dobře. Rychlost zatím 0,5 m za sekundu. Vzdálenost menší než pět metrů. Teď tři metry .. . jeden metr. Kontakt."

“Zachyceni," hlásil Leonov.

“My také. Povedlo se nám to. Všechno je výtečné."

“Sojuz a Apollo si teď potřásají rukama," řekl Leonov.

“Souhlasíme," odpovídal Stafford.

Byla to pravda. Mrkl jsem od TV kamery levým okem na palubní hodiny. Ukazovaly 51.49.12 GET.

CUP před historickým spojenímOd okamžiku, kdy jsme nad Atlantikem zahájili přibližovací manévr, uplynuly tři minuty. Tři minuty střídavých ruských a anglických vět. Vsadil bych se, že ani jedny neodpovídaly duchu jazyka, ale na tom teď nesešlo. Hlavní je, že lichoběžníkové plátky spojovacího zařízení jsou vzájemně propleteny a teď už elektromotory zasouvají amortizační tyče, aby tak přitáhly příruby obou lodí k sobě. Ještě chvíli…

Z myšlenek mne vytrhl hlas spojaře z Houstonu.

“Deke, máš-li teď na okamžik volno, přicloň nám, prosím tě, snímací kameru. Máme pěkný obraz, ale trochu moc jasný. Chvílemi je to příliš přezářené Sluncem."

Chudák Dick. Úplně jsem na něj v těch vrcholných okamžicích zapomněl. Stáhl jsem clonu na objektivu, ale Dickovy názory na kvalitu obrazu jsem vnímal jen jedním uchem.

Stafford totiž už zase začal s ruštinou: “Sojuz, zde Apollo. Zahajujeme zatahování."

Pak přešel do angličtiny:

“Houston, zde Apollo .. ."

“Tak jen do toho hoši," přerušil ho Dick ze zdola.

“Vyřiďte profesoru Bušujevovi," mluvil Stafford už zase rusky k Sojuzu, “že to bylo jemné spojení."

“Připraveni k pevnému spojení," ozval se Leonov.

“Uvolněte zámky," řekl Stafford bezděčně anglicky, ale hned se opravil a opakoval rusky.

“Perfektní. Nádherné," volali svorně Kubasov s Leonovem.

“Uzavírám aktivní háky," odpovídal jim Stafford. “Spojení ukončeno. Spojení zakončeno Dicku, spojení zakončeno, Houstone. Je to úžasný. Přímo do černého. Nitkový kříž COASu přesně půlí prostřední nýt na spojovacím terči."

“Příjem," hlásil Sojuz. Také oni chvílemi zamíchali do angličtiny svoji mateřštinu. “Provedls dobrou práci, Tome. Těšíme se, až si s vámi potřeseme rukama na palubě Sojuzu!"

X.

Historický okamžik byl u konce. K pevnému spojení sovětské a americké kosmické lodi došlo asi dvě minuty po prvním dotyku, přesně v 51.52.30 GET, nad Atlantikem, asi 600 mil od pobřeží Portugalska. Proti původnímu plánu, který předpokládal 51.55 GET, to znamenalo náskok, který nám přišel náramně vhod. Vance se vrhl na přejustování IMU - k tomu se ještě vrátíme - a já měl prověřit přechodovou komoru a připravit všechno pro následující návštěvu. Za necelých deset minut po pevném spojení jsem už odšrouboval průlez č. 1, který byl v posledních fázích letu pro všechny případy zajištěn.

Jen jsem jej trochu pootevřel, praštil mě přes nos závan štiplavé vůně, jako když se pálí izolace nebo vypaluje lak. Taky to připomínalo pach po seškvařených filmech a já jen trnul co najdu dál, až otevřu dveře č. 2. Prolezl jsem tunelem a opatrně nahlédl do vlastní přechodové komory. Dým tu naštěstí nebyl, ale zápach jen zesílil a nepříjemně štípal do očí.

Celá osádka Apolla si hbitě nasadila kyslíkové masky, a Stafford jakožto velitel hlásil okamžitě nečekanou situaci do Houstonu i osádce Sojuzu.

Na Zemi nejprve usoudili, že jsme v horlivosti uložili horký zkušební vzorek z tavící pece moc brzy, což mělo za následek seškvaření velcrového obložení příslušného pouzdra. Z toho jsem je vyvedl hezky rychle, protože při té mele se všemi možnými manévry jsme na milý vzorek dočista zapomněli, takže dosud čekal v peci a byl už jistě studený jak psí čumák. Ne, vzorek to určitě neudělal a bylo nutno hledat dále. Nechal jsem Torna a Vance ve velitelské sekci za uzavřeným průlezem č. 2 a zůstal sám uvnitř přechodově komory. Střídavě jsem ji proplachoval kyslíkem a střídavě čenichal jako pes odkud pochází zdroj toho nečekaného svinstva.

Asi po deseti minutách se zápach vytratil (nebo jsem si na něj trochu zvykl), jenom u dvířek č. 3, vedoucích do sovětské lodi, ho bylo ještě stále cítit. To ovšem mnoho neznamenalo, protože právě tady byla cirkulace ovzduší nejmenší a mohla se tu snadno vytvořit kapsa. Vlastní příčinu se mi objevit nepodařilo a odborníci nakonec usoudili, že po uzavření přechodové komory došlo uvnitř ke snížení tlaku a k vypařování rozpouštědel z laků a nátěrů.

Až na tuto komplikaci jsem byl se stavem přechodově komory náramně spokojen. Indikátory všech zámků vykazovaly nominální hodnoty — 5,1 V — a uzavření bylo tedy stoprocentní. Mohl jsem v klidu připravit filmovou kameru i televizi a dát si k ruce vzorek ZFF - kazetu s kulturou plísní Actinomyces levoris, kterou bylo třeba předat osádce Sojuzu, výměnou za podobnou kulturu, kterou s sebou vezli oni. Tyto plísně totiž rostou v koncentrických kruzích - asi jako jehličnaté stromy, jenže podstatně rychleji, vždy jeden kruh za 24 hodin. Vzorky se měly později na Zemi srovnat a vědci z toho doufali poznat kdovíco.

Tunel č. 1 v němž došlo k historickému stisku rukouAsi za padesát minut jsem byl se vším všudy hotov a vrátil jsem se do velitelské kabiny, abych pomohl Vancemu přejustovat IMU. To byla choulostivá věc. Až dosud totiž REFSMMAT - matice, která definuje natočení stabilního prvku inerciální plošiny vůči kostře lodi, byla naorientována s ohledem na manévry směřující k setkání a spojení. Nyní ji bylo třeba přestavit od zcela odlišné polohy, tak, aby udržovala Sojuz, přesně řečeno panely jeho slunečních baterií, natočeny proti Slunci. Sovětská kosmická loď totiž nemá palivové články jako Apollo a je tedy závislá na přesné orientaci na zdroj slunečního záření.

Tuto orientaci po spojení přirozeně muselo zajistit Apollo jakožto těžší loď. Pomalé otáčení v modu PTC jako při letu k Měsíci, toto “opékání na rožni", jak se tomu žertem říkalo, bylo při projektu ASTP zcela vyloučeno. S ohledem na nerovnoměrné ohřívání vybavili technici preventivně pomocnou sekci dokonalejší izolací.

My jsme nyní museli připravit IMU na nový úkol.

Vance se s tím hmoždil už od začátku spojení a i s mojí pomocí trvalo ještě dobře hodinu než skončilo trpělivě opakované zaměřování několika hvězd a zpřesňování polohy jednotlivých os. Byla to piplavá práce a člověk se při ní musel obrnit trpělivostí. Oddechl jsem si když konečně skončila a já se mohl spolu s Tomem Staffordem vsoukat zase zpět do přechodové komory. Tohle mi bylo víc pochuti. Během dvaceti minut jsme uzavřeli průlez č. 2 a plnili přechodovou komoru směsí kyslíku a dusíku pod tlakem 65 kPa (490 Torr).

Větší potíže činila prověrka hermetičnosti tunelu č. 2 mezi přechodovou komorou a Sojuzem. Chybělo nám při tom spojení s Leonovem a Kubasovem, ač jsme je měli tak říkajíc na dosah ruky. Vzájemně nás od sebe dělila už jen jediná překážka - průlez č. 3 - pokud ovšem už dokončili podle plánu krok 22, tj. otevření průlezu č. 4 mezi Sojuzem a tunelem č. 2.

Ve dvacátém třetím kroku koordinovaného postupu jsme vyrovnali tlak mezi přechodovou částí a sovětskou lodí a teď už zbýval jen krok 24 - otevřít poslední průlez - dvířka č. 3.

“Začínáme krok 24," hlaholil Stafford po vyrovnání tlaku.

“Přesně tak," přizvukoval jsem mu. “Nejdřív zapneme světla, teď filmovou kameru, prima, jedeme přesné na čas. Jsme připraveni k otevření průlezu."

“Jenže my neslyšíme Rusy, Deke," odpovídal spojař z Houstonu. “Vy snad ano?"

“My taky ne," uklidňoval jsem ho, zatímco Stafford volal Sojuz:

“Sojuz, zde Apollo. Jak nás slyšíte? Jsme připraveni otevřít průlez č. 3."

Místo Leonova však odpovídal jen Bo z Houstonu: “Dobře, ale stále neslyšíme Sojuz. Vás ano, ale je nikoliv."

,,My na tom nejsme o nic lépe," odpovídal Stafford. “My - teď, teď už je slyšíme . . . ale jen trošku ..."

“Rozumím," volal Bo. “Jeví se nám to tu moc dobře. Máme krásný obraz Torna v průlezu."

“Tak tedy vše v pořádku," řekl Stafford rusky. “Otevírám průlez č. 3!"

XI.

Chvíli po pevném spojení se přes Madrid ozvalo naše řídicí středisko, které celou operaci sledovalo prostřednictvím televizní kamery v Apollu. Byl to Šonin: “Gratulujeme vám k úspěšnému spojení.

Jsme šťastni, že jsme byli svědky této historické události. Očekáváme vaši zprávu."

Hlášení odvysílané Valerijem si snad mohu odpustit. Jednak jste možná spojení viděli v televizi přímo v barvách, jednak je Deke ve svém popisu tak vyčerpávající, že byste se stejně nedozvěděli nic nového. To, co se odehrálo v Sojuzu pak, je myslím zajímavější.

Jelikož nic nenasvědčovalo tomu, že by dosednutím Apolla byla nějak narušena hermetičnost naší lodi, otevřeli jsme průlez číslo 5 do orbitální sekce. Valerij zde u přístrojové desky ověřil vše na tlakoměru a začal s prověrkou hermetičnosti tunelu číslo 2. Zvedl v něm tlak na 33 kPa (250 Torr) a sledoval pokles. Bylo 19.44 moskevského času, 52.24 GET. Hrál si s tím deset minut. Žádnou závadu neobjevil a tak jsme si sundali skafandry. Zatímco jsem je sušil, Valerij přezkoušel hermetičnost podruhé, tentokrát při tlaku 65 kPa (490 Torr). Ručička tlakoměru se ani nehnula.

Průběh prvního spojovacího manévru, jak jej zachytila televizní kamera v Apollu. Nahoře je Sojuz od Apolla vzdálen několik metrů, dole už jsou obě lodě pevně spojenyOd prvního doteku Sojuzu a Apolla uběhly už zhruba tři hodiny, do otevření průlezu číslo 4 zbývala minuta. Chvíli jsem zmatkoval, protože mi chyběl prodlužovací kabel k filmové kameře a nikde jsem jej nemohl najít. Země mě “uklidnila". Na palubě prý není, mám použít kabelu od televizní kamery.

To už Valerij hlásil: “Otevírám kryt číslo 4 ... jsem připraven na otevření krytu číslo 3."

Přístup do “neutrálního" pásma, vytvořeného spojovacími uzly a dlouhého nějakých čtyřicet - padesát centimetrů, byl z naší strany volný. Vzápětí nato padla na americké straně poslední překážka, jež nás dělila.

Rozesmátý a řekl bych poprvé od doby co ho znám i drobátko pohnutý Tom Stafford, následován Deke Slaytonem, nahlédli tunelem, do naši lodi. Tom zvolal rusky: “Á. Buďte zdrávi. Jak se daří, Valeriji?"

Moje první slova nějak ne a ne zaznít na seškrcených hlasivkách; ale Valerij už anglicky odpověděl za nás oba: “Jsme rádi, že vás vidíme."

Povysunul jsem se do tunelu, Tom z druhé strany také, natáhli jsme k sobě své pravice přes čáru rozdělující a současně spojující Sojuz a Apollo, symboly našich dvou států, a srdečné jsme před zraky celého světa pevným stiskem stvrdili přání amerického a sovětského lidu žít v míru a přátelství. Podle Houstonu došlo k tomuto aktu někde nad Amsterodamem, ve 22.19 moskevského času.

Tom s uličnickými ohníčky v očích poodplul stranou a nepouštěje mou ruku přívětivou ruštinou pronesl: “Pojďte dál, prosím." Stejně, jako když nás před časem vítal na prahu svého domku v Houstonu.

“Ne prosím, k nám," zval nadále angličtinou oba hosty Valerij.

“Nu tak, Tome, pojď už," přidal jsem se i já se smíchem. Ještě že na Zemi za nás všechno předem rozhodli, kdybychom upadli do osidel společenských konvencí, kdoví jak by to skončilo. Takhle nejprve Tom a potom Deke propluli tunelem k nám, do orbitální sekce.

Tímto okamžikem začala stroze oficiální část našeho prvního setkání. Vyslechli jsme zdravici Leonida Brežněva, poselství Geralda Forda, podepsali dokument pro FAI, předali jsme si vlajku OSN, vyměnili malé státní vlaječky, pamětní medaile.

Teprve pak jsme mohli družně zasednout v orbitální sekci kolem jídelního stolku k malému slavnostnímu banketu. Tom i Deke si vybrali z jídelního lístku už na Zemi, takže jsme se jako hostitelé nemohli blýsknout žádnou specialitou, žádným kuchařovým tajemstvím. Ale jedno překvapení jsem pro ně přece jen měl v záloze.

“Tome," povídám, “takováhle slavnostní příležitost by chtěla přípitek. Co ty na to?"

“Já jsem pro. Potíž je vtom, že nám nic řízného k připití nepřibalili."

“Co nepřibalili oni, přibalil jsem já. Podívej." Načež jsme vytáhl tuby s velkým nápisem SPECIÁLNÍ MOSKEVSKÁ VODKA. Zabralo to. Tom zrozpačitěl a nevěděl dost dobře co si má o tom všem myslet, Deke jakbysmet. Chvilku se ošívali a Tom žertem hrozil: “To abyste se teď raději nevraceli zpátky na Zemi, taková nekázeň. No otevřeme to, přece to nepovezete zpátky." Hned ale ukázal tuby do kamery a pak je s Dekem pozvedli k přípitku. Měli byste vidět jak se oba tvářili, když dostali na jazyk první doušek. Aby ne: boršč a vodka k sobě mají hodně daleko.

Zábava byla v plném proudu, když nás střediska zpočátku taktně a pak už nepokrytě rozháněla. Valerij s Tomem museli ještě umístit do pícky v přechodové komoře ampulky s materiály k přetavení, hosté si měli sbalit vyměněné vzorky pro biologické experimenty, zkrátka bylo opravdu načase se rozejít. Nakonec jsme to o hodinku přetáhli, Ujišťování středisek, že zítra je také den, nás zastihlo už na půdě našich lodí.

“Tak na viděnou zítra," zavolal jsem ještě na Torna a Dekeho a chopil jsem se krytu číslo 4. Pravou rukou jsem jej přitiskl do lůžka a levou jsem začal otáčet ovládáním západek, které jej měly přitisknout k přírubě průlezu. Mechanismus ovládání osmi západek, rozmístěných rovnoměrně po obvodu krytu, je na první pohled až příliš jednoduchý: jeho podstatnou část tvoří pevně napnuté ocelové lanko, uložené v drážkách kladek na západkách a v kladce na ručním kole ovládání. Je to ale - podotýkám - systém účinný. Při otáčení ručního kola se současně s pohybem lana otáčejí i kladky na všech západkách. Rotační pohyb kladek se pak hřebenovým převodem převádí na přímočarý pohyb západky. V závislosti na smyslu otáčení kladky se západky pohybují ke středu či od středu krytu, čímž se kryt přitahuje nebo uvolňuje.

Po několika otáčkách ručního kola byl náš průlez uzavřen. Také Tom s Dekem už uzavřeli průlez ze strany přechodové komory. Nic nebránilo tomu, abychom podle předepsaných procedur snížili tlak směsné atmosféry v tunelu číslo 2 na 35 kPa (260 Torr). Valerij zaujal místo u přístrojové desky v orbitální sekci a začal s prověrkou hermetičnosti průlezu. Po několika minutách mě vzrušeně přivolal k sobě: “Podívej, někde to netěsní!"

Symbol mezinárodni spolupráce v kosmu — Leonov (vlevo) a Stafford s vlajkami svých státůZavolal jsem okamžitě Torna, abych se poptal, co ukazuje jejich tlakoměr. Americký přístroj však nebyl tak citlivý jako náš - Tom ani Deke žádnou změnu nepostřehli. Nicméně svorně s námi byli pro opětné otevření průlezů a pečlivou kontrolu jejich těsnění, protože nebylo zřejmé, o jakou netěsnost se jedná. A tak jsem nedlouho po zvýšení tlaku tunelu na původních 70 kPa (520 Torr) uviděl v tomto dnu už podruhé Toma s profesionálním úsměvem filmové hvězdy zarámovaného v osmdesáticentimetrovém vstupu do přechodové komory.

S netěsností nejsou v kosmickém vakuu žádné žerty. Její následky bývají tragické. Opatrnost tu proto byla namístě, třebaže zjištěná netěsnost neměla vysloveně havarijní charakter. Všichni čtyři jsme důkladné prohlédli a prohmatali takřka každý milimetr těsnění průlezů 3 a 4, avšak nenašli jsme nic, co by mohlo být příčinou netěsnosti. Gumy byly na obou stranách netknuté.

Znovu jsme uzavřeli průlezy a snížili tlak. To už se naše středisko dožadovalo podrobnějšího popisu závady:

“Valeriji, podej nám zprávu o těsnosti průlezů 3 a 4."

“Poprvé, když jsme uzavřeli průlez, byla netěsnost 6 Torr za šest minut. Průlezy jsme proto opět otevřeli, překontrolovali těsnění a pak jsme je uzavřeli. Nato jsme snížili tlak na 260 a kontrolovali těsnost. Během deseti minut tlak klesl o 10 Torrů, pak za dalších osm minut klesl o 2 Torry a nyní . . . počkej já ti řeknu za jak dlouho to bylo . . . během dalších pěti minut poklesl o 1/2 Torru."

Spojaři dole se to nějak nezdálo a tak se pro jistotu optal: “Míníš tím, že tlak klesl nebo stoupl?"

“Stoupl, stoupl! Neklesl, šel nahoru. Přesně tak, jak jsem řekl."

Toto upřesnění bylo náramně důležité, neboť v případě, že by tlak v tunelu klesal, bylo by to známkou netěsnosti v místě spoje obou lodí. Narůstání tlaku však nasvědčovalo na netěsnost v některém z průlezů. Podivné na tom bylo, že po nějakých třiceti minutách se tlak ustálil na hodnotě 37 kPa (275 Torr). Ať jsme si s Valerijem lámali hlavu sebevíc, na nic kloudného, čím by se tento úkaz dal vysvětlit, jsme nepřišli. Jen dvě z osmi západek se nám zdály volnější než by měly být.

Protože hodnota tlaku v tunelu se dále neměnila, usoudil jsem, že nejrozumnější bude se na to vyspat. Bylo ostatně už 3.46 18. července moskevského času. Ráno moudřejší večera. Po kolikáté už tohle přísloví dokázalo svou neměnnou platnost. Ráno se vysvětlilo, že fyzikální zákony, o nichž se vykládá dětičkám v obecné škole - přesněji poučka pravící, že rychlou expanzí se vzduch ochlazuje a smršťuje, zatímco ohříváním se rozpíná - mají kupodivu platnost i za hranicemi zemské atmosféry. Takže naše patálie by napříště mohla být klasickým příkladem pro hodiny fyziky.

XII.

Po všech těch vzrušujících chvílích, o nichž vám vyprávěl Leonov, jsem spal jako dřevo a probudil mne až budíček v 67.00 GET.

Před námi ležel další namáhavý program - den vzájemných návštěv a společných pokusů. Řeknu raději hned na začátku, že té práce jsme mnoho neudělali a povím také rovnou proč.

V rozpětí asi šestnácti hodin byly naplánovány dvě vzájemné návštěvy jednotlivých členů posádek v druhé lodi. Nejprve jsem já a Tom Stafford měl hostit Alexeje Leonova, zatímco Vance bude s Kubasovem v Sojuzu.

Asi po šesti hodinách čekal Stafforda přesun do sovětské lodi. Spolu s ním se tam vrátí náš dosavadní host, kterého v Apollu vystřídá palubní inženýr Valerij Kubasov.

Na pohled velice jednoduchý program, ale provedení už tak jednoduché nebylo. Jak za chvíli uslyšíte, připomínala celá návštěvní procedura poněkud hru na škatule škatule hejhejte se. Vcelku trvalo skoro hodinu, než se člověk dostal z jedné lodi do druhé, což samo o sobě představovalo značnou časovou ztrátu. Připočtete-li k tomu navíc tiskovku a různé televizní přenosy, tak je jasné, že vlastní experimentální práce při tom byla úplně ve psí.

Ale vraťme se ještě k návštěvní proceduře. První výměna osob začala hned po ránu a dopodrobna vypadala takhle: asi 1 a 1/2 hodiny po budíčku jsme otevřeli průlez č. 2 a Tom Stafford se v 68.40 GET vsoukal tunelem č. 1 do přechodové komory. Za chvíli po něm tam vlezl Vance a uzavřel za sebou průlez č. 2. Teď bylo třeba zvýšit připouštěním dusíku tlak v přechodové komoře na 65 kPa (490 Torr). To trvalo čtvrt hodiny až dvacet minut. V té době sovětští kosmonauti vyrovnávali tlak mezi tunelem č. 2 a Sojuzem a nakonec otevřeli průlez č. 4. Jakmile se vyrovnal tlak mezi přechodovou komorou a Sojuzem, bylo možno otevřít průlez č. 3. V 69.40 se Vance mohl vsoukat do tunelu č. 2 a vzápětí už byl u svého cíle v Sojuzu. V tunelu č. 2 se objevil Leonov a 10 minut po Vanceově odchodu už dělal společnost Staffordovi v přechodové komoře. Stafford a z druhé strany Kubasov uzavřeli průlezy č. 3 a 4, aby bylo možno snížit tlak v tunelu č. 2 na 35 kPa (260 Torr). Po ověření hermetičnosti došlo na propláchnutí přechodové komory kyslíkem, jehož tlak se musel rovněž pozvolna snížit asi z 67 kPa (500 Torr) přibližně na 40 kPa (300 Torr). Pak už zbývalo vyrovnat rozdíl v tlacích mezi Apollem a přechodovou části a po otevření průlezu č. 2 stisknout ruku prvnímu návštěvníkovi ze sovětské lodě - Alexeji Leonovovi. Za chvíli po něm se vrátil do Apolla i Tom Stafford. Všimněte si prosím, že Tom byl v přechodové části jen přechodně “odložen" a sloužil tam jako manipulant.

Velitelé v Sojuzu - vlevo Leonov, vpravo StaffordTakto tedy vypadala návštěvní procedura. Absolvovali jsme ji za ten den celkem třikrát a i mně, který jsem se na ní podílel nejméně ze všech zúčastněných, se už ke konci z toho ze všeho začala točit hlava.

Prozatím však byl Alexej u nás - Vance si už přes hodinu hověl v Sojuzu - takže se mohlo započít s prací. Nejdřív se však rozproudila živá dvojjazyčná konverzace, vyměňovaly se pozdravy i technické poznámky o průběhu přestupu a do toho všeho nám občas vpadl Houston se svými připomínkami.

Nakonec jsme však přece jen ofotografovali vzorky ZFF, které přinesl Leonov (to jsou ty prstencové plísně), podepsali protokol o spojení a spojili naši i sovětskou část pamětní plakety.

Potom si Leonov zacvičil na ergometru a jako zlatý hřeb programu přišlo jídlo, při němž jsem já vystupoval v roli kuchaře. Rád bych věděl, zda konstruktéry u Rockwellů někdy napadlo, že se hlavní palubní deska dá výborně použít také k servírování pokrmů. Škoda, že nedošlo na TV přenos, který měl Leonov vysílat na Zemi, ale tady nám tak říkajíc ujel autobus, totiž časově jsme nestihli spojení přes Madrid ani přes ATS.

Vance později vypravoval, že v Sojuzu to probíhalo podobně jak s těmi vzorky, tak s posilovačem i s jídlem.

Po 4 hodinách - v 75.00 GET se Alexej zvedl k odchodu. Na cestu jsme mu dali jako výslužku krabičku se semeny smrku z Wisconsinu. Byl to takový speciální hybrid, který měl odolávat různým hmyzím škůdcům, rychle růst a tak.

Za průvodce mu sloužil opět Stafford, jenž se jako první přesunul do přechodové části. Tentokrát však putoval až do Sojuzu, zatímco ke mně se po příslušně dlouhé době (v 76.00 GET) vrátil Vance a spolu s ním i druhý sovětský návštěvník, palubní inženýr Valerij Kubasov.

Sotva jsme se trochu usadili zahájilo řídicí středisko z Moskvy a z Houstonu tiskovou konferenci mezi Zemí a kosmem, zastupovaným Kubasovem, Vancem a mnou v Apollu a Tornem Staffordem a Alexejem Leonovem v Sojuzu.

O čem byla?

Na takové ty všeobecné formální řeči na začátku si moc nevzpomínám. Jenom vím, že zahajoval Houston, pro velitele Apolla v Sojuzu, což mi připadalo jako začátek sbratření všech lidí na Zemi. Opravdu to tady tak vypadalo.

Chvíli hovořil Houston rusky k sovětským kosmonautům a pak pro změnu se zase Moskva obracela s dotazy na nás anglicky.

Kubasov vykládal o perspektivách metalurgie v kosmu - provedl totiž první pokusy se svářením na Sojuzu 6. Jeho kolega - “sibirjak" Leonov vzpomínal na sibiřské jedle, jak ho k tomu přivedla otázka související se vzájemnou výměnou semen stromu, typických pro Státy nebo Svaz. Pak spojař z Moskvy pokračoval:

“Mohl byste poslat na Zemi nějakou skicu, která by zachycovala význam společného letu vašich dvou kosmických lodi?"

“Bylo by trochu obtížné, udělat to tak nahonem," odpovídal Leonov. “Ale tady máte vedle sebe sovětskou a americkou vlajku. To je kresba, která byla udělána už před drahnou dobou. Já toho ovšem nakreslil také dost. Například tohle je Tom Stafford. Je si podobný? A další postava z Texasu, náš přítel Deke Slayton. Jenom Vance Branda vám nemohu předvést. Dal jsem mu portrét na památku při jeho návštěvě v Sojuzu a on tu teď není . . ."

Tak tohle byla moc hezká pasáž a já jen litoval, že nemohu vidět naše podoby, jak se jeví na barevné obrazovce. My jsme tady nahoře pochopitelně nic takového neměli, pokud nepočítám obraz přímo na snímací kameře, která mířila na nás.

Tiskovka se zatím vrátila do Houstonu. Spojař Carol Bobko se ptal Toma Stafforda na zkušenosti ze spolupráce se sovětskými kosmonauty.

“Jejich procedury jsou opravdu kouzelné," odpovídal velitel Apolla. “Šlo nám to spolu jako po másle, až na to, že jsme se včera dost opozdili. Měli pro nás spoustu jídla a také oba oficiální hovory nás trochu zdržely."

“Praxe ukázala, že to půjde," doplňoval ho na podobnou otázku Alexej Leonov. “Neměli jsme vůbec žádné problémy. Spojovací systém pracuje tak jak se předpokládalo. A poznatky získané z letu na dvou různých lodích také nejsou k zahození."

“Já myslím, že to dělají ty zkušenosti z tréninku," navazoval Vance Brand, když přišel na řadu. “Naučili jsme se spolupracovat, takže nějaké to překvapeni tady nahoře ve vesmíru nás už nepřivedlo z míry."

“Jak se vám líbí Apollo, Alexeji?" ptal se sovětský spojař v Houstonu, Vladimír Larionov, rusky Leonova. “A jak vám chutná americká strava?"

“Tady jsem byl v Apollu zatím šest hodin," odpovídal Leonov. “Ale znám ho moc dobře z tréninku. Má velké manévrovací možnosti - to už konečně dokázalo dříve a já jsem rád, že jsem ho mohl poznat za letu. Moc hezky se dá z něho koukat na Zemi -- má k tomu dostatek oken.

Vnější části univerzální píckyNu a ta druhá část otázky. Jak řekl jeden starý filosof," - tady přešel Leonov z ruštiny do angličtiny -, “nejlepší částí dobrého oběda není to co jíš, ale s kým to jíš. A já jedl se svými starými přáteli, Tomem Staffordem a Deke Slaytonem. A to byl nejlepší kus mého oběda."

Odpověď obrátila pozornost ke mně a Houston mne vybídl, abych porovnal své zkušenosti s vyprávěním všech astronautů, které jsem vypravoval do vesmíru. Nezbylo mi, než přiznat, že jsem neobjevil nic nového. Na dnešním Apollu byly tytéž problémy na něž si hoši stěžovali už od dob MR 3 (Mercury Redstone 3). Málo místa, našlapaný letový plán, obtíže udržet s ním krok. Ono to chvíli trvá, než si zvyknete, že tady nahoře jste a pracujete ve stavu beztíže a ne jako dole při jednom g. Všechno jde poněkud pomaleji. Pravda, těžké předměty snáze přetahujete z místa na místo, ale zase mají tendenci vám uletět z rukou. Všechny obtíže ovšem vyváží nádhera pobytu v kosmickém prostoru. Slyšel jsem o tom vykládat mnohokrát za uplynulých třináct, čtrnáct let, ale vlastní zkušenost byla mnohem přesvědčivější. Kdyby sem mohlo přijít víc lidí, snad by to udělalo přece jen svět lepším," zafilozofoval jsem si nakonec.

Houston mi poděkoval a obrátil se na Stafforda s otázkou o jazykových problémech.

,,Už před půl druhým rokem jsme zjistili," odpovídal Stafford, “že když cizí osoba hovoří ve vašem vlastním jazyku, mluví pochopitelně pomaleji a zřetelněji, takže člověk, který jí naslouchá se dopustí méně omylů. Jak jste viděli až dosud, klaplo nám to i tady ve vesmíru."

Pak ještě padly nějaké otázky do budoucna, o společném pilotovaném letu k planetám a také o možnosti záchrany při havárii, což byla původní myšlenka projektu Sojuz-Apollo. Tahle problematika mi připadala trochu vzdálená, anebo se už také na mně začala projevovat únava. Byl jsem rád, když tiskovka skončila a my se mohli vrátit zpět ke své práci.

Jak už jsem řekl z kraje, mnoho jí nebylo, ale přece jen jsme provedli stěrky mikrobiálních vzorků z pokožky astronautu přítomných v Apollu. Potom ještě Kubasov připojil svůj podpis k protokolu a předal nám vzorky semen stromů rostoucích v Sovětském svazu. Také v Sojuzu toho prý už mnoho neudělali a kromě nějakých drobností se i oni omezili na stěrky - tentokrát pro změnu ze stěn kabiny.

V 79.55 se Kubasov podle plánu zvedl k odchodu. Tentokrát bylo na mně, abych se odklidil do přechodové části a asistoval při výměně osob. Valerij se se mnou rozloučil a prolezl domů. Za chvíli mi už dělal společnost stařík Tom.

Když, po všech procedurách s úpravou atmosféry a jejího tlaku konečně odplul, vrazil jsem ještě do pece vzorek M 070 a vydal se hbitě za ním. Bylo 81.30 GET a já toho měl tak akorát dost. Samým spěchem jsem zapomněl obnovit dodávku kyslíku do přechodové komory, takže v ní v noci tlak poklesl pod nominální hodnotu a nás vyburcoval příslušný hlavní poplach. Jo, práce kvapná, málo platná. Jenomže my už jsme za ten den opravdu nevěděli, kde nám hlava stojí.

XIII.

Deke měl úplnou pravdu. Když jsme na závěr ,,návštěvního dne" ukládali s trochou smutku vlastnoručně vyrobenou tabulku s nápisem “Přijďte zas", shodli jsme se s Valerijem na tom, že tentokrát plánovači pěkně ujeli. Ne snad pokud jde o pracovní náplň. Počítám, že nejčastěji jsme ten den jen otevírali a zavírali kryty průlezu, proměřovali tlaky a kontrolovali hermetičnost. To jsme zvládli hravě, třebaže i takové “nicnedělání" dovede v beztížném stavu, kde pracovní výkonnost klesá hodně pod hranici dosahovanou na Zemi, člověka vyčerpat. Mínili jsme rozsáhlý styk s veřejností. Ten byl pro nás mnohem únavnější. Ať už to byl styk oficiální nebo neoficiální.

Vlivem toho oficiálního - do něhož, patřilo mimo jiné třiadvacet televizních přenosů o celkové vysílací době 145 minut, plánovaných právě na období společné činnosti a přechodů, tisková konference a další se naše pracovní doba protáhla na sedmnáct uspěchaných hodin. Jinak to nešlo, jestliže jsme nechtěli propást spojení a přitom stoprocentně dodržet plán. Ten neoficiální styk mohl být ve svých důsledcích ještě závažnější. Už jeho samotná existence nás svazovala a narušovala naši psychickou rovnováhu.

O co šlo? O nic víc než o to, že libovolná věta z našich rozhovorů se Zemi, přenášených do tiskových středisek v Moskvě a Houstonu, mohla být považována za veřejné vystoupení a jako taková se mohla octnout třeba na prvních stránkách světových deníků. Budiž. Doslova mě však dráždilo to, že novináři v honbě za senzaci přetřásali každé naše slovo, jakoby už sám společný let Sojuzu a Apolla byl málo senzační.

Sotva například zjistili, že nám středisko naordinovalo Fenibut, div z toho nevyvozovali závěr, o mém a Valerijově selhání. Nepopírám, že jsme byli unaveni. První noc tři hodiny spánku, druhou devět hodin, třetí pět hodin. Spánku, který sotva dokázal zahnat únavu z mimořádné silných prožitků posledních dnu, dnů, v nichž jsme přetahovali pracovní dobu, dnů, v nichž se náš organismus přizpůsoboval beztížnému stavu. To se muselo zákonitě někde projevit. Za těchto okolností vedení střediska po konzultaci s lékaři oprávněně rozhodlo, abychom pro jistotu vzali po tabletce slabého uklidňujícího a uspávacího prostředku - Fenibutu.

Začal experiment se slunečním zatměnímOsádky budoucích mezinárodních výprav, které půjdou dál cestou, na níž jsme vykročili, by však měly být podobného zneklidňujícího “zájmu" veřejnosti ušetřeny. Ideální by podle mne bylo, aby se o těchto letech referovalo až poté, co skončí. Vím, že je to slovo do pranice, protože jiní budou třeba naopak prosazovat volnost informací. Jak už to na tom světě chodí, bude výsledné řešeni ležet někde uprostřed.

Ale abych se už taky dostal ke konkrétním problémům. Podle zákona schválnosti bylo úplnou maličkostí přenést náš hlas či obraz na tisícikilometrovou vzdálenost v odpovídající kvalitě, avšak zajistit nerušenou výměnu informací mezi Apollem a Sojuzem na vzdálenost několika metrů bylo takřka vyloučené. Jedním ze zdrojů poruch byla bohužel naše vlastni VHF rádiová aparatura. Ta, kterou v březnu, květnu a červnu technici podrobili důkladným zkouškám slučitelnosti s aparaturou americkou . . . Kdykoliv jsme ji přepli z duplexního na simplexní provoz, domluva s Apollem se podstatně zhoršila. Nad územím sovětských středoasijských republik nám spojení komplikovala zase jakási letecká zabezpečovací služba, prokládající naše strohé údaje zprávami o počasí.

Jinak ovšem před spojaři klobouk dolů. Jen to posuďte sami. Tak třeba když Valerij na třiapadesátém oběhu vysílal reportáž pro americké televizní diváky, přijímala signál z naší lodě sledovací stanice v Jevpatorii na Krymu. Ta jej radioreléovou trasou odeslala do Moskvy, odkud šel jedním z kanálů přes Prahu a Mnichov do Raistingu v NSR, jedné z koncových stanic organizace INTELSAT. Pozemská stanice v Raistingu signál po zpracování vyslala na spojovou družici Intelsat IV F-2, “zavěšenou" nad Atlantikem. Aparatura družice signál přijala, zesílila a předala americké pozemské stanici v Andoveru, ve státě Massachusett. Odtud už putoval signál přes New York “přímo" do Houstonu, který jej předal k dispozici celostátní síti. Celková délka vvlíčené trasy obnášela kolem 100 000 kilometrů! Kvalita přenosu byla výtečná.

XIV.

Únava - nejenom z předešlého dne ale i z celého letu - se už pomalu začínala projevovat. Tom Stafford si ráno bral tablety proti mořské, či kosmické nemoci, spíše preventivně než že by mu bylo opravdu špatně, ale to včerejší neustálé poletování na něm přece jen zanechalo stopy.

Navíc nám ze střediska vynadali za nevyměněný kanystr s hydroxidem lithným, což se muselo napravit ještě před dnešním programem.

Ten byl zahájen kontrolou inerciální plošiny, protože při následujícím odpojovacím manévru nesmírné záleželo na tom, aby podélná osa Apolla přesně směřovala na sluneční kotouč. Muselo to klapnout hned napoprvé, na nějaké dodatečné korekční manévry prostě nebyl čas.

Chystali jsme totiž společný experiment - fotografování sluneční korony při němž Apollo muselo způsobit umělé zatměni Slunce pro Sojuz, jehož posádka měla za úkol provést patřičnou fotografickou dokumentaci.

Celý pokus musel proběhnout v době, kdy obě naše lodi poletí už ve slunečním světle, ale Země pod nimi bude dosud ve stínu. Taková konstelace však potrvá jen asi tři minuty, později už světlo odražené od nezastíněné části Země bude příliš rušivým faktorem.

Dvě hodiny po budíčku - v 94.05 GET - bylo konečně všechno připraveno a Tom Stafford upozornil Sojuz na nastávající přechod do polohy pro oddělení. Ten se uskutečnil asi o šest minut později, a nyní zbývalo ještě upřesnit dobu rozpojení. Mělo k němu dojít v 95.42 GET, takže bylo dostatek času na to, abychom v klidu srovnali záložní systém gyroskopů s IMU. Opatření stejné jako vždy, ale měl-li se nastávající pokus opravdu podařit, nedalo se nic přenechat náhodě.

V 95.35 GET hlásil Stafford rusky: “Zahajujeme přípravy na rozpojení!"

A o dvě minuty později: “Odmykáme zámky!"

Minutu před manévrem spustil Vance filmovačku i TV kameru - ovšem jen na videorecorder a já čekal až Stafford začne. Už to tu bylo:

“Zahajujeme odpojeni," hlásil, “pět sekund - 4 - 3 - 2 - 1 - teď."

Za minutu a čtvrt na to jsem spustil na 16 sekund manévrovací motorky - X. Ve vzdálenosti 50 m od Sojuzu stejný impuls - ale opačného znaménka, tedy 16 sekund hoření RCS + X - naši loď opět zabrzdil.

Zdánlivý průměr Apolla se nyní měl jevit sovětské lodi asi 2 x větší než sluneční kotouč. Jelikož jsme se oddělili v okamžiku, kdy na nás dopadly první sluneční paprsky, zbývalo na fotografování ještě asi půldruhé minuty.

Kultura prstencových plísní (zvětšeno) normálního růstu vlevo, vpravo místní změna rytmu této kulturyPři dokončování experimentu nás zachytila družice ATS, takže opětovné přibližování a spojení bylo možno sledovat přímým přenosem. Velkou radost jsem 7. toho zrovna neměl. Pilotovat loď se Sluncem za zády a se stále rostoucím podílem světla odraženého ze Země bylo nesmírně náročné. V prozářeném okuláru nebylo nitkový křiž COASu skoro vůbec vidět a mně nezbývalo nic jiného, než zatnout zuby a letět podle přístrojů. Přitom na mne Hobko z Houstonu nestále dorážel:

“Jak vám to jde, mládenci?"

Stafford mi ušetřil odpověď:

,,Deke má potíže s COASem jako před časem já."

“Nitkový kříž je úplně fuč," dodal jsem.

“Vzdálenost třicet metrů," hlásil Stafford rusky pro Sojuz.

“Jen opatrně," napomínali Rusově, “slyšíte nás?"

“Brzdi, pomalu," varoval mne velitel vzápětí. Ke všemu ještě otravovalo středisko:

“Obraz je výborný, ale . . . nemohli byste trochu hnout kamerou? Bylo by to ještě lepší."

Blbec zatracenej. Teď se akorát máme čas starat se o kameru. “Drž chvíli zobák, Bo," odbyl jsem ho. “Každým okamžikem . . ."

“Kontakt," vykřikl Stafford.

Ano, měli jsme kontakt.

Náraz při dotyku šel ze strany a s osami posunutými o 30 cm, ale spojovací systém to vydržel a zámky zaklaply.

Nicméně jsme se v prvním okamžiku mohutně rozkývali. Umělý horizont se zbláznil a já už myslel, že se rozjustovala inerciální plošina.

Nakonec dopadlo všechno dobře. Když amortizátory utlumily kývání, ozval se Leonov: “Apollo, zde Sojuz. Zahajujeme zatahování."

Tentokrát to totiž byla sovětská loď, která měla vysunutý stykovací kruh.

“Velmi dobře," odpověděl rusky Stafford.

Také tato operace proběhla bez chyby a v 96.21 GET byly obě lodi Sojuz i Apollo podruhé pevně spojeny.

“Bylo to nádherné," liboval si spojař z Houstonu. Něco jsem zavrčel, ale odpovídat se mi nechtělo. Mně se celý manévr zrovna nádherným nezdál. Spíše jsem se divil, že ten náraz vydržel spojovací mechanismus. Bo byl prostě nenapravitelný optimista.

XV.

Nám začal pátý pracovní den zhruba ve tři čtvrti na deset ráno moskevského času. Pět a čtvrt hodiny, zbývajících do prvního oddělení, uběhlo jako voda, takže nás Staffordovo upozornění na změnu polohy zastihlo ještě u biologických experimentů v orbitální sekci. Naštěstí jsme pětadvacet minut předtím začali zvyšovat tlak na 107 kPa (800 Torr), nutných pro autonomní let. Hodili jsme na sebe urychleně skafandry a přešli do návratové kabiny.

Do slunečních paprsků už vylétlo naše soulodí přesně nasměrované. Apollo, které za pár okamžiků mělo sehrát úlohu jakési kruhové clony, mířilo na Slunce tryskou korekčního motoru a svým tělem zastiňovalo celý trup Sojuzu. Byli jsme právě nad jižním cípem Jižní Ameriky.

Pětasedmdesát sekund nato, v 15.03 moskevského času, tj. 95.43.00 GET, Stafford uvolnil hlavní zámky amerického spojovacího mechanismu. Čtyři tlačné pružiny — dvě a dvě na každé přírubě — silou tří set kilogramů odstrčily jednu loď od druhé. Nebyl to příliš velký impuls, Apollo a Sojuz se jen neochotně setrvačností vzdalovaly od sebe. Nicméně třicet sekund volného letu je vzdálilo natolik, že Slayton - připravený pilotovat druhé spojení a tudíž sedící za řízením - mohl podle plánu zvýšit krátkodobým zapnutím motorků RCS rychlost vzdalování na 1 m/s.

Obraz, naskytnuvší se nám po vzdálení Apolla na matnici optického navigačního přístroje, byl úchvatný. Americká loď zakrývala sluneční disk a kolem ní na pozadí kosmické temnoty zářila gigantická cípatá korona.

“Podařilo se nám to, podařilo. Valeriji, honem zapni kameru," trochu zbytečně pobízím svého druha a sám bdím nad tím, aby naše loď udržovala neměnnou polohu. Zatím co automatická kamera, namontovaná u průzoru krytu průlezu číslo 4, exponovala jedno políčko filmu za druhým, přibližoval se dole pod námi terminátor. Jakmile budeme za ním, experiment skončí.

Úplný úspěch experimentu s absorpcí UV-záření přineslo až použiti koutových odrážečů na zádi SojuzuTeprve čtyři minuty uběhly od okamžiku, kdy se nás dotkl první sluneční paprsek. Na Zemi se kvapem rozednívalo. Hotovo. Dál pokračovat už nemá smysl. Valerij vypnul kameru a zapnul přestavování prstence spojovacího uzlu do aktivní polohy. Neměli jsme ani chvilku volnou, abychom si vyměnili dojmy z jedinečného úkazu a už před námi bylo druhé spojení.

Apollo, až dosud vyčkávající ve vzdálenosti nějakých dvou set metrů, se dalo opět do pohybu. Soustředil jsem svou pozornost na matnici, opatřenou stupnicí a mřížkou, podle níž jsem mohl do určité míry kontrolovat průběh manévru. Nějak se mi to nezdálo, avšak přesně jsem polohu Apolla určit nemohl, protože optika přístroje nebyla uložena v podélné ose lodě. A i kdyby, mohl jsem jen varovat Dekeho, nic víc. Zůstávali jsme nadále pasivní lodí, třebaže náš spojovací mechanismus byl v aktivní poloze.

Patnáctitunový kolos Apolla se rychle sunul blíž a blíž. Už byl podle Staffordova hlášení vzdálen třicet metrů. Trochu mne zamrazilo v zádech, když jsem uvědomil, jaké následky by mohl mít jeho prudký úder do naší šestitunové lodičky. Valerij asi myslel na totéž, protože jsme takřka jednohlasně napomenuli Dekeho: “Jen opatrně."

Apollo na matnici rychle narůstalo.

K zachycení došlo v 15.33.40 moskevského času nad Středozemním mořem. Na Zemi, na televizních obrazovkách, to vypadalo - jak mi říkali přátelé - dost ošklivě.

Po doteku a uzavření záchytných zámků se vinou nepřesného vyrovnání obě lodi divoce rozkývaly. Rotační pohyb kolem podélné osy, vymezený vůlí spojovacích mechanismů a amortizátorů, dosahoval tří stupňů za sekundu. Pružiny tlumičů sice po čtyřiceti sekundách pohyb utlumily, ale jak ukázaly následující okamžiky, jakási nepřesnost v natočení lodí zůstala.

“Apollo, zde Sojuz. Zahajujeme zatahovaní," ohlásil jsem a současně Valerij překlopil příslušný přepínač. První minuta, druha, třetí . . . Monotónní zvuk chodu dvou elektromotorů a jejich ozubených převodů se přenášel kostrou lodě až k nám. Všechno probíhalo normálně.

Mezi přírubami spojovacích mechanismů zbývalo nějakých třicet až čtyřicet milimetrů, když tu se lodě s neztenčenou silou znovu divoce roztančily sem a tam, jako by chtěly překroutit ten zatím nepevný spoj, omezující je ve svobodném pohybu. Vysvětlovali jsme si to s Valerijem tak, že k tomuto druhému kmitání došlo v momentě, kdy vodicí kolíky (po jednom na každé přírubě) sklouzly do kuželovitých náběhů, jimiž měly být zavedeny do příslušných lůžek. Tentokrát se kmity utlumily velmi rychle, avšak spojení jsme dokončili v 15.40.41 moskevského času s třicetistupňovým neplánovaným náklonem.

Podle Vladimíra Syromjatnikova, šéfa skupiny, která náš spojovací uzel konstruovala, pracoval mechanismus v extrémních podmínkách a nebýt dostatečné zálohy na pohlcení energie nárazu, rozlámal by se.

To už jsme se dostali do zóny našich sledovacích stanic a Valerij mohl CUPu podat hlášení o manévru: “Sojuz dva. Naše lodě se zachytily a stykové plochy na sebe dosedly. Čekáme, až se uzavřou zámky. Jsme ve fázi uzavírání zámků. Svítí nápis STYKOVÉ PLOCHY SPOJENY. Experiment s umělým zatměním skončil, vše je v pořádku."

Vzápětí nato přešel do angličtiny a ohlásil Apollu: “Apollo, zde je Sojuz. Těsnění je stlačeno, APDS fáze je skončena."

Deke něco odpovídal, ale co, nebylo rozumět. Jako na potvoru se nám do našich rozhovorů zase pletla ta zabezpečovací služba. To už mne naštvalo a tak dokud jsem byl v ráži, zavolal jsem středisko: “Všechno je normální, nyní prověřujeme hermetičnost spoje. Tlak zůstal na stejné hodnotě po dobu tří minut. Ale již třetí den nás otravuje nějaká stanice. Jakmile letíme nad územím Sovětského svazu, začínáme sbírat předpovědi počasí z nějakého letiště. Prolíná to vším."

“Už se toho zbavíte," odpověděl mi spojař.

“Ano?" zeptal jsem se nevěřícně. “Právě při klíčové fázi spojení a odpojení to začalo vysílat."

,,Na kterém přijímači slyšíte vysílání letištních signálů?"

“My máme VHF, nic jiného," říkám, když tu se letištní služba opět ozvala. ,,Á, právě nyní . . . Teplota je 27 °C, vlhkost 43," opakoval jsem do mikrofonu co jsem slyšel. To ho asi uzemnilo, takže se už dál nevyptával.

Podle plánu jsme pak měli takřka hodinovou pauzu na oběd, a tak jsme se přesunuli do orbitální sekce, abychom si před poslední operací dnešního dne - závěrečným odpojením - odpočinuli.

Instrukce pro konečné odpojení nám přišla v 18.23 moskevského času, tzn. v 99.03 GET. To už jsme znovu seděli v návratové kabině, za uzavřeným průlezem číslo 5. Fáze oddělení vypadala podle této instrukce navlas stejně jako odpoledne. Jen uvolňování zámků našeho mechanismu v 18.26 moskevského času proběhlo pro změnu nad severním pobřežím Jižní Ameriky. Lodě chvíli letěly ve formaci a jejich rozestup se jen pozvolna zvětšoval. Nad Afrikou jsem krátkým zážehem motorků stabilizačního systému náš Sojuz poněkud vzdálil od Apolla.

XVI.

Leonov s Kubasovem v orbitální sekci SojuzuOdpojení obou lodí ovšem neznamenalo konec společné části letu. Naopak. Teprve nyní bylo možné provést zajímavý experiment MA 059, tj. stanovení obsahu atomárního kyslíku a dusíku měřením absorpce UV-záření ve výši naší dráhy, tj. 225 km nad Zemí.

Až dosud se pokoušely měřit koncentraci těchto částic hmotové spektrografy umístěné na družicích. U nich ovšem bylo nutno předpokládat vlastní atmosféru, a ta činila naměřené hodnoty problematickými.

Samozřejmě, že takovou atmosféru mělo v daleko větší míře i Apollo nebo Sojuz, ovšem její vliv měl být vyeliminován sledováním absorpce z různé vzdálenosti od lodi, přesně ze 150 m, z 500 m a konečně z 1000 m. Rozdíly v naměřených hodnotách umožňovaly vyloučit vliv atmosféry v nejbližším okolí.

Pokus měl být uspořádán tak, že Apollo bude registrovat absorpce paprsku UV-světla vysílaného z lodi a odraženého od koutových odrážečů jimiž byl vybaven Sojuz. Podmínkou úspěšného provedení byla kontrola vzájemné vzdálenosti, ale hlavní potíž spočívala v přesném zaměření svazků paprsku na koutové odrážeče. Aby měřicí přístroje dostaly slušný signál, musela být stabilita zaměření při vzdálenosti 150 metrů lepší než jeden stupeň, zatímco ze vzdálenosti jednoho kilometru tahle hodnota činila už jen několik úhlových minut.

Na udržení přesné vzdálenosti a zaměření současně nebylo Apollo původně zařízeno, takže chlapci ze skupiny letové dynamiky se myslím důkladně zapotili, než vypracovali dodatečné programy pro palubní počítač.

Hodně při tom záleželo i na pilotovi, protože počítač, který měl zvládnout manévrování, neustále požadoval přechod z jednoho modu na druhý, což pokaždé vyžadovalo ruční zásah do řízení.

Pilotování tohoto choulostivého manévru připadlo podle plánu na mě a měl jsem se tedy na co těšit. Ze začátku to docela šlo. V 99.06.15 GET “vycouvalo" Apollo zádí dopředu a ve vzdálenosti 18 m od Sojuzu opačným impulsem vyrovnalo rychlost se sovětskou lodí.

Na řadě byl pokyn počítači, aby udržoval loď nastabilizovanou ve směru lokální horizontály. Na tento krok jsem však úplně zapomněl a začal místo toho vyklepávat ve dvouvteřinových intervalech šest pulsů ve směru - Y, abych rozjel Apollo nad rovinu dosavadní dráhy.

Hned po prvním pulsu však loď přešla do mírné rotace. Naštěstí jsem neztratil duchapřítomnost a jediným vyklepnutím pulsu opačného znaménka rotační pohyb zarazil, vyrovnal rychlost pro let ve formaci a podle procedury stiskl knoflík AUTO.

Apollo se po vyklepání šesti pulsů rozjelo, tentokrát už bez rotace. Teď honem přepnout na ruční stabilizaci a s rukama na řízení udržovat loď tak, aby průsečík COASu mířil na střed Sojuzu.

Stihl jsem to tak tak právě v okamžiku, kdy obě lodi vlétaly do stínu Země.

Stafford volal rusky do mikrofonu:

“Zapněte maják a poziční světla!"

Sojuz se proměnil ve vánoční stromeček a já se držel jeho nitkového kříže jako klíště.

Triedrem bylo možno pozorovat jak se na Sojuzu odklopily kryty odrážeče. Přehodil jsem řízení zpět na automatické držení polohy a třemi pulsy snížil rychlost vzlétnutí nad osu dráhy.

Jakmile jsem pak znovu zachytil maják na sovětské lodi, bylo možno předat řízení opět počítači a zahájit vlastní pokus.

“Sojuz, zde Apollo," volal Stafford. “Vypněte maják a světla, aby nerušila měření, slyšíte mě?"

Odpověď však nepřicházela a světla svítila nerušeně dále. Stafford opakoval výzvu znovu, ale opět bezúspěšně.

“Halo, Houstone," řekl dopáleně Brand.

“Volali jste?," ozval se spojař ze střediska.

“Jo," řekl Stafford a Vance se připojil:

Po druhém odpojení začalo Apollo oblétávat a fotografovat Sojuz“Nemohli byste zavolat Moskvu, aby jim řekla, že mají zhasnout? My jsme od nich pár metrů, ale oni nás zřejmě neslyší."

“Pokusíme se," zněla odpověď, ale Stafford už netrpělivě znovu volal Sojuz.

“Já myslím, že už jsem je vypnul," ozval se konečně překvapený Leonov.

“Vypněte prosím světla," opakoval výzvu Stafford.

“O. K., jsou vypnuta."

“A taky maják, prosím."

Nic. Maják svítil dál jakoby nic.

“Maják a orientační světla!"

“Vy jste volali naši loď?," ozval se Leonov.

“No ovšem," řekl Stafford rusky. Cizí řeč měla konec konců své výhody. Uvažoval jsem o tom, jak by se Stafford za těchto okolností vyjádřil anglicky.

Světla na Sojuzu konečně zhasla a vědci ze Země si začali pochvalovat naměřená data.

“To doufám, sakra," ulevil si Stafford. “Však to dalo práce, než jsme jim vtloukli do hlavy, že mají zhasnout."

Nebyla to však vina Leonova či Kubasova. Prostě nás neslyšeli. Důvodem byly snad špatné anténní charakteristiky, které ztěžovaly spojení na VHF na krátkou vzdálenost. Zdůrazňuji však, že tenhle názor je jen a jen mým soukromým míněním.

Apollo teď opisovalo oblouk kolem Sojuzu, jenž se současně natáčel tak, aby jeho odrážeče co možno mířily na nás. Klapalo to, ale na Zemi nakonec přece jenom vznikl poplach. Naměřená data ukázala, že na odrazu UV-paprsků se nežádoucím způsobem podílí jedno z okének sovětské kosmické lodi. Vědci rozhodli, abychom v další fázi pokusu použili záložních odrážečů, umístěných na zádi Sojuzu.

S touto nouzovou procedurou se v plánu počítalo, šlo však o to, aby Leonov a Kubasov dostali včas pokyn, aby jí použili. Času nebylo nazbyt, a ještě ke všemu musela k předání posloužit americká spojovací síť.

Tyto komplikace se však podařilo šťastné zvládnout ještě na denní straně oběhu a při měření na vzdálenost 500 metrů už vědci neskrblili chválou. Potřebný manévr byl v podstatě stejný a také já jsem hned zkraje udělal stejný kotrmelec s řízením a rozjížděl se nadvakrát. Celkem to nevadilo, až na to, že spotřeba paliva pro manévrovací motorky vzrostla proti plánu asi na trojnásobek, takže jsme nakonec na pokyn ze střediska přepojili z centrální nádrže na rezervy u kvadrantů. Přitom byl ovšem stav paliva stále ještě asi 200 kg nad kritickou zálohou, takže jsem chválu střediska za výkon při obtížném manévrování mohl přijmout bez výčitek svědomí. Ale to jsem opět trochu předběhl.

Po druhé sérii měření následoval separační manévr. Vzdalovali jsme se vzhůru od Sojuzu a sovětská kosmická loď se pomalu zmenšovala. Ve vzdálenosti 1000 metrů proběhla třetí část pokusu. O vzdálenost se tentokrát staral radarový dálkoměr a se zaměřováním v COASu byly takové potíže, že Stafford požádal Rusy, aby pro tentokrát nechali světla zapojena bez ohledu na rušení. Zajímavé je, že spojení klapalo tím lépe, čím byly lodě od sebe dále.

Pokus skončil ve 103.15 GET a po nějaké době jsme Sojuz ztratili z dohledu. Při všech komplikacích s měřením absorpce jsme se s nimi ani kloudně nerozloučili. Nevadí. Stejně se s nimi za pár týdnů setkáme znovu při naší cestě do Sovětského svazu.

XVII.

Záhy po oddělení nám Apollo zmizelo z dohledu, přesněji řečeno ani okénky, ani na matnici vidět nebylo. Spatřili jsme jej až když naše loď vlétla nad neosvětlenou stranu zeměkoule. Bylo ještě zalito světlem a motorky jeho systému RCS vypouštěly do okolí ostré praménky plynů až do vzdálenosti nějakých patnácti poloměrů lodě. V kosmickém vakuu a chladu se plyn už kousek za tryskami měnil v proud bílých vloček. Jeden takový potok plynů se rozrážel o antény Apolla do všech stran a tak to před našimi okénky vypadalo jako při pořádné pozemské metelici.

Ještě tři oběhy poletovalo Apollo v naší blízkosti při plnění posledního a jak vylíčil Deke patřičně ztíženého společného experimentu. Hned bylo po levé, hned po pravé straně, nebo za námi. Teprve po separačním manévru ve 21.36 moskevského času přešlo na výší dráhu a definitivně se nám ztratilo z očí i z doslechu.

Slayton a Leonov při jedné z návštěvTím také skončila ta zajímavější část našeho letu. Do přistání ale zbývalo něco přes půldruhého dne. V neděli, předposlední den našeho letu, jsme měli na programu několik jednostranných experimentů, úklid, balení věcí určených k návratu a prověrku hlavni pohonné jednotky. Byla to běžná činnost bez vzrušeni a nadměrně honičky, takže se o ní nebudu zmiňovat podrobněji. Přeskočím rovnou na pondělní návrat, i když ani při něm nedošlo bohudík k žádným odchylkám od letového plánu.

Návratová operace pro nás začala 21 července v 11.40 moskevského času, kdy jsem ručním řízením počal přetáčet loď do polohy potřebné pro bržděni, tzn. tryskami korekčních motorů dopředu.

Když jsem ji pár minut před koncem pětadevadesátého oběhu správně orientoval ve všech třech osách, zapnul jsem automatiku pro udržování stabilizace a orientace a chvíli na to i program automatického řízení sestupu. Od toho okamžiku jsem vlastně neměl co dělat. Hlídal jsem si jen stopky a sled jednotlivých úkonů, abych v případě selhání automatiky mohl okamžitě zasáhnout. Valerij na tom byl podobně - i on pouze kontroloval údaje systému za něž zodpovídal. Do přistání nám zbýval necelý jeden oběh.

Vlétli jsme do stínu, pak z něj vylétli a naše loď se hnala napříč Atlantikem k pobřeží Afriky. Poblíž ostrova Ascension se za našimi zády rozhořel korekční motor. Palubní hodiny ukazovaly v tomto okamžiku 13.10.35. Chod motoru byl ustálený, stabilita lodě se po jeho zážehu nezměnila. Po dosažení plánovaně změny rychlosti se ve 13.13.38 uzavřely ventily přívodu paliva a motor zmlkl. Automatika pracovala naprosto spolehlivě.

Po desetiminutové přestávce přišel ve 13.22.26 impuls k iniciaci malých náloží trhaviny, které ve výšce 153,8 kilometrů nad Afrikou rozdělily loď na tři samostatné celky. Osud dvou z nich tím byl zpečetěn - shoří v atmosféře. Jen naší návratové kabině průlet hustými vrstvami atmosféry neublíží.

Ve 13.26.48 se nám na přístrojové desce rozsvítil nápis ATMOSFÉRA. K zemskému povrchu zbývalo něco málo přes 100 kilometrů, od místa přistání jsme byli vzdáleni kolem 4000 kilometrů. Kabinu zahalily plameny a oblak ionizované plazmy na několik minut přerušil rádiové spojení.

Přelétli jsme cíp Kaspického moře, město Gurjev a od městečka Arkalyk, poblíž něhož jsme měli přistát, nás dělilo 970 kilometrů. Odstřelení padákového krytu, vyhození výtažného, brzdicího a hlavního podáku, jakož i odhození tepelného štítu se už událo takřka nad cílem. Znovu jsme navázali rádiové spojení a jeden z vrtulníků záchranné a pátrací skupiny začal přenášet obraz naší sestupující lodě. Výška nad zemí 2000 metrů, rychlost klesání 7-8 metrů za sekundu.

Poslední dva metry. Zahřměly motory měkkého přistání, kabina se otřásla nárazem o pevnou zemi a převrátila se na bok. Bylo 13.50.54 moskevského času. Kousek od nás dosedl první, druhý, třetí vrtulník.

První jsem měl podle instrukcí pro opouštěni kabiny vystoupit já, ale vzhledem k nešikovnému natočení kabiny bylo výhodnější, aby první vylezl Valerij. Když jsem se vysoukal i já, byla kolem už spousta kameramanů a novinářů. Jeden z nich mi podle zavedeného zvyku podal kousek křídy, abych něco napsal na opálenou návratovou kabinu. Bez rozmýšlení jsem napsal jediné slovo díky.

 

XVIII.

Když společná fáze letu definitivně skončila, přihlásila se ke slovu znovu únava. Do konce dne na nás čekala naštěstí už jen kosmická domácnost: po jídle jsme vyměnili kanystry s LiOH, trochu poklidili, mrkli pro jistotu na přístroje a zalezli na kutě.

Druhý den po odděleni přišly na řadu přístroje v SIM-bay, sice už pár dnů aktivované, ale dosud čekající na použití. Byla tu aparatura na detekci záření hélia v ultrafialovém světle, zařízení k mapováni oblohy v oboru extrémně krátkého UV-záření a přístroj, či spíše dalekohled, umožňující sledování zdrojů paprsků X. Ten právě nám dal zatraceně zabrat. V komůrce jeho detektorů se mělo plynule měnit napětí a tím i spektrum X-záření. Jenže co čert nechtěl: někde ve vedení se probíjela izolace a přístroj po pár minutách funkce měřil hausnumera. Mořili jsme se s ním skoro celý den - samozřejmě vždycky jen v době vyhrazené pro měření X-záření - tedy pokud si dobře pamatuji asi na pěti obletech. Nakonec nám spojař vzkázal, abychom se na to vybodli, že oni dole už něco vyspekulují.

Přišlo nám to docela vhod, protože jsme měli dost jiné práce. Pec v přechodové komoře jela na plné obrátky. Několikeré zapojení a vypojení ventilů pomohlo héliovému chlazení, takže jsem mohl tavit jeden vzorek po druhém, od různých kovových slitin až po eutektika halidů alkalických kovů.

Nejvíce jsme si však cenili experimentu nazvaného “Pozorování Země": Člověk se při pohledu dolů mohl kochat krásou své rodné planety a přitom spojoval příjemné s užitečným. Základní modrozelený odstín byl zpestřen oslnivě bílými mraky nad Novým Zélandem, přičemž tento trojlístek chladných barev byl vhodně doplňován načervenalými plochami australských pouští v blízkém sousedství.

Sestup návratové kabiny Sojuzu 19Nabažilo-li se oko barevných skvrn, mohl si pozorovatel odpočinout při sledování tvarové pestrosti nad oblastí amerického středozápadu, nebo se zaměřit na svítící nitky říčních ramen proplétající se džunglemi v povodí Amazonky.

Ostrým kontrastem působily skalnaté srázy a zasněžené vrcholky švýcarských Alp proti obrovským mírně zvlněným plochám modrých oceánů. Člověk bezděčné cítil vůni slané vody, do níž by se s rozkoší pohroužil. Tento dojem trval však jen tak dlouho, dokud jsem si nepovšiml ohavné olejové skvrny o rozloze několika čtverečních mil, táhnoucí se podél jižního cípu Floridy. Málo platné. Každý z nás by se měl dívat na věci se shora, aby pochopil krásu a rozmanitost své Země a naučil se jí vážit.

Přemýšlel jsem o tom, když jsme uléhali s pocitem dobře vykonané práce. Ráno nás probudili o něco dříve, aby nám sdělili, že naši sovětští kolegové šťastně přistáli se Sojuzem tam dole u nich v Kazachstánu.

Možná, že tato dobrá zpráva by byla mohla nějakou chvíli počkat, ale odborníci na Zemi byli asi zvědaví jak nám půjde měřeni s X-teleskopem. Včerejší výsledky byly v důsledku probíjeni k ničemu, avšak zkoušky prokázaly, že izolace vydrží vždy asi dvě minuty, než-li se probije. Měřili jsme tedy tak, že dalekohled byl pod proudem právě jen na ty dvě minuty, pak tři minuty vypnut a znovu na dvě minuty zapojen. Dvě-tři-dvě-tři-dvě, zapnout, vypnout, zapnout, stále stejné do kola a do zblbnutí. Šlo to, ale velkou radost jsme z takové práce mít nemohli.

Zato výsledky z EUV, měření při extrémně krátkých vlnových délkách, vzbudilo na Zemi bouři nadšení. I když si zpracování našich dat vyžádá ještě hodně práce, přece jen se zdá, že jsme objevili neznámý intenzívní zdroj krátkovlného záření, jenž snad poukazuje na hvězdu s povrchovou teplotou desítek tisíc stupňů, která však ve viditelné oblasti spektra musí být jen docela malou hvězdičkou.

Druhý den po oddělení probíhaly také dříve rozjeté pokusy, třeba s plísněmi a s elektroforézou. Její americká varianta z MSFC dala hodně hlídání, protože z naprasklé hadičky unikaly krůpěje pufru, rozletovaly se v podobě drobných kuliček po okolí i po přístroji a já měl co utírat, aby se vlhkost nedostala do elektrické části. Nakonec jsem byl rád, když jsem toho mohl nechat a jít si lehnout.

Po ránu třetího dne nás ke vší práci postihla navíc tiskovka, takže jsem z celého srdce sympatizoval se Staffordem. když odpovídal na otázku o nejobtížnější chvíli letu.

,,Což o to," řekl Tom, “takových chvil tady bylo víc. A hodně napnutých. Když máme na starosti tady to Apollo i s vědeckými experimenty v něm, a vy si ještě vzpomenete, že z něho máme udělat navíc televizní studio, tak už je to hodně napnuté. Mezi všemi těmi porůznu nataženými kabely si tak člověk připadá jak v chřestýším hnízdě."

Jakmile jsme měli tiskovku z krku nastalo velké stěhování: vzorky z pece a upotřebitelné materiály putovaly z přestupové části do velitelské kabiny a odtud jsme zase vyhazovali do přechodové části veškeré zbytečnosti včetně prázdných kanystrů a jiných odpadků.

Nakonec jsme utěsnili oba průlezy mezi Apollem a přechodovou částí, vypustili vzduch ze spojovacího tunýlku č. 1 a sledovali, zdali v něm znovu nestoupá tlak. Byla to tedy prověrka hermetičnosti uzávěru u Apolla, po niž mělo následovat odhození přechodové části.

Na tuto operaci a ovšem i na předchozí zkoušku jsme se samozřejmě převlékali do skafandrů. Vlastní odhození přechodové části nebyla legrace, třebaže šlo o manévr podobný odhazováni LM u Měsíce při dřívějších expedicích. Na rozdíl od LM však neměla přechodová část vlastní stabilizační motorky a my potřebovali, aby po odhození byla nejen stabilizována, ale natočena k Apollu radarovým převáděčem.

Stabilizace přechodového modulu bylo možno dosáhnout jedině rotací v příslušném směru. Nejprve jsme museli natočit loď tak, abychom letěli podélnou osou kolmo na rovinu dráhy. K roztočení v rovině kolmé na směr letu nám posloužil se zdarem program P-20, jindy používaný při pozorování Země.

Tím to ovšem zdaleka neskončilo. K odhození muselo dojít v okamžiku, kdy podélná osa byla ve vodorovné poloze vzhledem k povrchu Země.

Člověk musel pečlivě sledovat umělý horizont a v okamžiku, kdy na něm naskočila nula, spustit stopky. Po jedné otočce - tj. po 72 sekundách -došlo konečně na odhození přechodové části, kterou jsme odpálili přehozením dvou vypínačů pyrotechniky.

Manévr však tím neskončil, protože Země si přála, aby vzdalování odhozené části bylo dokumentováno na 16mm filmu. Na televizi nebylo ani pomyšleni především proto, že při neustálé rotaci měnily polohu i antény kosmické lodě a spojení prakticky neexistovalo.

Měl-li se podařit alespoň dokumentární snímek, musel člověk hezky rychle převzít řízení ručně,stabilizovat zbylou část lodě a ještě se zaměřit na vzdalující se kus.

Tenhle poslední úsek manévru se nepovedl tak docela, zachytit přechodovou část se podařilo až 15 sekund po odhození, ale dělali jsme prostě co jsme mohli.

A. Leonov u návratové kabiny Sojuzu 19Zbývá ještě vysvětlit nač se vlastně odhazovala přechodová část tak brzy, když do konce letu chyběl ještě celý jeden den.

Oddělená část nám však nyní měla posloužit k vyhledávaní gravitačních anomálií v zemském tíhovém poli, podobně jako to činily před časem sondy Lunar Orbiter, které tyto nepravidelnosti mascony - objevily při obletech Měsíce.

Zjištění masconů Země by mělo význam při vyhledávání užitkových nerostů i z hlediska výpočtu drah kosmických sond či družic.

Dosud byly sledovány gravimetricky, nebo pomocí družic s nízkou drahou. V tomto případě však poruchy pohybu družice spadají převážně na vrub jemných variací horních vrstev atmosféry, v nichž se nepravidelnosti gravitačního pole zcela schovají.

V našem případě však bylo možno měřit diferenciálně, pomocí dvou těles vzdálených od sebe jen nepatrně a pohybujících se prakticky po stejné dráze.

Takové uspořádáni vyeliminovalo vliv atmosféry a odchylky ve vzdálenosti a rychlosti obou těles spadaly pouze na vrub změn v gravitačním poli.

Bylo tedy na nás, abychom příslušná měření provedli. Přibližně půl hodiny po oddělení jsme zvýšili rychlost o 30 stop za sekundu a dostali se tím na dráhu s vyšším apogeem. Po čtyřech hodinách, při průletu perigeem, jsme se přesně opačným manévrem vrátili na původní dráhu. Byli jsme nyní asi 300 km za odhozenou částí lodi, protože ta nás na nižší dráze za tu dobu předběhla.

Radarový dálkoměr byl už mezi oběma manévry nažhaven, takže po návratu na základní dráhu mohlo započít vlastní měřeni vzdálenosti a rychlosti. Střídalo se ovšem pravidelně s ostatními experimenty, protože náš čas se už chýlil ke konci a bylo třeba ho využít všestranně.

Když jsme konečně všeho nechali, očekávalo nás příští den už jen jediné: přistání.

XIX.

“Dobré jitro, džentlmeni! Zábava končí a je čas se zvednout a jít domů!"

Vyhrabal jsem se ze spacího pytle a zívl. Zatracený Bob Crippen.

“Ty ale umíš člověka probudit, Bobe," zavrčel jsem.

“To teda jo. Ale abys neřekl, odteďka máš právě 37 minut na probuzení. Dáme se do toho až přes Orroral. Tak se zatím najezte!"

Při snídani nám jako obvykle přečetli nejnovější zprávy. Dozvěděl jsem se z nich, že náš starej, tedy Chris Kraft řekl novinářům, že se mnou počítá nejen při horizontálních zkušebních letech raketoplánu v roce 1977, ale i pro lety na oběžnou dráhu v sedmdesátém devátém. Dostane-li člověk takovouhle hlášku právě když končí s Apollem, dovede mu to pořádně zvednout náladu.

Podle stejného pramene se prý Stafford dosud nevyjádřil, zůstane-li věren NASA, anebo zdali se vrhne na politiku.

“Tak teda tohle poslední určitě nepadá v úvahu," skočil Stafford Crippenovi do řeči, když přehled zpráv z tiskovky došel až sem, “zapiš si za uši, že mě to ani nenapadne!"

Crippen přešel jeho výbuch bez povšimnutí. “Sovětští kosmonauti jsou naprosto v pořádku," četl dále ze zpráv. “A mám vám vyřídit, že počasí v přistávací oblasti ujde. Roztrhané mraky, slabý severovýchodní vítr a vlny vysoké čtyři stopy. Tak to vás čeká."

Nejdříve nás ovšem čekaly všechny možné procedury. Nastavili jsme palubní hodiny opět na PET - na 93.30, pečlivě najustovali IMU a převzali čísla týkající se brzdicího manévru: zážeh hlavního motoru vyšel chlapcům od letové dynamiky na pěkně kulaté číslo, 100.00.00 PET.

Když tohle bylo hotovo, ofotografovali jsme ještě naposledy naše milé plísně a pak už začala desaktivace přístrojů v SIM-bay. Tím jsme měli s krku vše před vlastní přistávací procedurou.

Teď přišla na řadu prověrka pyrotechnických systémů a prověrka klimatizace.

Tady záleželo hlavně na řádném naplnění přepadové nádrže na plynný kyslík ve velitelské sekci, abychom během sestupu měli co dýchat. Také jsme ohřáli motorky RCS a pro jistotu seřídili i záložní orientační systém.

Stafford, Slayton a Brand při slavnostním ceremoniálu na palubě lodi "New Orleans"Všechno šlo neobyčejně hladce. Pět minut před zážehem byla už loď naorientována motorem proti směru letu, se sklonem 37 ° nad místním obzorem a my jsme na stopkách sledovali poslední sekundy letu po dráze.

Nad Indickým oceánem zabouřil motor SPS na 7 sekund a sestup započal. Trvalo však ještě 20 minut a 14 sekund než Apollo — vlastně už jen velitelská sekce — dosáhla pomyslné hranice atmosféry ve výši 400 000 stop. Houstnoucí vzduch vířil kolem nás nadzvukovou rychlostí a působil takový randál, že i zkušený Stafford nad tím kroutil hlavou, a podotkl, že něco takového nezažil ani při návratu od Měsíce.

Seděl jsem v křesle úplně vpravo, abych viděl na indikátory elektrických klimatizačních systémů, které jsem měl pod dozorem a držel jsem prst na spoušti filmové kamery připravené ke snímání záběru.

“Tome, dáš mi hlášku, až budeme na 30.000 stopách," obrátil jsem se na velitele, který trůnil na prostředním křesle s “modlitební knížkou" v ruce, aby z ní předčítal povely během přistání. Vance, pilot, čekal vlevo od něj na příslušné pokyny. Byl to on, který mi odpověděl:

“To víš, že jeden z nás ti to řekne, abys nezapomněl. Teď jsme ještě 50.000 stop nad Pacifikem."

“Ale ručička výškoměru se už pohnula," řekl po chvilce Stafford.

Výškoměr byl konstruován na barometrickém principu a reagoval tedy na vzrůstající tlak. Hlídali jsme ho pečlivě, protože ve 30 000 stopách měl velitel přečíst z knížky proceduru pro automatický sestup: ELS - logiku zapnout, ELS přehodit na automatiku. Nato měl Vance Brand přehodit dva vypínače a rozeběhnout tím přistávací sekvenci.

Vteřiny ubíhaly.

“Štouchni do mě, až tam hodíš ELS - auto," prosil jsem Stafforda. Měl jsem strach, abych nepropásl ani sekundu z drahocenných chvil a snad právě to byla chyba. Strhl jsem bezděčně pozornost kamarádů na filmovačku.

“Pozor, už." volal Tom. “Třicet tisíc . . . dvacet sedm . . . spusť kameru!"

“Už běží," řekl jsem spokojeně.

Ano. Kamera běžela, ale na vypínače přistávací automatiky jsme úplně zapomněli. Na oba.

,.Sakra, kde jsou stabilizační padáčky," řekl Brand po pár vteřinách. “Čekám na ně, a ono stále nic,"

“Opravdu je nevidíš?" zeptal se Stafford.

To už jsme byli ve výši 24 000 stop.

“Ne," řekl jsem.

“Já taky ne," přidal se Vance.

“Vance, zmáčkni ruční vyhození padáků," nařídil velitel.

Brand stiskl příslušný knoflík a o tři sekundy později jsem zahlédl jak odletěl kryt padákového prostoru, vymrštěný pyrotechnikou.

“Tady konečně jsou," vykřikl Stafford.

Škublo to s námi a kosmická loď se začala mocně kymácet. To nebylo nic divného, protože orientace lodi, při sestupu udržovaná motorky RCS, byla odlišná od polohy při zavěšení na padácích.

“To je jízda!" liboval si Brand.

“Ano," řekl Stafford, který se upřeně díval oknem. “Ale proč, k čertu, ještě běží motorky RCS?"

Otázka byla namístě, protože současně se zahájením funkce systémů ELS měly motorky umlknout. Také nebylo pochyb o tom, že by se Stafford snad přehlédl.

Jedna z trysek, ta pro řízení rotace v kladném smyslu, ústila totiž jen asi 90 centimetrů od otvorů, kterým se vyrovnával tlak v kabině během sestupu. Teď současné se vzduchem vnikl k nám do kabiny štiplavý zápach kysličníku dusičitého. Okamžitě jsme se všichni rozkašlali a začali slzet. Nebylo divu. Motorky RCS se snažily vrátit velitelskou sekci do původní polohy, v jaké byla před vypuštěním padáku. Proti aerodynamickým silám jejich úsilí mnoho nezmohlo, třebaže pracovaly téměř neustále naplno, a my jsme dostávali další a další porce zplodin hoření z řečené trysky ventilací rovnou pod nos.

Stafford hned při prvním závanu uzavřel přívody paliva z nádrží, ovšem řídicí systém ještě otevíral ventily a zbytkový tlak v potrubí dále vypuzoval jedovatý plyn ven do ovzduší.

Kašlali jsme ostošest a slzícíma očima se snažili sledovat přístroje.

“Teď si počkáme na hlavní padáky," řekl Stafford. když výškoměr ukazoval 11 000 stop. “ELS - logika . . ."

“Má být na automatice," vpadl jsem mu do řeči.

“K čertu! vždyť není vůbec zapnuta!"

Brand okamžitě přehodil oba vypínače a Stafford současně vymáčkl knoflík ručního uvolnění hlavních padáku.

Nechtěl spoléhat na automatiku, když byla zapojena s takovým zpožděním. Analýza telemetrických dat později ukázala, že jeho zákrok předešel sekvenci ELS jen o šest sekund a že by i bez něj všechno dopadlo dobře.

Dobře . . . Jak se to vezme. Padáky sice vylétly, ale situace uvnitř kabiny byla neutěšená. Všude plno zápachu po NO2 a od dopadu na hladinu nás dělily ještě čtyři minuty. Zapojení automatiky sice umlčelo trysky, ale to už v potrubí asi stejně moc toho zatraceného svinstva nezůstalo.

Konečně přišel náraz na vodu a vzápětí kotrmelec do přistávací polohy č. 2. hlavou dolů.

Brand, který na tom byl z nás nejhůře, při tomhle kolotoči omdlel. Když to Stafford zaregistroval, odpojil se od popruhů a spadl do tunelu pod palubní desku. S námahou se vydrápal zpět po amortizátorech křesel k podlaze kabiny (byli jsme stále ještě překlopeni) a tady vytáhl kyslíkové masky. Podal mi je a společně jsme jednu z nich nasadili omdlelému Brandovi. Naplno spuštěný kyslík nás ohromně osvěžil a po minutě se probral k vědomí i Vance.

Pět minut po přistání se loď vlivem naplněných balónů na špici konečně vrátila do normální polohy. Nyní mohl Stafford spustit ventilační systém a navíc urychlil větrání pootevřením vstupního otvoru. Po takovém energickém zásahu se ovzduší rychle vyčistilo a štiplavý pach kysličníku dusičitého z něho vymizel.

Uvítali jsme to i proto, že až do této chvíle o našich potížích neměl nikdo ani tušení. Vytáhli nás i s Apollem na palubu lodi “New Orleans," kde jsme po tom všem museli přetrpět uvítací ceremoniál.

Teprve když nás vedli do lodní nemocnice na první vyšetření, padla mezi řečí zmínka o tom, že jsme si lokli NO2. Panebože, to byl poprask mezi doktory! Prý je kysličník dusičitý prudce jedovatý a kdesi cosi. Okamžitě nás žejbrovali do Triplerovy vojenské nemocnice na Havajských ostrovech na pozorování. O rychlém návratu do Houstonu jsme nesměli ani pípnout.

Pro mě samotného měly neustálé rengeny a prohlídky ještě jeden důsledek. Na levém dolním laloku plic mi našli nepatrný nádor, se kterým mě o pár týdnů později hnali na operaci.

Zaplaťpánbůh - rakovina to nebyla. Moje nemoc však zavinila malé odložení naší plánované propagační cesty do SSSR.


Fotografie a schéma k článku "Vesmír nás spojuje": (Snímky: APN, Aviation Week, AN SSSR, NASA, Flight)

1) Na titulní straně L+K 20/1975 : Bajkonur 15.července 1975 (Snímek APN) - start Sojuzu 19, znak letu Sojuz - Apollo

2) Transport rakety se Sojuzem 19 začal časně ráno 12. července 1975

3) Sojuz 19 v hale MIKu na bajkonurském kosmodromu

4) Leonov a Kubasov den před startem na kosmodromu

5) V simulátoru se necvičilo jen ovládání životně důležitých systémů Apolla, ale i sestavování pamětních plaket (Leonov a Stafford)

6) Letová kabina Apolla a skafandry patřily k nejčastějším výcvikovým rekvizitám amerických kosmonautů

7) Malý Saturn startoval tradičně opět se stoličky

8) Už po několikáté při letu Apolla se stal zdrojem potíží vodici mechanismus

9) Po dobu letu pracovala v sovětském středisku devítičlenná konzultační skupina NASA, schopná operativně řešit jakékoli problémy

10) V orbitální sekci Sojuzu 19, v prostoru “bufetu", byl uložen komutátor televizního systému (na snímku vlevo)(Kubasov - vlevo a Leonov)

11) Při setkávacím a spojovacím manévru udržoval Sojuz neměnnou polohu

12) CUP před historickým spojením

13) Tunel č. 1 v němž došlo k historickému stisku rukou

14) Průběh prvního spojovacího manévru, jak jej zachytila televizní kamera v Apollu. Nahoře je Sojuz od Apolla vzdálen několik metrů, dole už jsou obě lodě pevně spojeny

15) Symbol mezinárodni spolupráce v kosmu — Leonov (vlevo) a Stafford s vlajkami svých států

16) Velitelé v Sojuzu - vlevo Leonov, vpravo Stafford

17) Vnější části univerzální pícky

18) Začal experiment se slunečním zatměním

19) Kultura prstencových plísní (zvětšeno) normálního růstu vlevo, vpravo místní změna rytmu této kultury

20) Úplný úspěch experimentu s absorpcí UV-záření přineslo až použiti koutových odrážečů na zádi Sojuzu

21) Leonov s Kubasovem v orbitální sekci Sojuzu

22) Po druhém odpojení začalo Apollo oblétávat a fotografovat Sojuz

23) Slayton a Leonov při jedné z návštěv

24) Sestup návratové kabiny Sojuzu 19

25) A. Leonov u návratové kabiny Sojuzu 19

26) Stafford, Slayton a Brand při slavnostním ceremoniálu na palubě lodi "New Orleans"


Přepis textu: M.Filip 6.10.2002

Aktualizováno : 28.10.2002

[ Obsah | Pilotované lety | Sojuz | Apollo | Sojuz 19 (EPAS) | Apollo ASTP | Sojuz - Apollo ]

Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.