Reportáž na přání Vladimíra Schejbala z Prahy

Pro časopis Letectví + Kosmonautika zpracoval Jan KOLÁŘ, Astronautický klub SPACE (L+K č. 15/1973)

Většina význačných míst světa má své charakteristické poznávací znamení; to je reprezentuje na pohlednicích, odznacích i suvenýrech. Paříž má svou Eifelovku, Moskva Kreml, Praha Hradčany, Brusel čůrajícího chlapečka . . . Symboly však nemají pouze města. Turistický leták státu Florida nabízí slunce, písek, surfing, golf a - vesmír. Kennedy Space Center ohromně láká - od 22. června 1966 je navštívilo přes sedm miliónů zájemců o vesmír z USA a více jak šedesáti dalších států, Čechoslováky nevyjímaje. Byl jsem jedním z nich . . .

Každého návštěvníka upoutá nejvíce nosná raketa Saturn V a montážní budova VAB - Vehicle Assembly Building, dříve Vertical Assembly Building, stále ale montážní budova raket Saturn V, které mají odpalovací rampy na startovacím komplexu 39. Je to objekt, z Kennedyho mysu viditelný jako první, dominující tedy oprávněně i na prospektu. Lze se k němu dostat kteroukoli přístupovou silnicí, po Kennedy Parkway směrem na sever. Díky naprosto rovinatému terénu východního pobřeží Floridy se zdálky podobá bílé krychličce, zaklíněné do syté zeleně křovisek, travin a blankytně modré oblohy, na které se jen tu a tam objeví bílé mráčky.

Na první pohled není na budově nic zvláštního - krabice bez oken, pokrytá ze všech stran hliníkovým plechem. Rozměrnost si člověk neuvědomí ani zblízka. Odhadl jsem: bude veliká asi jako petřínská rozhledna, anebo jako chrám svatého Víta. Chyba lávky: budova je vysoká 160 metrů! K velkému údivu jsem dále zjistil, že každá stěna měří 130 a vzdálenost od jedné k druhé čítá 158 metrů . . . Není divu, že jsem odhadoval špatně, široko daleko není stopy po nějakém mrakodrapu, vyhlídkové věži, kopci a jediným srovnávacím měřítkem je lidská postava a automobil. Navíc samotná vnější úprava a řešení neposkytují oku žádný záchytný bod. Jednotvárná lesklá stěna bez výklenku, římsy či barevného pruhu v rozměrech blízkých a známých člověku z běžného života.

Na hlavní budovu navazuje uprostřed jižní stěny "menší" přípravná dílna, vysoká 64 metry. Společná osa celé sestavy, která dohromady tvoří celou montážní halu, je dlouhá asi 218 metrů. V menší části, sloužící k přejímce a zkoušení druhých a třetích stupňů Saturnu V, se na osmi stavech simulují různé letové situace i společné práce s jiným stupněm rakety. Na protější straně je vchod do VABu, určený turistům a umožňujícím jim z prostoru za stěnou z plexiskla přehlédnout celou montážní halu i zkušebnu. Muž v saku vínové barvy, které je stejnokrojem stálých průvodců po Kennedy Space Center, podá prostřednictvím, tlampače zevrubné informace. Pro turisty tím prohlídka VABu končí - jen novináři a oficiální hosté se mohou zúčastnit podrobnější.

Interiér haly ve mně vyvolal vzpomínku na chrámové lodě. Ale stejně jako venku se mi nepodařilo správně odhadnout velikost stavby; silná členitost vnitřních konstrukcí, které se navzájem překrývají, brání ve výhledu na konec budovy. To lze snad jen prostřednictvím tzv. přepravního pásu, kudy putují ze zkušebních stavů na startovací desku jednotlivé stupně a díly raket. Jen tato cesta poslouží návštěvníku jako orientační, protože jinak se ve spleti hadic, kabelů a drátů vcelku snadno ztratí, zvláště, když se vše ve stejné sestavě symetricky opakuje podél celého vnitřního obvodu budovy. Jisté nároky na orientaci uvnitř jsou také jedním z důvodů, proč se bez doprovodu průvodce NASA dovnitř dostanou jen povolané osoby. V době mé návštěvy se plným tempem pracovalo na přípravě raket pro start orbitální laboratoře Skylab. V prvním ze čtyř montážních boxů se připravoval Saturn 1B s kabinou Apollo, v boxu naproti Saturn V s laboratoří Skylab namísto třetího stupně S-IVB. Tělo Saturnu V obepínaly přístupové konstrukce a mosty montážních věží A a B po obou stranách boxu číslo 2. Hlavně v místech spojení stupňů byla raketa uzavřena stěnou pracovní místnosti, vytvořené ze dvou dílů, vysunutých proti sobě. Více bylo vidět naproti, kde Saturn 1B spočíval prvním stupněm na obří stoličce - speciální konstrukci, aby svou horní částí, shodnou s kombinací Saturnu V a Apolla, dosahoval do úrovně jako jeho větší bratr. To proto, aby se mohlo využit původního montážního, zkušebního a startovacího zařízení komplexu 39 i pro start "malého" Saturnu. Nic jsem však neuviděl ze spodků raket: podstavec Saturnu 1B je sice z mřížkové konstrukce námořnické modři, ale z výšky nebyly detaily viditelné. U Saturnu V mi překážela v pohledu 7,6 metrů vysoká plošina, usazená na šesti sedmimetrových podstavcích. Ve snaze se zavděčit našim raketovým modelářům a kitařům, pátral jsem po barevném provedení spodku Saturnu V. Marně. "Trysky jsou zevnitř černé, protože motory předem projdou statickými zkouškami," řekli mi technici, ,,ale další plochy dna rakety? Ne, to si doopravdy nepamatujeme. Ostatně tam žádné souvislé dno není, motorická konstrukce je obnažená a každá součást má jinou barvu." Takže jsem zjistil jen barvu spodku třetího stupně S-IVB, dopraveného sem před několika dny speciálním transportním letadlem Super Guppy: tryska červená, spodní vyčnívající část kulové nádrže na kapalný kyslík tmavě zelená . . .

Během dalších deseti vteřin jsem se jedním z mnoha rychlovýtahů dostal do šestnáctého patra věže E, a na lávku před montážním boxem 1. Několik metrů nad podstavnou plochu Saturnu 1B, který oslnivě osvětlovaly xenonové výbojky. Zamířili jsme po lávce přes "uličku" přepravního pásu do boxu 2. Tam bylo místo spojení prvního a druhého stupně Saturnu V, skryté v jedné z pěti pracovních místností téměř 10 metrů vysoké. Vyjeli jsme ještě o dalších devět pater výš - do úrovně napojení stupně S-IVB u obou raket. Bylo však vidět pouze pár metrů těla rakety mezi montážními místnostmi; z rakety Saturn 1B vyčnívala záchranná věžička na kosmické lodi Apollo. Halou se rozlehal monotónní hluk nejrůznějších motorů; do nepříjemné intenzity přecházel v blízkosti každého ze sto dvaceti pěti ventilátorů, napojených na centrální klimatizační zařízení, jehož kapacita by stačila krýt potřeby patnáctitisícového města . . . Téměř v dvakrát větší výšce než jsme stáli, bylo pracoviště jeřábníka největšího mostového jeřábu v hale (nosnost 225 tun), který s pomocí počítače sestavuje desítky tun těžké stupně raket s přesností na dvě desetiny milimetru.

Návrhu a stavbě montážní haly předcházelo vyřešení mnoha, ”nekosmických" problémů. Aby si to "pozemšťan" plně uvědomil, musí si VAB prohlédnout aspoň tak jako já. Pak dojde i on k závěru: budova z 90 000 tun oceli, 50 000 m³ betonu za cenu 117 miliónů dolarů dokonale symbolizuje náročnost kosmických letů a nutnost rozsáhlé a důkladné techniky již zde, na Zemi.