Standardní lehčí nosná raketa USA vznikla zdokonalením raket řady Thor. Vznikla celá řada variant této rakety s nosností až 2000 kg. Je to velmi úspěšná a oblíbená raketa, která se používá dodnes.

Delta DM-19
První verze nově se utvářející řady Delta. V prvním stupni byla použita jen málo upravená konstrukce z prvního stupně Thor Able (DM-18). Stupeň dostal označení DSV-2A a jeho pohonnou jednotku tvořil motor Rocketdyne MB-3-1 spalující petrolej jako palivo a kapalný kyslík jako okysličovadlo. Tah motoru při hladině moře činil 667 kN.

Do druhého stupně byl použit kapalinový raketový motor Aerojet General AJ-10-142 (jde o vývojovou variantu odvozenou z motoru AJ-10-104 stupně Able-Star). Jako pohonné látky byly uplatněny asymetrický dimetylhydrazin (UDMH - palivo) a kyselina dusičná (HNO3 - okysličovadlo), tah motoru činil 33 kN (ve vakuu).

Ve třetím stupni byl použit opět kapalinový motor s označením X-248 a tahem 13 kN ve vakuu. Jde o podobný raketový motor, jaký byl např. ve 3. stupni rakety Vanguard.

Teoretická (maximální hmotnost vynášeného nákladu na kruhovou dráhu ve výšce 370 km činila přibližně 270 kg. První pokus o vynesení balónové družice Echo 1 v květnu 1960 se nezdařil, opakovaný start 12. srpna téhož roku byl již úspěšný. Poslední start (celkem 12 raket DM-19) se uskutečnil 18. září 1962. Z 12 startů byl neúspěšný pouze první (13.5.1960).

Delta A
Tato raketa měla zlepšený první stupeň DM-21 (DSV-2B) s pohonnou jednotkou MB-3-2. Tah byl zvýšen na 755 kN, hmotnost vynášeného užitečného zatížení na 320 kg u kruhové dráhy ve výši 370 km (nárůst oproti DM-19 o 18,5 %).

Ve druhém stupni měla raketový motor AJ-10-118 s prodlouženou dobou funkce.

K prvnímu nasazení rakety Delta A došlo 2.10.1962, k druhému a současně poslednímu 27.10.1962 (v celkovém pořadí 14.). V obou případech šlo o vědecké družice s velmi protáhlými eliptickými drahami (Explorer 14 a 15). Charakteristickým znakem této nosné rakety byl tvar čelního kuželového krytu, kterým se odlišuje od jinak velmi podobné rakety Thor Able 1.

Delta B
Od verze A se liší prakticky jen zlepšeným řídicím systémem a tím, že má o téměř 1 m delší druhý stupeň s pohonnou jednotkou AJ-10-118D (byla použita i u verze Delta C). Při přibližně stejném tahu raketového motoru prvního stupně při hladině moře a větší zásobě KPL vedlo toto řešení k prodloužení doby funkce motoru na cca 165 s (u předchozí verze 120 až 150 s). To umožnilo zvýšit teoretickou (maximální hmotnost vynášeného užitečného zatížení o dalších 50 kg, tedy až na 370 kg pro kruhovou dráhu ve výši 370 km. První z devíti startů se uskutečnil 13.12.1962, kdy byla na oběžnou dráhu vynesena družice Relay 1, poslední 19.3.1964.

Delta C
V prvních dvou stupních zůstala zachována sestava z verze Delta B, nově byl doplněn třetí stupeň s pohonnou jednotkou na TPL s tahem ve vakuu 25 kN (někdy udáváno 26). Nosná kapacita rakety po zvýšení celkového impulsu tahu raketového motoru na TPL 3. stupně o cca 25 % vzrostla na 410 kg pro kruhovou dráhu. První start se uskutečnil 27.11.1963, poslední (z celkového počtu desíti) 8.3.1967.

Delta C-1
Vzlétla celkem třikrát. Ve 3. stupni byl použit motor FW-4 s tahem 26 kN ve vakuu. Hmotnost užitečného zatížení činila asi 600 kg pro kruhové dráhy ve výšce 370 km. Při posledním startu 22.1.1969 vynesla Delta C-1 sluneční laboratoř OSO-5 o hmotnosti 291 kg na přibližně kruhovou dráhu (532 - 570 km).

Delta D
Základem této verze byl první stupeň označený DSV- 2C s motorem Rocketdyne MB-3-3 o tahu při hladině moře 765 kN. Jde v podstatě o konstrukci již dříve použitou pod označením LV-2A v prvním stupni nosné rakety Thor Agena D a později rakety Thor Burner I. Jejím charakteristickým znakem jsou k prvnímu stupni navěšené tři startovací raketové bloky Thiokol TX-33-52 Castor 1 s motory na TPL. Je to první použití urychlovacích bloků u řady Delta. Každý blok vyvozoval tah 240 kN. Druhý a třetí stupeň byly převzaty z Delty C. Tento krok umožnil zvýšení teoretického limitu nosné kapacity rakety na 575 kg pro kruhové dráhy ve výši 370 km. Při zvýšení hmotnosti užitečného zatížení o více než 40 % došlo oproti "céčku" ke zvýšení počáteční hmotnosti o 23,1 %.

Verze D byla použita pouze dvakrát, a to 19.8.1964 k vynesení družice Syncom 3 a 6.4.1965 k dopravě první komerční spojové družice Intelsat 1 (Early Bird - Ranní ptáče).

Delta E
Další zlepšená verze, v některých pramenech označovaná jako Thrust Augmented Improved Delta (což lze volně přeložit jako zdokonalená Delta se zvětšeným impulsem tahu - zde se to týká konkrétně 2. stupně). Na rozdíl od předcházejících verzí měla Delta E druhý stupeň o větším průměru (průměr nádrží cca 1,4 m). Zásoba KPL v nádržích (UDMH + dýmavá HNO3) tak u 2. stupně vzrostla asi na dvojnásobek. To umožnilo prodloužit dobu funkce motoru AJ-10-118E ze 165 až 385 a při tahu 35 kN ve vakuu. Schránka pro užitečné zatížení byla zvětšena na 1,67 m (u "déčka" to bylo o 0,3 m méně). Teoretický limit hmotnosti užitečného zatížení se zvýšil na 735 kg pro kruhové dráhy ve výši 370 km. Celkem startovalo 6 raket této verze, poslední 20.4.1967.

Delta E-1
Od verze Delta E se odlišuje pouze uplatněním motoru FW-4 ve třetím stupni. Její nosná kapacita dosahovala 205 kg pro synchronní dráhy. Poslední ze sedmnácti startů se uskutečnil l .4.1971.

Delta G
Vznikla z verze E vypuštěním třetího stupně. Ve dvoustupňovém provedení byla použita 14. 12. 1966 a 7. 9. 1967 k vynesení prvních dvou biologických družic (Bios 1 a Bios 2). U Biosu 2 o hmotnosti 382 kg byl uplatněn návratový modul.

Delta J
Odvozena ze základní verze Delta E, ve třetím stupni měla Thiokol TE-364-3 na TPL s tahem ve vakuu 42 kN. Hmotnost užitečného zatížení činila 800 kg pro kruhovou dráhu 370 km. Byla vypuštěna pouze jednou, a to 4.7.1968.

Delta L, M a N
Modifikací J byla první vývojová fáze řady nosných raket Delta završena. Druhou fázi stavební řady Delta, zahrnující verze L, M a N, předznamenalo uplatnění nového prodlouženého prvního stupně.

Nosné rakety tohoto typu nesou označení Long Tank Delta nebo také Long Tank Thrust Augmented Delta a jejich základem je první stupeň označený DSV-2L (připomeňme v této souvislosti raketu Thorad Agena D). Stupeň DSV-2L je oproti prvnímu stupni rakety Delta E prodloužen o 4,4 m, což spolu s některými konstrukčními úpravami umožnilo zvětšit množství KPL v tomto stupni o více než 45 % hmotnosti. Doba funkce jen málo upraveného motoru MB-3-3 vzrostla na cca 220 s. Druhý stupeň byl převzat z nosné rakety Delta E, vnější uspořádání horní části rakety (aerodynamická schránka) je přibližně shodná s verzí Delta E.

Hmotnost užitečného zatížení rakety Long Tank Delta ve dvoustupňovém provedení Delta-N (šlo o první verzi vypuštěnou v rámci nové stavební řady; první start z celkového počtu šesti raket se uskutečnil 16. srpna 1968, poslední 12.3.1972) činila asi 900 kg pro nízké kruhové oběžné dráhy, třístupňové Delty L a M dopravovaly 1000 kg na kruhové dráhy ve výšce 370 km, respektive 355 kg na dráhu přechodovou ke geostacionární nebo 240 kg k planetám.

Delta N-6
Tato modifikace, označovaná také jako Super-Six, vycházela z nové rakety Delta N, avšak místo obvyklých tří startovacích urychlovacích bloků na TPH měla kolem prvního stupně navěšeno 6 bloků. Tím došlo ke zvýšení startovacího tahu z 1455 na 2177 kN u hladiny moře. Maximální nosná kapacita (teoret. limit) na kruhovou dráhu (370 km) měla být 1600 kg. Jediný pokus o vypuštění této modifikace 21.10.1971 skončil nezdarem.

Delta M
Shodná s verzí N (první dva stupně), měla ale navíc třetí stupeň s motorem TE-364-4 (67 kN). Delta M byla určena speciálně ke startům družic Intelsat a Skynet na dráhu přechodovou ke geostacionární. Hmotnost užitečného zatížení proto obnášela 355 kg. Dne 18. září 1968 byla tato verze vypuštěna poprvé a s nezdarem. První úspěšný start s Intelsatem 3B se uskutečnil 19.12.1968, poslední (z řady) 19. srpna 1970.

Delta M-6
Speciální provedení verze Delta M se šesti urychlovacími bloky místo obvyklých tří. Nosná kapacita na synchronní dráhu činila cca 450 kg. První start ze tří se uskutečnil 23.1. 1970, poslední 13. 3.1971.

Delta L
Shoduje se s verzí M v prvním a druhém stupni, ve třetím měla méně výkonný motor FW-4D s tahem 26 kN ve vakuu. Teoretická nosná kapacita byla stanovena na 1000 kg pro kruhové dráhy (370 km). První start 17. srpna 1969 skončil nezdarem, druhý 3.2.1971 byl úspěšný. Třetí start 31.1.1972 byl posledním.

Verze Delta L, M a N patřily rovněž k přechodovým modifikacím, vytvářejícím druhou vývojovou fázi stavební řady.

Třetí fáze (v rámci stavební řady Delta 1) měla počátek v roce 1972 a byla charakterizována následujícími změnami:

• uplatněním nového inerciálního naváděcího systému (DIGS);
• překonstruováním dnové partie 1. stupně pro volitelné uchycení 3, 6 nebo 9 návěsných startovacích raketových motorů;
• převzetím pohonné jednotky AJ-10-118F na Aerozin 50 a N204 s tahem ve vakuu 42 kN ze stupně Transtage nosné rakety Titan.

Pro snazší určování verzí 3. vývojové fáze nosné rakety Delta 1 (a po rozšiření klasifikačních znaků i pozdější řady Delta 2 a Delta 3) uvádíme číselnou klasifikaci, podle níž jsou rakety (s výjimkou verze Delta 903) tříděny pomocí čtyřmístného kódu, kde

1. číslice specifikuje první stupeň s návěsnými raketovými motory:

• 1 = ELT (Extended Long Tank) s pohonnou jednotkou Rocketdyne MB-3-3 a návěsnými raketovými motory na TPL Castor 2;
• 2 = ELT s pohonnou jednotkou Rocketdyne RS-27 s návěsnými raketovými motory Castor 2 na TPL;
• 3 = ELT s pohonnou jednotkou RS-27 s návěsnými raketovými motory Castor 4 na TPL;
• 4 = ELT s pohonnou jednotkou MB-3 s návěsnými raketovými motory Castor 4A na TPL;
• 5 = ELT s pohonnou jednotkou RS-27 s návěsnými raketovými motory Castor 4A na TPL;
• 6 = EELT (Extra Extended Long Tank - nádrž okysličovadla prodloužena o 2,23 m, nádrž paliva delší o 1,31 m) s pohonnou jednotkou RS-27 a návěsnými raketovými motory Castor 4A na TPL;
• 7 = EELT (viz 6) s pohonnou jednotkou RS-27A a návěsnými raketovými motory TX780 na TPL;
• 8 = EELT a RS-27A a větší návěsné urychlovací motory na TPL (9 x 19t/608kN/14,7m) = základ rakety Delta 3.

2. číslice určuje počet návěsných raketových motorů:

• 0 = žádný návěsný raketový motor;
• 3 = tři raketové motory na TPL;
• 6 = šest raketových motorů na TPL;
• 9 = devět raketových motorů na TPL;

3. číslice specifikuje typ druhého stupně:

• 0 = raketový motor Aerojet AJ-10-118F;
• 1 - standardní 2. stupeň, hmotnost KPL 4,5 t, raketový motor TRW TR-201;
• 2 = zesílený 2. stupeň, hmotnost KPL 6,0 t, raketový motor Aerojet ITIP;
• 3 - stupeň s kryogenními KPL;

4. číslice specifikuje typ třetího stupně:

• 0 = bez 3. stupně;
• 1 = motor ABL X-258;
• 2 = motor UTC FW-4;
• 3 = motor Thiokol TE-364-3 (0,65 t KPL);
• 4 = motor Thiokol TE-364-4 (1,04 t KPL);
• 5 - motor Thiokol Star 48B (max. 2 t TPL).

Za čtyřčíselným kódovým označením nosné rakety se někdy uvádějí (za pomlčkou) ještě další číslice:

• - 8 znamená průměr schránky 2,44 m (8 ft), délka cca 4,3 m;
• - 10 značí průměr schránky 3,05 m (10 ft), délka 7,92 m;
• - 10L označuje prodlouženou schránku o průměru 3,05 m (10 ft) a délce 9,45 m.

Pokud není uvedena žádná číslice, pak jde zpravidla o standardní schránku o průměru 2,89 m a délce kolem 5,3 m.

Z předchozího jednoznačně vyplývá, že výchozím bodem pro zařazení "nových" verzí raket řady Delta (od roku 1972) je první stupeň v kombinaci s typem návěsných startovacích raketových motorů na TPL.

Nyní alespoň v hrubých rysech popíšeme rakety skupin 900, 1000, 2000, 3000 a 4000, které víceméně můžeme zařadít do 3. a 4. (závěrečné) etapy stavební řady nosných raket Delta 1. Dodejme ještě, že v průběhu 3. etapy počínaje rokem 1974 došlo u druhého stupně nosné rakety (skupina 2000) k záměně pohonné jednotky AJ-10-118F za TR-201, zatímco u skupiny 3000 byly v druhém stupni alternovány dvě různé pohonné jednotky.

Skupina 900
Do této skupiny řadíme dvě nosné rakety, které se liší pohonnou jednotkou třetího stupně. Delta 903 má ve 3. stupni motor TE-364-3 a na dráhu přechodovou k dráze geostacionární může vynést přibližně 450 kg, zatímco Delta 904 je vybavena větším a výkonnějším motorem TE-364-4 a na tutéž dráhu může vynést o 140 kg více. První vypuštění nosné rakety této skupiny se uskutečnilo 23. července 1972 a poslední (z celkem pěti) 6. listopadu 1973.

Skupina 1000
Rakety této skupiny mají první stupeň prodloužený o 3,05 m - podle tohoto prodloužení nese 1. stupeň i označení ELT (Extended Long Tank) - viz předchozí klasifikace raket počínaje rokem 1972. Pohonnou jednotkou je Rocketdyne MB-3-3, stupeň má o 13,6 t větší hmotnost KPL oproti skupině 900 (hmotnost stupně je větší o cca 14,4 t). Zvětšené zásobě KPL v nádržích tohoto stupně odpovídá prodloužení doby funkce přibližně 46 s (oproti skupině 900 o více než o pětinu).

Druhý stupeň o vnějším průměru 1,52 m je převzat ze skupiny 900. Rakety skupiny 1000 mohou vynést na kruhovou dráhu ve výši 370 km kolem 1800 kg nákladu. Do uvedené skupiny patří nosné rakety Delta 1600 a Delta 1900 (dvoustupňové verze) a Delta 1604 (třístupňová).

První start nosné rakety této skupiny se uskutečnil 23. září 1970 (Delta 1604) a poslední (z celkem tří pokusů) 16. prosince 1973.

Ve druhé etapě vývoje skupiny 1000 byl vnější průměr horního stupně a schránky užitečného zatížení zvětšen na 2,44 m a raketa obdržela označení Delta "Straight Eight". Byly vypuštěny celkem 3 exempláře této modifikace (v provedení Delta 1913 a 1914). První start se uskutečnil 11. listopadu 1972, poslední 10. června 1973.

Skupina 2000
Nosné rakety této skupiny tvoří základ dalších skupin vývojové řady. V sedmdesátých létech patřily k nejčetnějším nosičům řady Delta. Na rozdíl od předchozí skupiny byla v prvním stupni použita pohonná jednotka Rocketdyne RS-27 (sloužila v prvním stupni rakety Saturn 1 B pod označením H-1 ), zpočátku s tahem při hladině moře 843 kN a dobou funkce 240 s.

Rovněž u druhého stupně došlo ke změně - byla použita pohonná jednotka TR-201 (KPL Aerozin 50 a N204) s tahem ve vakuu 43 kN.

Uvedenými změnami bylo dosaženo nosné kapacity cca 700 kg na dráhu přechodovou k dráze geostacionární. První pokus o vypuštění rakety této skupiny (tehdy ještě s pohonnou jednotkou Aerojet AJ-10-118F ve druhém stupni) se uskutečnil 19. ledna 1974 a byl neúspěšný. O tři měsíce později 13. dubna 1974 se uskutečnil vypuštění rakety této skupiny v jejím konečném provedení (Delta 2914).

Skupina 3000
Charakteristickým znakem raket této skupiny jsou výkonnější návěsné startovací motory Thiokol TX-526 Castor 4 (každý se startovacím tahem 284 kN a maximálním tahem 418 kN).

Při startu pracovalo společně s 1. stupněm šest návěsných raketových motorů na TPL - startovací tah nosné rakety Delta 3914 tak dosahoval hodnoty až 2500 kN. Hmotnost vynášeného nákladu obnášela 937 kg na dráhu přechodovou k dráze geostacionární. První start se uskutečnil 13.12.1975.

Koncem roku 1980 se nosná raketa Delta dočkala dalšího výkonového posílení zavedením nového horního stupně PAM-D (Payload Assist Module - Delta) s raketovým motorem Thiokol Star 48 na TPL o průměru motoru 1,2 m a délce 1,8 m.

Raketový motor stupně PAM-D může být vybaven tryskou alternativního provedení a proměnnou hmotností heterogenní TPL, což umožňuje přizpůsobit velikost tahu a doby funkce (a tím celkový tahový impuls) plánovanému letu. Zavedením tohoto stupně byla hmotnost vynášeného nákladu zvýšena až na 1111 kg na dráhu přechodovou ke stacionární.

O mimořádné spolehlivosti nosných raket Delta v období od prvního startu dne 13.5.1960 do 31.12.1980 (a samozřejmě nejen v tomto období svědčila statistika, která z celkového počtu 153 uskutečněných startů udávala 11 neúspěšných, tj. spolehlivost přibližně 93 %.

V první polovině osmdesátých let došlo k nasazení výkonnější nosné rakety Delta 3920 a Delta 3920 PAM-D.

Verze 3920 se od 3914 liší pohonnou jednotkou druhého stupně Aerojet AJ-10-118K-ITIP (nahradila jednotku TR-201 ) a větší zásobou složek KPL - to umožnilo prodloužit dobu funkce o zhruba 30 % oproti verzi 3914.

Maximální (teoretická) hmotnost vynášeného nákladu při uplatnění třetího stupně s PAM-D činí 1270 kg na dráhu přechodovou ke geostacionární. První nasazení stupně PAM-D u raket řady Delta 1 se uskutečnilo dne 15.11.1980 (Delta 3910 PAM-D). V tab. 4 je uveden typ 3920 PAM-D; při vypuštění třetího stupně PAM-D obdržíme nosič jen o málo výkonnější než Delta 3910 (byla používána do roku 1988).

Poslední start rakety Delta 1 v provedení 4925 (výr. č. 196) se uskutečnil 12. června 1990, kdy byla na přechodovou oběžnou dráhu vynesena indická telekomunikační a meteorologická družice Insat 1 D (1990-051 A). Družice byla později převedena na předběžnou stacionární dráhu.

Při této příležitosti stojí za zaznamenání, že za třináct let (do startu zmíněné indické družice v červnu 1990) se uskutečnilo 60 vypuštění raket Delta (v té době už se zahrnutím 12 startů nosné rakety Delta 2) s úspěšností 98,5 %.

Delta 2

Od roku 1989 jsme svědky nástupu nové stavební řady nosné rakety, označované jako Delta 2.

Delta 6925
Nejprve došlo k vytvoření přechodové verze Delta 6920 (5); oproti verzi Delta 3920 (5) byla u prvního stupně prodloužena nádrž okysličovadla o 2,23 m, nádrž paliva pak o 1,31 m a byl začleněn rychlostní gyroskop; průměr aerodynamické schránky byl 2,89 m. Oproti základnímu uspořádání pohonu (3920) lze tedy zaznamenat minimální počet změn. "Natažená" Delta 6920 má nosnou kapacitu 3,98 t na nízkou oběžnou dráhu a 1,45 t na dráhu přechodovou k dráze geostacionární.

Verze 6920 byla vybavena údajně i výkonnějšími návěsnými raketovými motory na TPL a prodlouženým 2. stupněm. Žádný z dostupných pramenů však neuvedl jiné návěsné motory na TPL než Castor 4A. Nosná kapacita je uváděna 1,45 t na dráhu přechodovou k dráze geostacionární.

První start verze 6925 se uskutečnil 14. února 1989, verze 6920 poprvé letěla 1. června 1990.

Delta 7925
U této rakety došlo zejména k uplatnění svazku devíti nových grafito-laminátových návěsných raketových motorů TX-780 na TPL se zvýšeným tahovým impulsem a oproti předchozí konstrukci TX-562-2 náležitě vylehčených (hmotnost konstrukce spalovací komory je oproti ocelové konstrukci snížena o 44,7 %). Délka motorů byla prodloužena o 1,8 m.

Důležitá je však informace o kontraktu, který obdržela firma Hercules Aerospace od společnosti McDonnell Douglas na zhotovení uhlíko-epoxydových spalovacích komor na TPL. U nových motorů bylo zaznamenáno určité snížení výkonu oproti motorům Castor 4A, mají však s náplní TPL hmotnost pouze 11 793 kg. Uvádí se, že tyto nové motory obsahují TPL, která byla vyvinuta pro taktické rakety a má vyšší specifický impuls než látky v té době používané v motoru Castor 4A (pro informaci dodejme, že u Castoru 2 měla TPL specifický impuls 2670 Ns/kg). Kladem nových lehkých návěsných raketových motorů jsou především použité materiály, ze kterých je vinutím vyráběna spalovací komora - to umožňuje snížit výrobní náklady a tím i cenu motoru. Výrobcem spalovacích komor GEM je závod firmy Herculés Clearfield ve státě Utah, plnění TPL probíhá v automatizovaném provozu v Magnus rovněž ve státě Utah. Výroba vinutých komor o průměru 1,02 m a délce 7,62 m (?) měla být zahájena na podzim roku 1987, statické zkoušky měly začít počátkem roku 1988. První dodávky kompozitových motorů byly předpokládány v roce 1990. Přesto některé přehledy nesprávně přiřazují tyto nové návěsné motory již k verzím Delta 2 - 6920 a 6925. Z dostupných informací není rovněž zřejmé, zda prodloužení těchto motorů oproti Castoru 4A je 1,8 m.

Před vypouštěním nosných raket Delta 2 bylo třeba dořešit i řadu dalších návazných technických problémů. Tak např. již od roku 1987 byl rekonstruován vypouštěcí komplex LC-17A na Cape Canaveralu (věžová konstrukce byla zvýšena přibližně o 6,1 m) pro prodlouženou Deltu 2 a na přelomu let 1987/1988 byl rovněž upravován vypouštěcí stůl na komplexu LC-17B.

Nosná raketa Delta patří bezesporu mezi velkou trojku amerických raket jednorázového použití (ELV) společně s raketami Titan a Atlas. Ve srovnání s nimi je Delta dosud nejméně výkonnou ELV užívanou ke komerčním startům. Zatím nejmohutnější verze 7925 vynese na dráhu přechodovou ke geostacionární cca 1820 kg. Verze 6925 a 7925 byly původně vyráběny v rámci kontraktu USAF jako MLV-1 (Medium Launch Vehicle) zejména k vynášení nových navigačních družic Navstar pro GPS a pro "rozhýbání" komerčních startů. Společnost McDonnell Douglas Space Systems Co. má k dispozici kapacitu 12 raket k vypuštění ročně, z tohoto počtu by mohlo být 4 až 6 pro civilní zakázky nebo pro komerční starty.

Lze předpokládat vypouštění ze dvou startovacích komplexů (každý s kapacitou 6 vypuštění/rok), cena jednoho startu je odhadována na 50 mil. USD.

Delta 3

V roce 1998 byl připraven ke vzletu zdokonalený nosič Delta 3. První pokus o start však 27.08.1998 skončil po 80 s explozí rakety, včetně družice Galaxy 10, kterou měla raketa Delta 3 (let 259) vynést na dráhu. Další starty rakety Delta 3 už byly úspěšné.

Základní rozdíly proti verzi Delta 2 jsou :

• nové, větší návěsné urychlovací motory na TPL (9 x 19t/608kN/14,7m)
• druhý stupeň s kyslíkovodíkovým motorem RLB10-2 (19t/110kN/8,8m)
• nová, větší kompozitová schránka na užitečné zatížení (průměr 4 m)

Nosnost rakety Delta 3 je 3800 kg na dráhu přechodovou k dráze geostacionární (GTO) a více než 8000 kg na nízkou dráhu (LEO). Celková startovní hmotnost je přes 300 tun, délka 39,1 m a maximální průměr přes 4 m.

Delta 4

Firma Boeing připravila novou generaci raket Delta pod označením Delta 4. V rámci programu Evolved Expendable Launch Vehicle Program (EELV), bylo cílem vývoje snížit náklady na vynesení 1 kg užitečného zatížení na LEO až o 50% (z cca 5000 USD/kg na cca 2500 USD/kg).

Základem nové rakety je kyslíkovodíkový startovní stupeň s tahem téměř 3 MN. Horní stupně a další díly rakety jsou převzaty z verzí Delta 2 a Delta 3.

Raketa Delta 4 byla vyvinuta ve třech variantách :

• Small (jeden startovní stupeň, druhý stupeň z Delty 2, nosnost 2200 kg na GTO)
• Medium (jeden startovní stupeň, druhý stupeň z Delty 3, nosnost 4500 kg na GTO)
• Heavy (tři startovní stupně vedle sebe, druhý stupeň z Delty 3 [zvětšený], nosnost 15000 kg na GTO)

Pokud jsou ke startovacímu stupni navěšeny ještě urychlovací motory GEM 60, přidává se k označení varianty znak + (plus). Další upřesnění varianty je možné pomocí číslic. Například varianta (4,2) znamená, že raketa má aerodynamický kryt o průměru 4 m a dva urychlovací stupně GEM 60.

První start rakety Delta 4 (varianta Medium+ (4,2)) se uskutečnil 20.11.2002 a byl úspěšný (na GTO byla vynesena družice Eutelsat W5).