Obsah > Aktuality > Zajímavosti z kosmonautiky v roce 2001

Kosmonautické zajímavosti - nepilotované lety (lek)
Všeobecné zajímavosti:
29.10.2001 - Návštěva amerických astronautů českého původu v České republice
15.09.2001 - 3. ročník Setkání příznivců papírových modelů (+ výstava modelů kosmické techniky)
21.03.2001 - Příběh stanice Mir (nová kniha Tomáše Přibyla)
09.03.2001 - Mir překonal všechna očekávání
16.01.2001 - Božská loď úspěšně přistála
16.01.2001 - Stanice Mir shoří 6. března
Návštěva amerických astronautů českého původu v České republice

Předsedkyně AV ČR doc. H. Illnerová vítá astronauty na půdě AV ČR, zprava J. Grygar, E. Cernan, V. RemekNa pozvání Generálního štábu Armády ČR navštívili ve dnech 25. až 29. října 2001 naši republiku dva američtí astronauti, jejichž předci pocházejí z Čech a Slovenska - Eugene CERNAN a John BLAHA. Na půdě Akademie věd ČR je v pátek 26. října uvítala její předsedkyně doc. RNDr. Helena Illnerová, DrSc., i s celým doprovodem, v němž nechyběl ani první československý kosmonaut Vladimír Remek a Oldřich Pelčák.

V sobotu 27. 10. astronauti navštívili Moravu, kde se setkali s veřejností na Hvězdárně a planetáriu Mikuláše Koperníka v Brně.

V neděli 28. 10. dopoledne pořádala Hvězdárna a planetárium hl. m. Prahy ve spolupráci s Astronomickým ústavem Akademie věd ČR a v součinnosti s Českou astronomickou společností veřejnou besedu a autogramiádu v pražském Planetáriu. Zároveň zde ředitelka Hvězdárny a planetária v Českých Budějovicích s pobočkou na Kleti Ing. Jana Tichá slavnostně předala osvědčení o pojmenování planetek, které byly objeveny na Kleti, jmény kosmonautů. Diplom čestného člena České astronomické společnosti Eugenu Cernanovi slavnostně předal dr. Jiří Grygar.

Další plánovaný program v neděli E. Cernanovi a jeho doprovodu zcela změnila odpolední havárie armádního vrtulníku. Netradičně a nečekaně se tak jako spolupacient setkal s prezidentem České republiky Václavem Havlem ve vojenské nemocnici v pražských Střešovicích, kde byli shodou okolností, každý s jinou diagnózou, oba hospitalizováni.

John Elmer BLAHA
se narodil 26. 8. 1942 v San Antonio (Texas), jeho děd Antonín Blaha pocházel z Herálce u Humpolce. Otec i otcův bratr byli vynikající letci. John vystudoval Purdue University, na USAF Academy získal BS technických věd a pilotní výcvik ukončil r. 1967 na Williams AFB (Arizona). Dále absolvoval USAF Aerospace Research Pilot School, později Air Command and Staff College a další čtyři roky pracoval ve vyšších funkcích na velitelství USAF. V lednu 1980 se stal členem skupiny kosmonautů NASA, absolvoval výcvik jako pilot raketoplánu, aby v letech 1989 - 1997 podnikl pět výprav do vesmíru na palubě tří raketoplánů. Z NASA a z armády odešel v září 1997 jako jeden z nejzkušenějších kosmonautů. Českou republiku navštívil podruhé. Jménem Blaha byla pojmenována planetka č. 22442, objevená na Kleti.

Eugene Andrew "Gene" CERNAN
Narodil se 14. 3. 1934 v Bellwood (Chicago, Illinois). Jeho prarodiče z otcovy strany, Štefan a Anna Černanovi, pocházeli z Vysoké nad Kysucou (Slovensko), jeho prarodiče z matčiny strany, František a Rozálie Cihlářovi, z Bernartic u Tábora a Nuzic u Bechyně. Vystudoval elektrotechniku na Purdue University (BS), poté absolvoval US Navy Postgraduate School (MS leteckého inženýrství) a sloužil jako pilot vojenského námořnictva. Členem 3. skupiny kosmonautů NASA se stal v říjnu 1963. Na oběžnou dráhu poprvé vzlétl jako pilot Gemini 9A a stal se třetím člověkem, který vystoupil ve skafandru do volného prostoru. V Apollu 10 se zúčastnil letu k Měsíci, při němž pilotoval měsíční modul Snoopy až do výšky 16 km nad povrchem a provedl generální zkoušku na první přistání. Byl velitelem výpravy Apolla 17 a spolu s geologem H. Schmittem uskutečnil 6. přistání na Měsíci. Z oddílu NASA a z armády odešel v létě 1976, poté působil v soukromém sektoru. Patří mezi nejproslulejší kosmické veterány, je jedním ze tří mužů, kteří dostali příležitost vydat se k Měsíci dvakrát. Na povrchu Měsíce stanul jako 11. člověk a byl prozatím posledním pozemšťanem, který Měsíc opustil. Do vlasti svých předků přilétl již potřetí. Cernan se jmenuje planetka č. 12790, objevená na Kleti.

Osobnostmi, po nichž byly pojmenovány planetky, jsou také bývalí českoslovenští představitelé hvězdných poutníků, Vladimír Remek (spolu s Eugene Cernanem a posádkou další nedobrovolný účastník letecké havárie armádního vrtulníku) a Oldřich Pelčák, který sice absolvoval výcvik, ale přímo do kosmu se nepodíval.

Vladimír REMEK
se narodil 26. 9. 1948 v Českých Budějovicích, matka byla Češka, otec Slovák. Absolvoval letecké učiliště v Košicích a působil jako stíhací letec. Vystudoval Vojenskou leteckou akademii J. A. Gagarina, kterou ukončil r. 1976. Téhož roku byl zařazen do přípravy 1. skupiny interkosmonautů ve Hvězdném městečku u Moskvy. Do vesmíru startoval jako kosmonaut-výzkumník v lodi Sojuz 28 pod vedením A. A. Gubarjeva a téměř týden strávil na palubě orbitální stanice Saljut 6, kde mj. realizoval několik českých vědeckých experimentů (2. - 10. 3. 1978). Po návratu byl vedoucím pracovníkem vojenského výzkumného ústavu v Praze-Kbelích. Absolvoval Vojenskou školu GŠ SSSR. V letech 1990-95 pracoval ve Vojenském muzeu letectví a kosmonautiky, v červnu 1995 odešel z armády. Vladimír Remek se stal prvním účastníkem mezinárodního kosmického letu (mimo USA a SSSR). Je po něm pojmenována planetka č. 2552, objevená na Kleti.

Oldřich PELČÁK
se narodil 2. 11. 1943 ve Zlíně. Vystudoval Letecké učiliště v Košicích, jako poručík sloužil u stíhacích útvarů, kde získal kvalifikaci pilota 1. třídy. Roku 1972 byl vybrán ke studiu na vojenské letecké akademii J. A. Gagarina, jež ukončil r. 1976. Téhož roku na podzim prošel výběrovým řízením kandidátů kosmického letu (spolu s vojenskými piloty V. Remkem, L. Klímou a M. Vondrouškem) a od prosince 1976 absolvoval výcvik ve Středisku přípravy kosmonautů J. A. Gagarina ve Hvězdném městečku. Po návratu do vlasti působil dále ve velitelských funkcích a poté byl zkušebním pilotem Leteckého zkušebního odboru Vzdušných sil AČR v Praze-Kbelích. Nyní je v důchodu. Je po něm pojmenována planetka č. 6149, objevená na Kleti.

"Díky" letecké nehodě se stala návštěva astronautů celostátně sledovanou událostí. Morální kvality členů doprovodu i profesionální zvládnutí celé situace vyústily ve šťastný konec. Pánové Cernan s Remkem si "vyzkoušeli" nemocniční pyžama a proužkované župany. Setkání na nejvyšší úrovni s prezidentem České republiky Václavem Havlem se uskutečnilo v neformálním prostředí. A opět zde byla připomenuta slavná československá vlaječka, kterou s sebou vezl Eugen Cernan na Měsíc.
---------------------------------------------
Foto : Předsedkyně AV ČR doc. H. Illnerová vítá astronauty na půdě AV ČR, zprava J. Grygar, E. Cernan, V. Remek
---------------------------------------------
Pro MEK dle Akademického bulletinu AV ČR č.12/2001 připravil M.Filip
2. října 2002


15.09.2001 - 3. ročník Setkání příznivců papírových modelů

Papírový modelV sobotu 15. září 2001 se uskutečnil 3. ročník Setkání příznivců papírových modelů, pořádaný v Domě kultury ve Strakonicích firmou MiGas - papírové modely a Městským kulturním střediskem - DK Strakonice.

Hlavním bodem byla výstava a soutěž papírových modelů. Přihlášky na místě od 8.00 do 10.15 hod. pro soutěžní kategorie: do 8 let všechny modely a 8 - 11, 11 - 15, 15 a starší v oborech stavby a technika.

Pro návštěvníky byla připravena tematická výstava modelů kosmické techniky (bylo vystaveno 45 modelů z produkce českých, slovenských a polských periodik a nakladatelství), dále bylo vystaveno více než 100 modelů vozů formule 1, připraveny byly i doprovodné soutěže (pro lepení modelů si vezměte vlastní nástroje a potřeby). V provozu bylo opět i modelové kolejiště H0.

Papírový modelInformace: tel.: 0342 / 32 32 52 - 16.00 - 21.00 hod, popř. e-mail: paper.model@iol.cz či informační web papírových modelů www.hyperlink.cz/paper_model/

Za organizační výbor
Miloš Drábek
e-mail : milos.drabek@ods-dso.cz
tel. 0602/501 460


21.03.2001 - Příběh stanice Mir

Obálka knihy Příběh stanice MirNová kniha Tomáše Přibyla (autora publikací "Smrt měla jméno Challenger" a "Rudé hvězdy ve vesmíru").

Kniha podrobně mapuje celou historii orbitálního komplexu Mir - jeho historii, vznik, všechny posádky či starty apod. Brožovaná publikace Příběh stanice Mir má barevnou obálku, rozsah 140 stran a je doplněna desítkami fotografií - mnohé z nich jsou u nás publikovány poprvé. Obsahuje kompletní přehled o vzniku, vývoji a zániku orbitálního komplexu Mir; pro větší názornost je doplněna několika tabulkovými přehledy. Doporučená maloobchodní cena knihy je 99 Kč.

Knihu Příběh stanice Mir lze zakoupit zaplacením částky 99 Kč pomocí poštovní složenky typu C na níže uvedenou adresu. Při odběru dvou a více výtisků je cena za kus 95 Kč. Oproti maloobchodní ceně se neúčtuje poštovné a balné. Knihu je možno získat i s osobním věnováním autora - v takovém případě stačí na složenku do Zprávy pro příjemce napsat požadované věnování (např. Jirkovi k svátku).

Adresa pro zasílání složenky či další dotazy:
Tomáš Přibyl, Teyschlova 23, 635 00 Brno (E-mail: tomas.pribyl@aec.cz)


iDNES 09.03.2001 00:00 - Mir překonal všechna očekávání

Mir pracoval patnáct let - Po patnácti letech skončí pouť ruské orbitální stanice Mir po oběžné dráze Země. Její stavitelé původně počítali pouze s pětiletou životností. Víc než stovka kosmonautů mnoha zemí na ní uskutečnila tisíce vědeckých pokusů, které přispějí k výrobě kvalitnějších materiálů a léků i k hlubšímu poznání Země a okolního vesmíru.
--------------------------------------------------------------------------------
Toho dne, 25. června 1997, přijímala posádka Miru nepilotovanou nákladní loď Progress. Přílet každého nového stroje byl vytržením z běžné denní rutiny. Ovšem progressy přinášely také starosti, protože se s orbitální stanicí ne vždy dokázaly spojit hned napoprvé. I tentokrát první pokus selhal.

Velitel Miru Vasilij Ciblijev jako obvykle zahájil druhý dálkově řízený manévr. Kosmonauti neměli na palubě žádný dálkoměr, vzdálenost přibližujícího se stroje museli jen odhadovat. Teprve v poslední chvíli si uvědomili, že Progress letí příliš rychle a nikoliv do přistávacího otvoru, nýbrž vedle.

Nákladní loď při nárazu protrhla stěnu jednoho ze šesti modulů, takže z něho začal unikat vzduch. Trojice kosmonautů strnula: Zahyneme? Naštěstí únik vzduchu nebyl příliš rychlý, takže kosmonauti stačili přejít do dopravní lodi Sojuz, kde se zavřeli. Teprve když po několika hodinách zjistili, že ostatní prostory stanice jsou obyvatelné, vrátili se.

Poškozený modul však museli izolovat od ostatních prostorů a nemohli ho dál využívat. "Bylo to poprvé, co jsem měl ve vesmíru strach o život," líčil později Američan Michael Foale, který byl členem této posádky. O čtvrt roku dřív zase šest kosmonautů na palubě bojovalo s požárem. Ani o další větší i menší závady nebyla na Miru nouze. Nicméně jak ruští kosmonauti, tak jejich američtí kolegové se nebáli dál na Mir létat a trávit tam dlouhé měsíce.

Stavba trvala deset let

Orbitální stanice jsou prvními skutečnými příbytky pro lidi ve vesmíru - je v nich dost prostoru, aby mohly pojmout větší množství kosmonautů. Kosmické lodi a raketoplány k tomu nejsou uzpůsobeny, ty slouží pouze k dopravě mezi Zemí a oběžnou dráhou. První takovou laboratoř vypustili Sověti pod jménem Saljut I v dubnu 1971. Byl to válec přibližně dvacet tun těžký. Američané tento druh kosmických plavidel zanedbali. Vlastnili pouze jediné - Skylab, který přijal v letech 1973-74 tři tříčlenné posádky. Vznikl z prázdného stupně rakety Saturn, měl gigantické rozměry a prostor k obývání jako solidní vilka - 365 krychlových metrů. Potom se USA soustředily na vývoj raketoplánů. Sověti-Rusové posílali do vesmíru Saljuty, které stále vylepšovali. Po šesti letech mohly na jejich palubách pobývat dvojice kosmonautů prakticky neomezenou dobu, občas přijímaly i krátkodobé návštěvy. To byl první velký úspěch. V roce 1986 vypustil SSSR na oběžnou dráhu Mir a k tomuto válci začal postupně připojovat další přibližně stejně velké moduly. Avšak jejich vývoj se protáhl, takže místo původně plánovaných tří let se stavba kosmické stanice protáhla na víc než trojnásobek. Nyní se tato stavebnice skládá ze šesti dílů ve tvaru kříže, z něhož vyrostly panely slunečních baterií. Všechny její prostory jsou přibližně stejně velké jako u Skylabu, takže tam může bez obtíží žít až šest lidí.

Tisíce vědeckých experimentů

Původně počítali Sověti a Američané, že budou kosmické stanice používat hlavně jako vojenské pozorovatelny. Postupem času se však ukázalo, že lépe a laciněji mohou tuhle službu plnit družice. Nato čekali civilní vědci. Pro posádky laboratoří ve vesmíru rychle připravili obrovské množství výzkumných úkolů. Na jejich palubách se zkouší výroba ve stavu beztíže - cílem je vyvinout technologie na získávání superčistých léků (tedy bez vedlejších účinků), velmi kvalitních krystalů pro elektroniku a materiálů zcela nových vlastností. Obrovský význam má dálkový průzkum Země, který směřuje k mapování a studiu povrchu pro potřeby zemědělství, lesnictví a vodního hospodářství, ochranu životního prostředí, urbanistiku, geografii, geologii. Objektem výzkumů byli rovněž sami kosmonauti. Odborníci studovali jejich život v izolaci a v umělém prostředí, což bude přínosem i pro pozemskou medicínu. Závěry z působení stavu beztíže na lidský organismus umožní nejen lety ke vzdáleným planetám, ale přinášejí i nové pohledy na stárnutí - určitá degradace životních pochodů je totiž v obou případech obdobná. Nemalý význam budou mít zkušenosti z provozu samotné stanice, například s opotřebováním materiálů v extrémních podmínkách, což lze využít i na Zemi a pro budování velkých kosmických konstrukcí. Za těch patnáct let tam kosmonauti splnili 16 500 výzkumných úkolů.

Opravy, s nimiž nikdo nepočítal

Původně konstruktéři garantovali pětiletou životnost všech systémů této laboratoře. Nakonec vydržela třikrát déle. V posledních letech si však její obyvatelé stěžovali, že někdy tráví víc času údržbou a nejrůznějšími opravami než samotnými výzkumy. Dohromady se na Miru vyskytlo přes půldruhého tisíce závad. Nicméně to je u každého přesluhujícího stroje normální. Třebaže byli kosmonauti trénováni na nejrůznější poruchy a obtíže, obvykle se objevily takové, s nimiž nikdo nepočítal. A oni museli za přispění řídícího střediska zkoumat, jak je dát zase do pořádku. Byla to souhra nadlidského úsilí a umění improvizace. Postupem doby se stanice Mir stala legendou. Pro mnoho Rusů i symbolem státní prestiže v kosmu. Avšak nyní už je příliš stará, než aby mohla dál sloužit. Proto bude stažena a v atmosféře se rozpadne na statisíce kusů a kousků.

karel.pacner@mfdnes.cz

Historie Miru

20. únor 1986: Vypuštěna pomocí rakety Proton.
13. březen 1986: Přiletěla první posádka - Leonid Kizim a Vladimír Solovjov.
16. březen 1994: Norman Thagard se stal jako první Američan členem posádky Miru.
29. červen 1995: Americký raketoplán Atlantis se poprvé spojil s Mírem.
23. duben 1996: K Miru byl připojen šestý a poslední modul Priroda, vybavený přístroji pro dálkový průzkum Země.
24. duben 1997: Uvnitř stanice, kde přebývali čtyři Rusové, Američan a Němec, vypukl požár patrony na výrobu kyslíku. Posádka v maskách ho likvidovala několik hodin.
25. červen 1997: Nákladní loď Progress během přibližování narazila do stanice. Poškodila stěnu modulu Spektr tak, že z něho unikla atmosféra, naštěstí pomalu, takže posádka, která byla v základním modulu Miru, se zachránila.
4. červen 1998: Andrew Thomas jako poslední Američan opustil stanici.
27. srpen 1999: Poslední cizinec - Francouz Jean-Pierre Haigneré - se vrátil z Miru.
15. červen 2000: Poslední posádka ve složení Sergej Zaljotin a Alexandr Kaleri opustila stanici, která od té doby létá v automatickém režimu.
(ker)

Rekordy dosaženě na Miru

* Nejdelší dobu ve vesmíru v průběhu tří expedic má za sebou ruský kosmonaut Sergej V. Avdějev - prožil tam 747 dnů 14 hodin 21 minut, naposled se vrátil 28. 8.1999.

* Ruský lékař Valerij V. Poljakov, který tam strávil 437 dnů, vrátil se 11. 1. 1995. Tím překonal svůj dřívější rekord 241 dnů. Světový rekord v délce činnosti mimo kosmické plavidlo vytvořil rovněž Valerij Poljakov - 13. února 1990 ve skafandru pracoval sedm hodin.

* Dohromady na Miru pracovalo 104 mužů a žen - na žádné předcházející stanici se jich tolik nevystřídalo. Z nich bylo 62 cizinců z 11 států. Kromě sovětských-ruských lodí navštívily Mir devětkrát i americké raketoplány. Právem se dá říci, že to byla první mezinárodní kosmická laboratoř.

Karel Pacner


iDNES 16.01.2001 17:48 – Božská loď úspěšně přistála

Čínská pilotovaná loď Šen-čou 2 ("Božská loď"), kterou vyvíjí Čínský ústav technologie nosných raket, po svém sedmidenním letu úspěšně přistála. Očekává se, že v nejbližších letech na oběžnou dráhu vynese první taikonauty, jak jsou v ČLR nazýváni kosmonauti. Na palubě tohoto kosmického plavidla zatím lidé nebyli.
 
Narozdíl od prvního pokusu, který se uskutečnil v listopadu 1999, umístili do přistávacího modulu vědci z Čínské akademie věd různé blíže nespecifikované živočichy a vzorky kultur mikroorganismů. Tito pasažéři mají ověřit, zda je loď schopna dopravit na oběžnou dráhu bezpečně i lidi.

Božskou loď vynesla raketa typu Čchang-čeng 2F ("Dlouhý pochod"), která vystartovala z čínského kosmodromu Ťiou-Čchüan u města Šuang-čcheng-cu v provincii Kan-su v severní Číně v úterý 9. ledna 18 hodin středoevropského času.

Kosmická loď, vyvinutá v rámci Projektu 921, o celkové délce 8.8 m a maximálním průměru 2.8 m sestává ze tří hlavních částí: z válcovitého orbitálního modulu opatřeného bočním průlezem, návratového modulu oble kuželovitého tvaru o výšce 2.5 m a maximálním průměru 2.5 m opatřeného tepelným štítem z kompozitního materiálu a válcového nehermetizovaného přístrojového modulu, nesoucího hlavní korekční a brzdicí motor. Elektrickou energii dodávají dva výklopné panely slunečních baterií připojené k bokům přístrojového modulu a dva pevné panely slunečních baterií připojené ke stěnám orbitálního modulu. Kapacita vnitřního hermetizovaného prostoru činí celkem kolem 10 m3. Návratový modul je pro přistání vybaven padákovým systémem a raketovými motory měkkého přistání na tuhé pohonné látky.

Vidíme tedy, že po konstrukční stránce si čínští projektanti vzali za vzor ruskou transportní kosmickou loď typu Sojuz. Rozdíly jsou vcelku nepatrné; zatímco ruský orbitální modul je vejčitého tvaru, čínský je o něco objemnější válcovitý. Vzhled dalších dvou částí čínské kosmické lodi je prakticky stejný jako u ruských sojuzů.

Aerodynamický kryt rakety Dlouhý pochod 2F, používané pro vynášení Božské lodi, je vybaven záchranným raketovým systémem, který jakoby z oka vypadl ruskému nosiči sojuzů, raketě Sojuz-U.

Přestože se v mnohém jistě Číňané u Rusů poučili, nechtějí uspěchat první start občanů své vlasti do kosmického prostoru. Hovoří se o tom, že proběhnou ještě nejméně dva až tři zkušební lety – z nich jeden ještě v letošními roce – než bude kosmická loď zralá na to, aby jí mohly být svěřeny životy dvoučlenné posádky taikonautů. Jejich start lze tedy očekávat nejdříve v roce 2003. Tím by měla být zahájena éra čínské pilotované kosmonautiky, která by kolem roku 2015 měla být dovršena zřízením vlastní čínské družicové stanice.

Ať již právě probíhající let Šen-čou 2 dopadne jakkoliv, jedno je jisté. Prvním úspěšně vypuštěným umělým kosmickým tělesem ve třetím tisíciletí zůstane navždy v análech kosmonautiky zapsán pod mezinárodním označením 2001-001A objekt vypuštěný v ČLR. Máme to brát jako prorocké znamení pro nadcházející milénium?

Antonín Vítek


iDNES 16.01.2001 13:24 – Stanice Mir shoří 6. března

Ruská kosmická agentura Rosaviakosmos se dohodla s operativním provozovatelem stanice o časovém harmonogramu likvidace družicového komplexu Mir. Den D stanovili na 6. března. Na přelomu prosince a ledna ruský ministerský předseda Michail Kasjanov podepsal vládní nařízení o likvidaci patnáct let staré stanice a pověřil Rosaviakosmos, aby zajistil bezpečné stažení objektu do vod Tichého oceánu. Jak bude likvidace Miru probíhat?

Podle dohodnutého harmonogramu bude 18. ledna v 07:56 středoevropského času vypuštěna z kosmodromu Bajkonur nákladní loď Progress-M1 5 se zásobou pohonných látek, určených pro navedení komplexu Mir do hustých vrstev atmosféry.

V brzkých ranních hodinách 22. ledna se Progress v automatickém režimu připojí ke stanici. Pokud by se však automatické spojení nezdařilo, je na Bajkonuru připravena kosmická loď Sojuz-TM a havarijní posádka, která by se vydala na stanici, aby zajistila ruční připojení nákladní lodi ke komplexu.

Hlavní posádku tvoří velitel Gennadij I. Padalka a palubní inženýr Nikolaj M. Budarin, záložní osádku Saližan Š. Šaripov a Pavel V. Vinogradov. V rezervě jsou pro případ potřeby ještě kosmonauti Talgat A. Musabajev a Jurij M. Baturin. Celá šestice úspěšně složila státní závěrečné zkoušky a meziresortní zkušební komise dala svůj souhlas s jejím případným startem ke stanici Mir.

Pokud však vše půjde dle plánu, poletí až do 10. února 2001 Mir neřízený, aby se co nejvíce šetřily pohonné látky. Toho dne budou zapojeny silové setrvačníky, které stabilizují komplex tak, aby jeho panely slunečních baterií opět mířily na Slunce a dobily palubní akumulátory.

Od poloviny února pak poběží prověrky systémů stanice, aby bylo jisté, že se při závěrečných manévrech nevymkne kontrole. V případě problémů by mohla vzlétnout do vesmíru havarijní posádka, která bude stále v pohotovosti, aby se pokusila závady na místě vyřešit.

Vlastní sestup z oběžné dráhy je naplánován na počátek března. Ve dnech 4. a 5. března se uskuteční motorem nákladní lodi tři korekční manévry, jimiž se sníží perigeum dráhy k hranici atmosféry.

Poslední ránu z milosti pak dá korekční motor progressu 6. března. Vzhledem k relativně strmému sestupu do atmosféry se počítá s tím, že zbytky Miru dopadnou v oblasti o rozměrech 250 na 6000 kilometrů se středem asi 10 tisíc kilometrů východně od Nového Zélandu.

Podle posledních údajů o dráze a stavu vysoké atmosféry by komplex Mir mohl zůstat na oběžné dráze až do 17. března 2001, pokud by nemanévroval.
 
Antonín Vítek


Poslední změna : 26.10.2002

[ Obsah | Aktuality z kosmonautiky | z1999 | z2000 | z2002 | Aktuální zajímavosti ]

Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.