První dvě umělé oběžnice naši planety - Sputniky 1 a 2 - byly tedy sovětského původu. Teprve potom přišli ke slovu Američané. Jejich první pokus o vyslání družice Vanguard do vesmíru, koncem roku 1957, však skončil neúspěchem. Druhý start, tentokrát v rámci programu Explorer, byl úspěšnější: prvního února 1958 se na oběžnou dráhu dostala první družice Spojených států. Záhy poté druhá (Vanguard 1) a třetí (Explorer 3). Mezitím však v atmosféře zanikly oba sovětské Sputniky, a tak od poloviny dubna 1958 kroužila kolem zeměkoule už jen trojice amerických satelitů. Nebylo těžké odhadnout, že nový sovětský experiment na sebe nenechá dlouho čekat.

15. května 1958 vzlétl na dráhu kolem Země Sputnik 3, satelit s tak bohatou škálou měřicích přístrojů, že dostal přízvisko létající kosmická laboratoř.

Co všechno bylo předmětem zkoumáni jeho aparatury? Samozřejmě teplota uvnitř a vně družice; hustota mikrometeoritů, k jejímuž zkoumání sloužily čtyři piezoelektrické detektory o celkové ploše 3410 cm2; hustota atmosféry, kterou měřily dva ionizační a jeden magnetický manometr; velikost elektrostatického náboje družice a potenciál elektrostatického pole Země, měřené dvojicí elektrostatických fluxmetrů; složeni ionosféry, studované pomocí hmotového spektrometru; koncentrace kladných iontů, měřená dvojicí lapačů iontů (oba kulové síťkové lapače, umístěné na dvou trubkových tyčích, vybíhaly vpředu z obrysu družice); korpuskulární sluneční zářeni, zachycované na dvou fluorescenčních obrazovkách s fotonásobiči; intenzita kosmického záření, udávaná Geiger--Müllerovými počítači; rozděleni fotonů v kosmickém záření, sledované scintilačním počítačem; rozdělení těžkých jader v kosmickém záření, měřené Čerenkovovým počítačem; intenzita geomagnetického pole, měřená třísložkovým magnetometrem. Instalovanou aparaturou získané údaje přenášela pozemním stanicím vícekanálová telemetrická soustava s pamětí. Ta umožňovala zrychlené vysílání záznamů přístrojů z doby celého obletu Země v okamžiku přeletu družice nad přijímací stanicí na území SSSR.

Zdrojem elektrické energie pro přístroje a telemetrický vysílač s frekvenci 40,01 MHz byly chemické rtuťové články, dodávající proud do stříbrozinkových akumulátorů. Rádiový vysílač Maják, pracující na kmitočtu 20,005 MHz, napájela devítičlánková sluneční baterie (čtyři články vpředu a na bocích, jeden na základně družice); rozmístění článků zajišťovalo nepřetržitou činnost baterie bez ohledu na její polohu vůči Slunci).

Stabilní teplotu uvnitř družice zajišťovala automatická termostatická soustava, využívající jednak nucené cirkulace plynného dusíku, jednak regulovatelných clon na povrchu satelitu (jejich otevírání a zavíráni měnilo koeficient odrazu povrchu družice).

Hmota Sputniku 3 dosáhla tehdy neuvěřitelné výše 1 327 kg, z čehož 968 kg připadalo na užitečné zatíženi. Družice měla kuželovitý tvar (s vybíhajícím nosičem magnetometru vpředu) o průměru základny 1,73 m a výšce (bez antén) 3,57 m. Na oběžné dráze s ní létaly ještě poslední stupeň nosné rakety a tři fragmenty. Téměř dva roky obíhala třetí sovětská družice zeměkouli. Zanikla 6. dubna 1960; životnost přístrojů nebyla delší než deset dnů. Pouze rádiový vysílač Maják vysílal až do zániku družice. Přesto však byly výsledky měření družice značně obsáhlé. Bezesporu k nejdůležitějším patřilo zjištění vnějšího Van Allenova pásu záření (plně prokázaného později).

Třetím letem byla série družic řady Sputnik prakticky uzavřena. Přesto se někdy ještě hovoří o dalších. Jako Sputnik 4, 5, 6, 7 a 8 byly často označovány ještě ne plně vybavené kabiny typu Vostok, kosmické lodě číslo 1, 2, 3, 4 a 5. Jiné publikace uvádějí poslední dvě kosmické lodě jako Sputniky 9 a 10 a pořadové číslo 7 a 8 spojují s prvními sovětskými starty k Venuši (Sputnik 7 - první neúspěšný pokus se sondou k Venuši ze 4. února 1961; Sputnik 8 - startovní plošina, z niž odstartovala Veněra 1). Mateřská družice sondy Mars 1 dostala název Sputnik 11, Luny 4 Sputnik 12 atd. Protože však sovětští odborníci začali používat techniky startu z mateřské družice při všech letech k Měsíci i k planetám, přestalo se tohoto označeni používat.

Poznámka: Bližší údaje o nosné raketě sovětských Sputniků viz L+K 7/1968, str. 22-25; zeměpisné souřadnice vypouštěcích základen viz L+K 2/1967, str. 22-25.

Sputnik 3 (1958-004B)

Datum startu: 15.5.1958
Místo startu: Bajkonur
Perigeum: 226 km
Apogeum: 1 881 km
Sklon: 65,2°
Oběžná doba: 105,8 min
Životnost přístrojů: 10 dnů
Životnost družice: 692 dny

Obr. 1. Sputnik 3 - šestá umělá družice Země
Obr. 2. Sputnik 3 - schématický nákres družice

--------------------------------------------
Přepis článku: M.Filip
30.9.2007