Obsah > Aktuality > Kosmonautické zajímavosti - nepilotované lety > 2. čtvrtletí 1998

KOSMICKÉ AKTUALITY - NEPILOTOVANÉ MISE

(2. čtvrtletí 1998)

Ariane 5

Přes poněkud pesimistické úvahy o tom, že se asi nepodaří zjistit příčinu zvýšené rotace rakety Ariane 5 při jejím druhém startu (L+K 74 (1998), č. 2, str. 104) se nakonec přece jen podařilo tuto příčinu nalézt. Pro zjištění momentu byl zkušební stav modifikován tak, že mezi motor a jeho upevnění ke zkušebnímu stavu byla umístěna olejová nádrž, dovolující monitorovat otáčivý moment motoru Vulcain při jeho chodu. Na takto upraveném zkušebním stavu byl pak zjištěn moment 850 N.m odpovídající hodnotě momentu rakety AR 502 při druhém startu. Ukázalo se, že tento moment je způsoben hrubostí vnitřního povrchu výtokové trysky, tvořené systémem chladících trubiček, svařených do spirály. Výtokové plyny, které jsou v kontaktu s vnitřní stěnou trysky, jsou poněkud vybočovány ze směru osy trysky a to už stačí k tomu, aby vznikl točivý moment. Při dalším zkušebním zážehu byla testována optimální konfigurace odvodu plynů z plynového generátoru tak, aby byl tento moment kompenzován. Při dalších letech rakety Ariane 5 tak nebude nutné přidávat druhý systém řízení orientace rakety, který byl přidán pro let Ariane 503 (L+K 74 (1998), č. 9, str. 888). Třetí zkušební start rakety Ariane 5 by se mohl uskutečnit v září tr., kdy by měla být vynesena zkušební maketa budoucí návratové kabiny ARD (Atmosferic Re-entry Demonstrator) a komerční telekomunikační družice. Návratová kabina ARD je typu návratové kabiny amerického měsíčního programu Apollo. Při zkušebním letu by měla automaticky sestoupit po necelém jednom obletu kolem Země do atmosféry a na padácích přistát v Tichém oceánu. Chování kabiny během celého letu budou monitorovat čidla, namontovaná v kabině místo astronautů.

AsiaSat 3

Družice AsiaSat 3 byla vypuštěna 25. 12. 1997. Pro problémy se stupněm DM-3 nosné rakety Proton-K se družice dostala na nízkou dráhu o výšce 361 - 35 989 km a sklonu k rovníku 51,6° místo aby se nacházela na téměř geostacionární dráze 35780 - 35 800 km se sklonem 0° k rovníku. Tudíž s umístěním družice na geostacionární dráhu se už nepočítalo. V únoru tr. zaplatila pojišťovna společnosti Asia Satellite Communication Co (AsiaSat) z Hong Kongu sumu 200 mil. USD a prohlásila družici za odepsanou. Družice tak byla ve vlastnictví pojišťovny, která ovšem nemá na jejím využití zájem. Konstruktér družice, firma Hughes však kontaktovala pojišťovnu a navrhla jí, že na vlastní náklady zkusí převést družici průletem kolem Měsíce na nějakou užitečnou dráhu kolem Země. Pojišťovací společnost s tímto návrhem souhlasila a 15. 4. uložila formálně společnosti AsiaSat, aby předala družici AsiaSat 3 výrobci, firmě Hughes. Družice se stala majetkem filiálky firmy Hughes s názvem Hughes Global Services a neoficiálně nese název HGS-1. Hned po předání družice bylo započato se sérií manévrů za pomoci motoru družice Marquard R-4D-11-300. Podle informací US Space Command o sledování družicových drah bylo dne 16. 4. apogeum družice zvýšeno na 88 000 km, 18. 4. na 108 000 km, dne 23. 4. se družice již nacházela na dráze o výšce 443 - 148 145 km. S úpravami dráhy se pokračovalo i v dalších dnech: 26. 4. bylo apogeum 207 000 km a 30. 4. již 319785 km. Na translunární dráhu byla družice navedena 7. 5. a 13. 5. průletem ve vzdálenosti 8000 km od Měsíce se dráha družice změnila tak, že se družice vrátila k Zemi. Dne 17. 5. se družice HGS-1 nacházela na dráze o výšce 35 646 - 475 763 km a sklonu 18,2° . Firma Hughes uvedla družici na dráhu kolem Měsíce ještě jednou dne 6. 6., takže se její dráha více přiblížila geostacionární dráze. Po tomto druhém manévru se družice nachází skloněné geosynchronní dráze o výšce 35 681 - 35 963 km a sklonu 8,7° k rovníku a 19. 6. se nacházela nad Tichým oceánem. Není ale jasné, zda po ukončení těchto manévrů zbývá ještě nějaké palivo z původního množství 1700 kg PL.

Lewis

Koncem června byla publikována zpráva vyšetřovací komise, týkající se selhání družice Lewis. Tato družice byla vypuštěna 23. 8. 1997 s cílem zkoušet nové technologie a přístroje pro studium změn na povrchu zemských pevnin. Družice se však dostala do nekontrolovatelné rotace, což způsobilo nefunkčnost článků slunečních baterií a posléze i fatální vybití palubních akumulátorů. Kontakt s družicí byl ztracen 26. 8. a družice zanikla v hustých vrstvách atmosféry 28. září. Návrh systému orientace družice Lewis, vyrobené firmou TRW, byl převzat ze systému družice TOMS. Vyšetřovací komise došla k závěru, že adaptace systému nevzala v úvahu, že osa rotace družice TOMS byla poněkud jiná, než osa rotace družice Lewis. Tím lze vysvětlit, že celkem i malá nerovnováha rotačních momentů, snad způsobených nepatrnou nerovnováhou momentů sil, způsobenou orientačními motorky, způsobila celkovou rotaci družice. Předstartovní testy ovšem také nebyly dokonalé, jelikož tuto možnost vzniku rotační nestability neobjevily. Vyšetřovací komise se ve své zprávě též zmínila o filozofii organizace NASA, shrnuté do hesla “rychleji, lépe a levněji” (faster, better, cheaper). Zpráva konstatuje, že tento přístup NASA k realizaci vědeckých problémů je sice správný, ale v případě družice Lewis došlo mezi organizací NASA a firmou TRW k nedorozumění, jak tuto filozofii aplikovat. Výrobce družice, firma TRW dostala od NASA v tomto případě značnou autonomii ohledně návrhu družice, ale NASA pak již důkladně nezkontrolovala, zda bylo skutečně dosaženo předpokládaných cílů projektu. Za družici Lewis a její vypuštění zaplatila organizace NASA na 64,8 mil. USD, dalších 6,2 mil. USD bylo vydáno za uložení a udržování družice během roku, co nebyla k dispozici nosná raketa LMLV (nyní nazývaná Athena-1).

Družicový systém Iridium pro spojení s mobilními telefony

Dne 17. května vynesla raketa Delta 2 dalších 5 družic telekomunikačního systému Iridium. Šlo o poslední start počáteční plánované konstelace systému 66 operačních a 6 záložních družic Iridium určených pro komunikaci s mobilními telefony na libovolném místě povrchu Země, zejména mimo oblasti celulárních uzlů. Družice jsou rozmístěny na 6 polárních dráhách tak, aby komunikace s některou z nich byla možná kdykoliv a odkudkoliv. Z tohoto počtu jsou však dvě družice nepoužitelné (jedna spotřebovala veškeré své PL, neboť se zablokoval palivový ventil, další se poškodila při oddělování od rakety Delta). Tři jiné družice vykazují problémy s orientací, ale doufá se, že se tento problém vyřeší. Telekomunikační systém tedy bude možné vyzkoušet, ale již nyní je vidět, že nelze vyloučit problémy s životností družic a udržením systému družic v operačním stavu. Firma Motorola, která pro společnost Iridium družice vyrábí, bude proto se starty záložních družic pokračovat.

X-33, X-34

V montážním závodě společnosti Lockheed - Martin v Palmdale v Kalifornii postupně probíhá montáž zkušebního exempláře X-33. V dubnu byla namontována nádrž na kapalný kyslík, vyrobená z hliníkové slitiny. V červenci se plánuje montáž palivových kompozitních nádrží na kapalný vodík, jejichž výroba se též opozdila asi o 5 měsíců. Vývoj nového motoru s lineárním centrálním tělesem se také opožďuje asi o 3 - 4 měsíce. Letové zkoušky s pracující maketou motoru v měřítku 1:10 umístěnou na hřbetě nadzvukového letounu SR-71 (LASRE, viz L+K 74 (1998), č. 9, str. 888) se také uskuteční až v druhé polovině tohoto roku. Je to hlavně proto, že oponentura projektu, kterou si dělala NASA, doporučila více pozemních i aerodynamických zkoušek před tím, než dojde ke skutečnému zážehu motoru za letu SR-71.

Další program X-34, na kterém spolupracuje NASA se společností OSC, je nepilotovaný vícenásobně použitelný dopravní prostředek, který má realizovat 25 letů ročně s možností nového startu po 24 hodinové přípravě po přistání a cenou 500 000 USD za let. První bezmotorový let X-34 se plánuje na březen 1999, kdy bude zkoušeno oddělování od letadlového nosiče L-1011 a automatické přistání na standardní přistávací dráze. První zkušební let se plánuje na srpen 1999.

Japonské nosné prostředky

I když série požárů a jiných technických problémů způsobila, že vývoj japonských kryogenních raketových motorů LE-7A a LE-5B, určených pro první a druhý stupeň budoucího japonského raketového nosiče H-2A, má asi 6 měsíců skluz, organizace NASDA je stále optimistická, že se první start této rakety uskuteční v roce 2000. Nosič H-2A by měl existovat ve třech variantách, lišících se připojenými urychlovacími stupni na TPL nebo KPL a kapacitou 2000 - 4000 kg na dráhu přechodovou ke geostacionární. Zmíněné vyvíjené raketové motory by také měly sloužit k pohonu kosmického tahače HTV (H-2A Transfer Vehicle) nebo nepilotovaného raketoplánu Hope-X. Tahač HTV by měl dopravovat 6000 - 7000 kg užitečného zatížení k budoucí orbitální stanici Alpha. Pro vybavení japonského modulu na této orbitální stanici bude třeba 3 letů HTV. Osud raketoplánu Hope-X je však stále nejasný, ale i přes nepříznivou rozpočtovou situaci je organizace NASDA zatím rozhodnuta pokračovat ve vývoji experimentálního raketoplánu, poháněného zdokonaleným motorem LE-7A. Finanční omezení mohou také způsobit zastavení programu raketového nosiče J-1 po plánovaném druhém startu, zejména nepodaří-li se snížit náklady na tento start, odhadované na 26,4 mil. USD.

Kosmické technologie USA a jejich transfer do asijských zemí

Překvapením bylo rozhodnutí Senátu USA ze dne 22. května uvalit embargo na vypouštění amerických telekomunikačních družic pomocí čínských raketových nosičů. Důvodem tohoto rozhodnutí jsou obavy senátorů, že v důsledku spolupráce amerických firem s Čínou dochází k transferu důležitých technologií, které Čína může využít k rozvoji vlastních vojenských programů. Jak známo, americká vláda povolila v roce 1987 americkým firmám vypouštět americké družice na čínských raketách, neboť po havárii Challengeru byla americká nosná kapacita omezena. Po roce 1990 se americké firmy v čele se společností Hughes snažily omezit možné neúspěšné starty čínských raket, aby se tak snížilo riziko ztráty družic. Číně byly proto dodány bezprašné sály pro integraci družic spolu se zavedením moderních družicových integračních procedur. S Čínskou akademií pro raketovou technologii byly vyjasňovány otázky systémů řízení raketových nosičů a jejich účinnosti. Společnost Martin-Marietta přispěla k certifikaci raketového paliva pro čínský apogeový motor. Jedná se prý o podobné palivo, jaké bude používat vyvíjená čínská mezikontinentální raketa, odpalovaná z mobilního dopravníku. Společnost Martin-Marietta dále dodala Číně informace týkající se systémů oddělování a řízení horních stupňů raket tak, aby k oddělování družic docházelo při jejich správné orientaci, zajištěné jejich rotací. Tyto technologie ovšem mohou být užitečné při přesném oddělování a navádění hlavic balistických raket. V roce 1993 dodali američtí výrobci družic do Číny programy pro analýzu dat, získaných při měření momentů a zatížení, působících na jednotlivé stupně raket. Tato analýza je nutná pro to, aby se při oddělování stupňů přenášelo na družici co nejméně vibrací. To přispívá samozřejmě k úspěchu vypouštění civilních družic, ale podle názoru senátorů mohou získané zkušenosti přispět ke konstrukci systému MIRV (Multiple-Targeted Re-entry Vehicle) pro vypuštění několika hlavic, zamířených na nezávislé cíle. Kromě toho firmy Loral a Hughes těsně spolupracovaly s Číňany na určení příčin havárií, které nastaly v létech 1995 a 1996. Senátoři nadto vyčítají společnosti Loral, že předala Číně zprávu nezávislé komise, vyšetřující tyto havárie, aniž tuto zprávu konzultovala s ministerstvem zahraničí. Kromě toho byly dvě družice Iridium společnosti Motorola vypuštěny čínským horním stupněm SD (Smart Dispenser), ve kterém senátoři vidí předchůdce budoucího čínského systému MIRV. Společnost Motorola však popírá, že by byla nápomocná při vývoji čínského stupně SD. I ostatní zmíněné společnosti, zainteresované na vypouštění svých družic čínskými raketami, protestují proti tomuto, dle jejich názoru ukvapenému, rozhodnutí Senátu. Podle názoru, převažujícího v podnikatelských kruzích, jsou výše zmíněné úvahy o amerických technologiích, které by mohly vylepšit čínskou vojenskou techniku, přehnané.

S podobnými obavami hledí američtí senátoři i na vývoj indického raketového průmyslu, zejména v souvislosti s  podzemními nukleárními testy, uskutečněnými 11. a 13. května. Jsou obavy, že Indie bude zanedlouho schopná vyrábět vlastní kryogenní horní stupně raket podle stupně, dodaného ruskou exportní firmou Glavkosmos. Kromě toho Indie uvažuje o konstrukci malého vícenásobně použitelného raketoplánu AVATAR (Aerobic Vehicle for Advanced Trans-Atmospheric Research) o rozměrech stíhacího letounu typu MIG-25, poháněným kapalným vodíkem a schopným vynášet na oběžnou dráhu družici o hmotnosti 500 - 1000 kg za cenu 67 USD/kg. Při letu atmosférou by měl být raketoplán poháněn náporovým motorem s hyperzvukovým spalováním a v poslední fázi by byl uveden na oběžnou dráhu raketovým motorem. Potřebný kyslík by byl získán za letu. Pro konstrukci motoru pro tento raketoplán byly zatím učiněny dva klíčové experimenty. Při prvním pokusu v laboratořích obranného výzkumu v březnu tr. se zdařil zážeh vodíku ve vzduchu, stlačeném hyperzvukovým prouděním. V dubnu tr. byl v Indickém vědeckém institutu v Bangalore (Bengalúr) vyroben kapalný kyslík za simulovaných letových podmínek raketoplánu. V jiné verzi bez raketového motoru by raketoplán mohl pracovat jako průzkumný letoun, operující ve výškách 30 km při rychlostech 7M. Jde ovšem o ambiciózní projekt a v současné době asi Indie nemůže počítat se spoluprací s USA v této oblasti. Je zajímavé, že Indie zvýšila svůj kosmický rozpočet na příští rok o 52% .

Objekty v blízkosti Země

Organizace NASA vytvořila nové oddělení pro shromažďování dat o nově objevených objektech, nacházejících se v blízkosti Země. Jde o reakci na zprávu o možnosti, že by se asteroid 1997/XF11 mohl v roce 2028 přiblížit k Zemi na menší vzdálenost než je vzdálenost Měsíce od Země. Na tiskové konferenci 11. 3. nevyloučil tuto možnost B. Marsden z astrofyzikální observatoře v Cambridge, Massachusetts. V informačních médiích se pak objevila katastrofická zpráva, že by v roce 2028 mohlo dojít ke srážce Země s asteroidem. Hned druhý den však astronomové D. Yeomans a P. Chodas z JPL informovali o svých výpočtech dráhy asteroidu 1997/XF11 a informovali tisk o tom, že asteroid mine Zemi v bezpečné vzdálenosti 960 000 km od Země. Aby příště nedocházelo k podobným nedorozuměním a aby se předešlo laickému názoru, že vědci veřejnosti tají některá pozorování, bylo zřízeno výše zmíněné oddělení NASA. Jeho úkolem bude zejména objevení a identifikace asteroidů o průměru menším než 1 km. Zatím se předpokládá, že se v blízkosti Země nachází na 2000 asteroidů o průměru do 1 km, které ještě nebyly objeveny. D. Morrison, ředitel pro kosmický prostor Amesova kosmického střediska NASA, se domnívá, že současný zájem veřejnosti o asteroid 1997/XF11 vyjadřuje obecné obavy z dopadu kosmických těles na povrch Země a naznačuje potenciální podporu veřejnosti úsilí ochránit naší planetu. Podle Morrisona je prvním krokem hledání nebezpečných objektů. Pokud by se s tím nezačalo, mohlo by být obyvatelstvo Země nemile překvapeno. K programům, které rozšíří naše znalosti o asteroidech přispěje probíhající mise sondy NEAR, která již od ledna 1999 poletí ve formaci s asteroidem Eros a bude jej po celý rok studovat. Na říjen tr. je připravován start sondy Deep Space 1, která by měla koncem ledna 1999 prolétnout kolem asteroidu McAuliffe (pojmenovaného na počest učitelky a astronautky raketoplánu Challenger Christy McAuliffové), který se pohybuje na dráze v blízkosti Země a v červnu 2000 se setká s kometou West-Kohoutek-Ikemura. V rámci mise japonské sondy Muses-C, připravované na rok 2001, se možná podaří dopravit vzorky materiálu asteroidu na Zemi.

Koncem dubna se v Kalifornii uskutečnila konference věnovaná případným důsledkům meteorického roje Leonid, kterým Země prolétne od 14. do 20. listopadu tr. Letošní maximum tohoto roje souvisí s kometou Temple-Tutte, která se každé 33 roky přibližuje k Zemi. Roj může ovlivnit asi 500 operačních družic, které se v současné době nachází na oběžných drahách kolem Země. Mezi opatřeními, která by se mohla učinit, je umístění některých družic na přechodnou dobu na protáhlejší dráhu, na které by družice delší dobu setrvávala na té straně Země stínící hlavní roj. Dalším nebezpečím jsou malé částice o průměru menším než 0,3 mm. Vlastní družici příliš nepoškodí, ale optika a čidla by neměla být směrována k dopadajícímu roji. Dopad částic též může poškodit panely slunečních článků. Loni v listopadu zjistilo pozemní pozorování maxima 200 meteoritů/hod. V letošním roce se odhaduje maximum až na 100 000 meteoritů/hod. Maximum by mělo nastat asi na dvě hodiny dne 14. 11. 1998.

Řízení kosmických misí

Moderní technologie, používané v současné době, zvyšují autonomii kosmických sond a též jejich spolehlivost a odolnost proti selhání. Sondy jsou vybaveny jednak spolehlivějšími systémy řízení orientace a komplexními palubními systémy, takže jsou schopné automaticky reagovat na některé situace a tak není potřeba, aby práce sondy byla spojitě sledována pozemní kontrolou, jak tomu bylo ještě v nedávné minulosti. Dostane-li se kosmická sonda do potíží, ohlašuje vzniklou situaci do řídícího střediska. Pozemní systémy automaticky vyhodnocují situaci a zjišťují anomálie. Vyvolávací operátorskou službou (pager) informují obsluhující personál řídícího střediska, že je zapotřebí lidského zásahu. Současné řízení kosmické sondy a jejího vědeckého programu vlastně spočívá v tom, že pracovník řídícího střediska vybírá z databáze předprogramované sekvence povelů, které řídí vše od orientace sondy až k nastavení kamer. Použití grafického programového vybavení dává globální informaci o řídících sekvencích. Tyto sekvence jsou pak vysílány na sondu jednou ze tří stanic sytému DSN organizace NASA. Je tedy zajímavé srovnání vývoje počtu pracovníků obsluhujícího personálu řídících středisek: v roce 1976 bylo potřeba pro řízení dvou sond programu Viking, které úspěšně přistály na povrchu Marsu na 400 pracovníků. V případě mise Magellan pro mapování povrchu planety Venuše, uskutečněné v letech 1989 - 1994 bylo ve fázi umístění sondy na dráhu kolem planety potřeba v řídícím středisku na 70 pracovníků. V první fázi atmosférického brždění sondy Mars Global Surveyor bylo v řídícím středisku na 28 pracovníků, v současné době tento počet klesl na 20. Je též třeba podotknout, že snižování počtu pracovníků řídícího střediska je též dáno snižováním rozpočtu a úsporami organizace NASA. Např. na operace sondy Mars Global Surveyor má NASA vyčleněn roční rozpočet 20 mil. USD.

Zkušenosti s řízením kosmických misí jsou již dostupné i studentům na amerických universitách. Například na University of Colorado v Boulderu mají studenti vlastní řídící středisko, odkud ovládají vědeckou misi studentské družice SNOE (Student Nitric Oxide Explorer), kterou si postavili studenti za pomoci inženýrů společnosti Ball Aerospace and Technologies. Družice SNOE byla vypuštěna v únoru raketou Pegasus XL a jejím úkolem je získávat data o vlivu Slunce na koncentraci oxidů dusíku ve vnějších vrstvách atmosféry a jejich vlivu na ozónovou vrstvu. Studenti mohou s družicí komunikovat ze svého řídícího střediska dvakrát denně vždy po 10 minutách. Přitom ověřují technický stav družice a přehrávají data, zapsaná v palubním počítači.

Slunce

V současné době sluneční aktivita roste a měla by dosáhnout maxima své periodické jedenáctileté aktivity počátkem příštího století. Maximum sluneční činnosti je charakterizováno intenzivními bouřemi, protuberancemi a vznikem slunečních skvrn. Proto je období maxima sluneční aktivity zajímavé z hlediska studia fyzikálních procesů, řídících tuto aktivitu. Slunce je tedy sledováno řadou přístrojů jak na povrchu Země tak na družicích. Dne 1.4. byla vypuštěna další z řady družic pro sledování sluneční aktivity. Jde o družici TRACE (Transition Region and Coronal Explorer), vybavené teleskopem pro studium tzv. přechodové oblasti mezi relativně chladnějším povrchem a spodní částí sluneční atmosféry (s teplotami kolem 6000° C) a extrémně horkou horní částí sluneční atmosféry, nazývané korónou (s teplotami kolem 3 mil. stupňů). Od objevu koróny před 55 léty si astronomové kladli otázku, jakým mechanizmem dochází k zahřívání koróny na tak vysokou teplotu. Jednou možností je přenos energie pomocí zvukových (seismických) vln změny hustoty. Nyní se spíše zdá, že jde o ohřev ionizovaného plynu koróny elektrickým proudem, který je indukován magnetickým polem, vystupujícím z povrchu Slunce ve formě smyček magnetických siločár. Pro názornost je však třeba podotknout, že hustota koróny je asi 10-11 hustoty zemské atmosféry a tak tepelná energie koróny není zase tak podstatná (viz též knihu “Základy astronomie a astrofyziky” od prof. V. Vanýska (Academia 1980)). Pomocí teleskopu družice TRACE, pracujícího v ultrafialové oblasti spektra byla dne 8.5. sledována dynamika vzájemného působení dvou na sebe kolmých smyček magnetických siločar. Tyto smyčky nakonec splynuly v jedinou a přitom došlo ke značnému uvolnění energie. Část této energie bývá někdy odváděna z povrchu Slunce např. i ve formě protuberancí.

Dne 2.6. byla pozorovaná koronografem LASCO sondy SOHO (Solar and Heliospheric Observatory), nacházející se v Lagrangeově bodě L1 mezi Zemí a Sluncem, gigantická erupce na jihozápadním okraji Slunce. Shodou okolností vznikla tato protuberance po dopadu dvou komet do sluneční atmosféry ve dnech 1. a 2. 6. Dopad komet byl také pozorován sondou SOHO, ale soudí se, že vznik protuberance patrně s dopadem komet nesouvisí. Jelikož se při protuberancích dostává do kosmického prostoru silně ionizovaný plyn ze sluneční atmosféry jehož dynamika je ovlivňována indukovaným magnetickým polem, byla obava, že by tato protuberance mohla ovlivnit i geomagnetickou situaci v okolí Země. Naštěstí se vyvržený mrak plynů pohyboval jiným směrem než k Zemi. Při vzniku protuberancí vznikají rovněž seismické vlny, které též byly prokázány pozorováním sondy SOHO. Podle některých teorií se při protuberanci uvolňuje energie nejprve ve formě tepla, které místně zahřívá povrch Slunce a vyvolává tak lokalizované změny objemu, které dále relaxují ve formě seismických vln změny hustoty. Tyto seismické vlny se šíří skrze vnitřek Slunce a rekombinují na protilehlé straně k místu původní protuberance, kde poněkud deformují povrch Slunce.

Sonda SOHO získala zajímavé výsledky a je tudíž nepříjemné, že 24. 6. byl se sondou ztracen kontakt. Patrně došlo k anomálii v orientaci sondy na Slunce a sonda se pokoušela zorientovat se automaticky pomocí vlastního slunečního čidla.

Mars

I když se sonda Mars Global Surveyor zatím nachází na prozatímní protáhlé eliptické dráze o oběžné době 11,6 hod, podařilo se přístrojům sondy získat nové mineralogické i topografické důkazy o tom, že na Marsu bylo v jeho minulosti dostatek vody a také, že jeho historie vykazovala značnou tepelnou aktivitu. Podle měření spektrometru tepelného záření se zdá, že kdysi byla voda stabilní buď přímo na povrchu této planety nebo pod jejím povrchem a také, že Mars míval hustší atmosféru. Měření spektrometru prokázala pozoruhodné koncentrace krystalického minerálu hematitu, nacházejícího se v oblasti o průměru asi 500 km u Marsova rovníku. Tento minerál, kysličník železa Fe2O3, vzniká v důsledku značné tepelné aktivity za přítomnosti vody. Krystaly hematitu rostou z taveniny bohaté na Fe. Ostatně jemné prachové částice hematitu již byly na povrchu Marsu zjištěny a předpokládá se, že jsou hlavní složkou materiálů, způsobujících typickou načervenalou Marsovu barvu.

Laserový výškoměr sondy proměřoval výškový profil polárních Marsových čepiček, složených z ledu a tuhého CO2. Laserová měření profilu ukázala na existenci větších a hladkých oblastí s místními změnami výšky řádově desítek cm (přesnost měření laserového výškoměru činí asi 30 cm). Jinak např. severní polární čepička se nad okolní terén zvedá na 2-2,5 km. V budoucnu se počítá s proměřením sezónních změn tloušťky polárních čepiček.

Rok po přistání sondy Mars Pathfinder na povrchu Marsu jsou nyní k dispozici informace o složení některých hornin v místě přistání, které byly zjištěny spektrometrem alfa záření APXS, umístěném na miniroveru Sojourner. Výsledky naznačují, že všechny kameny, studované roverem, jsou podobné svým složením vulkanickým horninám s vysokým obsahem Si, které jsou známé na Zemi jako andezity. Všechny zkoumané horniny jsou však svým chemickým složením velmi odlišné od složení meteoritů, o kterých se předpokládá, že jsou původem z Marsu. Nález andezitů je poněkud překvapující, neboť se doposud předpokládalo, že většina hornin na Marsu jsou bazalty (čediče) s malým obsahem Si. Na Zemi vznikají andezity v tektonicky aktivních oblastech. Jak došlo ke vzniku andezitů na Marsu není zatím jasné.

Některá data, získaná Pathfinderem naznačují, že asi před 4,5 miliardami let bylo na Marsu dostatek vody. Nejbližší okolí místa přistání se však zdá být suché a nezměněné za poslední 2 miliardy let, kdy v místě přistání proběhla katastrofická záplava. Při této záplavě bylo místo přistání pokryto balvany, které přinesla voda. Dvě vyvýšeniny na horizontu místa přistání, nazvané Twin Peaks, připomínají dva ostrůvky s proudnicovou formou, vytvořenou prudkým vodním přívalem.

Objev možné protoplanety u vzdálené hvězdy

Kosmický teleskop HST poprvé pozoroval v souhvězdí Taurus ve vzdálenosti 450 světelných let zvláštní objekt, nazývaný TMR-1. Tento objekt vypadá jakoby byl vyvržen od nově zformované dvojhvězdy neboť se pohybuje rychlostí asi 10 km/s od dvojhvězdy a táhne se za ním protáhlý oblak prachu. Zatím není jasné, zda pozorovaný objekt vznikl ve stejnou dobu jako dvojhvězda nebo je starší, přibližně jako okolní hvězdy. V posledním případě by šlo o gigantickou protoplanetu, což by znamenalo, že velké plynné planety vznikají daleko snadněji, než se původně předpokládalo. Konvenční teorie předpokládají, že velké plynné planety vznikají během milionů let shlukováním prachových částic. Současné hypotézy se spíše přikládají k názoru, že velké planety o nízké hustotě kondenzují velmi rychle a ve stejnou dobu jako jejich mateřské hvězdy. Pozorování HST je unikátní v tom smyslu, že jde o pozorování vyvržené protoplanety. Pokud vzniklá planeta zůstává v blízkosti mateřské hvězdy, lze její infračervené záření obtížně pozorovat, neboť je přezářeno mateřskou planetou.

(ek)

Zpracováno podle Space News, 9, 1998, č. 13 - 25,

Air et Cosmos, 1998, č. 1652 -1662.

NASA News N98-38, 98-88, 98-90, 98-91, 98-92, 98-109, 98-115.

Publikováno v časopise Letectví a Kosmonautika 74 (1998) č. 16, s. 1320 - 1322; č. 17, s. 1392 - 1394.


Na MEK byl tento článek publikován se svolením autora.

Aktualizováno: 02.11.2002

[ Obsah | Novinky v kosmonautice | Články | Obsahy L+K | Kosmonautické zajímavosti ]

Pokud není uvedeno jinak, jsou použité fotografie z NASA (viz. Using NASA Imagery) a dalších volně přístupných zdrojů.