Obsah > Aktuality > Kosmonautické zajímavosti - nepilotované lety > 3. čtvrtletí 1998

KOSMONAUTICKÉ ZAJÍMAVOSTI - NEPILOTOVANÉ LETY

(3. čtvrtletí 1998)

Start družic z ponorky

Pro vypouštění malých družic lze s výhodou používat zastaralé vojenské rakety, které by jinak byly určeny k sešrotování. To byl i případ vojenské rakety typu R-29RM (RSM-54) Štil - 1N (označení SS-N-23 v kódu NATO), jichž bývá na ponorkách třídy Delta-IV celkem 16. Jde o třístupňové balistické rakety na KPL s bojovým doletem 8300 km. Dvě německé mikrodružice Tubsat - N o hmotnosti 8 kg a Tubsat - N1 (3 kg) odstartovaly z ponorky Novomoskovsk, ponořené několik metrů pod hladinou Barentsova moře nedaleko poloostrova Kola a byly dopraveny na eliptickou oběžnou dráhu s maximální výškou776 km. Berlínská technická universita, jejichž studenti obě družice zkonstruovali, zaplatila za start Ruské severomořské flotile asi 250 000 DM. Družice nesou komunikační zařízení pro monitorování radiomajáků na vozidlech, mořských bójích či na migrujících zvířatech a jsou pokračováním programu Tubsat, kdy dva předchozí modely těchto družic byly vypuštěny v létech 1991 a 1994. Prof. P. Butz z Berlínské technické university si možnost vypuštění družic pomocí vyřazené rakety pochvaloval a naznačil, že by Universita měla o podobné starty zájem i v budoucnosti. Mluvčí Ruského námořnictva Smirnov naznačil, že výhodou startu z ponořené ponorky je skutečnost, že se start může uskutečnit nezávisle na meteorologických podmínkách, panujících nad hladinou. Nadto uskutečněný start je též možné chápat jako cvičení přispívající k udržení bojeschopnosti posádky ponorky Novomoskovsk.

Problémy s družicemi modelu HS-601

Na společnost PanAmSat se od května tr. začala lepit smůla, když její družice Galaxy 4 a 7 a PAS-5 začaly vykazovat problémy se stabilizací a s elektrickou energií. Jelikož společnost PanAmsat je z 81% vlastněna společností Hughes Electronic Corp., je přirozené, že i většina jejích družic je od firmy Hughes. Týká se to i zmíněných družic: Galaxy 4 a 7 jsou odvozené z tříose stabilizovaného modelu HS-601, družice PAS-5 využívá modelu HS-601HP (HP = High Power), vybaveného slunečními články na bázi GaAs s vyšším elektrickým příkonem. U družice Galaxy 4 došlo 19. 5. k selhání i druhého záložního procesoru, řídícího stabilizaci družice a tak se stala družice neovladatelnou. Společnost PanAmsat tudíž přišla o kapacitu 48 převaděčů v pásmech C a Ku. Dne 13. června došlo na družici Galaxy 7 k selhání primárního procesoru systému stabilizace, což vedlo k přerušení některých spojení v pásmu C, které ovšem trvalo několik hodin, než začal pracovat záložní řídící systém. Družice Galaxy 7 zatím pracuje, ale dojde-li k selhání i záložního procesoru, dopadne jako Galaxy 4. Družice Galaxy 7 byla vypuštěna v říjnu 1992, asi 8 měsíců před družicí Galaxy 4.

Družice PAS-5 má problém jiného typu, spočívající ve snížené kapacitě palubních akumulátorů. To má tu nepříjemnou vlastnost, že je nutné zmenšit přenosovou kapacitu družice vždy, když se družice nachází ve stínu Země. Je tedy potřebné vypnout některé převaděče družice na hodinu denně v období asi dvou měsíců na podzim a na jaře. Společnost PanAmSat tak opět přichází, i když vždy jen přechodně, o část své přenosové kapacity.

Od roku 1987 bylo vypuštěno na 40 družic, odvozených z modelů HS-601 a HS-601HP. Společnost Hughes hned zahájila analýzu, jak zmíněné poruchy spolu souvisí. Nadto stejný problém, jako se vyskytl u družic Galaxy 4 a 7 se stal 4. července i u družice DBS-1 pro přímé TV vysílání společnosti DirecTV. Stejně jako družice Galaxy 7 i DBS-1 je v současné době závislá na záložním řídícím systému.

Tým vyšetřovatelů zjistil, že za selhání záložního procesoru stabilizace družice Galaxy 4 a primárních procesorů na družicích Galaxy 7 a DBS-1 je zodpovědný spínač v obvodu napájení procesoru řízení stabilizace, respektive chybně navržená povrchová úprava jeho kontaktů na bázi cínu. Při dlouhodobé funkci spínače docházelo vlivem elektrického proudu k rekrystalizaci cínu a porušení kontaktů. Analýza ukázala, že na družicích, kde bylo při výrobě spínače použito slitiny na bázi niklu, k těmto poruchám nedošlo. Proto se v budoucích modelech HS-601 bude používat pouze spínačů s niklovými kontakty. Tým vyšetřovatelů byl schopen simulovat na Zemi všechny funkce a procesy v jednotlivých komponentách modelu HS-601 a přitom bylo též použito fotodokumentace jednotlivých dílů dříve vyrobených družic, která se rutinně pořizuje během jejich montáže. Výroba starších modelů HS-376 a modelů nové generace HS-702 není ohrožena, neboť HS-376 používá k řízení jiných obvodů než HS-601 a konstrukce HS-702 stačí být modifikována před prvním startem tohoto modelu tak, aby byla možnost potenciálního selhání řídícího procesoru vyloučena. Vyšetřovatelům se však nepodařilo zjistit příčinu selhání primárního procesoru na družici Galaxy 4, což zatím bylo deklarováno jako “náhodný efekt”. Přesto se společnost Hughes rozhodla pokračovat s vypouštěním dalších modelů typu HS-601. Dne 30. 8. byla z kosmodromu Bajkonur vypuštěna ruskou raketou Proton družice pro přímé TV vysílání Astra 2A lucemburské společnosti SES, odvozená z modelu HS-601HP.

SOHO

Ve Space News č. 27 (1998) byly zveřejněny některé podrobnosti týkající se ztráty spojení se sondou SOHO pro studium sluneční aktivity, umístěnou do Lagrangeova bodu L1 mezi Zemí a Sluncem ve vzdálenosti asi 1,4 mil. km od Země. Dne 24.6. kolem 19 hod. místního času pracovníci v Goddardově kosmickém středisku NASA začali s úpravou otáček tří stabilizačních setrvačníků sondy, označovaných A, B a C. Moment, vznikající rotací setrvačníků, vyrovnává moment, způsobený tlakem slunečního záření. Rozdílnost těchto momentů je důsledkem toho, že polohy těžiště sondy a působiště tlaku slunečního záření jsou odlišné. Sonda registruje změny momentu slunečního tlaku a reaguje na ní zvýšením počtu otáček setrvačníků. Je tedy třeba čas od času provést snížení otáček setrvačníků, neboť jinak by mohly dosáhnout konstrukční meze. Přitom znenadání řídící počítač sondy převedl sondu do tzv. nouzové vyčkávací polohy ESR (Emergency Sun Reaquisition), kdy se sonda natáčí ke Slunci tak, aby přitom došlo k dobíjení akumulátorů a sonda čeká na další příkazy ze Země. K sondě byl vyslán povel, aby přešla do operačního módu, což se podařilo. Ovšem kolem 21.30 hod. sonda opět přešla do nouzové polohy a opětovným povelem byla převedena do operační polohy. Během těchto okamžiků měli pracovníci pozemního řídícího střediska se sondou spojení. Asi ve 23.40 sonda SOHO přešla opět do nouzové polohy a vypnula se. Jelikož hlavní anténa sondy přestala mířit k Zemi, byla do pokusů o navázání spojení se sondou asi týden zapojena telekomunikační síť DSN organizace NASA tvořená vysílači s anténami o průměru 74 m. Po 3. červenci bylo s těmito pokusy skončeno. Pracovníci Goddardova střediska usoudili, že se sonda dostala do velice pomalé rotace kolem své osy tak, že sluneční záření dopadalo pouze na hrany panelů se slunečními články. Proto došlo k vybití akumulátorů asi dvě hodiny po ztrátě spojení. Bylo tedy nutné počkat, až se sonda na své dráze kolem Slunce dostane do polohy, kdy opět panely slunečních článků budou orientovány na Slunce. Pak by sonda mohla reagovat na povely ze Země a pro tento případ byl připraven záchranný plán, úspěšně použitý při záchraně družice Olympus. Technici z řídícího střediska se však poněkud obávali případných komplikací se zamrznutím hydrazinu v nádržích a potrubí k manévrovacím motorům, neboť teplota té části sondy, která je odvrácená od Slunce, klesá na -50° C. Hydrazin při tuhnutí svůj objem sice zmenšuje, ale může nastat taková situace, že do uvolněného prostoru mezi tuhým hydrazinem a stěnou některé části potrubí či ventilu vnikne další kapalný hydrazin, který tam následně ztuhne. Problém vznikne při zahřívání, kdy hydrazin postupně díky tepelné roztažnosti nabývá na objemu, ale ještě neroztál. Tato situace může v některých částech potrubí či ventilů vést k pnutím a je tudíž nebezpečí případného poškození potrubí.

Pro zjištění příčin ztráty spojení se sondou byla ustanovená společná vyšetřovací komise, složená z pracovníků ESA a NASA. Již 15. 7. vydala vyšetřovací komise předběžnou zprávu a 3. 9. závěrečnou zprávu, která je k dispozici na elektronické adrese http://sohowww.estec.esa.nl/whatsnew/SOHO_final_report.html a která vysvětluje důvody ztráty spojení se sondou SOHO. Komise celkem rychle zjistila, že v programech sondy byly dvě chyby, ke kterým se ještě přidal chybný povel z řídícího střediska. Pro provádění manévru ESR je třeba aktivovat setrvačník A, ale v připravených programech sondy tento povel chybí. Další logická chyba byla objevena v programu, vyhodnocujícím momenty, působící na setrvačník B. Obsluha interpretovala data o stavu tohoto setrvačníku jako nutnost kompenzovat neexistující rotaci sondy. Setrvačník B vypnula a snažila se fiktivní rotaci kompenzovat, čímž byla sonda uvedena do rotace. Při nepracujících setrvačnících A a B se tak dostala do nestabilního režimu, vedoucímu k rychlému vybití akumulátorů.

Hypotéza o rotaci sondy byla potvrzena i jejím radarovým pozorováním. Dne 23. července byl k sondě asi hodinu vysílán signál z radioteleskopu o průměru 305 m, který provozuje Národní astronomické a ionosférické středisko USA v Arecibo na Portoriku. Signál, odražený od sondy SOHO byl přijímán 74 m anténou stanice sítě DSN v Goldstone (Kalifornie). Předběžná vyhodnocení odražených signálů ukazovala, že sonda skutečně rotuje rychlostí asi 1 otáčky za minutu. Tato velmi pomalá rotace naznačuje, že k mechanickému poškození sondy snad nedošlo. Po dlouhém úsilí navázat kontakt se sondou se podařilo získat krátkou odpověď ze sondy dne 3.8., kdy sonda krátce reagovala na signály vyslané stanicemi sítě DSN. Reakce sondy ještě nedávala smysluplná data o stavu sondy, ale byla jistou nadějí na oživení sondy. Tým inženýrů z organizace ESA a od výrobce sondy, společnosti Matra Marconi Space na základě analýzy předpokládaného stavu sondy vyslal k sondě povelovou sekvenci, umožňující, aby se energie, získávaná částečným osvětlením panelů slunečních článků, využívala k nabíjení baterií sondy. Dne 8. 8. se po 10 hodinách nabíjení podařilo pozemnímu týmu zapnout na 1 minutu telemetrii sondy a získat informace o tom, že jedna z baterií sondy byla úplně nabitá. Nabíjení druhé baterie bylo dokončeno 18. 8. a bylo zahájeno rozmrazování hydrazinu v nádrži. Nádrž se podařilo rozmrazit 26. 8. a bylo zahájeno rozmrazování palivového potrubí. Kolem 1. 9. dosáhla teplota hydrazinu v nádrži hodnoty 10,5° C. Konečně 16. 9. byla na sondu vyslána série povelů k zážehu orientačních motorů pro zorientování sondy tak, aby panely se slunečními články mířily přímo k Slunci. Tento manévr se zdařil, čímž byl učiněn podstatný krok ke znovuuvedení sondy do operačního stavu. Současně bylo zahájeno monitorování teploty jednotlivých přístrojů, aby bylo možné zjistit, zda nedošlo v důsledku jejich podchlazení k jejich poškození.

Planet-B / Nozomi

Na protáhlou eliptickou dráhu, dosahující až za Měsíc, vynesla dne 3. 7. japonská raketa M-5 sondu Planet-B/ Nozomi (Naděje) nesoucí vědecké přístroje o hmotnosti 198 kg. Na této dráze se bude sonda nacházet asi do září. Do té doby budou prověřovány přístroje sondy. Dne 24. září se uskutečnil první průlet kolem Měsíce s cílem zvýšit rychlost sondy a pak po dalším průletu 18. 12. bude sonda definitivně uvedena na dráhu k Marsu, kam by měla dorazit o 10 měsíců později. Po uvedení na dráhu kolem Marsu bude sonda studovat dynamiku horních vrstev atmosféry Marsu pod vlivem slunečního větru.

Sonda byla vyrobena Institutem pro kosmický a astronautický výzkum ISAS, jehož náplní je studium kosmického prostoru. Institut, spadající pod japonské ministerstvo školství, by si chtěl i v budoucnu zachovat svou nezávislost, i když za vlády ministerského předsedy R. Hašimota byl vypracován návrh administrativní reformy, podle které by se musel ISAS sloučit s organizací NASDA.

ETS-7

Jak jsme informovali v L+K 74 (1998) č. 9, str. 888, na japonské technologické družici ETS-7 (KIKU - 7) se po jejím vypuštění se objevila řada problémů jak v elektronice družice tak v jejím programovém vybavení. Proto první z plánovaných zkoušek rozdělení družice na dvě části a jejich následné spojení sklouzlo až na 7. červenec. Při prvním z šesti experimentů se družice rozdělila na část sledovací Hikoboši (2480 kg) a část cílovou Orihime (410 kg), které se od sebe vzdálily na 2 m a po 21 minutách manévrování se opět spojily. Při této zkoušce bylo testováno čidlo firmy Kawasaki Heavy Industry pro manévrování při malých vzdálenostech. Technologická družice má za úkol zkoušet při spojování několik navigačních technik jako například využití systému GSP, radaru a zmíněného čidla vhodného pro spojení na krátkou vzdálenost.

Při druhé zkoušce 7. 8. byla obě tělesa od sebe vzdálena na 500 m, ale tentokráte se spojení nepodařilo vzhledem k tomu, že se sledovací část vypnula. Pozemní obsluha jí nechala nakonec ve vzdálenosti asi 5 km od cílové části, aby bylo možné znovu nabít baterie. Ovšem ani další pokus o spojení 13. 8. se nezdařil. Spojení obou těles se však nakonec koncem srpna podařilo. Úspěch bude mít význam pro budoucí japonské kosmické aplikace. Z hlediska připojování japonského modulu k mezinárodní kosmické stanici Alpha však nebude nutné, aby došlo ke kontaktu obou těles. Prakticky stačí, aby se modul dostal asi do vzdálenosti kolem 20 m od stanice, kde již bude zachycen hlavním mechanickým manipulátorem stanice.

Havárie rakety Titan 4A

Pro vypuštění družice pro elektronický odposlech Vortex 2 se počítalo s poslední nosnou raketou série Titan 4A. V budoucnosti Letectvo USA počítá s využíváním výkonnější rakety Titan 4B se zdokonalenými urychlovacími bloky SRMU (Solid Rocket Motor Upgrade). Samotná družice Vortex 2 o hmotnosti kolem 4500 kg bývá vybavená velkou anténou, která se po dosažení geostacionární dráhy rozevírá do průměru asi 73 m. Z této dráhy družice sleduje a registruje elektronickou aktivitu nejrůznějších cílů pro Národní úřad pro průzkum (National Reconnaisance Office).

Start rakety se měl původně uskutečnit ve středu 12. 8. kolem šesté hodiny ranní místního času, ale na stupni Centaur nepracovalo správně relé automatického systému plnění kapalným vodíkem, což nedovolilo naplnit nádrž stupně více než na 95%. Technikům se nakonec podařilo poruchu odstranit a start rakety se uskutečnil v 7.30 ráno místního času z komplexu LC-41 na Cape Canaveral Air Station na Floridě. Ve výšce kolem 5,5 km, asi 40 s po startu, začala raketa vybočovat z kurzu a rozpadat se. Dvě vteřiny poté vyslali bezpečnostní důstojníci základny signál k destrukci rakety. Tlaková vlna vzniklá explozí aktivovala dokonce některá poplachová bezpečnostní zařízení proti zlodějům v autech či rodinných domcích až do vzdálenosti 20 km od místa startu.

Trosky rakety a tajné družice dopadly do pobřežních vod Atlantského oceánu do vzdáleností od 1 do 5 km, kde je hloubka moře mezi 6 až 15 m. Mrak toxických látek, vzniklých explozí centrálního stupně naplněného N2O4 a dimetylhydrazinem, byl odnášen větrem nad oceán. To ovšem nebyla náhoda, neboť striktní bezpečnostní pravidla zakazují start rakety v případě, že by směr vanoucího větru mohl toxické zbytky paliva zanést nad obydlenou oblast. Přesto byli novináři a fotografové pro jistotu evakuováni z tribuny pro tisk vzdálené asi 10 km od vypouštěcí rampy. Ostatní zaměstnanci byli již před startem odvezeni z exponovaných oblastí jak na Cape Canaveral Air Station, tak na blízkém Kennedyho kosmickém středisku, jak předpisují normální předstartovní procedury.

Při startu pracují pouze dva urychlovací bloky na tuhé pohonné hmoty (viz článek Ing. J. Kusáka v L+K 68 (1992) č. 16, s. 1005 s velice informativní tabulkou shrnující parametry různých verzí raket Titan), které se odhazují po vyhoření ve 118 s letu, kdy se zažehuje motor centrálního stupně. Z toho lze usoudit, že za problémy s udržením kurzu je patrně odpovědný buď systém řízení výkyvných trysek obou urychlovacích bloků, nebo prohoření některé z trysek urychlovacího motoru. Přesné určení příčin havárie je úkolem vyšetřovací komise, která byla ustanovena již několik hodin po havárii rakety. Předpokládá se, že vyšetřování potrvá 3 až 6 měsíců.

Vzhledem k tomu, že šlo o vypuštění tajné družice, jejíž trosky se nacházejí v nepříliš velké hloubce nedaleko pobřeží, pokusí se Národní bezpečnostní agentura trosky družice z moře vylovit, aby se nedostaly do nepovolaných rukou. Kromě toho se na hladině moře či na plážích mohou vyskytovat i neshořelé zbytky tuhé pohonné látky, obsahující toxický chloristan amonný. Proto byla veřejnost vyzvána, aby se nepokoušela sbírat trosky jakéhokoliv druhu. Kolem předpokládané oblasti maximální koncentrace trosek, ve vzdálenosti asi 3 km od pobřeží, byla vytyčena bezpečnostní zóna o ploše asi 50 km2, kam je zatím neurčenou dobu zakázán vstup jek rybářům tak veřejnosti vůbec. V oblasti hlídkují čluny 45. kosmické letky, která působí na Cape Canaveral Air Station a zajišťuje provoz této základny.

Výlov trosek plovoucích na hladině moře zahájila loď Liberty Star, které NASA používá k transportu urychlovacích bloků SRB, které po startech raketoplánů přistávají na padácích na hladinu moře. Vylovené trosky jsou dopravovány na Air Station a tam katalogizovány. S výlovem trosek z mořského dna pomáhá také americké námořnictvo. Pomocí sonaru je mapováno mořské dno, aby byly lokalizovány trosky rakety a tajné družice. Do průzkumu dna je též zapojeno asi 45 potápěčů.

Analýza trosek rakety spolu s rozborem telemetrických dat a videozáznamů by měla přispět k určení příčin havárie. Průběh vyšetřování by však neměl narušit další starty připravované na Cape Canaveral. Jde zejména o první let rakety Delta 3, plánovaný na srpen a pak dva starty raket Atlas v říjnu. Další dva starty raket Titan 4B jsou plánovány na prosinec 1998 a leden 1999. Přípravy těchto startů ovšem vyšetřováním ovlivněny být mohou.

Podle nezávislých odborníků mohou být ztráty vzniklé havárií značné – předpokládá se, že cena družice se pohybuje kolem 1 mld. USD, raketa a náklady na její vypuštění dosahují asi 350 mil. USD K tomu ovšem bude třeba připočítat náklady na vylovení trosek a práci vyšetřovací komise.

(Vyšlo separátně v Letectví a kosmonautika 74 (1998) č. 19, s. 1562 – 1563.)

Titan 4A

Havárii rakety Titan 4A, ke které došlo při startu dne 12. 8., jsme již na stránkách tohoto časopisu informovali (L+K 74 (1998) č. 19, str. 1562). Komise, vyšetřující tuto havárii, zjistila po prostudování záznamu telemetrických dat, že asi v 39,4 s letu došlo na zlomek vteřiny (na 15 ms) k přerušení proudu z napájecí baterie do řídícího systému rakety. Ihned po obnově elektrického proudu vyslal řídící počítač povel, jehož výsledkem bylo vybočení rakety vpravo dolů od letového profilu. V důsledku aerodynamických sil se začala raketa v 41,3 s letu rozpadat, což aktivovalo automatický destrukční systém. Asi o 4 s později vyslal bezpečnostní důstojník destrukční signál, aby byla jistota, že nebude troskami rakety ohroženo obyvatelstvo na pobřeží Floridy. Podle předsedy vyšetřovací komise, generála USAF Hinsona, okamžitý výpadek proudu patrně způsobil, že řídící počítač ztratil okamžitou informaci o orientaci rakety vůči horizontu. Před komisí tak zůstává otázka, jak vysvětlit, proč k výpadku proudu došlo. K tomu přispěje jednak zkoumání vylovených trosek rakety (zejména, kdyby se podařilo vylovit zbytky řídícího systému rakety) a počítačové simulace napodobující vznik poruchy ve shodě s letovými daty.

Souběžně s prací vyšetřující komise připravuje společnost Lockheed Martin další dva utajované starty průzkumných družic na 18. 12. tr. a na 27. 1. 1999. Ovšem při těchto startech již bude použito zdokonalené varianty Titan 4B. Přesto povolení k prosincovému startu Titanu 4B bude dáno až po vyšetření havárie, což by mělo být v průběhu listopadu. Neoficiální zprávy naznačují, že jednou z průzkumných družic, připravovaných pro start, bude družice DSP (Defense Support Program) firmy TRW pro včasnou výstrahu před strategickými a taktickými raketami a pro detekci nukleárních testů.

Jednou z nevýhod raket Titan je skutečnost, že první i druhý stupeň rakety pracuje s toxickým palivem, celkem o hmotnosti 170 000 kg, které v případě havárie rakety vytváří oblak, který potenciálně může ohrozit obyvatelstvo v okolí startovního komplexu. Tento oblak ostatně vznikl i při havárii posledního Titanu 4A. Z tohoto důvodu se výzkumníci z laboratoří amerického Námořnictva již před časem zaměřili na vývoj netoxického paliva, které by též snížilo náklady na vypouštění vojenských družic. Jde o koncentrovaný H2O2 (98%) jako okysličovadlo v kombinaci s alkoholem, do kterého se přidává katalyzátor. Ve spalovací komoře po smíchání paliva a okysličovadla dojde vlivem katalyzátoru k uvolňování kyslíku z H2O2, k samovznícení a následnému hoření pohonné látky při teplotách 2182 - 2732° C. Tato nová pohonná látka je zatím pracovně nazývána NHMF (nonpolluting hypergolic miscible fuel) a neznečisťuje životní prostředí. Jako paliva je použito alkoholu, který se s H2O2 dobře mísí; nebylo však sděleno, jaký typ alkoholu ani jaký typ katalyzátoru je použit. Předpokládá se, že zavedení této pohonné látky by snížilo náklady na start jedné rakety typu Titan 4B asi o 3 mil. USD, vše ovšem záleží na ceně za 98% H2O2, který se zatím ve větší míře nevyrábí.

Delta 3

Ve středu 26.8., přesně 14 dní po havárii rakety Titan 4A, odstartovala z mysu Canaveral ke svému prvnímu letu raketa Delta 3 s telekomunikační družicí Galaxy10 o hmotnosti 3800 kg. Start byl pro různé technické obtíže, například s pyrotechnikou oddělování jednotlivých částí rakety (které též může být v případě potřeby použito k destrukci celé rakety). Bohužel, raketu stihl stejný osud jako před tím Titan 4A. Asi po 1min 22 s letu po vybočení z kursu raketa explodovala těsně před odhozením urychlovacích stupňů. Pozorovatelé si též všimli velké části rakety, která dopadla na hladinu moře a vybuchla. Na tiskové konferenci ve čtvrtek ráno informovali představitelé firmy Boeing, výrobce rakety, že podle telemetrických dat pracovala raketa normálně do T+55 s. Poté byla zaregistrována anomálie řídícího systému, která způsobila vyklánění rakety z kursu. Přestože počítač vysílal k systému řízení rakety řadu povelů mezi T+55 s a T+65 s, k úpravě kursu nedošlo a tak byl v T+75 s vyslán k raketě destrukční signál. V tom okamžiku se raketa nacházela ve výšce asi 16 km a ve vzdálenosti kolem 11 km od startovního komplexu.

Den po havárii, 27. 8., se ujala práce vyšetřovací komise, vedená Clarence Quanem, inženýrem společnosti Boeing se čtyřicetiletou praxí. Její práce se soustředila na následující možné příčiny havárie, kterými jsou buď chyba programového vybavení řídícího počítače, problém se třemi řiditelnými urychlovacími stupni (raketa Delta 3 má k prvnímu centrálnímu stupni připojeno 9 urychlovacích stupňů GEM-46 na TPL, zvětšené verse stupňů GEM-40 používané na raketách Delta 2, z nichž tři mají řiditelné trysky. Šest urychlovacích stupňů s fixními tryskami se odhazuje 80 s po startu, zbývající tři s řiditelnými tryskami po 159 s letu. Špatná funkce jedné z řiditelných trysek může vést k vybočení rakety z kursu), selhání hlavního motoru rakety, nebo problém s malými raketovými motory využívajícími k pohonu plynů plynového generátoru turbíny hlavního motoru prvního stupně, kterých se používá k jeho řízení.

Na některé z výše uvedených otázek našla vyšetřovací komise rychle odpovědi, o kterých informovala novináře již 28. 8. Telemetrická data ukázala, že mezi 55 a 65 s letu se dostala raketa do oscilací, které se řídící systém snažil kompenzovat. Došlo však k vyčerpání oleje v hydraulickém systému řízení trysek tří urychlovacích stupňů a pak se raketa stala neovladatelnou a další vybočení z kursu již hlavní, výkyvně uložený motor prvního stupně rakety nebyl schopen vyrovnat. Automatický destrukční systém pak zničil raketu. Rozbor videozáznamů ukázal, že objekt, který se oddělil od rakety a po dopadu na hladinu explodoval, byla telekomunikační družice, ze které po oddělení od rakety začalo unikat palivo. Podle názoru komise je důvodem havárie selhání řídícího systému, který z nějakých důvodů reagoval neadekvátně na zpočátku malé oscilace. Naopak natáčení dvou ze tří řiditelných trysek na urychlovacích stupních celou situaci jen zhoršovalo. Tryska hlavního motoru se sice natáčela správně, ale nemohla sama zkompenzovat současně vliv aerodynamických sil a momentů od chybně vykloněných trysek urychlovacích motorů. Proto nakonec došlo k fatálnímu vybočení rakety z kursu a aktivaci autodestrukčního systému.

Řídící inerciální systém RIFCA (Redundant Inertial Flight Control Assembly) je sice stejný jako u raket Delta 2, ale muselo dojít k modifikaci programů, neboť letový profil rakety Delta 3 je jiný než u Delta 2 a bylo třeba dodat programové vybavení k řízení trysek tří urychlovacích stupňů. Není vyloučeno, že model, na základě kterého byl řídící systém modifikován, obsahuje nějakou chybu. Proto se práce vyšetřovací komise soustředí na prověření celého návrhu systému řízení rakety Delta 3. Jelikož se řídící systém osvědčil mnohokrát v případě rakety Delta 2, bylo rozhodnuto pokračovat v přípravách na start rakety Delta 2 s pěticí telekomunikačních družic Iridium ze základny Vandenberg. Po několikadenních odkladech se nakonec start úspěšně uskutečnil 8. 9. Následující start rakety Delta 2 je pak plánován na 25. 10., kdy by měla být vypuštěna sonda Deep Space 1 organizace NASA. Sonda je určena k ověřování nových technologií pro budoucí kosmické lety, například iontovým manévrovacím motorem. Tyto technologie budou prověřovány zejména při průletu kolem asteroidu 1992 KD v červenci 1999.

V každém případě je havárie rakety Delta 3 pro společnost Boeing velice nepříjemná, neboť způsobí další zpoždění zavedení této rakety do tvrdé konkurence, panující na světovém trhu nosných raket. Společnost Boeing zatím plánuje další start rakety Delta 3 na únor 1999. Zničení družice Galaxy 10 je přirozeně komplikací i pro společnost PanAmSat, která potřebuje mít na oběžné dráze náhradní kapacitu za ztracenou družici Galaxy 4.

Poruchy a ztráty řady družic, ke kterým došlo v tomto roce, jsou nepříjemné i pro pojišťovací společnosti. Za družici Galaxy 4 bylo vyplaceno pojistné ve výši asi 200 mil. USD a za Galaxy 10 to činilo 250 mil. USD. Družice Echostar 4 pro přímé TV vysílání je pojištěná na 220 mil. USD. Na oběžné dráze se jí neotevřel jeden ze dvou panelů se slunečními články. Je však naděje, že alespoň část z 36 převaděčů družice bude využitelná. Za sedm družic Iridium, které též selhaly nebo které nebylo možné uvést na dráze do provozu, zaplatily pojišťovny asi 100 mil. USD.

Zenit

Za dalších 14 dní po neúspěšném startu rakety Delta 3 nastala fatální středa tentokráte pro raketu Zenit ukrajinské výroby. Dne 9. 9. se uskutečnil start rakety Zenit 2 z kosmodromu Tjuratam (Bajkonur), nesoucí 12 družic Globalstar. Asi v 272 vteřině letu došlo k selhání řídícího systému rakety, kdy došlo v důsledku chybného povelu k předčasnému vypnutí motoru druhého stupně. Stupeň se všemi družicemi se pak zřítil do odlehlých oblastí jižní Sibiře. V průběhu sledování letu však došlo k chybné interpretaci letových dat a tak se na první pohled zdálo, že let probíhá dle plánu. Zástupce společnosti Južnoje, výrobce rakety Zenit, četl v průběhu přímého přenosu předem připravenou zprávu, obsahující informace o předpokládané letové dráze a o oddělení družic od posledního stupně. Teprve po skončení přenosu byli zástupci konsorcia Globalstar spolu s dalšími novináři informováni řídícím střediskem o skutečném stavu věcí a tak ke svému nepříjemnému překvapení dozvěděli, že let skončil nezdarem. Šlo o 31. start tohoto typu rakety, z nichž osm bylo neúspěšných.

Družice sice byly pojištěny na 190 mil. USD, ale jejich ztráta způsobuje americkému konsorciu Globalstar značné komplikace. Konsorcium Globalstar chce vytvořit celosvětový družicový telekomuniakční systém pro spojení mobilními telefony, podobně jako konkurenční systém Iridium. Systém Globalstar bude tvořen 48 operačními družicemi a osmi záložními na dráhách o výšce 1400 km. Prvních osm družic bylo zatím vypuštěno raketou Delta 2 v únoru a dubnu tr. Konsorcium nyní hledá náhradní raketu, aby bylo možné rychle uvést systém do operačního stavu. Uvažuje se opět o raketách Delta 2 či o raketách Sojuz i když se nevylučuje ani Zenit, zjistí-li se rychle příčina poruchy systému řízení. Aby se systém stal rychle operačním, uvažuje se nejprve o vypuštění redukovaného systému s 36 operačními a 8 záložními družicemi.

Jak známo (L+K 74 (1998) č. 19, str. 1562 a č. 20, str. 1628), zesílená varianta rakety Zenit bude používána při startech z plovoucí plošiny společnosti Sea Launch Co. Při prvním startu počátkem příštího roku by měla být vynesena družice Galaxy 11. Neúspěšný start rakety Delta 3 však přispěl k tomu, že americké ministerstvo zahraničí odebralo 27. 7. společnosti Boeing licenci potřebnou ke spolupráci se zahraničními partnery na Ukrajině a v Rusku. Ministerstvo se obává toho, že první start zesílené a nevyzkoušené rakety Zenit může vést ke ztrátě družice Galaxy 11, jejíž bezpečné vypuštění je v současné době velice žádoucí pro zvýšení domácí spojové kapacity USA. Kromě toho ministerstvo zkoumá, zda nedochází v rámci této spolupráce k předávání strategických technologií (L+K 74 (1998) č. 16, str. 1320).

Pokus o vypuštění severokorejské družice

Dne 31. 8. se v KLDR uskutečnilo vypuštění rakety Tapeo Dong 1 (TD - 1), patrně ze základny na mysu Musu-dan. První stupeň, tvořený raketou Nodong 2 (Nodong = práce, Tapeo = kanón), dopadl asi 253 km od pobřeží Severní Koreje a druhý stupeň, odvozený ze střely Scud, asi ve vzdálenosti 1646 km, když předtím přelétl japonské území. Podle oznámení tiskové agentury KLDR třetí stupeň rakety dopravil na oběžnou dráhu o výšce 218 - 6978 km a sklonu 41° malou družici, nazývanou Kwangmyongsong - 1 (Jasná hvězda - 1) vysílající korejské propagační písně na frekvenci 27 MHz. Podle Kosmického velitelství USA jde však o neúspěšný pokus o vypuštění družice, neboť na dráze družice nebyla zjištěna. Byl sice zaregistrován zážeh třetího stupně rakety, ale ten i s družicí patrně spadl do Tichého oceánu.

X-33, X-34, Hyper - X

V průběhu letních měsíců probíhaly zkoušky komponent budoucího tepelného štítu X-33. Modifikovaný zkušební letoun F-15B organizace NASA nesl na speciální konstrukci, zavěšené pod letounem několik kovových izolačních dlaždic na bázi slitiny Inconel, ohebné vícenásobně použitelné izolační dlaždice a materiál, který bude používán k jejich lepení na povrch X-33. Při zkouškách dosahoval F-15B výšek asi 12 km a rychlostí kolem 1,4 M. Chování testovaných komponent bylo sledováno jak vlastním videosystémem letounu F-15B tak videokamerami doprovodného letounu.

Další program X-34, na kterém spolupracuje NASA se společností OSC, je nepilotovaný vícenásobně použitelný dopravní prostředek, který má realizovat 25 letů ročně s možností nového startu po 24 hodinové přípravě po přistání a cenou 500 000 USD za let. První bezmotorový let X-34 se plánuje na březen 1999, kdy bude zkoušeno oddělování od letadlového nosiče L-1011 a automatické přistání na standardní přistávací dráze. První zkušební let se plánuje na srpen 1999. Koncem července byly společnosti OSC dodány první křídelní plochy, které budou společností namontovány k trupu zkušebního tělesa X-34.

Práce pokračuje i na programu Hyper-X, označovaném v poslední době též jako X-43. Ke zkouškám v Langleyově výzkumném středisku NASA byl dodán prototyp motoru na kapalný vodík s nadzvukovým spalováním typu “superstratoreaktor” (scramjet)*). V roce 2000 by měl tento typ motoru pohánět zkušební těleso, které bude vynášeno zavěšené pod křídlem B-52 do výšek od 6 do 14 km a poté vyneseno modifikovaným prvním stupněm rakety Pegasus do výšky 30 km a urychleno na rychlosti 7 - 10 M. Potom by těleso pokračovalo samostatně vlastním letem. Zatím byly demonstrovány letové možnosti superstratoreaktoru v Rusku při letovém režimu 5 - 6 M (L+K 74 (1998) č. 9, str. 888).

Atlas 3

Dne 30. 7. byl poprvé v USA vyzkoušen ruský raketový motor RD-180, který bude pohánět první stupeň nové varianty amerických raket typu Atlas 3 (původně nazývaný Atlas 2 AR) společnosti Lockheed Martin. Zkouška se uskutečnila na zkušebním zařízení Marshallova kosmického střediska, kde se kdysi zkoušely motory F-1 pro první stupeň měsíční rakety Saturn V. První zkouška motoru RD-180 trvala 10 s a motor při ní vyvinul tah 4,3 MN. Předpokládá se, že při těchto zkouškách se bude testovat výkon motoru spolu s dalšími částmi rakety jako jsou nádrže, přívody pohonných látek, hydraulika a avionika. Podobné zkoušky probíhají u ruské společnosti NPO Eněrgomaš v Chimki, kde 9 exemplářů vývojových motorů již úspěšně pracovalo na 10 000 s. Při zkoušce 27. 8. však došlo k poškození motoru, který bylo nutné předčasně vypnout. Byl to druhý incident vzniklý při testech tohoto motoru, kterých bylo dosud uskutečněno na 68.

Při typickém letu rakety Atlas 3 bude motor pracovat 186 s. S novým motoru se sníží počet součástí rakety asi o 15 000, což sníží i výrobní náklady. Kromě toho má motor i vyšší výkon ve srovnání se současnými pohonnými jednotkami na 1. stupni raket Atlas 2.

Spojový družicový systém Iridium

V L+K 74 (1998), č. 16, str. 1320 jsme informovali o tom, že bylo dokončeno vypouštění družicového systému Iridium, který má 66 operačních a 6 záložních družic na šesti polárních drahách. Počátkem srpna bylo operačních jen 65 družic a na smůlu tři z družic, které selhaly, jsou na stejné dráze. Proto v tuto dobu nebyl systém ještě schopen zajistit spojení s libovolným místem na povrchu Země. Hlavní kontraktor systému Iridium, společnost Motorola, oznámil 23. 7., že pokud se podaří letní starty raket Delta 2 s dalšími 5 družicemi a CZ 2C/SD se 2 družicemi, bylo by možné zahájit operační využívání systému Iridium od 23. 9. Vypuštění dvou družic Iridium na raketě CZ 2C/SD i pěti dalších náhradních exemplářů pomocí rakety Delta 2 (7920) se sice nakonec zdařilo do začátku září, ale společnost Motorola se nakonec rozhodla odložit zahájení operačního provozu až na 1. 11., neboť bude nutné důkladně systém prověřit, zejména jeho schopnost přenosu hlasových telekomunikací pomocí mobilních telefonů. Také bude třeba prověřit komerční programové vybavení systému družic, které zajistí jejich kompletní vzájemné propojení. Společnost tedy umožní v rámci zkušebního provozu od 23. 9. do zahájení komerčního provozu zdarma telefonovat asi dvěma tisícům klientů. Nadto se společnost obává, že může docházet k dalším poruchám družic na dráze a jejich náhlému vyřazení z činnosti. Proto by měl být počet družic na oběžných dráhách ještě před zahájením komerčního provozu zvýšen o dalších pět záložních exemplářů. V současné době byl systém Iridium povolen asi ve 100 zemích světa.

Systém Iridium i další plánované systémy pro přímé družicové spojení s mobilními telefony však vyvolává jisté obavy u radioastronomů z případných interferencí. Například systém Iridium bude pracovat ve frekvenčním pásmu 1621,35 - 1626,5 MHz, což již je velmi blízko obvyklému radioastronomickému pásmu 1610,6 - 1613,8 MHz. I když například nově postavený indický radioteleskop, umístěný 150 km jižně od Mumbai, pracuje zatím v pásmu od 38 do 1427 MHz, kolem roku 2000 chce toto pásmo rozšířit do frekvencí 1670 MHz, a pak již k interferencím s vysíláním systému Iridium bude docházet.

Vojenské použití malých družic

NASA a Vojenské letectvo USA zkoumají myšlenku využití systému malých spolupracujících družic k plnění různých vojenských misí na nízkých dráhách. Výhoda systému malých družic spočívá v menší možnosti jeho kompletního vyřazení z činnosti na rozdíl od jedné velké družice, která je na oběžné dráze snadno zasažitelná. Nadto při vysazení nějakého klíčového subsystému velké družice je nezbytné ji celou nahradit. Systém malých družic je snadnější postupně doplňovat a nahrazovat vypouštěním jednotlivých družic. Ovšem k tomu, aby takový systém plnil požadované úkoly, je nutné, aby systém byl schopen vytvářet formaci, využitelnou například k radarovému sledování pohyblivých cílů. K takovému úkolu by mohl být využit experimentální systém tří družic USAF s názvem TechSat21, každá o hmotnosti 70 kg, který by mohl být připraven k činnosti kolem roku 2003. Takový systém by mohl nahradit současné mnohatunové družice.

Na 12. konferenci, věnované mikrodružicím, která se konala v týdnu od 31. 8. na Utah State University, informovalo americké ministerstvo obrany o svém programu tzv. nanodružic o hmotnostech od 1 do 10 kg, které by měly demonstrovat možnost letu ve formaci a udržování své orientace bez pomoci palubního pohonného systému. Na tomto programu, s jehož realizací se počítá kolem roku 2000, se podílí i americké university.

Měsíc

Nová data, získaná sondou Lunar Prospector, naznačují, že vody je na Měsíci asi 10krát více, než byly původní odhady. V současnosti se tedy předpokládá, že v kráterech kolem severního a jižního měsíčního pólu, které jsou stále ve stínu, se nachází asi 6 miliard tun ledu ve vysokých koncentracích. Led se nachází v přibližně dvoumetrových vrstvách umístěných asi 50 cm pod měsíčním povrchem. Předpokládá se, že tento led pochází z komet, které dopadly na měsíční povrch někdy během posledních 2 miliard let. Kromě ledu zjistily přístroje sondy Lunar Prospector dalších 7 nových koncentrací hmoty na povrchu (masconů), které způsobují místní gravitační anomálie lokálně ovlivňující dráhu měsíčních satelitů. Jde o krátery, vyplněné lávou.

I když magnetické pole Měsíce je velice slabé, byla na jeho povrchu zjištěna dvě místa se silným místním magnetickým polem. Přítomnost těchto polí vede ke vzniku lokálních malých magnetosfér. Předpokládá se, že vznik těchto povrchových magnetických polí souvisí s dopadem velkých meteoritů na povrch Měsíce, kdy proud vodivého roztaveného materiálu indukoval magnetické pole, které “zamrzlo” do tuhnoucího povrchu.

Získaná data též naznačují, že Měsíc má malé jádro o průměru asi 600 km, bohaté na železo. Ovšem tuto poslední hypotézu bude ještě nutné prověřit dalšími měřeními.

Detailní informace o posledních měřeních sondy Lunar Prospector byla zveřejněna v časopise Science ze dne 4. 9.

K ověření existence podpovrchových vrstev ledu v oblasti měsíčních pólů by mohl být na povrch Měsíce vysazen pohyblivý robot (rover) někdy kolem roku 2002. V průběhu tohoto léta obdržela NASA na 29 projektů na konstrukci takového roveru. Výběr konečného projektu se očekává v květnu 1999, kdy by NASA udělila vítěznému návrhu kontrakt ve výši 22 mil. USD.

Galileo

Dne 15. 9. informovali astronomové z Cornellovy university v New Yorku o detailních pozorováních Jupiterova prstence kamerami sondy Galileo, prováděných v období let 1996 a 1997. Prstence byly objeveny kamerami sondy Voyager, které zjistily hlavní a sekundární prstenec z jemných prachových částic. Jedna z fotografií Voyageru naznačovala ještě možnost třetího vnějšího prstence. Sonda Galileo prokázala, že tento vnější prstenec, nazývaný pro svoji průsvitnost “pavučinový”, je dále rozdělen na vnější a vnitřní. Prachové částice, ze kterých je tento prstenec složen, pochází z meteorických impaktů na měsících Amalthea a Thebe, jejichž vlastní gravitační přitažlivost je tak malá, že prach od unikne do okolního kosmického prostoru a nedopadne na jejich povrch, jak by tomu bylo u masivnějších měsíců. Prach se tak dostane na podobnou dráhu jako měsíce, ze kterých byl vyvržen. Stejný je i mechanizmus vzniku hlavního prstence mezi dvěma malými měsíci Adrastea a Metis. Systém prstenců začíná ve vzdálenosti 92 000 km od středu Jupitera (poloměr Jupitera je přibližně roven 71 500 km) a rozprostírá se do vzdálenosti 250 000 km od planety.

Mars

Dne 2. 9. uskutečnila sonda Global Mars Surveyor 520 oblet planety Mars, odkud vysílala k Zemi asi 500 Mbit vědeckých dat denně. V průběhu srpna sonda zaměřila své přístroje na měsíc Phobos. Vzhledem k tomu, že se dráha měsíce Phobos neproměřovala už asi 10 let, nebylo zcela jasné, zda se například TV kamerám sondy podaří měsíc vyfotografovat. Nakonec se ukázalo, že se Phobos nacházel asi 1 km od předpokládané pozice. Měření povrchové teploty měsíce Phobos, prováděné infračerveným čidlem sondy ze vzdáleností 1000 - 1500 km, ukázalo, že se teplota mění od -4° C na osvětlené straně do -112° C na neosvětlené straně. Jinak snímky povrchu s velkým rozlišením ukázaly, že povrch měsíce Phobos je pokryt asi 1 m tlustou vrstvou velice jemného prachu, který zde vznikl po impaktech meteoritů během milionů let. Tento prach velice rychle vyzařuje teplo a tak dochází ve stínu k velmi rychlému ochlazení povrchu.

Kamery sondy získaly i zajímavé snímky severní polární oblast Marsu obsahující pravděpodobně vrstvy ledu a prachu. V době snímkování, tj. 12. 9., v této oblasti začíná jaro. Jinovatka z tuhého CO2 proto dosahuje až k 67 s. š. a povrch se zdá být světlý. V březnu 1999, kdy sonda obnoví snímkování této oblasti, zde nastane léto, jinovatka ustoupí a terén bude tmavší. Zvlněný terén, pozorovaný na snímcích, byl vytvořen erosí větru.

Ráno 14. 9. byl zažehnut motor sondy, který změnil nejnižší vzdálenost sondy od planety tak, aby částečně prolétávala hustšími vrstvami atmosféry Marsu. Tím bylo zahájeno snižování dráhy aerodynamickým bržděním. Cílem je zkrátit oběžnou dobu sondy ze současných 11,6 hodin na 2 hodiny. Sonda se zatím nachází na dráze o výšce 173,8 - 17 861 km.

Vzdálený vesmír

Pro upřesňování kosmologických modelů našeho Vesmíru jsou důležitá pozorování vzdálených shluků galaxií. Asi 10 z 20 shluků, pozorovaných Hubbleovým kosmickým teleskopem HST, se nachází ve vzdálenostech kolem 7 miliard světelných let. To znamená, že vznikaly někdy před 7 miliardami let, snad brzy po “Velkém třesku”. Jeden z těchto shluků galaxií, nazývaný MS1054-0321 a nacházející se ve vzdálenosti asi 8 miliard světelných let, byl nedávno studován astronomkou M. Donahueovou z Vědeckého ústavu pro kosmický teleskop (Space Telescope Scientific Institute). Rozborem gama záření shluku bylo možné odhadnout teplotu jeho mezigalaktického plynu na asi 300 mil. ° C. Takto zahřátý plyn by se rozptýlil do okolního prostoru, kdyby nebyl udržován v oblasti shluku působící gravitací. Z toho vyplývá, že jde o velice hmotný shluk s odhadovanou hmotností asi 1 quadrilion (1024) hmotnosti našeho Slunce (pro srovnání hmotnost naší galaxie Mléčné dráhy se odhaduje na 1,4x1011 hmotnosti Slunce).

Objev shluku MS1054-0321 podporuje teorii o stále expandujícím vesmíru. V současnosti (stáří našeho vesmíru se odhaduje na 15 miliard let) tj. v našem okolí, totiž tak hmotné shluky již nenacházíme. To znamená, že v průběhu dalšího vývoje vesmíru docházelo k jejich rozpadu a tudíž k rozptylování hmoty. Z toho vyplývá, že náš vesmír nemá dostatek hmoty k tomu, aby se jejím gravitačním působením mohlo rozpínání vesmíru zastavit a tak náš vesmír bude expandovat stále**). Pozorování M. Donahueové byla publikována ve vědeckém časopise Astrophysical Journal z 1. 8.

(ek)

*) Stratoreaktor (ramjet, též náporový motor) - využívá ke spalování pohonné látky vzduchu, stlačovaného vlastním pohybem vpřed. Spalování pohonné látky uvnitř motoru však probíhá při podzvukové rychlosti protékajícího vzduchu.

Superstratoreaktor (scramjet = supersonic-combustion ramjet) - jde o stratoreaktor, ve kterém však rychlost protékajícího vzduchu a spalování pohonné látky probíhá při nadzvukových rychlostech. Nutnost vývoje superstratoreaktorů vyvolává potřeba dosažení vysokých nadzvukových rychlostí u budoucích prostředků pro dopravu jak do kosmu, tak v atmosféře.

**) Kdybychom naopak pozorovali v našem okolí shlukování galaxií ve stále hmotnější objekty, vesmír by obsahoval dostatek hmoty, jejíž gravitační působení by expanzi našeho vesmíru v budoucnosti zastavilo a pak by došlo k jeho kolapsu.

Zpracováno podle Space News, 9, 1998, č. 26 - 35, Air et Cosmos, 1998, č. 1663 -1668, NASA News N98-58, 98-125, 98-145, 98-149, 98-154, 98-158, 98-164, 98-167,

Informační bulletiny FLORIDA Today Space Online, Jonathan´s Space Reports č.: 368 - 372.

Publikováno v časopise Letectví a Kosmonautika 74 (1998) č. 22, s. 1765 - 1768; č. 23, s. 1832 - 1835.


Na MEK byl tento článek publikován se svolením autora.

Aktualizováno: 02.11.2002

[ Obsah | Novinky v kosmonautice | Články | Obsahy L+K | Kosmonautické zajímavosti ]

Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.